Jízda

JÍZDA

Jistě znáte ty dny, kdy jste unaveni a dobře se Vám usne, ale také nemusí. Pokud někdo jí těsně před spaním jakékoliv jídlo, byť sebemenší, nemusí se to našemu žaludku vyplatit. Proto volíme raději siestu, ať už jakoukoliv,před naším vlastním spaním. A také jistě znáte to, že pokud se Vám něco zdá a Vy to zapomenete, tak buď je to sen fádní, obyčejný a nebo také děsivý a v tomto druhém případě je radno ho zapomenout a nekazit si následující, pokud možno hezký den. Podívejte se do mého profilu, kde zjistíte, že od září studuji konzervatoř, a tak se mi to všechno míchalo dohromady.
Usnul jsem zdravým spánkem ospalce a unavence. Nic, nic, nic, až najednou sen. A hrozný. Pohybový, sice smyšlený, ale troufnu si říct i adrenalinový - ten pocit v něm zajisté byl.
Měl jsem dojednanou schůzku s mojí paní profesorkou, bývalou Ruskou - nejlepší a nejkvalitnější umělkyní, na naší konzervatoři ve čtyři hodiny odpoledne. Přišel jsem tam jako ve skutečném životě a sedl jsem si do křesla. Mrkl jsem na vrátného a viděl: tři čtvrti na čtyři. Měl jsem chvíli čas a tak jsem seběhl dolů po schodech a zaklepal na třídu číslo 10 v suterénu. Nikdo mi neotevřel a i když jsem zkoušel kliku, třída byla zamčená. Nevadí. Zase jsem vyběhl nahoru k vrátnici a tam zase čekal. Když bylo po páté odpolední hodině, už mi to nedalo a vyběhl jsem ven. Nemám to v reálném světě ve zvyku, sotva vyjdu z domu, aniž chci, uvidím svoje vlastní kolo, ale tady šlo snad všechno. Vzal jsem si kolo, mé modré, a odjel. Jel jsem kolem našeho parku, kde se říká "Na Sadech" a zastávka trolejbusů se jmenuje "Poliklinika Sever". Jel jsem parkem a bylo mi celkem dobře. Nebe se zatahovalo a už hrozila sprška, když vtom jsem jako zázrakem vjel na naše náměstí. Projel jsem kolem kašny, podloubími a dostal jsem se domů. Přitom jsem na náměstí potkal ještě "štrúdl" dětí, nějaký školní výlet nebo vycházku nebo podobně. Ale to je detail.
Měl jsem už nahnáno k nám na zahradu, když vtom jsem se objevil na jakési silnici zajímavého typu. Měla svodidla, asfalt, ale byla jen pro kolaře. Dobrá, ale nevím, jak jsem se tu octl. No, nevadí, neřešme to. Napil jsem se vody z mého držáku, který mám na kole dole u nohy a rozjel jsem se. Byl jsem zvědav, kam tou silnicí až dojedu. Jsem zvyklý na poněkud delší trasy, než projet tři ulice, a tak jsem jel dál a dál. Za svodidly vidím nádhernou krajinu, nahoře naše město (i když je v dolíku), propasti a nádherné rokle. Počasí bylo překrásné. Obloha byla mírně šedivá, ale byl pocit dobrého tepla, ale také trochu dusna, odhaduji tu část na takových dvacet šest až dvacet sedm stupňů Celsia. Jel jsem dále, až polevu vidím policisty s jednou starší hnědovlasou paní. Měla staré kolo a policisté měli policejní Škodu Felicii. Bohužel, měli a byli to skutečně "chlupatí", i když jsem předpokládal, že hrudě měli holé. Zastavili mne a já jsem říkal vzpomenuv na konzervatoř:
"Prosímvás, já vůbec nemám čas, víte, pusťte mě, já Vám to někdy vynahradím."
"Ehm, no tak moment, moment. To by nešlo. Jestlipak víte, kolik jste jel na té Vaší káře..."
"Nevím."
"To jsme předpokládali. Jel jste asi patnáct kilometrů za hodinu a tady se smí jen šedesát!" (Všimněte si toho snového dadaismu).
"Ano, a-a-a-ano, dobře a co mám tedy dělat?"
"No, co asi, zaplatíte nám pokutu 1 200 Kč za překročenou rychlost," řekl policista důležitě.
"Tak hele, nezájem, mě vůbec nezajímá nějaká Vaše hloupá a pitomá pokuta, hele, to si strčte za klobouk, polibte si šos! Já mám svý práce dost a Vy na sobě máte taky dost co pracovat, nemyslíte? Já tedy nevím, ale já mám konzervatoř, zítra jedu další koncert, Mozata hraju...copak Vy jste nikdy neměli tolik práce, že by Vás ta další práce nezajímala?"
A rozjel jsem se pomalu, dívaje se mu do překvapených, ale stále ještě rázných očí. Koukal na mne jako malý Jarda, co ho maminka vyděsila při trápení zvířat. Kajícně se na mne díval a já se otočil, rozjížděje se, a mrkal jsem na něj spokojeně a vítězoslavně. A už jsem jel alespon pětadvacetilkilometrovou rychlostí po zahýbající se silnici. Policista se nejprve srovnal a potom chtěl za mnou jet, ale ještě musel dořešit tu postarší dámu s kolem. Nevím, oč tam šlo, ale já jsem měl hlavně potřebu rychle jim ujet. Přejel jsem odbočku a jel jsem po svodidlech dále. Jel jsem hezky rovně, až jsem zakličkoval na levou stranu, kde jsem jel kolem plotu nějaké zahrádky. U něj byla maličká pěšinka a dole už byla rokle, musel jsem dávat velký pozor. Kolo se mi smeklo a zadní část mi sjela nepatrně šikmo dolů - přední byla však stále nahoře. Sroval jsem to a byl jsem rád, že jsem nespadl. Když jsem se vrátil na silnici, tak ač tam nebyla auta, ústy jsem dělal jejich zvuk, což bylo velice vtipné, ale pro mne nereálné a hloupé. Když jsem to přestal dělat a viděl přes krajinu na toho policistu stále s tou dámou, začal jsem zmatkovat, řídit jednou rukou a druhou, tou pravou, jsem si zakrýval obličej, aby mne neviděli, ale stejně mne viděli, protože tam na silnici jiné kolo už nebylo a auto už vůbec ne. Tak jsem přijel, zastavil jsem se, chtěje se napít a vtom jsem slyšel megafonem toho policistu, kterak hlásí do krajiny:
"A teď nám zrovna ujíždí přes louku do vesnice. Okamžitě se zastavte a vraťte se, nedořešili jsme to, tak šup...a nebo, počkejte, my za Vámi jedeme," a bylo to. Bál jsem se. Šlápl jsem na pedál a zmizel přes louku ve vesnici. Tam byl ovšem terén velmi neschůdný. Byl tam takový ten šedý písek, přes který ani jet nejde - zaboříte se a musíte kolo želbohu vést, a nebo alespoň ten terén nějak překonat, ale nerozbít si při tom ústa. V hlavě se mi honila myšlenka, že za mnou policisté pojedou a už vůbec jsem nemohl strpět, když mi do hlavy vplul hlas mé maminky, kterak říká, že tam má nemocnou maminku v té vesnici a tak všelijak dohromady. Zatočila se mi hlava, naposledy jsem se podíval dozadu a na nebe a ...
...
probudil jsem se. Více již nic takového nechci zažít. Buďte rádi, že to tak dopadlo, že organismus se již cítil být na to být připraven na další den. Přeji Vám tedy co nejklidnější sny a hlavně hodně zdraví.