Hrobař I+II

Zaměstnance pohřební služby v dnešní době na ulici potkáte jen stěží. Mají moc práce; dřou dvanáct hodin denně, za šichtu obhospodaří kolem dvacítky mrtvol, a pak je vystřídá kolega, zatímco oni padnou do postele, v níž dosud spal on, a na dvanáct hodin usnou blaženým spánkem tvrdě pracujících. Takže jediným, s kým se od nich můžete srazit, je řidič – dodavatel. A to bych vám nepřál.
Potkat pohřebáka prý nosilo štěstí. Aspoň se to kdysi říkalo. V dnešní době je to spíš naopak... Pokud někdo z vašeho okolí potřebuje pochovat, rapidně se zvyšuje šance, že dalším budete právě vy. Na pohřebákovo místo v pověře tak nastupuje...

„Hrobař, těší mě, pane Kowalski.“ V černém fraku, perfektně učesaný, s kulatými černými brýlemi na očích a elegantní hůlkou v ruce... prostě švihák každým coulem, to je náš Hrobař.
Edmund Kowalski byl už přes půl roku nezaměstnaný. Práci usilovně hledal, ale to v dnešní době každý – kdo byl bez práce, měl pro stát poloviční cenu, a brzo přijde doba, kdy nezaměstnaným a jejich rodinám přestanou zajišťovat i základní lékařskou pomoc. Proto když z okna zahlédl černou limuzínu, z níž vystoupil muž, jenž nikým jiným než Hrobařem být ani nemohl, sevřelo se mu srdce, aby se vzápětí rozbušilo jako splašené. Všichni ten pocit znáte – ta nejistota, kdy se blíží něco velkolepého, ale vy se bojíte, že vás to mine... ale bojíte se zároveň, že vás to zasáhne, a vy nebudete vědět co dělat, nebudete ničeho schopní... shoříte. Bojíte se promarněné šance, raději byste někam zalezli a tenhle okamžik, tohle čekání, rozhodování, vůbec nikdy neprožili, nevíte, co máte dělat, když tu najednou...

Zazvonil zvonek. Ed odložil právě umotanou cigaretu – třesoucíma se rukama mu ubalit jedno žváro trvalo celou tu dobu, než Hrobař vyšel k němu do dvanáctého patra – do popelníku s vědomím, že ať se stane cokoliv, až hosta vyprovodí, jistě mu přijde vhod, a loudavě se vydal ke dveřím. V předsíni si v zrcadle překontroloval účes a úsměv a nakopnul plyšového medvídka své malé Lucy; medvídek nabral vysoké otáčky, přeletěl chodbu a zapadl za pohovku v dětském pokoji. Snad ho tam jeho princezna, až se vrátí ze školky, najde.
Takže to přeci jenom byl on, ten vyvolený. Nikdo jiný, nikdo z těch desítek lidí, kteří v domě žili, ale on – Ed Kowalski, bývalý správce databáze megaskladu nápojů, nyní nezaměstnaný otec roztomilé dcerky s culíčky a nádhernýma modrýma očima a dvou malých klučičích křiklounů, dvojčat; pohled do panoramatického kukátka to potvrdil. Stál tam, Hrobař, s profesionálním úsměvem, s hůlkou švihácky zastrčenou v podpaží, v černých brýlích se odráželo slunce z okna z chodby. Eda nikdy nenapadlo, že by zrovna z tohohle okna mohl pozorovat východ slunce...
Vzal za kliku a otevřel. Stejně jako brýle se Hrobařovi leskly i boty.

Edovi nikdy nikdo neřekl, proč se tomu muži říká Hrobař. Dřív si myslel, že je to tak kvůli jeho fraku – nikdy nikoho v jiném obleku nenavštívil –, ale poté, co se potkal se skutečným hrobařem, začal o této teorii vážně pochybovat. Když totiž před půl rokem pochovával svého otce, nastaly drobné komplikace, takže musel krematorium navštívit osobně. Opravdoví hrobníci byli svalnatí chlapi v propocených bílých tričkách a odrbaných džínách, páchnoucí potem, pivem a ještě čímsi jiným, po čem Ed radši nepátral, o pauzách mezi jednotlivými „klienty“ konzumující buřty, popíjející nealkoholické pivo a vykládající si morbidní historky. Měli k Hrobařovi asi tak dalekou cestu, jakou měl slon na cestě evoluce k vlaštovce.
Ani řidiči – dodavatelé – nebyli lepší, jen tolik nepáchli a namísto piva a buřtů konzumovali kolu a hamburgry v některém z fastfoodů, kterých ve městě pořád ještě zůstávalo dost, i přes hromadné zavírání podobných zařízení.
A s profesí to taky nemělo vůbec nic společného.

„Dobrý den. Přál jste si?“
„Nepozvete mě dál, pane Kowalski?“ Něco na způsobu, jakým Hrobař vyslovoval I na konci Edova jména, ho provokovalo. Za tu možnost, kterou právě dostával, to ale stálo. „Mám pro vás velice lukrativní nabídku.“

Říkalo se, že Hrobař nabízí ledacos – vždycky si ale k dané práci vytipuje tu nejsprávnější osobu. Ed neslyšel o nikom, kdo by Hrobařovu nabídku odmítnul; vidina platu dost velkého na to, aby uživil dvě početné rodiny, a navíc doživotní renty po vypršení smlouvy byla v tuto dobu až příliš lákavá, a především pak pro ten typ lidí, které Hrobař obyčejně navštěvoval – lidi bez práce, toužící po jakémkoliv kšeftu, aby zabezpečili sebe a rodinu, lidi, kterým za poslední čas prudce klesla životní úroveň a rádi by si něčím přilepšili.
Všichni o Hrobařovi věděli, každý ho znal, a šuškalo se o něm ledacos. Nikdo však nevěděl, kdo ho posílá, kdo platí lidi, které najímá, kdo zadává ty nadhodnocené zakázky. Obecně se soudilo, že je to někdo z Magistrátu, možná přímo celá Rada, protože to většinou byly veřejně prospěšné práce, ale čas od času se stalo, že někdo dostal nabídku, pocházející vyloženě od soukromé osoby... a občas se Hrobařovi lidé dostali až na samou hranici zákona. To pak lidi napadají různé věci.
Svého času se dokonce mezi lidmi říkalo, že Hrobaře platí někdo zvenku, nebo že dokonce on sám občas odjíždí pryč z města, snad dokonce do LA. To však byla tak odvážná myšlenka, že jí skoro nikdo nevěřil; ven z města nepouštěl Magistrát nikoho už dlouhá léta, těch několik zoufalců ročně, kteří se o to pokusili, už nikdy nikdo vcelku neviděl.

Ani Ed Hrobařovu nabídku neodmítnul, přestože byla poněkud kontroverzní. Ed byl ale dobrodružná povaha, a taky trochu anarchista, takže myšlenka pohrát si trochu s těmi, kdo to celé vedli, se mu hned od začátku zalíbila.
A také ta čest být Hrobařovým posledním klientem; Edovi řekl, že po vykonání této práce odchází z města, tentokrát natrvalo. Prý do LA.

* * *

„Edmund Kowalski, narozen 25. dubna 2025 v Krakově, Polsko. Rodiče se sem přistěhovali, když vám byly čtyři roky, že, pane Kowalski?“ Vyšetřovatel zdůrazňoval i na konci Edova jména ještě výrazněji, než kdysi Hrobař. Eda to rozčilovalo.
Bolela ho čelist a podle jeho mínění pomalu měnila barvu na výraznou modrou – to po ráně, kterou před okamžikem dostal, když promluvil bez vyzvání. Mladý, už od pohledu ambiciózní seržant stál za ním a pohrával si s pískem naplněným obuškem, který se mu houpal u pasu. To on uštědřil Edovi výchovnou lekci. Dlužno říct, že zabrala – od té chvíle Ed bez vyzvání nepromluvil ani slovo. Nepromluvil totiž vůbec.
Panu vrchnímu, jak muže za stolem oslovoval ten mladý seržant, to viditelně vůbec nevadilo. Nepotřeboval Edův komentář, zatím jenom opakoval známá fakta.
„Kdybych něco uvedl nepřesně, nebo snad přímo nesprávně, prosím, opravte mě, pane Kowalski.“ Ironie z jeho hlasu přímo sálala.
„Matka zemřela ve třiceti letech při autonehodě, otec před šesti roky přirozenou smrtí.“ Jasně, přirozenou smrtí, pomyslel si Ed. Když někdo umře poté, co dostane od policajta obuškem do hlavy a udělá se mu krevní sraženina, je to dneska naprosto přirozené.
„Vy jste vystudoval základní školu, gymnázium se zaměřením na technologie a pak nastoupil jako správce databáze Coca-Coly. Máte ženu a tři děti, byt v domě v Jasmínové 57. Je to tak?“
Ed jenom lehce přikývl. Neměl chuť se s vyšetřovatelem o čemkoliv bavit. Netušil, co po něm chtějí – kromě práce pro Hrobaře v životě neudělal nic nezákonného, a na ten osudný džob přece nemohli přijít – to už bylo několik let promlčené, a navíc za sebou s Charliem zametli všechny stopy.

Charlie, to byl Edův spolupracovník, kterého Hrobař najal současně s Edem. Nikdy předtím se neviděli, ale hned při prvním setkání si padli do oka a společná práce jim šla pěkně od ruky, rozuměli si a tak nějak i tušili, co právě ten druhý dělá a jak mu být ku pomoci.
Co je s Charliem teď, Ed nevěděl – od dokončení úkolu se s ním neviděl, přesně jak to bylo uveden ve smlouvě s Hrobařem. Jen doufal, že není ve vedlejší místnosti podroben tvrdým očím vyšetřovatele a rukám nějakého stejně ambiciózního seržanta, jako byl ten jeho; Ed byl odjakživa mohutnější postavy, od malička běhal a cvičil, takže něco vydržel. Charlie ale byl jako větvička, hubený, s brýlemi na očích... Ed pochyboval, že kdyby se do něj vyšetřovatelé pustili, dokázal by udržet jazyk za zuby.

„Položím vám teď několik otázek, pane Kowalski. Prosím, odpovídejte pravdivě a co možná nejstručněji, pomůže to nám oběma.“ A je to tady, teď se konečně dozví, proč tu vlastně dřepí. Ed si nervózně poposedl.
„Znáte muže jménem Reymond Blackfield?“
„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ odpověděl Ed popravdě. Tohle jméno mu opravdu nic neříkalo.
„Znáte Jacka Heatse?“
„To byl můj učitel na střední, opravdový profesionál ve svém oboru.“
„Jakém oboru?“
„Počítačové sítě.“
„Víte, co tento muž dělá teď?“
„Nevím, od maturity jsem se s ním neviděl, ani jsem o něm nic neslyšel. S bývalými spolužáky ani učiteli se nestýkám.“ Proč se ho sakra vyptávají na jeho školní léta?
„Znáte ženu jménem Amanda Roseová?“
„To je jméno mojí ženy za svobodna.“ Ed začínal být opravdu nervózní. Podobné otázky se mu ani trochu nelíbily – jakmile se začali vrtat v jeho rodině, naskočila mu husí kůže.
„Dobrá. Poslední otázka, pane Kowalski: setkal jste se někdy s mužem, kterému se přezdívá Hrobař?“

Než Hrobař odjel – ano, opravdu odjel – do LA, prozradil Edovi něco málo o sobě. Nebo lépe řečeno vysvětlil mu, co se Ed v drobných střípcích dozvěděl během práce, kterou pro něj dělal; bylo mu v tu chvíli jedno, jestli Ed dodrží slib mlčenlivosti nebo ne. Jakmile Hrobař opustí hraniční pásmo kolem města, nemůže mu už Magistrát vůbec nic udělat. A Ed by měl mlčet už kvůli sobě.
Nejdřív byl Hrobař zaměstnancem Magistrátu; Hrobař byl pracovní název pro program pomoci nezaměstnaným. Postupem času mělo být Hrobařů asi deset; jejich úkolem mělo být vytipováváni nejvhodnějších lidí k zadaným zakázkám, jejich verbování, kontrola a odměňování.
Jenomže než se projekt Hrobař stihl rozběhnout, na Magistrát „vtrhla“ mafie Nika Cavea, známého to feťáckého mudrce a gangstera, a začala mluvit do chodu města. Projekt Hrobař se Nikovi zalíbil, avšak nechtěl dál rozšiřovat řady Hrobařů; jeden mu stačil. Takže od té chvíle zadával Hrobař práce nejen veřejně prospěšné, které mu zadal Magistrát, ale také práce pro Mafii – samozřejmě těm nejvhodnějším z vhodných.
Pak se ale primátor Callina vzepřel, povolal všechny ozbrojené i jiné síly, co měl k dispozici, a „osvobodil“ Magistrát od Caveova vlivu. A to Cavea pěkně nakrklo. Zavolal k sobě Hrobaře, slíbil mu doživotní luxus a bezpečí v LA, s čímž tento okamžitě souhlasil, a zadal mu poslední úkol. Úkol jako stvořený pro Edmunda Kowalskiho.