Kapka krve

Kapka Krve

Miluju tě....
Ty dvě slůvka, které změní život. To jsou dvě slůvka, které řekne muž ženě, nebo žena muži, když ho/jí miluje.
Kdysi, v jednom panství:

Světlevlasá brunetka, teprv patnáct let na světě sedí v rudém kanapi se zlatými motivy, seděla u knihy zeleného obalu se stříbrnými destičkami na pevných deskách.
"Rozum a Cit" uslyšela a otočila se.
Měla zelené oči, úzké rty, broskvovou pleť a bílé šaty s růžovým páskem okolo, výstřih byl na ramena a krk jí zdobil jednoduchý řetízek s křížkem.

"Jste to vy, pane Freeyarde?" zeptala se svěžím, mladým hláskem, nebojácným a šťastným. Přece jen, často za ní chodil, nikdy jej neslyšela přicházet, nikdy jí ho nikdo neohlásil, chodil tiše jako myška, chodil tiše jako stín.

Tmavá osoba stála u otevřeného okna, téměř za zeleným, těžkým závěsem. Muž vyšel ze tmy a osvětlila jej záře lucerničky.

"Slečno Robensnová." oslovil ji, přešel k ní a políbil ji jemnou, broskvovou ručku. Usmála se a dala ji podél těla.
"Co vy tu zde? V tuto pozdní hodinu?"
"Co vy si tu čtete tak pozdě v noci?" opáčil a usmál se.
Měl blonďaté vlasy, modré oči, ovšem, jakoby prázdně, rudé rty, bledou tvář, kterou měl snad každý druhý člověk v děštivé Anglii a sněhobílé zuby.
Oblečen byl v černém plášti, mokrém, neboť venku pršelo a černých kalhotech s vysokýma botama, rudou vestou a bílou košilí.
Dívka se usmála.
"Vyděsil jste mě, to už víckrát nedělejte."
"Omlouvám se." poklonil se hlavuo.
Dívka si ho přeměřila pohledem.
"Lžete, vždycky chodíte jako duch, nemám vás ráda." zmumlala a přešla ke kanapi, kde měla položenou knihu, jak uhádl, Rozum a Cit.
Tu knihu milovala, byla krásná a trefná, někteří muži se tak chovali.
Dívka si sedla a pohladila pevné desky knihy.
Mladý pán k ní přišel, vzal její ručky a položil na ně tvář.
"Má studenou tvář, jako vždycky...Ale venku je zima, to bude asi tím." pomyslela si, uvolnila ruku z těch jeho a pohladila jej po hlavě. Přejela prsty po vlasech, mezi nimi vždy blonďatý vlas.

"Je tak pohledný a krásný." dál přemýšlela.
"na co myslíte?" zeptal se jí.
"Na vás." přiznala a mladý pán se na ni podíval.
"Já také a často." přiznal a slečna se narovnala a podivila tomu.
"o-Opravdu?" nevěřila vlastním uším.

"Už od první chvíle." svěřil se a podíval se na její ruku, pohladil ji palcem a podíval se dívce do očí.
"Miluji vás." prohlásil.

"Co-Cože?" vyjekla dívka a zakryla si ústa pravačkou.
"Slyšela jste, miluji vás z celého mého prohnilého srdce." zašeptal.
"Ale,....ale..." zamumlala.
"Miluji vás, ale musím vám něco říct." řekl. Dívka se usmála a položila mu prst na ústa.
"Tiše, budu vám předčítat." řekla a otevřela knihu, zalistovala a.........řízla se o stránku.
"Au.." sykla a podívala se na ukazováček pravé ruky, kde měla na bříšku prvního článku maličkou, téměř viditelnou ranku a z ní se hrnulo hodně krve.

Mladý muž zbystřil a podíval se na tu ránu.Dívka ji pozvedla do úrovni svých očí a dívala se na ni. Všechno jakoby ve spomaleném filmu.
Kapka se oddělila a padala na její šaty. Mladý pán to sledoval s očima pouze pro ten prst a tu krev.

POdívala se na něj, jeho ruce se zarývaly do opěradel kanape.
Potom se odrazil a skočil na dívku, otočil jí hlavu do leva a zakousl se jí do krku, dívka vytřeštila oči, vyjekla a.....vydechla.

Láska má mnoho podob, láska je věčná, lásku každý projevuje jinak.
Ty dvě slůvka Miluji tě jsou věčná, nikdy nezaniknou.

Když se mladý pán zvedl a podíval se do nyní bílé tváře dívky, cítil prázdnotu, nedokázal se udržet, krev,....ta za všechno mohla. Pohladil ji po tváři, políbil na ústa a odešel k oknu, ze kterého vyskočil.
Na dívce, kterou miloval byla jedna stopa,.....ta kapka krve, která ukončila jejich štěstí.