Dobrodružství na Slovensku

Bylo podzimní ráno, větrno a sychravo. Každý by nejraději ležel zachumlaný v peřinách a ani nos nevystrčil. Hanka s Jindrou však museli do školy. Byli to dva věrní kamarádi, kteří spolu pravidelně tuto povinnost vykonávali. Vždy přišel buď Jindra pro Hanku, či naopak.
Cestou si vždy povídali. Nedokázali si to ani jinak představit.
Dnes šli zase spolu.Oba teple oblečeni, s aktovkami na zádech. Šli parkem a rozhlíželi se po starších lidech, jak venčí své psy.
„Dneska je ale zima,“ řekla Hanka a snažila se zahřát. Jindra již přisvědčoval: „Ano, je nějak chladněji než normálně.“
Takto za stálého a veselého hovoru došli až před školu. Chodili oba do stejné třídy, 7.B. Oba dokonce seděli ve stejné lavici.
Dnes byl výjimečně hrozný rozvrh hodin. Oba si s kyselým výrazem ve tváři sedli do lavice. Právě zazvonilo na první hodinu.
Už odzvonilo i páté vyučovací hodině a skončil jejich nejnenáviděnější předmět, matematika.
Teď už jen poslední hodina, zeměpis. Usadili se v učebně společenských věd.Úvod hodiny provázelo zkoušení minulého učiva, a pak se začala brát nová látka.
„Dnes si probereme Slovensko,“ řekl pan profesor.
Všichni si znuděně vytáhli sešity. Jen Jindra a Hanka měli úsměv na tváři.Zeměpis je bavil. Pan profesor jako vždy vyprávěl a přitom ukazoval na mapě všelijaká místa. Ruka Hanky a Jindry jen „létala“ po řádcích sešitu. A oba, jako již mnohokrát, zatoužili dostat se do těch „končin“, o kterých pan profesor dokázal i hodiny vyprávět.
Oba žili již odmalička v Nottinghamu, britském městě. Už dávno je to přestalo bavit.
Ze snění je vytrhlo zvonění. Konec vyučování! Všichni jako šílení vyletěli z učebny a chvátali na oběd. Jindra počkal na Hanku a také zamířili na oběd.
Nad špagetami stále přemítali o tématu dnešního učiva. Po obědě šli oba zase spolu domů.
Již šli po hlavní ulici kolem parku, když si oba všimli, že kde nic, tu nic.Ulice byly liduprázdné.
„To se ještě nikdy nestalo, aby tu nikdo nebyl. Nevíš, co teď hraje v televizi?“ zeptal se Jindra.
„Ale, je tam nějaká telenovela,“odpověděla Hanka.
Více se tím již nezaobírali a šli dále. Po několika metrech, když obešli velkou skalku, se však oba zastavili. Mlčky se na sebe podívali a poté pohlédli k zemi.Kolem noh se jim utvořil kruh ze zářícího žlutavého světla. Hanka vzhlédla vzhůru, jako by čekala, že na ně snad někdo bude svítit baterkou, nic však nespatřila.Než ovšem stačila dát hlavu do původní pozice, již na chodníku stály pouze dvě aktovky.
Hanka s Jindrou se vyděšeně rozhlíželi kolem sebe. Objevili se na úplně jiném místě!
Byli oblečeni ve stejném oblečení jako před okamžikem, akorát ony aktovky neměli. Objevili se na nějaké vedlejší cestičce. Kolem byly všude ploty. Byly vidět domy, zřejmě sídliště. Chvíli přemýšleli, mlčky. Nakonec se rozhodli vydat se tam.
Jindy by mluvili celou cestu, teď byli však zamlklí. Snažili se přijít na to, co se vůbec stalo. Ale nedařilo se to ani jednomu. Tohle podle nich nemělo logické vysvětlení.
Zanedlouho se začaly objevovat paneláky a začalo se rýsovat městské centrum. Tohle ještě nikdy neviděli. Bylo to něco úplně jiného, než u nich v Británii. A kde to tedy byli?
Konečně se objevili i nějací lidé. Nenápadně odposlechli několik hovorů a měli jasno.
Byli na Slovensku! Jejich sen se jim vyplnil! Sice vůbec nevěděli, jak se to stalo, ale teď to neřešili. Rozhodli se prozkoumat město. Zjistili, že jsou v Rajeckých Teplicích. Bylo tam krásně (tedy když se pominou ty paneláky), všude stánky se zmrzlinou. Nemohli odolat. Přistoupili k jednomu stánku a objednali si jednu čokoládovou a jednu citrónovou.
„Šestnáct korun, prosím,“ řekla paní prodavačka.
V tom si Jindra uvědomil, že oni vlastně nemají žádné peníze! Aby získal čas na přemýšlení, jen tak bez zájmu sáhl do kapsy. Zjistil však, že tam něco má. Vytáhl ruku a s úžasem zjistil, že tam má peníze! Ano, sám tomu nevěřil, těch podivností na něj už bylo moc.
„Tak dostanu těch šestnáct korun?“zeptala se paní prodavačka.
V tom se Jindra vytrhl a zaplatil.
Hanka na něj pohlédla s obdivem ve tváři: „Kde jsi ty peníze sehnal?“
„No… no totiž….ony se mi samy objevily v kapse,“ řekl Jindra, ale sám tomu nevěřil.
Procházeli se ulicemi a byli okouzleni.Tohle u nich neviděli. Sice tam nic tak zajímavého nebylo, ale jim stačilo, že nejsou doma.
Jindra si zrovna prohlížel skupinu letáků, vylepených na zdi jednoho z obchodů, když si všiml jednoho poměrně malého. Stálo tam:“ Velké závody motokár! Přijďte v sobotu ve 14 hodin na velké parkoviště! Nenechte si ujít napínavý duel Novák versus Krupa! Vstupné: 10 SK.“
„Hele, zajdeme se podívat, ne?“řekl Jindra.
Hanka na leták zběžně pohlédla, a protože věděla, že Jindru motokáry docela zajímají a sama proti nim nic neměla, přisvědčila.
Zbytek dne jen chodili po městě, obhlíželi obchody a tak podobně. Večer však nastal problém, kde přespat. Nakonec našli nocleh u jedné hodné paní. Spali sice na zemi, ale byli rádi i za to.
Ráno jí tam nechali nějaké peníze a odešli. Navštívili kostel, byli v parku s velkými prolézačkami a všelicos jiného. Teď šli kolem nějakého plotu a přemýšleli, co dál.
Jindra nakoukl přes plot a uviděl tam stát tři motorky. Šli se tam podívat blíže. Motorka se leskla jako připravená na závody. Jindra se již přibližoval k červené, když se objevily v průjezdu domu dvě postavy.
Jindra rychle zalezl za malou zídku a zatlačil tam i Hanku. Poslouchali a ani nedýchali. Jedna postava byla větší a jedna menší. Oba byli muži.
Ten menší vypadal ustrašeně: „Jestli to neuděláš, tak si mě nepřej...! Rozumíš? Já ten závod musím vyhrát!“ řval ten větší na toho menšího. Jindra se rozhodl raději odejít. Vzal Hanku za ruku a pomalu se plížili pryč.
Zradilo je však listí, které začalo nepříjemně praskat, když na ně došlapovali. Jakmile zvuk dolehl k oběma mužům, rozběhli se k zídce. Jindra s Hankou to uslyšeli a dali se na útěk. Uf! Nepoznali je! Uviděli jen jejich záda.
Hanku to vystrašilo, ale Jindra chtěl pátrat dál. „Hele, pojď se tam ještě podívat,“ řekl Jindra.
„Ne, neviděl jsi, že nás málem chytili? A stejně tam není nic k prohlížení,“odpověděla Hanka.
„No to není, ale mě se ten jejich hovor zdál nějak podezřelý. Myslím, že to má něco společného s těmi závody na motokárách, “vyřkl svou domněnku zase Jindra.
Hanka nějakou chvíli přemýšlela a potom řekla: „No dobře, ale nejdříve si zajdeme na jídlo. Potom s tebou půjdu, kam budeš chtít.“
Teď byl Jindra spokojen. Schválně si objednal to nejmenší jídlo, aby byl co nejdříve po obědě. Hanka si však objednala polévku, brambory s masem, kompot a ještě zákusek.(Jak se to do ní mohlo po tom obědě vlézt?) Jindra už supěl. Měl chuť jí to jídlo vzít a nacpat ho do ní. No nic, zanedlouho Hanka konečně dojedla. Zaplatili, a teď už tady velel Jindra.
Pořádně prozkoumal okolí a nakonec vlezli do zahrady otvorem v plotě.Prošli velkou zahradou a ocitli se na poměrně prostorném plácku uprostřed tří budov. Jedna z nich měla průhledná okna, a tak se tam šli podívat. Proplížili se až k nim a nakoukli. Bylo tam několik osob, mezi nimiž i oni dva muži, kteří je málem chytili při jejich „špionáži“.
O kousek dále byly pootevřené dveře. Hanka se na Jindru škaredě podívala, ale ten měl jasno. Hanka zůstala před domem a Jindra šel potichu dovnitř. Přímo si liboval v těchto napínavých chvílích! Ve velké hale stála dvě auta, tři motorky a několik motokár. Asi pět mužů stálo u motokár a cosi probíralo.Schoval se za jedno auto a pomaloučku se přibližoval. Už začal pomalu rozeznávat některá slova, a když už byl za první motorkou, slyšel vše.
„Ale mě je to úplně jedno! Chápeš to? Teď už to uděláme.A já prostě vyhraju! Ty to uděláš, a je mi jedno, jestli se někomu něco stane.“
Jindrovi to všechno došlo! Ten chlap chce vyhrát závody na motokárách a chce na to použít nečestný způsob! Teď to musí oznámit někomu ze soutěže. Otočil se, neudržel však rovnováhu a musel se opřít o motorku. Ta nebyla úplně zajištěná a převrátila se. Jindra se snažil nenápadně odplížit, bylo už však pozdě. Muži jej zahlédli a rozběhli se za ním.
„To je ten, co tu špehoval ráno!“vykřikl jeden z mužů.
Jindra již pochopil, že jedinou cestou je útěk. Rozběhl se a mířil z haly ven. Tam stála Hanka a napůl nechápavě a napůl rozběhnutá hleděla na něj.
„Běž!“ křikl Jindra a strhl Hanku za rukáv. Běželi co nejrychleji a vůbec nehleděli, kudy běží. Zahnuli za druhou budovu a tam se objevil plot. No nic, nebylo cesty zpět. Museli plot přelézt! Jindra se vrhl na plot jako dravec, zatímco Hanka přihlížela, co dělá. Za pár vteřin byl nahoře a vytáhnul ji. Seskočili dolů a běželi dále. Už jim však docházely síly. Rozhodli se vylézt na strom a počkat. To také udělali. Stihli to teda jen o fous! Pět mužů proběhlo pod nimi a za pár vteřin zmizelo za stromy.
Jak si oddychli! Počkali ještě pár minut a potom až slezli.
„No, vidíš! Já ti to říkala, ať tam nechodíš.Vidíš, co se stalo!“začala s výčitky Hanka.
„Ale, vždyť to byla i docela legrace,“ řekl.
Vydali se směrem, kudy utíkali muži. „Musíme to někomu říct,“ řekl Jindra.
„A co jako?“ Jindra Hance vše vylíčil a ta souhlasila.
Šli po lesní cestě, až došli k bráně. Byla zamčená. Z druhé strany sem vedla asfaltová cesta. Jindra se pokoušel přelézt bránu, to se mu však nepodařilo.
Náhle se tu však objevili oni muži. Obklíčili je ze všech stran. „Tak, a teď vás máme!“
„Okamžitě nám řeknete, kdo vás poslal!“
„No dělejte!“
„Nás..nás..nikdo neposlal,“ odhodlal se Jindra.
„Hele, nás neoklamete!“zařval muž s modrými monterkami.
Když už chtěla něco říct i Hanka, z asfaltové cesty se sem přiřítilo auto. V šedém džípu seděl nějaký pán.
Ten vylezl z auta a podíval se na muže zlostným pohledem: „Co se to tu děje?“
„No, ..nic přece. Co by se jako mělo dít.“
„A co ty děti tam?!“ řekl a ukázal směrem k bráně.
Nikdo tam však nebyl! Jindra s Hankou již byli fuč. Běželi jako o život a nezastavovali se ani na chvíli. Stále se ohlíželi a měli strach. Teď už ničemu nevěřili, kdo ví, co se zase stane. Zanedlouho se dostali na cestu. Byla to sice jen malá lesní cesta, ale nějaké auto tady co chvíli projelo. Přeběhli přes cestu a vrhli se do dalšího lesa. Teprve byli kousek za cestou, když něco podivně zašustělo v korunách stromů. Když se ohlédli vzhůru, snesly se na ně jako z nebe obrovské postavy.
Byli to zase muži z továrny! Jak se sem jen dostali dříve, než Jindra s Hankou?
Než se však stihli vzpamatovat, a už na nich leželi a svázali je. Byli přivázáni ke stromům a muži se na něčem domlouvali. Po chvíli položili na zem všechny své věci, včetně nože, a odešli. „Zajdem si do hospody,“ zaslechli za sebou Hanka a Jindra.
„Hele, musíme dostat ten nůž,“ řekl Jindra.
„To asi nepůjde, je příliš pevný, ten provaz,“odpověděla Hanka.
To už však Jindra pátral nohama po zemi a bral klacek. Již ho držel v nohách a pokoušel se přitáhnout k sobě nůž. Stále byl však daleko. A teď konečně zahákl klacek za nůž a začal tahat.
Dokázal to! Přitáhl si nohama nůž do ruky a rozřízl provaz. To samé udělal u Hanky a mohli běžet. Stále jim však nešlo do hlavy , jak se muži dostali na toto místo dříve, než oni.
Šli stále cestou vpřed, když se před nimi objevila hospoda. Jindra nakonec přemluvil Hanku a šli si koupit pití. Hanka si dala kolu a Jindra fazolovou polévku a minerálku.
Jindra zrovna spolkl poslední lok, když se otevřely dveře hospody a vešli tři muži. Jindru to uklidnilo, mužů přece bylo více. Když se však na právě příchozí podíval pořádně, zděsil se! Byli to tři z party několika mužů a šli přímo k nim.
Jindra upozornil Hanku a té málem vypadly oči z důlků. Tohle už vážně nedávalo smysl! „Tak, a teď půjdete s náma hezky ven!“ řekl muž a chytil Jindru za bundu. To byl konec, nic jiného se dělat nedalo.
Vzpurně vyšli ven a následovali muže. Tam čekali ostatní členové party a koukali…. Bylo vidět, že tentokrát nechtěli ponechat nic náhodě. Vedli je ještě dál lesem, když se objevila malá dřevěná bouda. „Já věděl, že to tady někde je.“řekl jeden z mužů.
Bouda byla celá ze dřeva, jen petlice byla z kovu. Surově je zavřeli dovnitř a zavřeli.
Nepomohlo ani prosení o milost.
Hanka se chvíli dívala škvírou, kterou objevila. Když už muži zmizeli, začala se svými výčitkami: „Že já ho poslouchala, už nikdy na něj nedám!“
Jindra však uvažoval.
Rozhlížel se po všech stěnách, nevypozoroval ale nic zvláštního.
„Ani nevíme, kde jsme! Kdoví, jak je tahle bouda stará! Beztak už tudy nikdo nechodí!“naříkala Hanka.
V tom Jindru něco napadlo. Co když je tahle bouda opravdu hodně stará?
To by mohly být trámy docela slušně uschlé a snadno zlomitelné. To je spásná myšlenka!
„Ustup.“řekl Jindra a stoupl si doprostřed místnosti.
Teď se rozběhl a kopl do jednoho prkna.
To mírně naprasklo, ale nic jiného.
Kopl ještě jednou a teprve tentokrát prkno prasklo úplně.
Jindra se zkusil protáhnout dírou, nevešel se však.
Teď přišla na řadu Hanka. Přistoupila k díře a pohodlně se protáhla.
Jindra tedy mohl v klidu opustit boudu dveřmi.


Tak,a teď šlo hlavně o čas. Vydali se směrem, kudy utíkali muži.
„Musíme tam doběhnout dřív, než závod začne, nebo se stane neštěstí!“ říkal Jindra, zatím co přeskakovali příkopy.
Již viděli cestu. Vyběhli na ni a rozhlédli se. Teď si nevěděli rady. Kudy jít?
Zeptali se jedné houbařky, a ta jim poradila, že musí oběhnout les po asfaltové cestě, na které právě stojí, a pak štěrkovitou cestou dolů.
„Děkujeme.“odpověděli.
Nevydali se však po cestě na okolo, zkrátili si cestu přes les .Jindra se podíval na hodinky, a zjistil, že je za deset minut dvě!! To nestihnou! Ve dvě hodiny to má začít.
„Musíme přidat,“ řekl.
Opravdu zrychlili a běželi, jak to jen šlo. Zanedlouho se objevili před velkým domem s nápisem: „restaurace U Kaprů“. Oběhli dům, štěrkovou cestu však nenalezli. Vrátili se na cestu a každý se vydal jedním směrem.
Za chvíli Jindra křičel: „Pojď jsem! Tady!“
Opravdu tam byla štěrkovitá cesta, a proto se vydali z kopce dolů. Při pohledu na hodinky se Jindrovi málem zastavilo srdce. Za dvě minuty dvě!
Již před sebou viděli dráhu vyznačenou pneumatikami. Jindra ještě zrychlil. Motokáry již stály na místech a rozhodčí se chystal vystřelit z pušky.
A teď se ozvala ohlušující rána. Nestihli to! Motokáry již byly v pohybu a nešlo je zastavit.
Jindra ještě doběhl k prvnímu pořadateli, kterého uviděl, a vše mu řekl.
„Ale hochu, to my už dávno víme! Nasadili jsme mezi jeho muže zvěda a ten nám to vypověděl. Však se podívej, že nejede. Před závodem jsme ho zatkli.“
A tak to zdrcený Jindra vše řekl teprve dobíhající Hance a alespoň se dodívali na závod. Vyhrál Novák, a čestně, i bez podvodů!

No, nějaký smysl to přece jen mělo. Alespoň mohou říct, že na Slovensku zažili pravé Dobrodružství!