Křídla

... mohou být malá, ale stejně tak i velká, mohou být ptačí nebo patřit andělovi, ale ať jsou jakákoli, dokážou splnit Tvé největší sny a odnést Tě za hranice fantazie. Tak nasaď si je, LEŤ, tam čeká tě jiný svět...

Mohlo jí být sotva osmnáct. Byla malá, křehká jako porcelánová panenka, ale v očích měla něco, co tam zdánlivě nepatřilo. Tak velké zklamání, smutek… a nenávist!
Co se jí stalo tak zlého, že měla oči zarudlé od pláče? Proč měla bílé šatičky zašpiněné krví? Jaké tajemství se skrývalo uvnitř té malé zničené bytosti?

„Charlotto, Charlottko, tady jsem! Tady jsem má malá princezničko!“, malá holčička se rozběhla za blonďatým chlapcem. Stále ho nemohla dohonit, byl na ni příliš rychlý. Utíkala a obíhala záhony plné rudých, žlutých a bílích růži.
„Počkej bratříčku, počkej na mě!“, volal jemný hlásek. Chlapec se tedy zastavil a počkal na svou sestru.

Měsíc byl právě v úplňku a vrhal zlověstné stíny po celém dětském pokoji. Holčička ležela v postýlce s peřinkou až po nos. Pak se ale odhodlala. Vystrčila z postele nejdřív jednu a pak i druhou nožku a přecupitala pokoj až ke dveřím na chodbu. Stoupla si na špičky, otevřela těžké dubové dveře a pak po chodbě vklouzla do vedlejšího pokoje.
„Charlotto, co tady děláš? Jak to, že ještě nespíš?“, vyjel na ni trošku popuzeně bratr. Charlotta ale věděla, že to nemyslí zle.
„Když, já se tam sama bojím!“, vyhrkla a ukázala prstíčkem na jednu stěnu. Pochopil, že myslí svůj pokoj.
„Tak pojď prcku“, zašeptal smířeně a vzal ji k sobě pod přikrývku.

Byly to její osmé narozeniny a on na ně zapomněl. Seděla matce na klíně, radost jí neudělala ani ta hora dárků, které od svých rodičů dostala. Slíbil jí, že přijde, ale nepřišel. Její zrazená dětská duše to nemohla pochopit, a tak jen tiše plakala. Co mu udělala, že nepřišel.
Pak ji v noci probudil něčí křik. „Víš jak ji to mrzelo?“-„Sakra vždyť už není malá, ne!“-„Je jí teprve osm!“-„Říkám, už není malá!“-„Zklamal jsi nás všechny, nejen ji! Jsem zvědavá, jak jí to vysvětlíš!“
Dlouho potom ještě nemohla usnout a znovu se rozplakala. Najednou ale věděla co udělá. Tak dlouho už za ním nebyla.
Sklouzla z postele a vydala se za ním. Určitě jí donesl nějaký dárek, určitě! Je to její bratr, přece ji má rád!“
„Tome…“, zašeptala jako už tolikrát. Nic. Jen ticho. Prázdné a tíživé ticho. „Tome, jsi tu!“
„Vypadni!“, ozvalo se z míst, kde stála postel, „Vypadni, už tě nechci vidět! Nikdy, rozumíš? Nikdy!“
„Tome to neříkej! Co se ti stalo?“, vyzvídala. To nemohl být Tom. To by jí přece nikdy neřekl! Něco se mu určitě stalo.
„VYPADNI!“, zaječel na ni. V tom do pokoje vběhla jejich matka a vzala ji do náručí. Odnesla ji pryč, ale ještě na prahu se otočila a ledově mu sdělila: „Je mi z tebe špatně, a tak, jako jsi teď právě vyhodil svou sestru ze svého pokoje, tak já teď tebe žádám, abys vypadl z tohoto domu!“
Hladila Charlottu po vlasech a uklidňovala ji. „Zapomeň na to, miláčku, zapomeň!“
Charlotta ale nezapomněla, už nikdy!

„Zabil jsi nejdřív tátu, pak jsi zabil mámu, proto teď zabiji já tebe! To je to jediné, co si zasloužíš!“, kdesi uvnitř v jejím srdci se to bouřilo. Ale láska byla moc slabá na to, aby přemohla tu obrovskou nenávist, kterou v ní on sám vypěstoval. Nejdřív zasadil semínko, pak jej zaléval, až z něj nakonec vyrostla nenávist tak velká, že zastínila i lásku.
Díval se na ni spíše smířeně než vyčítavě. Nemohl jí popřít, že mluví pravdu, vždyť jí opravdu zničil život. Těsně předtím, než dlouhá dýka projela jeho srdcem zašeptal: „Odpusť!“
Dívka jen kývla, ale nic už jí nedokázalo zabránit.

...Tak nasaď si křídla a LEŤ, tam čeká tě jiný svět...