Pouta

Pouta
1.
Virginie Bootsová rozsvítila na sále zářivky. Zprvu, než se stačila rozkoukat jí pitevna přišla až úchylně temná jako patologie bývá viděna a chápána.
Ale jen co si její oči přivykly na oslepující záři, vydala se prosklenými dveřmi k ocelovým stolům, které celé místnosti dávaly studenost a chlad. Patologie nebyla zrovna příjemnou součástí komplexu nemocnice Memorial.
Virginin příběh se vlastně stáčí už k začátkům komplexu, dříve, než se dostavěla hlavní část pravého křídla tu byly sklady. Virginie to tu znala už jako pomocná sestra.
Stále si vyčítala, že v pětadvaceti dodělala školu a začala dělat tady. Avšak zelené kachličky po stěnách a podlaze, ocelové stoly a nářadí na vykuchání mrtvol jí prostě teďka přirostlo k osobnosti. Často jí někdo vykládal, že je workoholik.
A proto tu teď Virginie ještě strašila. Bylo kolem jedenácté a ona si šla ještě ověřit nějaké vzorky krve jedné pacientky.
Místnost byla prázdná a proto se ihned bez přemýšlení vydala k velké laboratoři se vzorky, se spoustou chromových umyvadel, nástrojů a misek, kam se skládaly části nebo celé orgány zemřelých.
Tak kdepak jsou, zeptala se sama sebe, že by je sem kluci z laborky ještě nedonesli?
Ale ano, měly by tu být! Vždyť už je pozdě, a oni mi to přeci slíbili.
Opravdu už bylo pozdě. Přátelé na jedné oslavě už na ní jistě čekají.Měla jsem to tu skončit už asi před hodinou. Opět jsem si kvůli práci nechala zastřít osobní život.
Tiše zaklela, než znovu prohledala a zkontrolovala oblast vyšetřených krví.
Najednou za sebou uslyšela syknutí gumových dveří, vedoucích do místní laboratoře.
Instinktivně otočila hlavu, velmi pomalu, protože ji zaměstnávaly jednak vzorky, a jednak zlomený nehet.
,,Ale, ale, doktorka a má prsty v ústech?“
Jako na povel si vyndala z pusy prst natřený na tmavě červenou.
,,Eh, ahoj, “ nemohla si vzpomenout na jméno. Že by někdo z personálu? Měla dojem, že dotyčného znala, či ho alespoň jednou někde viděla. Ale mohla se mýlit.
Hmm, bílý plášť, to mají personál a zdravotňáci, tak kdo to…
,,My dva si tykáme? To si odpusťte, doktorko Bootsová.“ Zná mě.
,,Máte snad mé vzorky, o které jsem vás žádala?“
,,Ne to ne,“ pokračoval, ,,ale mám něco, co by vás jistě zajímalo. Jde o případ Patricie Goresové. Věk sedmačtyřicet, běloška, bez příznaků. Zemřela náhle na nevysvětlitelné papuly v krku, prý se udusila. Víte o tom něco?“
Virginie se přesunula ke stolům, zrovna tam, kde pitvala Patricii Goresovou, jako by to mělo nějaký význam.
Opřela se zády o stůl a promluvila k osobě: ,,Ano, pitvala jsem ji. Pamatuji si na každý případ co mi ležel na stole. Velmi smutný případ, byla naprosto zdravá, až na ty nezvyklé vřídky. Spíše bych možná volila slova vředy. V průměru pěti centimetrů, papuly na krční stěně zevnitř. Ano, zadusila se, hrdlo se jí instinktivně stáhlo,to je suché utonutí, nikdo nezjistil příčinu. Ani já, nevím proč tam ty papuly byly. Tohle mi řekla pitva, a já to tak zapsala. Udělala jsem snad chybu?“
Postava se pomalu přiblížila k Virginii a kývla.
,,Zcela správná anamnéza, doktorko.“ Zavrtěl hlavou a oči se mu zalily slzami. Sehnul hlavu a vlasy mu zakryly tvář.
,,Mrzí mě to, že se jí to stalo,“ řekla soucitně doktorka.
Postava zvedla nad hlavu jehlu plnou sříbřité tekutiny, která se ve světle zářivek zatřpytila.
Bootsová se nedokázala pohnout, ucítila jen náhlou bolest v pravé paži a zároveň ochablost svalů, když muž zmáčkl píst.
Před očima jí vytanul obraz, viděla v něm okno přes které bylo vidět do temné noci.
Postava v lékařském plášti pohlédla na hodinky. Už by to mělo působit.
V tu chvíli se Virginii rozmazalo vidění a zrychlilo se jí mrkání, zkusila rozostřit, ale nohy se jí podlomily. Její tělo se sesunulo k vlhké a studené zemi.
,,Ach, ano. Kurare. Zázračné kurare, anesteziologové ho používají takřka denně, aby chirurgové měli tělíčka pěkně ochablá, jen k říznutí, že? Pacientovo tělo ochabne a jediné, co může, je vnímat. No, jedinou výhodou je, že neparalyzuje hladké srdeční svalstvo a bránici. Takže vy mě sice vnímáte, ale nemůžete ani uhnout očima, že?
Zasmál se hrdelním smíchem. Sehnul se pro stříkačku, která byla stále zabodnutá ve Virginině paži.
,,Uf, moje záda. Na tohle radši trošku ztlumím osvětlení, nepotřebuji na to celý osvětlený sál. Bude stačit jedna pořádná lampa.“
Klapot jeho bot prozradil, že to myslí vážně, jde opravdu na druhý konec místnosti, k východu.
Šel velmi pomalu, trvalo mu to snad necelou minutu.
Virginie se nemohla ani rozplakat. Mohla jedině přemýšlet, do jaké situace se to zase dostala.
Očima směřovala na strop. Co sní chce proboha udělat? Mezitím si postava začala potichu prozpěvovat.
Pak zářivky na stropě unisono zhasly a Virginie posléze ani nic neviděla. Tma se jí vkradla i do otupělého mozku.
Vracel se zpět.
Muž si vykasal bílé rukávy pláště a zvedl Virginii ruku. Dopadla bezvládně na podlahu. Nic necítí, to je dobré znamení.
Muž se jí bez úspěchu snažil nadzvednout do výše noh stolu. Horní polovinu Virginiina bezvládného těla opřel o dutou nohu stolu a zbytek nechal ležet na zemi.
Bude to zatraceně těžké! Kdybych ji mohl nějak nadzvednout! Kruci! Proč jsem na tohle tak detailně nedomyslel?!
Vzal ji do mohutné náruče.
Nedodávalo mu však sílu ani to, že Virginie byla jedna z těch drobnějších lékařek. Neměla ani šedesát kilo na svou výšku stopětašedesát centimetrů.
Virginie čekala. Nic necítila, ani neviděla. Cítila jen mužův páchnoucí dech a nechutné zvuky.
Muž se zapotácel a neohrabaně položil ženské tělo na desku stolu.
,,Uff, to jste mi teda dala zabrat, Virginie,“ vyndal z kapsy kapesníček a utřel si zpocené čelo. ,,Můžeme si tykat, že? Tedy, tykat já vám, Virginie.“
Muž se uchichtl a snažil se napodobit pisklavým hlasem Virginii: ,,Ale jistě pane doktore. Byly to papuly, je mi to líto, mrzí mě to.“
Hlas mu skočil zpátky na mužskou oktávu.
,,Co tě mrzí, děvko?! To, že jako umřela? Ne, nikoho to nemrzí...nebyla pro vás dost zajímavá, že? Ani dost dobrá!“
Máchal rukama. Jak dost dobrá, myslela si Virginie, každý mrtvý pacient byl jen pacient.
Uklidni se, tímhle nic nezměníš! ,, A nebo tě mrzí, že si jí prostě vykuchala?“
Co tě žere? zeptala se Virginie v duchu. Je to přece moje práce, nalézat příčiny smrti.
Stále nechápala, co si ten hajzl myslí, že ona asi jako zmotala .
,,Aha, mlčíš. Tvoje chyba. Vidíš mě, vidíš moje prsty?“
Muž dal před Virginin obličej prostředníček s vytetovaným iniciálem J. G.

Virginie se snažila zaostřit, ale oko jí neposlouchalo. Uvědomila si, že má zavřená víčka. Nic nevidí.
,,No, nevidíš, co? Nezávidím ti, tohle nebude pěkné. Hezky ti to ale popíšu. Budeš jako ona. Uslyšíš, co zažívají takové mrtvoly. A možná i ucítíš. Víčka se poslední paralyzují, ale taky jako první vnímají vrácené reflexy.“
Ano, to je fakt. Dal mi zřejmě dávku určenou pro chvilkové paralyzování, figurující především pro krátké operace, a taky pro ty, kde doktoři chtějí, aby pacient byl co nejdříve vzhůru.
Normálně se dává jeden miligram na kilogram váhy. Možná mi dal méně. Proč se ale nemohu ani hnout? Kolik času už tak asi uběhlo? Virginie usilovně, avšak marně přemýšlela.
Muž poodstoupil k oknu a slastně si zapálil cigaretu bez filtru. Nikotin ho dokázal vždy skvěle nabudit.
Ponechal si doušek v plicích a vydechl obláček šedivého, smrdutého kouře. Hned mu bylo lépe. Popotáhl a znovu nechal nikotin, aby mu napumpoval smysly a také dehet, aby se mu usadil na plicích.
Pohled ven ho uklidnil. Pitevna byla jedno patro pod ulicí a muž viděl pouze ujíždějící auta a boty chodců. Ulice byly plně osvětlené, vypadaly jako světla za dne, a proto také mohl vidět v dálce dlouhé lány trávníku, jež obklopovaly celý areál pravého křídla.
Vrátil se pohledem zpět na Virginii a potemnělou pitevnu.
Bylo už načase. Zkontroloval hodinky-ano, už bylo načase.
Virginie prozřela. Opět mohla otevřít oči. Pokusila se jimi i pohnout a šlo to! Uviděla v měsíčním světle muže u okna, kde zřejmě kouřil.
Periferie oka se ale ještě dostatečně nevzpamatovala.
Muž naposledy dlouze popotáhl z cigarety a nedopalek pečlivě sešlapal na podlaze podpatkem. Pomalým krokem se vrátil ke stolu, kde ležela Virginie.
Její prsa se pravidelně nadzdvihávala a oči jí nyní lineárně těkaly sem a tam.
,,Á, vidím, že se vám již vrátil zrak. No, potřeboval jsem vás dostat na stůl, vy byste tam asi dobrovolně nevylezla, že ano?“
Ne, řekla Virginie. Hrtan ji stále ale nevpustil dovnitř vzduch, aby něco mohla říct.
Muž mlčky přešel ke stolku se vzorky a umyvadly, kde byla Virginie pro výsledek krve.
Sehnul se pod dřez a vyndal operační a pitevní tácek s čistými nástroji.
Prohlédl si je. Takový chirurg by si své věci nenechal jen tak ležet, pro další účely jiných. Hlídal by si je jako oko v hlavě. Byly to jejich miláčci.
Nechal to být, je čas začít.
Vrátil se k ženě na stole.
,,Jste unavená?“ Zeptal se náhle a odložil nástroje na prázdný stoleček.
,,Ne,“ zaskřehotala Virginie.
Divila se sama sobě, že dokázala opět ovládnout hlas.
Zkusila vyslat signál do prstu u pravice, ale nic se nestalo.
Muž si nástroje jednotlivě vyndal, každý si pečlivě prohlédl, náhle se však natáhl přes stůl a rozsvítil světlo. Proud záře Virginii na chvíli oslepil.
Ve světle byly nástroje ještě lesklejší a ostřejší.
,,Nejsem profesionál, nebo alespoň ne tak, jak si myslíš. Vím, že za to nemůžeš, ale jen si uvědom! Vždyť si jí skoro vykastrovala! Ubožácky jsi jí rozřezala a bůhví, co jsi s ní ještě dělala!“ vyštěkl nervózně. Takhle to chtěl, musel se rozzlobit. Natáhl ruku a udeřil s ní vší silou do Virginiiny nosní přepážky. Chrupavka hlasitě křupla.
Virginie se málem zbláznila bolestí. Byla to pomsta za to, že se kurare pomalu vytrácelo. Jen samotný úder jí málem vyhnal mozek z hlavy a bolest se posunula až ke koncovému mozku. Byla bezmocná, nemohla pořádně křičet, musela jen trpět tu pachuť krve. Když polykala tu teplou tekutinu, zvedal se jí žaludek.
Chroptěla a bezmocně kňučela.

,,Promiň, chtěl jsem se jen přesvědčit. Dáš si vodu?“
,,Ho,“ popotáhla.
Muž došel pár korků k hlavě pacientky a u kohoutku s výlevkou zapnul co nejstudenější vodu.
Posečkal a plný kelímek donesl Virginii.
Násilím jí otevřel ústa a nalil jí do chřtánu ledovou vodu.
Hltala, avšak myslela, že jí hltan umrzne.
,,Je to ledový,“ vzlykala a snažila se vodu vyprsknout. Cítila ten chlad v žaludku.
,,Cítíš?“
Bez rozmyslu kývla. Hýbe hlavou!
,,Ano, o tohle šlo. Tak se do toho dáme, co myslíš? Mám ti povídat tu historku? No tak moment, stejně ji neuslyšíš celou do konce. Škoda, tak to ani nebudu načínat, hm? Dám se do své práce, proč jsem tu.“
Muž přistrčil stoleček s nástroji, židličku posunul a světlo si namířil přímo na Virginii.
Vytáhl nůž střední velikost, s ostrou špičkou a vroubkatým ostřím.
Druhým nožem byl jen hladký a krátký nožík.
Nadechl se, Virginie to bezesmyslu zopakovala. Tušila co přijde.
Tím ostřejším nožem udělal nesmělý řez do krku v oblasti hrtanu.
Chtělo se jí zařvat, chtělo se jí toho chlápka popadnout pod krkem a zaškrtit ho. Bože!
Uvědomila si, že nemá šanci. V rukách tohohle maniaka zemře.
Další řezy byly pro něj snadnější. Snažil se ještě neprotnout tepnu. Řezal jemně, proťal svalovou tkáň, až se dostal k jícnu.
Vzal si malý nůž a naklonil se nad pacientkou.
,,Cítíš to? Tu bolest, co musela prožít, vidíš, teď ti to dělám já. Ha, podívej se, tohle je něco jako malá papula tvého jícnu.“
Nemohla to vydržet. Bolest byla nesnesitelná.
Muž se podíval na zkrvavený nůž a ukázal Virginii kousek odebrané tkáně.
Zahihňal se jako malá, hloupá holka.
Proťal ženě krční tepnu.Šarlatově zbarvená krev vystříkla centimetry vysoko. Muž ucukl, ale stejně ho krev potřísnila.
Usmál se.
,,Vykrvácení,“ konstatoval s hrdostí.
Omyl si nože u umyvadla a sedl si znovu na židličku.
Virginii se zatemnělo před očima. Třásla se, ale snažila se naplnit plíce vzduchem. Vzduch, vzduch, panebože, jinak zemřu. Cítila jak jí srdce pomalu pumpuje naprázdno.
Poslední myšlenkou, než odešla za Pánem, byla myšlenka na Kyla Ballowse.

Když muž uslyšel posmrtný hvizd hrtanu, posmutněl. Mělo to být bolestivější. To se ale zdokonalí!
Muž si natáhl latexová rukavice, vzal si neostřejší nůž a přisedl si blíže k tělu. Řez ,ypsilon´ začal skoro s chirurgickou přesností.

2.
Kate Mussová těžce polkla. Snažila se udržet svou snídani v žaludku.
,,Co se proboha stalo? Kdo to jen, …kdo krucinál jen mohl?!“ Zeptala se pomocná sestra na patologii, Rose Blocková, pětadvacetiletá černoška, na kterou rozhodně nesedělo jméno ,,růže“. Ale i přes to měla trudovité tváře, velká prsa, a hubené nohy. Byla to zřejmě studentka, která obor přestřelila.
Nyní její tvář zesinala odporem.
,,To je Virginie Bootsová, dneska dopoledne tu měla mít případ nějakého muže a také tu proto nastoupit.“ Kate si promnula bolavé spánky a nasadila si lékařské rukavice.
Nadechla se.
Její den začal jako jiný den jejího života, až na…

Její byt vypadal jako po velké oslavě. Po podlaze se válely kelímky od limonád, láhve od alkoholu, různé kusy oblečení a vlastně celý nepořádek v kuchyni vykazoval divoký večer s přáteli.
Budík se monotónně, kovově rozdrnčel, ale po chvíli sám od sebe přestal.
Kate otevřela slepené oči, přehodila si přes hlavu polštář a pevně sevřela údy k sobě.
Když zívla a nemohla se kvůli polštáři nadechnout, proto radši vstala.
Její noční košile byla do půli stehen zmuchlaná a rozervaná.
Proboha, co se stalo? Jak to tu vypadá? Za Boha si nemohla vzpomenout. To jsem morální osoba, vystudovaná vysokoškolačka, racionálně uvažující, avšak chovající se jako puberťák?
I přes všechen nepořádek, rozházený nábytek a vše co leželo na zemi, přešla vše bez připomínky a namířila ke koupelně.
Promnula si spánky. Moje hlava, proboha!
Vlezla do sprchy a pustila si na sebe proud horké vody, doufajíc, že se probere.
Vtom prozřela.
Ano, včera večer tu byla oslava. Zavřela oči a viděla přiopilé přátele, komíhající se po kuchyni. Mika, kolegu z chirurgie, jak ji lačně líbá, sápe se jí po krku, jeho mokré rty ji laskají po šíji, jeho dech zapáchající po alkoholu má najednou ona na jazyku.
Odporné!
Pak viděla i další kolegy.. ale proč, proč to vše muselo být u ní?
Voda se změnila na studenou, Kate si rychle opláchla vlasy a spěšně vylezla.
Natáhla si na sebe punčochy a sukni po kolena. Věděla, že má hezké nohy, a hodlala je ukazovat. Tričko si vzala s dlouhým rukávem; co si pamatovala, mělo by být dneska chladno.
Prodrala se k lednici a spočinula na jediném jogurtu, který tam zbyl.
Spěšně ho snědla a vydala se ke vstupním dveřím. Ještě jednou se rozhlédla po zamořeném bytě; musím to jasně odpoledne, či na večer uklidit.
Vydala se na cestu nadzemkou. Bylo to pouhých pět stanic a tak se ani nesnažila na nic vzpomenout, chyběly jí zbývající střípky mozaiky.
Zeptám se na včerejšek Mika, jestli dneska ovšem nastoupí do nemocnice na službu.
Dojela k prostranství komplexu Memorial. Byla to opravdu honosná budova se složitými chodbami, kancelářemi, místnostmi, operačními sály či všemožné pokoje pro doktory a sestry, nevyjímaje pitevnu.
Kate vešla do komplexu a zamířila k výtahům a zmáčkla -1. Výtah se rozjel.
Vešla do sesterny, kde měla i svou skříňku. I když byla právoplatnou doktorkou a mohla se převléci na doktroském pokoji.
Dnes měla službu sestra Rose Blocková, a doktorka Bootsová.
Černoška Rose, vešla.
,,Dobré ráno, doktorko Mussová,“ oslovila ji prsatá Rose. ,,Jak se dnes máte?“
,,Dobrý den i vám, Rose. No, měla pernou noc, ani nevím, co se stalo. Doufám, že má menší kocovina nijak neohrozí mou práci,“ uchichtla se. Věděla, že sestra Blocková to nikomu neprozradí.
Rose se usmála a odhalila své bíle zuby.
,,Panejo. Doufám, že jste si to alespoň užila.“
Sklopila oči a otočila se. Převlékla si halenku za světle modrý plášť.
Totéž udělala i Kate, její plášť byl ale bílý.
,,Co budeme dnes dělat?“ Optala se Rose a zula si podpatkové boty.
,,Myslím, že tam máme toho muže, co zemřel včera v podvečer na ÁRU. Kornatění tepen. Zcela zacpaná aorta, běloch, asi sedmdesát let. Uděláme normální řez a řez podélně kolem srdce a hrudníku. Poté vyjmeme srdce, zběžně zapíšeme, pošleme pro jistotu vzorek tkáně do laborky a uděláme vyhodnocení. Pak tam máme tu mladou afroameričanku.
Při tom slově ,,afroameričanka“ Rose polkla. Takhle zmínka ji vždycky bodla do srdce.
Sama byla afro-amerického původu, nikomu to však neřekla. Na listu, když ji přijímali do Memorialu uvedla jen africký původ, matka ale byla Američanka, rodilá Newyorčanka.
Když se Rose přestěhovala jako studentka do Bostonu, navždy svůj původ zapřela.
,,Je vám něco, Rose?“
,,Ale ne, v pořádku. Jen chvilková nevolnost.“
,,Jistě, tak jdeme. Myslíte, že tam doktorka Bootsová bude? Většinou chodí pozdě, ale třeba se konečně poučila, jak jí doktor Ballows tvrdě napomenul, nemyslíte?“
,,Nemyslím. Co jsem slyšela, tak se s ním akorát vyspala. Ale poučená zůstat mohla.“ Doktorka oběma otevřela dveře.
,,Virginie? Doktorko Bootsová?“ Zvolala do éteru Kate a vydala se k laboratoři, která byla na druhé straně pitevny.
Otřásla se zimou.
Zelené kachličky a pitevní stoly na ní vždycky působily studeným dojmem, i po těch letech.
Vtom okamžiku Rose vykřikla. Byl to hrdelní, silný výkřik z černošských hlasivek.
Kate nadskočila. Hlas neutichával, ba naopak; stále se dál a dál rozléhal po kachličkách.
Spatřila to taky. V rohu, na posledním stole ležel člověk.
Zrychlila krok. Klapot jejich bot byl slyšet čím dál hlasitěji.
Rose si melodramaticky zakryla ústa dlaněmi a pomalým krokem obcházela pitevnu kolem zdí.
Kate Virginii rozeznala téměř dokonale. Měla stále stejnou tvář, s plnými rty a hlubokými dolíčky.
Polkla další výkřik.
Kdo to jen mohl… udělat? Spíš... jaké zvíře ji mohlo takhle vykuchat a znovu sešít?

Tohle ženy do detailů vypověděly i na policii.
Obě to samé, totožně, od rána, až do doby, kdy Virginii našli.

Rose neskrývala slzy. V ruce si žmoulala růžový kapesníček s kytkovaným vzorem a pofňukávala .
Obě se nyní nacházely na policejní stanici v Illinios, skoro ve stejně mohutném komplexu jako Memorial.
Oddělení vražd bylo v přízemí v levém křídle.
Kancelář byla slušně vybavena, policejní koordinátor a koridor měl ruce připravené k sepsání výpovědi obou žen.
Policejní šéf oddělení vražd byl malý a podsaditý Mexičan s hnědými vlasy a ohryzanými nehty a také zažloutlými zuby od nikotinu.
Přecházel po kanceláři a mimoděk si třel prsty o sebe.
,,Slečno Mussová, zopakujme si tedy situaci, Johne, zapiš vše.“
Šéf se konečně posadil a zapnul větráček, co jim už přes půl hodiny nasucho vrčel nad hlavou.
Slastně si zapálil cigaretu.
Kate ovšem tušila, že si občas šlukne i něčeho jiného.
Co ten třas rukou a mnutí rukou? Že by kokain?
Věřila, že kdyby se mu pořádně podívala do očí, tak uvidí panenky jako špendlíkové hlavičky. Ale mohla se samozřejmě mýlit.
,,Nekouřím, víte, tedy, alespoň ne před moji ženou,“ usmál se a vyfoukl oblak dýmu a znovu nasál. Snažil se to co nejdéle udržet v plicích a až když se mu začala krutě motat hlava, vyfoukl. Naskytl se mu okamžitý pocit štěstí a rozplynutí nikotinu v krvi.
Kate to nijak nepřekvapilo. Mnoho mužů, jeho věku se (alespoň před manželkami) zbavují nějakých těch zlozvyků, pokud ohrožují zdraví.
Stále ovšem věřila, že holduje kokainu, nebo sypkému metamfetaminu. Musí se mu podívat blíže do očí.
Policista se usmál. Slastiplné, pomyslel si.
Naklonil se přes stůl a konečně mu byla vidět jmenovka, co měl přišpendlenou na hrudi.
Mussoliny, hlásala. Kate byla nucena se usmát. Asi typické příjmení, hádala.
Zaostřila na jeho oči. Měl trošku menší panenky, ne však abnormálně.
,,Takže. Ještě jednou. Vy jste přišla do sesterské šatny a společně se sestrou Blockovou jste se převlékly, sedí?“
,,Ano,“ řekla Kate.
Tohle všechno vyslýchání jí přišlo zbytečné a nudilo ji to.
Chtěla už jít za doktorem Mikem Sowersem, chirurgem v Memorialu. Chtěla se ho zeptat na pár věcí. A hlavně, co se stalo včera večer.
Přehodila nohu přes nohu. Rose stále poplakávala.
,,Jistě, pak jste uvedly, že jste našly doktorku Bootsovou na pitevním stole. Mrtvou. Slečna Mussová provedla zběžné ohledání, ano?“
,,Ano, bylo to tak. Shledala jsem doktorku mrtvou asi osm hodin. Do deseti hodin tu včera měla mít službu. My jsme přišly ráno zhruba okolo sedmé. Doktorka měla pečlivě udělaný ypsilonový řez, co se provádí na normální pitvě.“
Sklopila oči a sledovala své prsty.
Mussoliny vyfoukl obláček dýmu a přikázal: ,,Vše zapsat!“ a koridor začal divoce bušit do klávesnice.
,,Děkuji vám, dámy. Vše bude řádně zapsáno. Tady je na mne kontakt, ale myslím, že se ještě uvidíme.“
Podal ženám pravici.
Kate ji zvláště pevně stiskla a snažila se co nejvíce své prsty otřít o jeho prostředníček a ukazováček.
Mussoliny dal Kate svou vizitku a podržel jim dveře od kanceláře.
,,Tak nashle, doktorko Mussová. Zítra se snad uvidíme v naší sestavě,“ zašeptala afroameričanka..
Dveře do kanceláře se potichu dovřely.
,,Nashledanou, Rose. Co jsem dneska stačila pochytit, máme snad na oddělení nějakou novou posilu, Iris Lorenczovou, znáte ji? Je to pomocná doktorka na zaučení.“
,,Ne, neznám. Doufám, že nám třeba pomůže. Já osobně bych nerada, abyste dělala všechny pitvy sama.“
,,Snad nebudu. Tak zatím.“
Rose kývla, přitiskla si kapesník k nosu a cupitala k východu.
Kate si sedla si na lavičku, kudy procházela a odcházela do stanice spousta lidí.
Vytáhla z kabelky krabičku s prášky proti bolesti hlavy.
Sundala si levačkou lodičky a promnula si rozbolavělá chodidla.
Přitom se snažila nepoužít pravici, měla na ní stále jakýsi otisk Mussolinyho prstů.
Vzala si do úst bílý prášek a spolu se slinami ho spolkla.
Na chvilku si opřela hlavu a pevně zavřela víčka.
Za okamžik instinktivně vytáhla mobil, jakmile cítila jeho vibrace.

(…)

Mike Sowers zavřel v místnosti instinktivně dveře, Nechtěl to jen kvůli svému soukromí, ale i kvůli diskrétnosti s Kate z domnění, že Kate je tu právě kvůli němu.
Pracovna vedle chirurgických sálů sloužila k zapisování výsledků a vyhodnocení nejen operací, ale i běžných případů, jako ambulatních pacientů, ale sloužila i jako odpočívárna, klidné místo i pro věci, o kterých se na veřejnosti nemluví, ale každých o nich ví, že se tu provozují.
Byla to opravdu dobrá skrýš, takový medvědí brloh, jelikož nad dveřmi zvenku bylo světélko, které se ihned po zavření či zamčení dveří zevnitř červeně rozsvítilo.
Teď tu byli oni dva zcela o samotě, a nerušeni. Byli si jisti, že červené světélko již intenzivně osvětluje chodbu.
Pokoj byl vybaven jednoduchým stolkem s židlí a kávovarem, pohovkou a světelnými zdroji. Na téhle špinavě hnědé pohovce doktoři často přes noční směny spali.
Kate si přisrkla již studené kávy, co tu měl Mike uvařenou na překapávači již od rána.
,,No myslím, že tušíš, proč jsem tady,“ Kate pozvedla oči, -Jasně, řekl si v duchu zaujatý Mike, ,,Ano, myslím, že ano. Užili jsme si pěknou noc, ne? Můžeme to tedy směle zopakovat!“ Byla jsi víceméně úžasná, dodal si tiše pro sebe.
,,Ach, Miku, ne, kvůli tomu tu nejsem. Vlastně si nepamatuji skoro nic. Musíš mi říct, co se dělo.“
Mike si nalil šálek černé kávy a sedl na židli u stolku.
,,Opravdu to chceš vědět?“ váhal.
,,Jistě. Proč to vlastně, ta celá šaškárna byla u mě?“
,,Kate, asi si toho fakt dost vypila, bylo to přeci kvůli tobě, mělas tříleté výročí jako doktorka na téhle patologii. Tak jsme to trošku oslavili. No, vlastně ve velkém stylu. Byli tam skoro všichni z patologie a chirurgie a bůhvíkdo ještě.“
,,Byla tam také Virginie Bootsová?“
,,Eh, nevzpomínám si, že by tam byla.“
,,Pozvala jsem ji?“
,,To nevím. Ale zřejmě jo, ale nepřišla. Proč se na tohle ptáš?“
Proč ksakru nepřišla? Že by něco pracovního?
Virginie zívla a odložila prázdný šálek. ,,Ještě?“
Zavrtěla hlavou. Její hnědé vlasy se dostaly zpod gumičky a zakryly jí částečně tvář.
Mike si k ní přisedl. Dal jí ruku za hlavu a druhou rukou jí sáhl na holá stehna. Pomalu začal prsty zajíždět tam, kam neměl.
Kate se po něm ohnala. ,,Teď ne!“ řekla vážně, ,,Mám plno práce a nechci prací zaplácnout celý den. Víš vůbec, že byla dneska Virginie Bootsová zavražděna? Našli jsme jí ráno s Blockovou na patologii.“
Mike vytřeštil oči. ,,Opravdu? To jsem vážně nevěděl.“ Jak dlouho bude asi za tu kost shánět Ballows náhradu? projelo Mikovi ihned hlavou.
Kate si opět promnula spánky. Cítila každý sval, každé škubnutí, každý dotyk stokrát palčivější a ostřejší.
,,Co je, Kate? Hlava?“
,,Ach, ano, to je zřejmě po tom hrozném pití. Měli jsme snad něco dalšího?“
Mike vzpomínal. Někdo na chodbě hulil, jakmile prvně vcházel, ale to individium nepatřilo k nim.
,,Ne,“ řekl s klidem.
,,Než jsem přišla, dala jsem si jedny vzorky do laboratoře, kdy to asi bude?“ změnila téma a zadívala se Mikovi do jeho krásně hlubokých, hnědých očí.
,,Pacientova krev, míza, mozkomíšní mok...“
,,Test na drogy, přímo jako krystalky. Ano, pacient. Zajímá mne jen, jestli to mohl být třeba kokain, pervitin, nebo heroin...kdy to bude?“
Mike se podrbal na bradce. ,,Pro tebe to uspíším tak na dva tři dny.“
Kate setřásla jeho ruku a zvedla se. Uhladila si sukni a otočila se. Mezitím ještě prohodila: ,,Díky Mikeu, Teď už musím jít. Slíbila jsem, že prohlédnu Virginiino tělo. Znovu ho naříznu a zjistím jestli chybí, a kdyby ano, tak co za orgány. Prostě pitva. Jsem z toho trochu vystrašená, řezat do někoho, koho znáš a máš s ním nějaký ,přátelský´ vztah, je těžké. Jistě to znáš.“
,,Ano, znám. Nemohl bych známému udělat ani apendixitidu. Doufám jen, že toho šílence najdete. Máš nějakou stopu či podezření?“
Kate pokrčila nohu a sklopila oči. ,,Ne, právě že ne. Nemám ji ani já, ani kluci z oddělení vražd. Už ohledali místo, mrtvou a odebrali vzorky krve. To ostatní je na mě. To co jsi jmenoval před chvílí mi ještě zbývá. Míza, mozkomíšní mok a moč. Ohlédnutí a zapsání, hračka.“
,,Aha, rozumím. Mohu tě pozvat na oběd do místní menzy?“
Kate došlo, že má vlastně docela hlad.Ale dosud na něj ani nepomyslela.
,,Je dvanáct, mám tě vyzvednout za dvě hodiny před patologií?“
,,No, tak jo. Snad se mi neudělá špatně.“
Mike se usmál. Podržel Kate dveře a pokusil se jí líbnout na tvář. Jen co Kate ucítila jeho dvoudenní strniště, ucukla. Začervenala se a otočila se na podpatku.
Mike Sowers, chirurg ve středních letech s kotletami a vlasy protkanými stříbřitými nitkami jemných vlasů se otočil ke kávovaru a nalil si šálek.

4.
Co si ksakru ten pitomec Mike myslí? Že si to teď s ním rozdám v odpočívacím pokoji?
Kate ucítila vibrace v kapse pláště.
,,Mussová.“
,,Paní doktorko?“
,,Ehm, ano, slečna. Proč nevoláte na peiger?“
Rozpoznala jednu sestru z kardiochirurgie, co měla obzvláště pisklavý hlas.
Nerada ji slyšela. Znamenalo to, že bude mít zase práci.
,,Slečno Musoová, máme tu nějaké vzorky z biopsie, byla byste schopná je definovat? Myslíme na matastázy rakoviny.“
,,Dejte mi je na stůl v lékařském pokoji v přízemí. Vyzvednu si je a pokusím se na to ještě dnes podívat.“
,,Děkuji. Nashledanou.“
Bože, ach jo.
Zastrčila telefon a zapřísáhla si, že nikomu dál nebude zkoumat vzorky z biopsie, alespoň ne za takovýchto podmínek.

Nasadila si rukavice a roušku a vyndala tělo Virgine Bootsové z mrazáku. Chladil se na dvojku, aby tělo nezmrzlo, ale zároveň, aby se nerozkládalo. Nesmělo se dopustit, aby se jí z krve stala hustá kaše a z vody krystalky.
Sundala z těla přehoz a vzdychla.
Byla to dobrá doktorka, s dobrým postřehem, uměla to i s pacienty, pro které neměla zrovna dobré zprávy.
Kate si vzala ostrý nožík z již připraveného stolečku a řízla do masa v oblasti sternua.
Vyjmula kousek tkáně pro nekropsii.
Shledala, že oběti byla přerušena krční tepna a oběť vykrvácela. Krev byla po zákroku důkladně smyta, nikde nezůstaly žádné stopy.
Znovu nařízla již sešité části těla. Virginii nechyběl ovšem žádný orgán; bylo to překvapující.
Kate je tedy vyjmula, omyla, zvážila, změřila, zjistila teplotu a hustotu a vše zapsala do posmrtné, lékařské zprávy.
Vše bylo kupodivu v pořádku, až na nějaké neshody s játry. Teplota odpovídala teplotě při chlazení, bylo tedy zřejmé, že zemřela kolem 22. - 23. hodiny.
Vyřízla ještě kousek hladké tkáně z jater a dala si ho stranou na pozdější vyšetření pod mikroskopem.
Dále odebrala vzorek krve a pustila se do mozku. Celá tahle procedura a k tomu vyříznutí části pokožky, naříznutí mozkové pleny a odříznutí části mozku jí zabralo více než 40 minut. Snažila se nic nezanedbat a postupovala opravdu precizně.
Posmutněla znovu, když spatřila Virginin mozek, její mozkové rýhy byly již ve třiceti letech hluboké. Ale teď to již nemá smysl řešit, jak moc byla inteligentní.
Když končila, všechno znovu zašila a přehodila přes mrtvolu prostěradlo.
Jaké zvíře to jen mohlo udělat? Jaký sadista?
Stáhla si rukavice a rozsvítila světelný mikroskop. Vložila tkáně na sklíčko a podívala se přes čočku.
Nic nevykazovalo nějaké abnormality. Srdce ani jiné části orgánů nebyly nijak postiženy, až na játra a krev. Tam něco bylo.
Ano, malé množství krevních destiček odpovídá smrti vykrvácení.
Ještě jednou odebrala do stříkačky pacientčinu krev.
Svlékla plášť, hodila ho do koše na prádlo a posadila se sesterském pokoji do křesla. Nemohla tomuhle uvěřit. Vražda, byla to jasná, brutální a nepochopitelná vražda. Až se tahle zpráva roznese, tak to jistě Memorialu nepřinese nic dobrého. Kate jen v duchu zadoufala, že se nic takového již nestane.
Kate věděla, že to musí dodělat, proto se zvedla a odešla do laboratoře. Byla to ohromná místnost s mnoha přístroji, léčivy, nástroji na různé operace a pooperační vyšetření, ale stále jako základ sloužila k všemožným vyšetření od krve, přes moč a jiné tekutiny, az po biopsie z jakéhokoli orgánu. Kate rázně a znalecky zamířila doprostřed místnosti, kde byly do kruhu bílé stoly. Vytáhla z kapsy zkumavku a část vložila do přístroje na krevní obraz a část dala do centrifugy, přístroje, kde se při 2000 otáčkách za deset minut stočí sedimentace.
Stačilo jen počkat.
Nemohla hned teď zjistit, jaké abnormality játra přefiltrovala, ale sázela na nějaký lék.
Přemýšlela a snažila si nejdříve vyjasnit obraz toho, jak se to stalo.
Virginie odchází domů ze služby asi okolo desáté. Převléká se a v tom přijde vrah. Ne počkat, Virginie měla na sobě, alespoň než zemřela, lékařský hábit. To znamená, že něco zapomněla, či chtěla dodělat, prostě něco, co ji donutilo tu zůstat déle. Pak přichází vrah. Nekřičí, zná ho. Nebo křičela? Snad to policisté vyšetří, zda někdo neslyšel křik.
Kate prošla dveřmi, které sousedily s pitevnou, kde se tohle drama odehrálo a přeříkávala si nahlas svoje hypotézy.
Byla na stole. Jak se tam dostala? Že by si sama na něj lehla? Nesmysl. Vrah ji tam musel položit... ale již mrtvou, nebo ještě byla naživu? Vrah musel být muž, těžko říci, jestli by ji tam žena položila, zvlášť, kdyby se bránila.
Pak ji rozřezal? Ne, nejprve ji zřejmě podřízl hrdlo, to by odpovídalo, bránila se, bylo tedy nutné ji utišit... navždy... ale proč ji tedy následně rozřezal? Vrazi většinou vraždí, aby měli pocit dobře vykonané práce a že oběť co možná nejvíce trpěla, je také pravděpodobné, že se mohl mstít…
Přístroj v zadní laboratoři zahvízdal. Krevní obraz byl hotov. Kate si na přístroji navolila, aby bylo prozkoumáno co nejvíce léků. Napadly ji drogy, anestetika, analgetika, ale pak i další, jedy, rozpustné prášky. Nemuselo to být samozřejmě ani jedno, co Kate napadlo. Mohla takhle hledat třeba tři dny. Bylo toho přeci jen hodně.
Kate otevřela přístroj, vyndala baňku a počkala, až jí vyjede papír s hodnotami.
Měla štěstí, při bližším pozorování našla, co potřebovala. Virginie měla v krvi anestetikum, zbytky po kurare.
Hodnota kurare ukazovala, že Virginie měla v těle něco méně než 54 mg paralyzátoru.
Kate byla zaražená. Nemohla pochopit, na co chtěl vrah ženu paralyzovat, když jí nakonec skoro bezbolestně podřízl hrdlo. Nebo to tak být nemuselo. Po požití kurare se samozřejmě reflexy za určenou časovou dobu vrátí, to znamená, že Virginie mohla hodně trpět, aniž by se mohla bránit. Oční víčka se vrací k životu první, tudíž než ucítila bolest na krku, nějakou dobu to trvalo.
Kate se za pár minut podívala na výsledky ze sedimentace. Sedimentace jí ale mohla maximálně ukázat, zda se Virginie nějakým svým antigenem nebránila nějaké chorobě.
Antigen A ukázal reakci na kurare, což bylo pochopitelné, ale naprosto zanedbatelné, protože se tělo nedokáže zpočátku ubránit takovéto koňské dávce.
Jinak byla Virgine zdravá jako řípa, ani bílé krvinky nebojovaly proti žádné infekci, bakterii, plísni či mikrobu, jejich počet byl stabilní.
Kate vzdychla s otřásla se při představě, jak se asi musela Virginie v době smrti cítit.
Co z tohohle vyplývá? Že vrah tedy chtěl ženu usmrtit bezbolestně? Kdyby býval použil jiné anestetikum, například sukcinylcholin ve větší dávce, ochabl by i srdeční sval, a vrah by se mohl jen koukat, jak jeho oběť pomalu přestává dýchat. O to mu nešlo. Muselo to být s bolestí. Proto jí podřízl hrdlo a kochal se pohledem, jak se nemůže bránit?
Kate si sundala rukavice, odhodila je, předělala si účes a s povzdychem opustila patologii.
Sedla si na nejbližší lavičku, zbývala jí ještě třičtvrtě hodina, než si půjde dát oběd.

,,Dám si filety,“ řekla Kate skromně, když si vybírali oběd. Mike se usmál. ,,Dobře, ale platím já.“
Kantýna měla typický ráz, byl tam přiměřený hluk, kde se doktoři dohadovali o svých hypotézách a zážitcích a jako vždy to tam bylo cítit rybinou. I v den, kdy se ryba nevařila.
Oba se posadili k volnému stolečku, hned naproti oknu, Mike pozdravil pochechtávající se kolegy z chirurgie a začal jíst.
Kate si nabrala kus rybí filety. Neměla chuť k jídlu, avšak, i když s jistou nechutí, polkla.
Mike si té grimasy všiml. ,,Nechutná?“
,,Ale ne, jen nemám vůbec chuť. Vrah Virginie Bootsové je psychopatický, citově založený šílenec.“
,,Aha, chtěl jsem se tě na to zeptat později, protože jsem si tím nechtěl kazit chuť, ale dobrá, co jsi tedy zjistila?“
Mike shrnul skoro nedotčené jídlo na jednu stranu talíře a složil příbor.
Kate udělala to samé a povzdychla si. ,,Krevní testy ukázaly, že před smrtí měla Virginie poměrně velkou dávku kurare. Endoplazmatické retikulum neprokázalo přítomnost virů, samozřejmě kromě antigenu proti kurare. Vše bylo jinak v pořádku, játra ukázala nějaký nedostatek na vitamíny a dotyčný již zmíněný paralyzátor. Jinak... víme vše, příčinu smrti, dobu úmrtí, ale nevíme, kdo to byl a proč to proboha udělal.“
Mike se neusmíval jako prve; úsměv měl ztuhlý. Založil si ruce na prsou a chviličku přemýšlel.
,,A co tedy byla příčina smrti?“
,,Vykrvácení z krční tepny. Je normální, že vrah po sobě všechno uklidil, nikde nezůstala ani kapka. Mám zkusit ještě nějak zajistit stopy?“
,,Máš na mysli, že bys odvedla práci, kterou již snad udělala policie, že bys sebrala všechny otisky prstů, a pro jistotu uzavřela patologii?“
Kate se zarděla. Věděla, že to je samozřejmě hloupý nápad.
,,Měla jsem na mysli spíše třeba prozkoumání výlevky, přeci jen tam mohlo něco zůstat, nebo nástrojů, náš vrah se, co já vím, mohl třeba říznout. Ale je pravděbodobné, že -“
,,- že to mohl být právě i chirurg.“
,,Ano. S největší pravděpodobností to byl někdo, kdo se v nemocnici pohybuje a měl někdy v ruce nůž. Pitvu provedl skoro přesně, avšak nevyjmul orgány. Jen tělo ypsilonově rozřízl a zase zašil. Mám pocit, že to nebyl patolog, spíše někdo, kdo se zaučoval, nebo někdo, kdo se bál vyjmout orgány, nebo nechtěl, měl k nim odpor, či prostě to nebyl jeho záměr...“
,,Kate, začínáš se v tom moc vyžívat. Já vím, říznout do člověka, to nedokáže každý, a už vůbec ne takhle přesně. To by nedokázala ani sestra Rose. I když, ta možná ano, v té branži se pohybuje denně a jistě ti pomáhá při šití...Každopádně, jinak dobrá hypotéza Kate.“
Mike se na Kate usmál. Kate byla přesně jeho typ, inteligentní, chytrá, pohotová, skoro neomylná, s pevnou vůlí a racionálním myšlením.
I na pohled byla krásná, líbila se mužů jakéhokoli věku; měla krásné, lesklé, kaštanově hnědé vlasy, zelené hluboké oči a malý, kulatý nos, vysoké čelo a ženskou šíji. Její protáhlé, avšak někdy dost tvrdé rysy byly velkým lákadlem.
Pro Mikeovu dokonalou představu měla trošku větší zadek, zato nohy měla okouzlující.
,, Mikeu? Co se stalo, jsem snad ušpiněná?“ Kate si spěšně otřela koutky úst ubrouskem.
Mike uhnul pohledem.
,,Nene, vůbec ne, jsi atraktivní.“
Odhalila své bílé zuby. A pousmála se. Tušila, na co Mike myslel.
,,Ty! Nech těch narážek a soustřeď se na případ.“
,,Víš moc dobře, že mně do toho nic není.“
Ty hade! Pozval si mě sem, jen abys mě mohl svádět. Když se u tebe na chirurgii nestala vražda tvýho kolegy, je ti všechno volný, co?! Jen počkej...!“
Kate vstala. ,,Dík za oběd. Zavolám Jackobovi, ten o ten případ mít zájem bude.“
Neřekla to ani naštvaně, ani ironicky. Prostě to fakticky oznámila a Mike jen zíral.
Stejně už nestačil nic namítnout, Kate byla již daleko.

5.

Jackob zvedl telefon na třetí zazvonění.
,,Ahoj Kate!“ Bylo zjevné, že má radost. Kate seděla v laboratoři na patologii a snažila se spojit se svým známým, policistou, Pracoval na nějakém menším postu na oddělení vražd, asi 30km od Memorialu.
Jackob byl sedmadvacetiletý zajíček s vždy chladnou hlavou a racionálním myšlením. Byl jediným, kdo by jistě Kate chtěl pomoci. Avšak jistě nikdy neřešil složité vraždy a případy s násilníky, nebyl na to stavěný, ani pozičně, ani fyzicky.
,,Zdravím, Jackobe,“ řekla Kate zastřeně. Na druhém konci se ozvalo zakašlání.
,,Ale nepovídej, že sis vzpomněla na starýho kámoše jen tak Kate?“
,,To vskutku.. ne. Potřebovala bych pomoci. Máme tu případ na patologii. Nějaký zvíře tu řádilo a zabilo patoložku.
Dlouho čekala na odezvu. Pak slyšela výbuch smíchu.
,,Vážně? Jasňačka, přijdu. Stejně nemám co na práci. Co takhle už dneska, hezky bys mi to v klidu všechno pověděla u tebe doma?“
Další prase. ,,Ne,“ odmítla razantně, ,,povím ti všechno zítra, mám teďka ještě dost práce. Ale víš co? Zvu tě na snídani do kavárny u Stopětadvacítky, mají tam ty moc dobré muffiny, pamatuješ kde? Na rohu...-“
,,- ano, vím Kate. Středoškolská kavárna. Platí. V sedm?“
,,V sedm. Měj se a díky.“
Zavěsila a vstala se podívat na lékařský pokoj, zda tam už nejsou ty vzorky, co je tam dávala ta sestra z kardiochirurgie.
Avšak tam stále chyběly. Šla tedy přímo za onkologem, doktorem Mettewsem, jestli je nemá ještě u sebe.

Zbytek dne strávila Kate různým běháním a potulováním se po nemocnici. Sama se různě vyptávala, zda nikdo neviděl, či neslyšel přicházet kolem desáté na patologii někoho podezřelého. Či prostě někoho, kdo tam neměl evidentně co dělat.
Až na uklízečky tam ovšem nikdo ani nepáchl. Kdo by tam taky bezdůvodně chodil, k té ponuré místnosti.
Jedna ruská uklízečka, která neuměla dobře anglicky se snažila rukama nohama Kate sdělit, že viděla jen někoho v bílém plášti, jak jde okolo jedenácté na patologii. Jestli tu osobu viděla přicházet, nebo odcházet, se ovšem Kate nedozvěděla. To snad není možné, to abych tady sehnala tlumočníka!
Vše si snažila zapamatovat, aby později nic nespletla a nevyvodila z toho jiné závěry.
Snažila se vyptávat dál, ale marně.
Okolo páté rozluštila již vzorky rakovinného bujení. Metastázy té paní se rychle šířily.
Byla nucena tu špatnou zprávu ihned ohlásit.
Okolo deváté Kate pozamykala patologii, laboratoř a lékařský pokoj a doufala, že se tam ráno neobjeví další mrtvola.
Kate přišla zničená domu. Trošku si poklidila, vzala si prášek na bolest hlavy a ulehla s chutí do postele. Poslední věc, na kterou pomyslela, byla schůzka s Jackobem. Ihned se cítila lépe.

Iris Lorenczová tiše zaklela. Kruci! Je zamčeno. Dveře patologie byly pevně uzavřeny na dva zámky. Co teď?
Iris byla pomocná patoložka na zaučování, proto neměla svůj vlastní klíč. A tudíž se nemohla dostat, kdy se jí zachtělo na patologii, ani do laboratoře, či na pokoj lékařů a sester.
Rozhlédla se po zcela prázdné chodbě. Světlo na stropě blikalo. Jen tak ho chvíli pozorovala, když v tom uslyšela zvuk a natočila k němu hlavu. Výtah na druhé straně chodby se otevřel a z něho vystoupil pohledný muž. Byl oděn v doktorském, proto bylo možné, že vlastní klíče.
,,Pane doktore!“ Iris zamávala a rozběhla se k muži.
,,Ach, slečna, ...Lorenczová? Na zaučení?“
,,Ano, to jsem já.“
,,Jistě, co se stalo? Proč jste..?“
,, -bohužel doktorka Mussová asi odešla dříve a zamkla všechny dveře. A to jsem jí ještě říkala, že si potřebuji vyzvednout ty vzorky, co jsem vyšetřila.“
,,Aha, jistě. Já vám tedy odemknu, a pak znovu zamknu, domluveno?“
,,Jste moje záchrana, pane doktore,“ rozplývala se Iris. Bezmezně mu důvěřovala, i když si nebyla jistá, zda tohohle konkrétního doktora zná. Ale co, mohl to být třeba doktor z dětského, který je na druhém konci budovy Memorial. Hlavní jsou teď ty klíče!
Doktor odemkl pitevnu a nesměle vešel. Hrozně to tu páchlo. Rozsvítil silné zářivky a Iris se mezitím rázným krokem vydala do zadní části; k laboratoři a začala se tam hlučně přehrabovat.
,,Někde by tu měly být!“ křičela omluvně.
Muž si mezitím prohlížel nástroje.
Kruci, zaklel, takhle jsem to udělat nechtěl! Musím holt vymyslel alternativu. Měl jsem ji tu překvapit jako Virginii.
Iris se v druhé místnosti zaradovala. ,,Našla jsem je. Stojí tu : Pro Iris Lorenczovou, či pro někoho z tohohle oddělení. Milé, že? To zřejmě doktorka Mussová.“
Muž neurčitě zamručel.
,,A co děláte za obor, jestli se smím ptát?“
,,Eh, anesteziologa, nebo spíše doktora na poloviční úvazek. Dost zajímavá práce.“
,,Ano, to jistě. To vám věřím. Můžeme jít?“
Muž dělal, jakoby tu otázku zcela přeslechl. Vzal si do ruky velkou, avšak tenkou kudlu.
,,Mohou se tyto nástroje používat k histologii?“
,,Ehm, ano, to mohou, ale spíš bych volila, pokud tkáň není nemocná či nakažená, tento nožík se zahnutou špičkou, a velmi ostrým ostřím, ten co máte teď vy se spíše používá na větší a silnější tkáně, na svalové.“
Muž si vzal do ruky nůž, co mu Iris popsala. Byl velmi ostrý se zahnutou špicí směrem k držáku.
,,Tak,“ nadechla se Irirs, ,,můžeme odejít?“
,,Myslím, že ne.“ Už věděl, co udělá.
V jedné vteřině se rozmáchl a nožem zbůhdarma sekl ve vzduchu.
Iris instinktivně ucukla. ,,Panebože! Co to .. -“
Tohle muž přesně chtěl; vyděsit a zasadit smrtelný úder. Jediným skokem se vrhl na krk pomocné patoložky a vrazil jí nůž do krční oblasti.
Zahákl se o maso.
Iris soptila a snažila se stisknout si krk. Nůž se však zasekl zrovna v místě krční páteře.
Zaklonila hlavu a vyjekla. Viděla vrahovy oči. Muž ženu chytil za vlasy a přitáhl si její obličej ke svému.
Iris se spustily ze strachuplných očí slzy.
Doktor mocně trhl a bezvládné tělo se sesunulo k zemi. Teďka se nedalo jednoznačně určit, jestli žena měla zlomený vaz, či porušenou nějakou tepnu, nebo zpřetrhaná nervová vlákna.
Muže to zjevně neznepokojovalo; oběť byla jeho, a jak držel chomáček tmavých vlasů, musel se násilně smát. Mráz a vzrušení mu běhalo po zádech, šplhalo mu výše, až k samotnému temeni hlavy. Tohle se mu moc líbilo.
Iris zamrkala a cítila, jak jí slzy stále tečou po tvářích. Avšak od krku dolů nic necítila.
Prosím! Ať tohle všechno skončí! Necítím ruce, ani nohy, jsem bezmocná.
Neviděla ani na vraha, slzy jí rozmazávaly vidění.
Muž se probral z euforie a všiml si ženy plačící na zemi.
,,Ale, ale... ty na mě takhle jo? Přestaň řvát, nebo ti vypíchnu oči!“
Iris zavrtěla hlavou. ,,Prosím, prosím, ne...“
,,Krása, vidět tě takhle bezmocnou. Tak co na tebe použiju hm?“ Rychle se rozhlédl po místnosti.
,,Původně to mělo být uděláno jinak, ale to máte jedno. Stejně, konec je stejný.“
Sáhl pod známá umyvadla a vytáhl stříbrnou jehlu. Pak byl nucen odejít do laboratoře a začal se tam přehrabovat v lécích.
,,Sakra!“ Byl lehce nervózní, nic nebylo podle plánu!

Mezitím Iris jen sténala a přemýšlela, nic jiného jí nezbývalo. Odevzdaně poslouchala zvuky pitevny a zavřela oči. Pod jejím tělem se začalo objevovat malé tratoliště krve. Muž zřejmě poškodil i něco jiného, než jen krční páteř s nervy.
Iris pevně semknula rty a jen nekonečně dlouho čekala na vysvobození.

Muž přišel pozdě; oběti musel konstatovat smrt. Lahvičku, co měl v kapse si zastrčil hlouběji. Nebude ji snad již potřebovat.
Přemýšlel, zda nikde nenechal žádné zbytečné otisky. Vzal si ze zámku klíče, otřel je a také všechno, čeho se dotkl.
Ještě jednou zkontroloval pitevnu a laboratoř a zhasl světla. Zářivky zablikaly, až nadobro zhasly. Muž zamkl a plížil se nejkratší cestou na chladný vzduch. Přitom jen přemýšlel, že Irisina smrt nebyla vůbec žádná zábava. Škoda, tak mě to baví.
Hvízdal si melodii ze známého filmu a ne uplně uspokojen se vydal domů.

6.

V půl páté se Kate rozzvonil mobil, co měla na nočním stolku. První co ji napadlo, bylo, že se vrátí k používání normálních budíků. Avšak to co vyzvánělo, nebyl budík, ale hovor.
,,Mussová,“ řekla suše a ochraptěle. Zvedla se na lokty a rozsvítila lampičku.
,,Kate! Tady Mike Sowers. Nechtěl jsem te budit, Kate, ale stala se tady taková nepříjemná věc..“ Kate zpozorněla.
,,Jaká?!“ vyhrkla, byla již dokonale při smyslech.
,,Okolo třetí našli na patologii další mrtvolu.“
Kate si druhou dlaní zakryla teatrálně ústa a vteřinku mlčela.
,,Kdo,“ zeptala se potichu a nezúčastněně.
,,Znáš nějakou Iris...Iris Lorenczovou?“
Panebože! Iris! Ta pomocná patoložka! Proč ona? Ona tu měla být jen na zaučení, nic víc.
Tohle bylo i na silnou Kate moc. Měla co dělat, aby se nerozeštkala. Přeci jen se začala bát.
,,Kate? Haló? Jsi tam? Volám ti, jestli by sis nevzala místo zítřejší služby volno.“
,,To – to nemůžu, mám spousty práce..!“
,,Ale jistěže můžeš. Kate, prostě tam nechoď, je tam od tří spousta policajtů, možná by tě znova vyslýchali.Teď už budou snad mít více důkazů a vrah se najde.“
,,Jak ..zemřela?“
,,To někdy jindy Kate. Měj se a zůstaň, vážně, doma.“
Ve sluchátku to cvaklo; Mike zavěsil.
Kate němě odložila telefon. Nepřítomně vstala, došla k lednici a nalila si sklenici studeného mléka, jako to dělávala, když byla malá. Cokoli ji více rozrušilo, zapíjela mlékem.
Když tak seděla na té barové židličce, uvědomila si, že do té nemocnice nevkročí dřív, než bude vrah dopaden.
A Jackobovi všechno od začátku řekneš již za necelé dvě hodiny.

Z kavárny Stopětadvacítky viděla, jak přijíždí modrý cadillac a z vozu vystupuje muž ještě v mladých letech, vysoký šarlatán Jackob.
Poznala by jeho kachní chůzi na míle daleko. Kate se s Jackobem znala od střední školy, kde spolu studovali zdravotní školu, Jackob o nějaký ten ročník výš, obor, kterému se později věnoval jen chvíli. Nakonec se vydal na dráhu policisty, kde byl, zdá se, poměrně šťastný.
Kate popíjela velmi drahou švýcarskou čokoládu se šlehačkou navrchu.
Tato kavárna byla známá svými číšníky, středoškolského věku, kteří si tady něco přivydělávali. Někdy se tomu také přezdívalo středoškolská kavárna na růžku.
Zrovna teď, okolo sedmé ranní, se to tu ovšem nehemžilo zákazníky, přeci jen bylo ještě brzy. Kate viděla pouze jednu mladou studentku, plačící do kapesníku a jednu servírku, vypadající jako Lindsay Lohan.
Zvonek nade dveřmi zacinkal a Jackob mávl rukou na pozdrav. Měl hezké ruměnce ve tvářích, milý úsměv, nakrátko střižené černohnědé vlasy, a příjemné vystupování.
Byl poměrně vysoký, jako už většina mužů bývá.
,,Nazdárek, Kate!“ Pozdravil hlučně.
,,Ahoj Jackobe. Jak se máš? A kde máš prosím tě ten modrý plnovous?“
Zase si ze mě utahuje, pomyslel si Jackob a sedl si naproti.
Jackob si vzpomněl na svá středoškolská léta, kdy ještě nosil modrý plnovous, jako zpěvák ze skupiny Gorecki.
Mezitím ke dvojici přispěchala ona napodobenina Lindsay Lohan a zeptala se jich na objednávku.
,,Dám si vafle,“ řekla Kate, ,, A Jackob si dá jistě černou kávu, že je tomu tak?“
,,Paměť máš výbornou!“ Jackob objednávku potvrdil.
,,Tak co, Kate, jak se máš? Povídej už!“
Kate se nadechla a začala s vyprávěním, přesně od události, co se staly předevčírem večer, až do dnešního rána. Snažila se nic nezapomenout a naopak si vybavit všechny detaily. Vyprávění zakončila přesně tehdy, když servírka přinesla kávu a vafle.
Jackob nasál vůni kávy a neznatelně prohodil cosi jako vynikající na její účet. Ale pak se již neusmíval. Jen smutně míchal svou kávu a mručel si jen pro sebe.
,,Kate, je mi to vážně líto, co se ti teďka v Memorialu děje, nedivím se ti, že se bojíš. Doufám, že nejdeš do práce, že ne?“
,,Ne, dneska ne. Tedy vlastně nevím, kdy se tam vrátím. Bojím se, co když jsem další na řadě? Chudák Virginie a Iris!“
Kate se málem rozplakala. Snažila se slzy zajíst vynikajícími vaflemi s karamelem a javorovým sirupem.
,,Kate, hlavně neplač, prosím, ano? Neboj se , všechno se vyřeší. Budu tě vlastním tělem ochraňovat, nebo na toho někoho najmu, jsi pro? A vlastně.. jaká policie to vyšetřuje?“
,,Nevím jaká, má svoje oddělení nedaleko Memorialu“
,,Aha. Už vím. Doufám, že dělají vše, co mají v popisu práce. Škoda jen, že se do toho nemůžu aktivně zapojit.“
,,Jistě, to ti nezazlívám, Jackobe, chápu to.“ Kate se nadechla. Nechtěla na to už více myslet, ale věděla moc dobře, že se do nemocnice musí vrátit, aby se ujistila, jak přesně Iris zemřela. S Jackobovou ochranou, i bez ní.
,,Díky Jackobe, ale snad to vše přežiju i bez ochranky za zády.“
,,Ale prosím tě! Co se mi to snažíš namluvit? Vždyť si skoro plakala!“
,,To ano, ale musím to vyřešit… sama. Chápeš?“
,,To ti nedovolím Kate! Mohla by si být další oběť, krucinál!“
Jackob třískl dlaní do stolu, až hrnečky nadskočily.
Servírka se na něj zděšeně podívala.
,,Klid, Jackobe.“
,,Fajn, Kate. Ale poslyš, nech si poradit! Alespoň mnou. Budu tě hlídat, třeba jen v nemocnici, kde ten šílenec vraždí.“
Kate se bezmyšlenkovitě zakousla do další vafle. Měla by možná být opatrnější a přeci jen nechat Jackoba ji hlídat, ale nechtěla vrahovi ukázat, že je slaboch!
Jackob pochopil, že Kate si to musí nechat přijít v hlavě, ale tušil, že odmítne. Byla tvrdohlavá a hlavně nechtěla být před někým jako slaboch a ventilovala si to zrovna, když byl nablízku někdo, komu se mohla svěřit, aniž by o ní tvrdil, že je slaboch.
,,A jak se jinak vede, Kate? Co tvá matka?“
,,Matka? Žije teďka v Bostonu. Dlouho jsme se neviděly, a když mi naposledy volala, říkala, že se otci zhoršil diabetes.“
,,To je mi líto, snad to bude dobré, když už nevolala, ne?“
,,Snad,“ povzdychla si Kate. ,,No a co tvoje rodina a žena?“
To je vážně tak dlouho, co jsme se neviděli, Kate?
,,Má rodina. No, ach, to je složité. Jsem rozvedený, manželka, tedy bývalá, žije někde v New Jersey a moje matka před třemi týdny zemřela.“
,,Panebože, Jackobe.. to jsem nevěděla, promiň. Jak se to stalo?“
,,No, to nikdo neví.“ Jackob si tu bolestnou ránu nechtěl připomínat, ale moc dobře věděl, co se jeho matce přihodilo.
Kate si ukousla vafle a Jackob si konečně objednal ty vynikající muffiny. Jejich konverzaci oživily až vzpomínky na středoškolské studium, čemuž se začali oba upřímně smát.

Odpoledne začaly padat obrovské dešťové kapky a kolem Memorialu se vytvořilo hotové bahniště. Kate se prodrala vřavou lidí, čekajících na odbavení na příjmu a vydala se směrem na chirurgii. Nemocniční sestra jí sdělila, že Mike zrovna operuje.
Nenechala mu žádný vzkaz. Stejně by o její obavy neměl zájem.
Nakonec byla docela ráda, že neměla Jackoba ani žádnou ochranku za zadkem.
Mohla si takhle dělat, co chtěla. Šla tedy do laboratoře ve druhém patře, kam včera dala své vzorky. Řekli jí, že to bude hotové tak do 4 dnů, ale stejně se chtěla ujistit sama, zda to už nemají udělané.
Na zaklepání jí otevřel mladičký laborant.
Vytáhla z kapsy svoji doktorskou, nemocniční průkazku, kterou by jinak měla připíchnutou na hrudi, ale situace ji donutila, aby ji radši schovala, a laborant na ni zběžně koukl.
,,Mussová, patologie. Jsem tu pro ty vzorky, test na kokain, co jsem tady zanechala včera.“
,,Aha, jistě,“ řekl mladík a s odměřením ji pustil dál. ,, Měla byste se převléknout do doktorského, akorát na vás jistě čekají pacienti.“ Samozřejmě si odpustil říct mrtví pacienti, zmínka o smrti není vždy příjemná.
,,Promiňte, jsem tu jen na skok, nemáte návleky na boty?“ Mladík jí ukázal na koš.
Tato laboratoř byla rozdělena hned na několik částí; byly tu mnohé, nejmodernější přístroje, které byly nejmoderněji chráněné.
Mladík přešel až k zadní kartotéce a začal hledat pod včerejším datem.
,,Ano, tady, máte štěstí, doktorko. Udělali jsme ho v souvislosti jiného drogového vyšetření, jinak by to opravdu trvalo tak tři dny. Nehledě na to, co se tu dnes ráno stalo. Jistě jste o tom slyšela. Všechny vzorky teď jdou k nám.“
„Ano, slyšela jsem to. Proto tu dnes nesloužím. Upřímně se docela bojím.“
„Jistě, chápu, také bych se bál.“
Mladík přešel s kartou do další místnůstky laboratoře. Kate ho následovala.
„Výsledky, výsledky musí být... tady. Ano. Pozitivní na kokain, negativní na metamfetamin, dále heroin, PCP, ...“
„Děkuji, tohle mi stačí.“
„Jistě. Chcete kopii výsledků?“
„Ano, ráda.“
Mladík přešel k barevné foto-kopírce a výsledky okopíroval. Kopii podal Kate a uklidil kartu.
„Děkuji moc.“
Kate opustila laboratoř. Mladík jí za zády zamával.
Moc milá, pomyslel si.

7.

Teď jsem tě dostala, Mussolily!
Kate byla plna euforie. Na jednu stranu ovšem věděla, co to znamená, když šéf policejního oddělení holduje kokainu. Musí tohle nahlásit.
Avšak stále nepřišla na nic, co se týkalo toho vraha.
Posadila se na sedadlo v liduprázdné chodbě a pokoušela si dát střípky mozaiky dohromady,
co již ví.
Zavřela oči. Věděla toho tolik málo! Ani o jejich soukromí si nebyla jistá. Nikdy se vlastně nezajímala o soukromý život svých kolegyň. A Iris Lorenczovou ani tolik neznala.
Výsledky si dala do kabelky a odešla k výtahu. Rozhodla se, že na oddělení patologie prostě zajít musí.

Ne nadarmo se policejní práci říká mravenčí.
Na patologii, přes vydatné pozdní hodiny vládl chaos, plno policistů obíhalo budovu a ptalo se náhodných lidí, zda si něčeho nevšimli. Skoro všechny zaměstnance Memorialu jako mravence jednoho po druhém vyslýchali; dvě vraždy, to už je jisté podezření.
Hlavní policista Mussoliny byl u hlavní skupinky vyslýchaných v sesterském pokoji na patologii.
Kate se kolem sesterny proplížila rovnou na sál. Dveře nic neprozradily.
Ale i tam byl mumraj; nějací mužíci v pláštích se snažili na vatové tyčinky nachytat co se dalo.
Mohli by být úspěšní, vrah by konečně mohl udělat chybu.
Další tucet policistů fotil a prohledával zbytek patologie a zadní část laboratoře.
Ke Kate přispěchal malý a podsaditý bručounek; nevypadal tak jen na pohled, ale byl asi vážně naštvaný.
,,Slečno! Zde nemáte vůbec co dělat! Vy jste si zřejmě nevšimla té pásky nevstupovat?!“
,,Pustil mne sem sám Mussoliny. Jsem doktorka Mussová, patoložka.“
,,Ale-“
,,Našli jste již něco?“ Přerušila ho a s klidem postoupila přímo k místu činu.
Bručounek se za ní rozběhl, avšak jeho malé nožky musely udělat dvojnásobek těch Kateiných.
Bože, pomyslela si náhle Kate, tady jistě musela přijít o život.
Na zemi bylo jasné tratoliště krve. ,,Proč je ta krev ještě tady?“
,, Je to něco jako sedimentace naživo,“ zasmál se jeden policista, co zjevně poslouchal jejich rozhovor.
Mužík mávl rukou. ,,Možná proto, že nemáme dost kuráže to vytřít. Někdy je dobré a vyplatí se nechat krev oběti na místě činu, někdy se zjistí tak jejich vlastnosti, například posmrtná srážlivost.“
Kate to obešla bez komentáře.
Asi jim to připadá vtipné.
Malý policista za ní stále cupital, kamkoli se pohnula.
,,Mám dojem, že vrah opět chtěl použít nějaký ten lék, třeba sukcinylcholin, muisive drops, nebo kurare, vždyť to jistě znáte.Už v prvním případě to tak bylo.“
,,Ano, to vím, až moc dobře.“
,,Otázka je, proč to udělal, a hlavně proč tohle použil. Na to jste specialistka vy ne?“
,,No, to si nesmyslím. Mohl to použít proto, aby oběť nějak přemohl ne? V krvi ale měla velmi malé množství, vím to, zkoumala jsem to, rozhodně ji tím nechtěl zabít.“
Odemkla velkou lékárničku s bohatým obsahem v zadní části patologie. ,,A taky, mimochodem, musel by mít klíče, Iris Lorenczová je rozhodně neměla.“
,,Neměla klíčky od lékárničky?“
,,Ne, nemá je jen tak kde kdo. Představte si, že si pak někdo jen tak vezme nějaké prášky, co jsou tu k mání, podívejte se, máme tady i nějaké drogy, jako jsou prášky na spaní, hormony, analgetika. To by nebylo úplně správné, nemyslíte? Ještě ke všemu, nikdo nemůže zjistit, kdo si to vzal. Samozřejmě se dělají záznamy, ale kdo by je dodržoval?“
Kate si prohlížela všechny léky, co lékárnička obsahovala a v duchu si četla jejich názvy.
Anestetika...
Z přemýšlení ji vyrušil opět ten pisklavý hlásek : ,,Ale doktor! Ten by to přece mohl vzít, aniž by byl v podezření!“ Řekl to tónem, jako by si myslel, že to nikoho předtím nenapadlo.
Vzdychla. ,,Ano, samozřejmě, to by mohl. Ale doktor, vysokoškolsky vzdělaný používá léky k léčení.“
Bručoun již mlčel, ale jeho výraz skrýval jisté pochybnosti.
,,Ach, tady to je. Jak jsem si myslela. Ukázaly rozbory, zda měla v krvi sukcinylcholin?“
Bručoun se ušklíbl. ,,Tak rychlé to není, jak jistě sama víte, doktorko.“
,,Hm...jistě. Vrah musel rozsvítit.“
,,Co prosím?“
Kate se rozběhla ke dveřím laboratoře. ,,Když Iris zabil, kdy to tak mohlo být?“
,,Počítám tak okolo desáté večer.“
,,Zkontrolovali jste už vypínače, třeba tenhle?“
Muž nechápal, ale dělal, že je samozřejmé zkontrolovat všechny vypínače na místě činu.
,,Ano, už se na tom pracuje, doktorko.“
Kate hrdě vyšla z laboratoře a namířila si to k sesterně.
Zaklepala..
,,Dále,“ ozvalo se chraplavě. Kate s dávkou sebevědomí vešla a posadila se na volné křesílko. Nyní tam byl Mussoliny sám, což bylo docela příhodné.
,,Slečno Mussová! Moc rád vás vidím, těší mne. Říkal jsem vám, že se ještě uvidíme.“ Zazubil se. Dnes vypadal zcela klidně a normálně.
,,Také mě těší. Máte již nějakou stopu?“
,,Ne, ještě ne, ale pracujeme na tom. Mám výtečný tým.“
,,Myslíte toho malého bručouna, co koukám přehlédl docela důležitou věc?“
,,Máte na mysli poručíka Hemiho? Ano, ten má vše na starost. Jakou věc, smím-li se ptát?“
Kate se pohodlně opřela do křesla.
,,Například to, že v lékárničce v laboratoři chybí lahvička sukcinylcholinu?“
Kapitán nebyl lékař, takže nechápal souvislost. ,,No a ?“
,,Že by to vrah třeba použil znova? Sukcinylcholin má tu zápornou vlastnost, že ve větší dávce paralyzuje srdeční i dýchací svalstvo, srdce a bránici, a tudíž je to velmi účiná smrtící zbraň.“
,,Oběť ale takto nezemřela. Vykrvácela. Ostrý předmět jí proťal krční tepnu a také míchu na krční páteři.“
,,Hm... zřejmě to tedy nepoužil.“
,,Ale to samozřejmě nemusí znamenat, že to udělal ne? Ten lék mohl vzít kdokoli z jiných doktorů ne?“
Kate neposlouchala. Jakoby to znamenalo, že to chce použít ještě příště. Mohl by to být kdokoli z nás, třeba i já.
Mussiliny to přešel, usoudil, že mlčení znamená souhlas, měl pocit, že konečně tu nesmyslnou myšlenku Kate z hlavy vypudil.
Zvedl se. ,,Ještě něco, doktorko?“
,,Ano! Zapomněla bych.“
Kate vyndala z kabelky výsledky.
,,Zřejmě vás tohle připraví o práci. Na vašich prstech byly krystalky kokainu. Co k tomu říct?“
,,To ne naprostý nesmysl, doktorko! Nemáte jediný prokazatelný důkaz, a tohle je křivé obvinění!“ Mussoliny, aniž by se do složky s výsledky podíval, s ní práskl o stůl.
,,Ale ano, mám důkaz, výsledek hovoří docela jasně.“
,,Chcete mě jen shodit a ponížit! Budu si na vás stěžovat, Mussová!“
Mussoliny třískl s dveřmi a odešel. Nebude si stěžovat, byl by sám proti sobě.
Byla však pravda, že neměl žádný prokazatelný důkaz, jen nějaký výsledek, který klidně mohl patřit někomu jinému. Sakra, co teď budu dělat? Měla jen jeden šílený nápad, a to jít k Mussolinymu přímo do kanceláře a vzít si sebou posilu.

Kate vyjela výtahem do prvního patra. Rozmyslela si, že teďka nemá na Mussolinyho absolutně čas, že ho nechá prozatím být.
Musela teďka najít tu uklízečku ze včerejška. Vzala si na to i slovník. Poprosila sestřičku za pultem u příjmu a poprosila ji, aby se podívala, kdo měl včera službu na chodbě patologie.
Sestra na ní odměřeně pohlédla.
,,Jsem Mussová, doktorka.“ Když člověk nemá plášť, je to už vážně zlé, jsem ráda, že jsou všichni obezřetní.
,,Dobrá, ehm, včera měla službu Gabriele Ivanová. Uklízí teď operační sálek ve třetím.“
,,Díky.“
Ivanová si na operačním prozpěvovala.
,,Pardon?“ Zvedla šokovaně hlavu.
,,Já, ...Mussová.... včera, jaká byla... zděz...“
Kruci! Byla nucena vytáhnout slovník.
,,Umím mluvit anglicky.“
Kate se zarděla. ,,Opravdu?“
,,Jo, trošku jo.“
,,Proč jste včera dělala, že neumíte...?“
,,Nikdy nevíte, co na vás lidi můžou přišít, já bát se.“
,,Aha, ovšem, můžete mi teď říct, co jste tady viděla?“
Uklízečka se opřela o koště a hledala správné výrazy.
,,Já vidět muže, vysoký, vélký. Neviděl mě. Já za rohem! Bylo kolem jedenácté. Asi po půl hodina vyšel a šel pryč. Já myslet, že to byl doktor. Nebyl?“
,,Myslím, že spíš ne, asi to byl vrah. Nebyl náhodou nějak abnormální? Něčím jiný, nevzpomínáte si?“
,,Myslíte na výška? Docela normální chlap.“
,,Dobrá, kdybyste si na cokoli vzpomněla, shánějte doktorku Mussovou. Tak děkuji moc, nashledanou.“
,,Nashle!“

Kate si povzdychla. Neměla opět nic valného. Jen že vrah byl docela vysoký a že zřejmě ukradl tu lahvičku sukcinylcholinu. Maximálně ještě otisk prstu na vypínači.
Teda pokud vážně musel rozsvítit a nebo nechal otisky na oběti či v okolí. Stejně dobře to mohl udělat doktor, nebo nějaký zaměstnanec Memorialu.
Kate proběhla chodbou a vyběhla na chladný vzduch směrem k parkovišti před nemocnicí.
Počasí bylo stále stejné, navíc k tomu začalo hřmít.
Propletla se mezi auty a schovala se pod stromy. Vytáhla mobil a zavolala Jackobovi.
Řekla mu svůj úmysl plánu a rozeběhla se směrem k podzemce.

8.

Bylo kolem dvanácté, když Kate s Jackobem seděli v jeho cadillacu před domem šéfa Mussolinyho.
,,Říkám ti, že bere koks.“
,,Já to nevyvracím, Kate, ale zdá se mi to přinejmenším šílené.“

,,Já vím! Ale musíš mi pomoct. V nemocnici není nic nového,“ řekla si jen tak mimochodem pro sebe.
,,Nikdo nic neví? Ani poldové?“ Řekl to úplně s přehnanou nechutí v hlase.
Nechtěla mu přímo vyklopit, jak se do toho zapletla.
,,Ne, ptala jsem se. Ale samozřejmě to mohli skrývat.“
Jackob si uhladil neexistující knírek. ,,Kdy vyrazíme?“
Stáhl okénko a zvedl vysílačku. Cosi do ní zamumlal Ozvala se chraptivá odpověď.
Jackob jen řekl fajn, dík a otočil se na Kate: ,,Tak jedem Kate, můj člověk mi řekl, že Mussoliny je stále na stanici. Prý se už zvedal k odchodu, ale prý ho někdo ještě zastavil s optáním na ty případy z patologie.“ Jackob se pousmál.
Kate si odepnula pás.
Oba vyšli do chladné noci. Již nepršelo, ale silnička před domem byla stále mokrá a vzduch byl navlhlý a těžký.
,,Bože, to je vzrušující se jako policista vloupat do cizího domu!“
Kate se jen ušklíbla. Tak vzrušující jí to teda nepřišlo. Nojo, celý Jackob, kdyby nebyl policista, jistě by byl lupič. Ještě že je na té správné straně zákona, i když teďka vlastně dělá nelegální osobní zátah...
,,My se tam nevloupeme Jackobe, nezapomínej, potřebujeme jen najít něco, kde bude koks, chápeš?“
,,Jasně!“
Je jako malej kluk!
Mussolinyho dům nevypadal špatně; bylo na něm zvenčí vidět, že Mussoliny neví co by s penězi dělal, a jediné, co ho zajímá je aby byl domek pěkně olezlý zimolezy a břečťanem.
Jackob se před vchodovými dveřmi zastavil a cosi vytáhl z kapsy. Kate nepoznala, o co se jedná. ,,Úřední tajemství,“ pousmál se Jackob.
Chvíli mu to trvalo. ,,No, jestli má jeden z lepších zámků, tak se tam budeme muset dostat jinudy.“
,,Máš na mysli zadní vchod?“
,,Mám, tam by nemusel mít bezpečnostní zámek.“ Jackob zvedl hlavu, zkontroloval ulici, zda je nikdo nepozoruje a pomalu se vydal k zadnímu vchodu.
Zastavil se, vytáhl předmět a po chvíli řekl : ,,Aaaa, chvíle napětí, mám to!“
,,Vidíš Jackobe, tys přestřelil zaměstnání, jsi jako profík!“
,,Jasně! Tak, dovnitř!“

I vnitřek domu byl perfektně zařízený. Ve svitu měsíce se všechno ještě více třpytilo a lesklo.
,,Kam dál?“ zeptal se Jackob a rozhlédl se směrem po schodišti, vedoucí do druhého patra.
,,Kam.. no do ložnice.“
,,Myslím, Kate, že spíš koupelna. Za chvilku tady.“
Kate se plazila tedy nahoru do druhého patra, kde předpokládala by mohla být ložnice. Podpatky tiše klapaly, a tak se jen modlila, že ji nepřijde přivítat manželku, která možná spí v peřinách. Ale pak si vzpomněla na Jackobův zdroj, který tvrdil, že je v nějakém klubu na předměstí, asi půl hodiny odsud.
Otevřela první dveře, co objevila.
Vstoupila do šatny.
Zkusila ty další na pravé straně. Trefila se.
Ložnice byla obrovská. Dubová, těžká postel s masivníma nohama, secesní skříně i noční stolky. Zrak ji okamžitě padl na ty stolky.
Tak, kdepak si? Kdybych já byla Mussoliny, dám si to hezky k posteli, kdyby náhodou jsem potřeboval dávku hodně náhle i v noci.
Ale Mussoliny nebyla, a možná ani on nebyl tak hloupý, aby si to dával tak na ránu každému, kdo vysune šuplík.
Prohledala všechno, co se dalo, ale po kokainu ani stopa.
Pak Kate napadlo podívat se do malé skříně, kde zřejmě bylo spodní prádlo.
To si mohla myslet! Pod hromadou spodního prádla a ponožek přeci jen objevila menší balónek, asi tak stopadesáti gramový. Jasně, spodní prádlo. Tam většinou protějšky nekoukají, pokud vyloženě nemusí. Někdy to mají třeba i zakázané... chytré Mussoliny!
Podívala se ještě o jehlách, avšak nenašla ani nic podobného.
Možná je to teprve nějaký začátečník, co to nemá dlouho. A nebo to bere jinak než intraverózně, napadlo Kate.
Vytáhla z kabelky foťák a místo si několikrát vyfotila.
Vyšla z pokoje, naklonila se přes zábradlí a zavolala na Jackoba: ,,Jackobe! Mám to!“
Dusot prozradil, že to Jackob slyšel.
,,A já mám jehlu,“ pochlubil se.
,,Vážně? Já balónek.“
,,Wow, Kate, máme to! Mělas pravdu!“
,Ano! Co teď?“
Jackob bez váhání vytáhl mobil a zmáčkl zrychlenou volbu. ,,Zavoláme zdroji,“
Kate najednou ztuhl výraz na tváři. ,,Jackobe, tohle je ale nedovolené vloupání, že jo?“
,,Eh, na to nemysli, Kate, mělas silné podezření, to jak se choval a pak ty testy. A máme zdroj, ten je s námi.“
,,No, ještě že tě mám, sama bych to asi takhle nezvládla a nevybruslila z toho,“ zarděla se Kate. Jackob dal balónek a jehlu do pytlíku a popsal ho.
Mezitím zdroj byl na druhém konci již nervózní, že se Jackob neozývá. Bylo slyšet jen: ,,Jackobe? Jackobe! Co se děje? Je všechno v pořádku?...“
Chvilinku spolu mluvili velmi tichým hlasem. Jackob skončil, chytil Kate za ruku a řekl: ,,Tak pojď, jdeme.“

Vyšli do chladné noci.
Teď je osud kapitána Mussolinyho zpečetěn! Přemýšlela Kate a nasedla do cadillacu.
Jackob nastartoval a snažil se uvolnit situaci.
,,Zvu tě k sobe, Kate, přece takhle nechceš jít domů?“
Kate se jen zavrtala hlouběji do sedadla. Byla ráda, že to má již za sebou.
,,Tak fajn.“
Jackob nastartoval a vjel na cestu.

Po necelé hodině jízdy zastavil modrý vůz u Jackobova domu.
,,Jsme tu,“ řekl s nezájmem.
Kate otevřela oči a protáhla se.
Došli do domu a Kate užasla! Nebyla jsem tu tak dlouho! Interiér byl velmi příjemně naladěn, dýchlo to na ně domáckou atmosférou.
To krásné pižmo, co celý dům má! To hladké, světlé dřevo..
Jackob ji slušně otevřel dveře do ložnice.
,,Dojdu pro nějaký drink, dáš si třeba... suché červené?“
,,Ano! To mám nejradši.“ Usmála se. Hned vedle obrovské manželské postele bych vchod do
koupelny. Svlékla se a vstoupila do sprchového koutu. Nechala na sebe hodnou dobu proudit horký proud vody. Jakmile však slyšela své zvonění na mobilu, protočila oči v sloup a obklopená párou vyšla a zmáčkla příjem.
,,Mikeu?!“

Mezitím Jackob i s vínem se chystal vejít do ložnice. Slyšel zvuk sprchy.Pak i zvuk mobilu.
Sedl si na postel, odložil vína a přitiskl ucho ke dveřím koupelny.
Copak Kate, co řešíš?

,,Cože Mikeu?! To není pravda, nemůže...Ne! Co? Jsem prostě... no jasně, ehm....ano, vypadnout co nejdřív...“

V tu chvíli to Jackobovi došlo.
,,Kate? Kate! Otevři ty dveře a hned!“
Kate leknutím telefon upustila a ten se roztříštil o porcelánovou podlahu.
Kristepane! Pomoc!
Její hrdelní výkřik se rozlehl celým domem, jakmile Jackob rozrazil dveře.
Dveře nápor nevydržely a povolily se z pantů.
Jackobova tvář byla trudovitá vztekem.
,,Bože! Jackobe! Jaks mohl?! To si chtěl i zabít mě?“ Třásla se. Jackob nehnutě stál mezi dveřmi, v ruce se mu třpytila stříkačka.
,,Nech mě! Bože, nech mě!!“
,,Už nemůžu, Kate. Nehejbej se.“
Když se přiblížil, vyjekla. Házela po něm vše, co našla pod rukama, od holicího strojku. Přes kartáček, po podtácek na mýdlo.
Nesmí se ke mně přiblížit!
Měla štěstí; skleněný tácek Jackoba udeřil do hlavy a on se nebezpečně zapotácel.
Kate kolem něj stále nahá proběhla a s křikem vyrazila chodbou.
Zakopávala, kvůli panice vyrazila na opačnou stranu, než byly vchodové dveře.
Zadní vchod!
Stiskla kliku, ale jak si mohla myslet, bylo zamčeno.
Když za sebou uslyšela dusot nohou, opět zpanikařila. Netušila, zda jsou tu ještě jedny dveře, ale měla dojem, že ano. Musím je najít!
Kate se rozeběhla do jiné chodbičky, tak aby na Jackoba nenarazila. Ale on by mezitím stále blíž a blíž.
,,Kate! No tak Kate!!“
Chodba byla děsně dlouhá a Kate měla pocit, že vdechuje písek.
Ale ovšem i ty druhé dveře, na které narazila byly zamčené.
Sakra!!
Zvolila chodbu vedoucí do obýváku po pravé straně. Mohla jsem strávit hezký večer, a místo toho mě teďka chce Jackob zabít, nekřesťansky popravit, jako ostatní oběti.
Jackob se ve svém domě vyznal. Rozsvítil žárovky, které osvětlily celou místnost tak, že byl vidět každý kout.
Kate se přikrčila za starožitným ušákem a ani nedutala.
,,Kate, nenuť mě to udělat takhle složitě. Pojď, jen vylez, vidím tě.“
Jackob se opíral o rám a hlasitě se nadechoval, potřeboval se uklidnit. Stříkačku měl stále nachystanou v pravici.
,,Jak, jak jsi mohl?! Proč Jackobe?!“
Opřel si i hlavu. ,,Je to složité, Kate. Víš, za všechno se platí. Chudák moje máma! Zabili jste ji!“
Kate se snažila vymyslet nějakou alternativu a otázkami získat nějaký čas. Vrazi se většinou rozpovídají o motivu vražd, málokdy si to nechají jen pro sebe.
,,Ona měla papuly, našli jste je, byly velké jako švestka a vy jste s tím nic neudělali! Všechno jste zanedbali! Prostě, jsem té ku*vě Bootsové ukázal, že za všechny blbosti se platí! Víš, kolik jí bylo? He! Sedmačtyřicet! Měla život před sebou!“

Kate si najednou rozvzpomněla. Ano, to byla Patricie Goresová! Byla jsem se za ní podívat, ještě mě na to Virginie upozorňovala, měla jsem si ten případ vzít na starost, ale přehodila jsem si s Virginií službu. Když zemřela, Virginie mi nechala na stole výsledky, měla jsem to mít zkontrolované, ale nikdy se tak nestalo, kartu druhý den nenašla.
Kate vstala, snažila se zakrýt si část nahého těla a podívala se Jackobovi zpříma do očí.
,,Proč sis vzal tu kartu, s jejími výsledky, na nic ti nebyla, myslím, že bys těm výrazům nerozuměl..“
Jackob si přiložil k ústům stříkačku, naznačil tak, aby Kate mlčela.
,,Ty asi nevíš, co jsem dělal předtím, než jsem nastoupil u policajtů, co? Dělal jsem pomocného anesteziologa na zaučení. Takže tomu, čemu vy říkáte lékařský záznam, rozumím.I když jsem stále nepochopil proč a na co zemřela.“
,,Jackobe, tys je obě zabil jen proto, že jsou patology?“
,,Ne! Ano! Oni ji vykuchali..!“
Začal nervózně chodit po místnosti. ,,Musím tě zabít.“
,,Bude ti to k ničemu,“ namítla.
,,Toho, kdo ti volal si najdu.“
Kate měla jedinou, poslední možnost. ,,Ne, nenajdeš,“ Otočila se a vyrazila. Využila příležitosti, kdy byl Jackob dál ode dveří a rozběhla se. Jackob ihned zareagoval a byl jí co nevidět v patách.
Ale on ten dům, na rozdíl od Kate dost dobře znal.
Vběhla do kuchyně. Pominula všechno; od studených dlaždiček, po černočernou tmu.
Příborník, nůž! Zatáhla za první horní skříňku, na kterou narazila. V tu chvíli ucítila náhlou ostrou bolest na levé straně krku.
Okamžitě si na krk sáhla, ale bylo pozdě; chlad a teplo se jí zároveň začaly rozlévat jako jednotlivé vlny po těle.
Oční zornice se jí rozšířily.
Jackob vytáhl jehlu a pustil Kate vlasy. ,,Tak, kdo s koho, Kate?“
Kate se z posledních záškubů chytla skříňky a rukou zaštrachala uvnitř. Mnoho talířů a mističek vypadlo a roztříštili se na zemi.
Pak se Kate podlomila kolena.
Jackob se na to celé jen z povzdálí koukal, jako na plátno.
Kate spočinula na studené zemi. Snažila se něco říct, ale jazyk měla tak těžký, že už ho ani necítila. Pak to přišlo; to poslední co matně uviděla, než se jí těžká víčka zavřela byla bílá krabička se jménem Virginie Bootsové. Zřejmě vypadla spolu s nádobím ze skříňky.

Před půl hodinou.

Mike Sowers odložil mobilní telefon na stolek a usadil se do křesla. Usrkl si vodky a zavřel oči.
Každý jistě zná ten pocit, když není prostě něco v pořádku. Mike to najednou pocítil vůči Kate. Něco na tom hovoru a hlavně na jejím hlase nebylo v pořádku.
Mohla by být v nebezpečí.
Na popud pocitu se Mike zvedl, vzal si klíčky od auta a nasedl do své zelené hondy.
,,Tady Mike Sowers,“ představil se, když zavolal do Memorialu, nasadil si handsfree a vjel na dálnici. ,,Potřebuju znát adresu nějakého bývalého doktora Gorese, či tak, nějakého bývalého doktora. Dneska ho usvědčili z vraždy těch dvou patoložek.
,, Ach, ano, na to si vzpomínám. Zavolal mi samotný policejní šéf s výsledky toho otisku. Moment, vydržte, jen se podívám do záznamu.“
V mobilu to na chvilku cvaklo.
Mike se snažil přemýšlet a složit si věe dohromady. Cože to ta Kate říkala? Že chce s tím Jackobem něco vyřešit. Proto šla k němu domů?
,,Už to mám. Přesná adresa, co tu ještě je, je Lincolnova 278, Jersey. Může to být ovšem falešné.“
,,Děkuji, to mi stačí, kdybych se do dvou hodin neozval, prosím zavolejte policii a sanitku na tu adresu, ano?“
Hlas na druhém konci na chvíli váhal, ale pak pochopil, že to není vtip a pokýval si pro sebe hlavou.
,,Jistě, pane doktore.“
,,Děkuji.“
Mike zavěsil a otočil kola doprava, až gumy po štěrku zapískaly.
Do malého městečka Kane to bude asi hodina cesty,vezmu to zkratkou.

Za necelou půl hodinu auto Mikea Sowerse zabrzdilo na příjezdové cestičce u Jackobova domu.
Mike na nic nečekal, vyskočil z auta a rozběhl se k zadnímu vchodu.

V kuchyni se již svítilo. Jackob sbíral rozbité kousky talíří a přitom si vesele pískal.
Vzal si krabičku s kusem tkáně Virginie Bootsové a pousmál se.
Bylo to všechno tak jednoduché!
Pohlédl na podlahu. Nehybné tělo Kate bylo dalším důkazem. Přisedl k ní a pohladil ji po studené tváři.
,,Ach, Kate, vím, co si myslíš. Ale musí to tak být, alespoň nebudeš trpět a ani škemrat. Za nějaký čas už budeš,..však to znáš Kate. Mám tě rád Kate, moc rád, ale to je už jedno, ty máš jistě ráda nějakého jiného doktora....“
Její hlasivky nebyly schopné cokoli namítnout. Nemohla se hnout, nemohla nic cítit..zhynu tu jako moje kolegyně.
Vtom uslyšela zvuk tříštěného skla a dopad tupého předmětu na dlaždičky.
Jackob instinktivně uskočil a zakryl si hlavu.
Mike Sowers se vyšplhal do kuchyňského okna a rychle začal hodnotit situaci.
Jackob tomu nemohl uvěřit. Stál na místě jako přibitý.
Mike zamířil nožem do Jackobova pravého ramene, hodil, a pak bylo slyšet jen Jackobovo kňučení.
,,Kate!Kate?“ Seskočil z parapetu a spatřil Kateiny nohy. ,,Proboha Kate!“ vykřikl.
Prohmatal ji, zkusil ji štípnout, nadzvednout víčka, ale zornice nereagovaly. Ale dýchala, zpomaleně, ale přeci. Měla hmatatelný puls.
Vytáhl mobil a okamžitě zmáčkl volbu pro zrychlené vytáčení do Memorialu.
Rychle vyřkl přání o sanitku a adresu. ,,Kate.. neboj se, bude to dobré, bude.. už jede sanitka...“
Kate by nejradši radostí zavýskla.Chtěla by se teďka k Mikeovi přivinout, ale jediné co mohla udělat bylo přemýšlet.
Jackob vstal. ,,Ty hajzle! Zabiju tě!“ Stál zkrouceně, držíc si pevně krvácející rameno, druhou rukou svírajíc Mikeův nůž.
,,Ne Jackobe, už toho bylo dost.“
Mike skočil na Jackoba a zohnul mu pravici. Nůž cinkl o dlaždičky.
Jackobův obličej se zkroutil do bolestné grimasy. ,,Pusť mě, pusť, ty jeden…!“ zavřískl.
Mike si nenechal nadávat a ruku ještě více natočil do pravého úhlu.
Všichni tři v tu chvíli uslyšeli vzdálený hukot policie a sanitky, který se stále jakoby melodicky zrychloval a přibližoval.
Třeba už slyšely blížící se lepší zítřky.