Probudila se...

Probudila se.

Probudila se. Ale něco bylo jinak. Nevěděla, kde je, bolely ji nohy, ne, bylo to celé tělo. Měla hlad, šílený hlad, a ještě větší žízeň. Teď ji ale děsilo něco jiného, všechny tyhle pocity byly nesmyslně živé a ona je nedokázala zklidnit, ale uvažovala jasně.
Tak to ne.
Chtěla se zvednout. Tohle tělo ji neposlouchalo, ne tím způsobem, že nemáte sílu, jinak, jako byste se pokoušeli svou vůlí pohnout rukou, která patří někomu jinému.
Ale no tak! Ne, co to je? Tohle, tohle nechápu. Bože, co se to děje?
Projel jí silný pocit opovržení. Stejně jako nevěděla, kde je, kdo je, co je. Věděla, že nenávidí Boha.
Tma se změnila v šero
„ Tohle bych radši neviděla, “ teď byla dokonale zmatená a vlak jel dál.

Probudila se. Kdyby ji to tělo vnímalo, škublo by sebou.
Dobře , tohle už znám, klid.
Začala ztrácet kontrolu, kontrolu nad svým psychickým stavem.
Hledej změny, necítíš bolest, ani hlad, jenom máš trochu žízeň.
Stálo ji to šíleně sil. Ale dokázala to. Prsty se sevřely kolem skleničky s vodou.
„Ahoj dcerunko, “ dívala se na ženu stojící ve dveřích a nemohla se smířit s tím, že je to její matka. Byl to jen okamžik. Začala si uvědomovat souvislosti.
To je jako když si po flámu začneš vzpomínat, co se vlastně stalo. Jenže kde jsi přišla na to, jaký to po flámu je?
„Jak je ti?“
„Zatím to jde, jsem jenom trochu unavená. Jo a zdál se mi sen, “ matka se zatvářila nechápavě. Už dlouho jí odpovídala v holých větách a určitě nepřiznávala, že je unavená.
„Představená přijde za chvíli.“
„Představená? “ teď byla dokonale zmatená a rakovina rostla dál.

Prudce zamrkala, když jí bolest znovu dosedla na vědomí. Stála u zamřížovaného okénka a chytala do dlaní dešťovou vodu. Tak se lekla, že málem spadla. Zvedlo se k ní několik párů očí. V dobytčáku bylo dost světla na to, aby viděla žluté hvězdy na pláštích živých i mrtvých.
Jak bych si to s ní vyměnila.
Znovu se jí začaly spojovat skutečnosti. Jenže tentokrát tohle byla skutečnost a tamto sen. Ztrápeně si sedla.
Odsud se nedostanu živá. Všichni tu chcípneme. A proč? Proč se dívám na tu hromadu mrtvol? Kvůli „Bohu“ slovo Bohu, které pronesla nahlas, zaniklo v pískotu kol ; vlak začal zpomalovat.

„ Nedala ti matka nějaký lék?“
Chvíli jí trvalo, než se srovnala s tím, že není ve vlaku, ale v posteli. A stejnou chvíli měla jasný názor na ženu, sedící proti, a byla si jistá, že by jí nesvěřila svůj život, jak záhy zjistila, že dělá.
„Jak jsem ti říkala, léky, které uleví tvé bolesti, brání tvé duši v cestě ke Spasiteli,“podívala se na matku, ta neutrálně sklopila oči k zemi.
Kdyby mi ty léky nedala, zbláznila bych se bolestí. Ano, ale brání mi to v cestě ke Spasiteli. Já se hádám sama se sebou. Je to jak špatný film. Navíc tohle bych já v životě neřekla. Možná to je tím, že mně už moc života nezbývá.
Ale dívala se na svoji matku a na ženu a na matku. Když se pak žena zeptala: „Tak dala ti ten lék?“ s naprostou jistotou věděla, co odpoví.

Stála na zabláceném prostranství, kolem byla spousta lidí. Už se ani nelekla, jen zamrkala.
Měla bych si na to zvyknout. Asi už začínám bláznit. Nejsem blázen, jen utíkám od reality.
Tentokrát sebou škubla. Už to nebyly jen pasivní sny, ale ovlivňovalo ji to.
„ Tahle může pracovat“
„ Počkat! Pojď sem!“ tohle čekala dlouho, vlastně se divila, že se to nestalo už dřív. V kapse sevřela medailonek. Nedovolí to, ale asi už se nevrátí.

Grimasa v ženině obličeji vyjadřovala zuřivost.
To ti patří, ty parazite. Jenom kvůli tobě sem na tom tak mizerně, jak jsem.
„ Odvrhla jsi Spasitele, tvá duše se bude smažit v ohních pekelných!“
„ Co tě štve víc? Utrpení mé duše, nebo vyschnutí pramene financí?“
Byla se sebou spokojená. Ale zároveň hrozně, přímo smrtelně unavená.
To je směšný, poprvé se mi zdá, že neumírám.

„Ty židovská svině!“ zaskučel důstojník a to „s“ bylo ostřejší než ta na jeho uniformě.
Tak mě zastřel, no tak, jenom stisknout spoušť.
Měla na tváři spokojený úšklebek, když očima těkala z hlavně zbraně na důstojníka svíjejícího se v blátě.
„Neopovažuj se jí zastřelit!“ zasupěl na vojáka „ to by bylo moc rychlé,“
stoupl si proti ní.
„Mohla si přežít. Ale rád se podívám na to, jak se dusíš a v očích máš strach.“
Teď už jsem aspoň bojovala a Bůh mě přijme.

„ Mami!“
„ Neboj, jsem tady.“
„ Já se nebojím.“
„ Já vím, si moje statečná holčička.“
„ Nejsem statečná, jenom už se nemám čeho bát.“

„Tuhle někam dopředu!“
„Ano, pane.“
Strčili ji do místnosti se spoustou lidí. Většinou starších, ale byly tu i děti. Většina odříkávala modlitbu. Všichni věděli, co je čeká.

Proč nemůžu umírat aspoň bez bolesti?
Jako by ji matka slyšela, zvedla se a dala jí dávku morfinu. Za bezpečnou hranicí byly už dávno.

Stála proti okénku.
Doufám, že budeš mít aspoň pěkný výhled. Když už jsi prohrál.
Ucítila plyn. Teď už to nebude dlouho trvat.

Toho morfinu je moc, myslím, že mě nezabije rakovina, ale morfin. Asi je to dobře, nesmí vyhrát.

Tak co, bavíš se? Ty lidi panikaří. Toho se ode mě nedočkáš.

„ Mami, miluju tě,“ musím říct něco, co se čeká. Musí pochopit, že už se nevrátím.
„Sbohem.“

Nemám se čeho bát. Odpustila jsem sama sobě a smířila se s tím, že už ho neuvidím.

Rakev s věncem „ od milujících rodičů, vzpomínáme“ zajížděla do krematoria. Chtěla být popel. Aspoň po smrti může létat.

Nad masovým hrobem se zavřela zem. Takhle skončit nechtěla, ale to už ji pramálo zajímá.

Karin otevřela oči. Vydechla. Přesně věděla, kde je. Vrátila se domů. Konečně se opravdu probudila. Byl to divný sen, upřímně doufala, že se už nebude opakovat. Dceři v postýlce se něco zdálo, neklidně sebou zavrtěla.
Karin se zabořila do polštáře a otočila se ke svému příteli.
Nechápala, proč mu to ještě neřekla. Zatoužila po jeho blízkosti.
Probudil se.
Není důležité, co se stalo potom. Stejně to nechápala.