Démon z hvozdů - Kapitola druhá

Kapitola druhá

Poslední teplo opustilo místnost už před několika hodinami. Mráz obsadil okna a proměnil jejich jindy průhledné sklo ve vrásčité bílé tabule. Venku začalo lehce sněžit. Stromy a keře se počali schovávat pod nové načechrané kabáty. Z komínů ve vesnici nestoupal kouř. Bylo příliš brzy na to, aby se někdo odvážil ven pro dřevo. A přesto se v ustupující tmě pohyboval stín.
Byl to muž. Místy vrávoral a měl problémy s udržením rovnováhy. Ven ho vyhnalo nutkání ulevit močovému měchýři. Nebyl ozbrojen a jeho oblečení neoplývalo příliš teplými částmi. Přesto se vydal až k okraji lesa. Tam rozdělal rozkrok u kalhot. Prohlédl si krajinu a uviděl pohyb v křoví. Ani nestačil udělat krok zpátky.
Vesničany probudil řev bestie. Gabriel sebou trhl a Drobeček vylekaně skočil na okno. Spolu s pánem vyhlédli ven. Gabriel si strčil revolver za opasek a popadl pušku. Zkontroloval nábojovou komoru a odstranil závoru ze dveří. Otevřel. Nataša objala Márii a schovala se s ní za starou šatní skříní. Drobeček se k nim připojil.
Gabriel vyšel ven. U domu naproti stál starý myslivec s mladým synovcem a dřevorubcem Michajlem.
„Kde je Thomas?“ křikl a přiběhl k nim.
„Nevím. Slyšel jsem to zvíře, vstal jsem, ale Thomas u mě nebyl.“ odpověděl rozrušený Fjodor.
„Za mnou!“ zavelel Vladimir.
Všichni se vydali k lesu. Narazili na čerstvou mužskou stopu. Vedla k vysokým stromům na okraji hvozdu. Tam našli krvavou skvrnu ve sněhu a cáry Thomasova skromného oděvu. Rudá stopa vedla daleko do lesní temnoty. Dřevorubec neváhal, zvedl sekeru a vstoupil mezi porost. Ostatní tři zapřeli pušky do ramen a následovali Michajla.
Krev je zavedla několik desítek metrů do lesa. Tam náhle skončila. Jejich pohledy vyšplhaly po staré borovici. Ve větvích se houpalo mužské tělo. Krvavé kusy masa visely ze zohaveného těla zamotané do zbytků slabého kabátce.
Zkušený Angličan nezkoumal oběť příliš dlouho a znovu namířil kulovnici do tmy vpředu. Cítil přítomnost něčeho dalšího. Ostatní ho napodobili a pomalu vykročili. Něco se před nimi hnulo. Snažilo se to je obejít a zaútočit z boku. Gabriel držel stín neustále na mušce a nenechal zvíře, aby je překvapilo. Všichni k němu byli pořád otočení obličejem, aby se mohli ihned bránit.
A pak uviděl myslivec mezi větvičkami mohutného keře černou srst. Zamířil a vypálil přímo na cíl. Ozvalo zasténání a zvuk prchajícího zvířete. Gabriel střelil za mizící bestií ještě dvakrát. Pak se dlouho nikdo z nich nehnul. Když si byli jistí, že jsou sami, zkontrolovali porost před nimi.
Na zemi našli cákanec hutné krve a trs černých chlupů na větvi. Na další stopu ale nenarazili, a tak se vrátili do vsi. Tam museli vyřídit strašnou zprávu. Lidé se dozvěděli, že jeden z příchozích lovců přišel o život. Ani fakt, že byl opilý, je nedokázal uklidnit. Zemřel muž, který lovil zvířata a uměl se před nimi zachránit. Gabriel je uklidňoval a snažil se je přesvědčit, že bestii zabije.
„Jak byste mohl?“ křikl na něho jeden vesničan. „Není to zvíře. Je to démon, který se mstí za své prokletí.“
Ta slova vrtala Gabrielovi ještě dlouho hlavou. Vladimir mu naznačil, že většina z lidí tam jsou vyděšené krysy, které věří všemu, co se jim řekne. Za ty řeči prý mohl kněz, který štval lidi proti Vladimirovi a dalším představitelům vesnice už celé roky. Sám se ale snažil nenadělat si nepřátele ani na jedné straně.
Dva myslivci a dřevorubec večeřeli, ale Gabriel seděl v křesle ve velké, nyní zcela opuštěné, dvoraně, a díval se do velkého kamenného krbu, kde plápolal živý oheň. Pořád přemýšlel o tom, co říkal ten muž. Je to démon, znělo mu neustále v uších. A pak si na to vzpomněl.
Jeho otec pracoval na knize, která popisovala východoevropské pověsti. Rozeběhl se do Natašiny chalupy. Tam vyhrabal z brašny otcovy zápisky, které neustále nosil s sebou. Našel knihu v koženém vázání bez titulu. Otevřel ji a počal listovat stránkami, na kterých byly zápisky v nahodile poskládaných odstavcích doplněné kresbami.
Za okamžik narazil na svůj cíl. Strana byla zaplněna informacemi. Začal číst.

Kdesi ve středozemí Ruska, únor 1890
Asi to mám. Našel důkazy o existenci lykantropické nemoci. Někteří tvrdí, že jde o kletbu, ale já jsem se stal svědkem přímého přenosu viru z nakažené osoby na osobu další. Nemoc se projevuje zvýšenou agresivitou, abnormálním růstem chlupů a zlepšení zraku a sluchu.
Nakažený člověk nejde vyléčit a mám podezření, že při úplňku získává velkou sílu a ovládají ho zvířecí instinkty. Nevím, jak je to možné, ale je schopen ovládat zvířata. Krysy, malé ptáky a poddajné vlky.
Spousta příběhů zde vznikla na bázi této nemoci, protože nemocný muž nebo žena se odpojí od lidí, žije v lese a stává se z něho něco jako přízrak. Podle legend je schopen měnit se ve zvíře, aby mohl zabíjet.
Lykantropie se šíří krví, a člověk se může nakazit jedině tehdy, když ho nemocná osoba pokouše.
Nejdou jen tak zabít, rány se jim hojí strašlivou rychlostí. Jediné, co je může zranit s trvalými následky, a čeho se skutečně bojí, je. . .

Zápis zde končil, strana byla utržená. Gabriel prohlédl další listy v knize, ale většina z nich byla dole utržená. Vzpomněl si na Thomase, který rád kouřil cigarety, které si sám balil. Určitě kradl jeho papír. Jediná šance, jak zjistit, co na lykantropy platí, byla najít možná už dávno neexistující cigaretu, která je z oné stránky ubalena. Utíkal ke Fjodorovi, u kterého Thomas spal. Prohrabal jeho věci. Našel dvě cigarety. Rozbalil je, tabák nechal mladému hajnému, a lístečky porovnal s otcovým cestopisem. Jeden z nich byl opravdu z knihy, ten druhý nejspíš z novin.
„Proč potřebujete ten papír?“ zeptal se Fjodor a schovával si tabák do kapsy u kabátu.
„Je to zbraň, která nám možná pomůže zabít tu nestvůru. Tady to není, snad měl tu cigaretu u sebe, když zemřel, jinak nevím, jak ji zabít.“ odpověděl Gabriel.
„Ale ona není nezranitelná. Můj strýc ji přece zasáhl, teď někde krvácí a trpí.“ přesvědčoval ho Fjodor.
„Ano.“ přitakal Gabriel, „Zasáhl, krev tam byla. Ale nepokračovala dál, takže nebyla zraněna příliš dlouho. Rána se jí zacelila velkou rychlostí.“
Vydal se sám do lesa. Ještě než ale vstoupil mezi stromy, narazil na nedopalek. Sehnul se pro něj a rozbalil ho. Na ohořelém papírku stálo pouze ...tum. To možná ani není konec toho správného slova. Musel dál.
Opatrně došel až ke stromu, kde visel jeho přítel a asistent. Za ním chtěl vylézt, ale bylo by to tak obtížné, že by musel nechat pušku dole. To se mu nelíbilo. I když to bestii zraní jen na chvíli, má ji rád přece jen u sebe.
Vrátil se tedy zpět. Začalo se už stmívat a on chtěl dnes v noci, v plné síle úplňku, hlídat vesnici ze střechy kaple.
Když přišel, řekl ostatním o zápiscích svého otce a jeho obavě z úplňku. Všichni vesničané měli tedy přespat ve velké dvoraně, kde je hlídal Michajl a Fjodor. Vladimir se zamkl s Gabrielem v kapli a oba vylezli na střechu. Drobeček dělal celý den společnost Nataši a její dcerce a i teď s nimi byl ve dvoraně.
Nastala noc.
Vladimir hlídal jižní stranu vesnice, Gabriel severní. Když měsíc dosáhl nebeského vrcholu, přivítalo jej vytí vlků z hor. Dlouho tak zpívali, až je přerušil mocný řev něčeho většího. Vladimir se přidal ke Gabrielovi a oba namířili zbraně k lesu. Netrvalo dlouho a hrdelní zvuk se ozval znovu a tentokrát mnohem blíž.
„Je tu. Nemůžeme ho zabít, ale on může, a hlavně chce, zabít nás.“ řekl Gabriel. Myslivec se na něho podíval.
„Sám bych to tu nezvládl.“ řekl.
„Netvrdím, že to se mnou zvládnete.“ usmál se Gabriel a právě včas se otočil ke stromům. V porostu se pohyboval stín. Upozornil na něj Vladimira a zalícil.
Stín se zastavil a v tu chvíli ho ztratili z dohledu. Zkuste ve tmě hledat stín. Pak něco zašustilo keřem a oběhlo to vesnici. Oba lovci se přesunuli na druhý konec střechy a zahleděli se mezi domy. Pak spatřili pohyb. Od Vladimirovy chalupy něco vyskočilo a zmizelo to za rohem velkého domu, kde byli všichni ostatní schovaní.
„K čertu.“ zaklel Gabriel. Potom rychle slezli ze střechy do zákristie a přeběhli k zamčeným dveřím. Gabriel kývnul na myslivce, aby otevřel, a sám se postavil proti vratům a namířil na ně, připraven stisknout spoušť. Panty zavrzaly. Venku bylo ticho. Nikde ani stopy po nějakém zvířeti.
Velmi pomalu vyšli před kapli. Všudypřítomné ticho jen nasvědčovalo tomu, že tu nejsou sami. Ostatní zvěř se bála hlesnout. Opatrně přešli k Vladimirově chatrči. Zkontrolovali okolí a vydali se k siluetě velkého domu. Uvnitř byl klid. Bestie tam tedy nebyla. Dorazili až ke dveřím a potichu zaklepali. Zevnitř se ozval hlas dřevorubce Michajla.
„Kdo je to?“
„Moc nás venku nezůstalo, co říkáš?“ zažertoval Vladimir.
Ozvalo se cvaknutí zámku a posouvání závory. Pak se mohutné dveře otevřely. Uvnitř bylo světlo, které ale ven prošlo pouze teď otevřenými dveřmi, protože okna měla zadělané okenice. V chodbě stál Michajl se svou sekyrou, Fjodor s nabitou kulovnicí a dva další muži s noži v rukách.
Vladimir s Gabrielem vešli rychle dovnitř a dva vesničané dveře zase zavřeli a zabezpečili.
„Co se stalo?“ zeptal se Fjodor.
„Čekali jsme na severní straně u lesa, ale obešlo nás to a zmizelo to mezi domy. Zkontrolovali jsme nejbližší okolí kaple a myslivny. Myslím, že někde venku to číhá, kdyby někdo opustil dům.“ vypověděl Gabriel. Mezitím prošli chodbou až do velké dvorany, kde teď byla celá vesnice a většina obyvatel se oddávala spánku na stolech, lavicích, nebo jen tak na zemi.
Nataša seděla u kolébky své dcerky, kterou sem přenesli ještě před soumrakem, a chovala Drobečka, který si její klín velmi oblíbil. Gabriel si chtěl odložit a přidat se k nim, ale z chodby se ozvala rána. Všichni ozbrojení muži se rozeběhli k hlavním dveřím. Ty se znovu otřásly pod nárazem něčeho velkého. Poté ještě dvakrát, než nastalo ticho.
Gabriel vytáhl revolver a přistoupil ke dveřím. Přiložil na ně ucho a poslouchal. Nic, až po chvíli se mu zdálo, že slyší vzdalující se kroky. Vrátil se do dvorany a našel nejbližší okno. V okenici vyhledal skulinu a přiložil k ní oko.
Venku byla neprostupná tma. To mu připadalo divné, vždyť svítil měsíc. A pak se v černém nekonečnu před oknem něco mihlo a pár milimetrů od skuliny, skrz níž Gabriel koukal ven, se objevilo žluté zamračené oko.
Lekl se a odskočil od okna. Natáhl ruku a namířil revolver na díru v okenici. Bystrým zrakem zahlédl pohyb vzhůru, který byl následován ránou na střeše. Trámy ve dvoraně se otřásly a shodily ze sebe všechen prach. Po střeše se začalo pohybovat zvíře. Dlouhé chlupy šustily po dřevěné krytině, o níž tu a tam skřípnul dráp.
Gabriel zamířil revolverem nahoru a rozhlédl se po dvoraně. V zadní části haly spatřil žebřík opřený vedle malého otvoru, který se nejspíš používal na opravy a údržbu střechy. Rozeběhl se k němu. Vylezl až těsně pod dřevěnou konstrukci a natáhl kohoutek revolveru. Druhou rukou pak otevřel dvířka.
Vladimir s Fjodorem už mezitím přiběhl pod něho a mířili puškami na střechu. Gabriel se bez rozmýšlení vyhoupl na střechu. Nahoře byl naprostý klid a nikde neviděl pohyb. Měsíc se rozzářil jak nejvíce dovedl a osvítil scénu tak, že nešlo něco nebo někoho přehlédnout.
Pomalu se napřímil a vydal se ke hřebeni. Střecha měla malý sklon a ihned viděl na obě její poloviny. Nic tam ale nebylo. Jediné, co po neznámém útočníkovi zbylo, byly hluboké rýhu od drápů na dřevěných taškách.
Gabriel začal obcházet kraj střechy a kontrolovat okolí domu. Nahoru teď vylezl i Fjodor a pomohl mu s patrolou. Když se ujistili, že na zemi nic není, vrátili se dovnitř. Pečlivě zabezpečili vchod ze střechy a zpevnili i hlavní dveře, které po několika útocích utrpěly malé poškození a mohli by při několika dalších pokusech o jejich vylomení podlehnout a vyletět z pantů. Gabriel s Vladimirem zůstali na stráži a poslali ostatní spát.
Zatímco myslivec obcházel okna a hleděl škvírami ven, Gabriel přiložil do ohromného kamenného krbu mohutné poleno a zajistil přísun tepla na další hodinu. Poté zkontroloval své kapesní hodinky. Obě ručičky se právě setkaly na dvanáctce, když se venku ozvalo vzdalující se vytí. Netvor je pro dnes opustil. Ale proč? Gabriel to nechápal. Proč z ničeho nic utekl a nepokusil se o útok, když byla cesta ke kořisti volná přes otvor ve střeše? Není to zvíře, které se řídí jen instinktem. Je to něco, co vypadá jako zvíře, ale přemýšlí to jako člověk.
Ty myšlenky ho přivedli zpět k otcovu zápisníku. Je to tedy pravděpodobně člověk nakažený lykantropií, kterého zastaví pouze jediná věc, a oni nevědí jaká.