Geocaching

"Kdo vymyslel tak zkurvenou cestu?" řekl Řehoř. On, Petra a Lukáš už byli celí podraní od větví a trnů. Sledovali údaje na svém GPS a ten je vedl stále hlouběj do lesa. Začínalo se stmívat, cesta trvala dýl než předpokládali. Řehoř se bál. Měl v batohu schovaného plyšáka kterého mu dala maminka aby ho chránil, ale Řehoř mu moc nevěřil - ty jeho knoflíky místo očí na něho vždycky tak posměšně hleděly jak kdyby říkaly: vyseru se na tebe a nechám tě zdechnout, pičo! Řehoř byl připravený obětovat plyšáka kdyby šlo do tuhého.

Petra se nebála. Měla ráda výlety do přírody. Chodila do skautu, dřív. Teď už na to neměla kvůli škole čas. Studovala informatiku na vysoké škole. Ne, že by toužila stát se programátorkou, šla tam proto že jsou tam skoro samí kluci. Mezi holkama se necítila ve své kůži, samé ahojky, zajdem na kafíčko, nakupování, šminky atd. A když měli na gymplu ples cítila se vedle svých spolužaček méněceně, všechny se uměly pěkně namalovat a obléct, ona se normálně nemalovala a tak když to tehdy zkusila, nedopadlo to zrovna nejlíp, Michal se jí dokonce zeptal: ty máš monokla? někteří ji ani nepoznali. Teď na výšce to bylo fajn, byla jediná holka ve třídě, kluci se o ni konečně začali zajímat.

Náhle vyšli z houštin a otevřel se před nimi výhled na malou mítinku, uprostřed byl pařez. Toto měl Lukáš na geocachingu nejradši, když jim GPS ukázalo že jsou na místě a zbývalo jen najít chránku. Kdyby tady měl on schovat schránku, dal by ji do toho pařezu, "Určitě bude v tom pařezu" řekl.
"Tam by to schoval jenom imbecil!" řekl Řehoř
A Lukáš opravdu imbecil byl, rodiče mu žertem říkali, že se narodil v sanitce zrovna když jela přes retardér.
"Ale stejně bysme se tam měli podívat" řekla Petra.
Přešli přes mýtinku, došli k pařezu a Lukáš se hned vrhnul na pařez jak děcko na bombón a vrazil ruku do ztrouchnivělého bordelu vevnitř. Chvíli tam šmátral a pak vytáhnul malou plastovou krabičku a začal skákat radostí.

Robert byl jedináček, říkejme mu třeba Bertík. A Bertík byl pěkné číslo. Jako malý trávil hodně času tím že trhal mouchám křídla a pavoukům nohy. Když povyrostl, začal se toulat po okolí. V nedalekém lesíku objevil mraveniště s velkýma černýma mravencema, pak druhé ve kterém byli zase malí hnědí. Snad celé léto se bavil tím, že pořádal souboje černých a hnědých mravenců. Vybudoval malou arénu a do ní nasypal na jednu stranu černé a na druhou hnědé. Asi po měsíci přišel na správný poměr: jeden černý mravenec na tři hnědé, tak byly souboje vyrovnané. Taky moc rád vzpomínal na rok kdy měli doma myši. Fascinovaně pozoroval tatínka jak nastražuje pasti a pak vydržel hodiny nehnutě pozorovat pastičku dokud se do ní nechytila myš. Když uslyšel to křupnutí jak jí past zlomila vaz, zatleskal. Velký zlom v jeho životě byly jeho jedenácté narozeniny. Dostal vzduchovku! Za pár dní nebyli v okolí žádní vrabci. Ale Bertík byl chytrý, v zimě pověsil na strom kousek loje, posadil se o kus dál a čekal. Za chvíli přiletěly sýkorky a Bertík je jednu po druhé osvobozoval, jak tomu poeticky říkal. V té době se rozhodl že chce být sniperem. V osmnácti se přihlásil do armády, ale neprošel psychotestama. "Že prý sadistický úchyl... čuráci, stáhnout je z kůže zaživa." Musel se spokojit s místem pomocníka na patologii. Sniperskou pušku si ale přece koupil. Když měl volno, vyrážel na výlety do přírody a trénoval se ve střelbě. Sedícího zajíce už dokázal z kilometru spolehlivě osvobodit. Ale všechno se jednou omrzí a on zatoužil po větší kořisti.

Vymyslel skvělou past: geocaching. Na internetu stačí zveřejnit GPS souřadnice nějakého opuštěného místa a nějací šulci mu sami vlezou před pušku - dokonalé. Měsíc strávil výběrem vhodného místa a čekáním na dobré počasí. A teď přišla ta chvíle. Dalekohledem na své pušce sledoval mítinku. Viděl tři kusy jak se blíží k pařezu. Jeden kretén začal hledat v pařezu, Bertík mu zamířil na hlavu když v tom ten blb začal skákat. Zamířil teda na tu piču co stála trochu stranou, ale ne na hlavu, na stehno. Měl totiž plán. Zmáčknul spoušť, ozval se výstřel a zpětný ráz škubnul puškou. Když znovu zamířil dalekohled na mítinu, viděl jak ta kurva leží na zemi a drží si nohu a ti dva hulibrci klečí u ní. Jeden z nich vytáhnul mobil, Bertík mu zamířil na hlavu a přesnou ranou ho poslal do věčných lovišť (jak tomu občas taky říkal, to když měl období westernů). Třetí šašek místo aby zdrhal tak stál na místě a brečel, aspoň se to Bertíkovi zdálo. Zamířil do toho jeho hnusného ksichtu a odprásknul ho jak prase na porážce. Pak po sobě zahladil stopy a vydal se směrem k mítině. Už dlouho neměl Robert rande a teď se naskytla taková příležitost, škoda ji nevyužít.

Petra ležela na mítině a sténala bolestí. Z lesa se vynořila postava, myslela si že to jde pomoc, naivka. Robert přišel až k ní serval z ní šaty a brutálně ji znásilnil. Moc se mu to líbilo, to bylo něco úplně jiného než ty mrtvoly u nich v márnici, paráda. Když skončil, vytáhnul nůž, Petra prosila o milost, nahrál si to na mobil a pak ji podříznul jak slepici, šel pro rýč a všechny zakopal.

Toto všechno pozoroval dalekohledem hajný Vejcuc ze svého posedu. Když viděl jak si to ten mladý kanec rozdává s tou buchtou musel si rozepnout kalhoty a vyhonit si péro. A to je konec tohoto pěkného příběhu.