Schizofrenický kůň

Sesedla s koně a uvázala ho k plotu na okraji velké louky. Lehce mrholilo a byla mlha, cesty byly od včerejších dešťů všude rozblácené, lesy šuměly a šeptaly. Kůň znepokojeně zaržál a otřásl se zimou, voda z něj stříkala.
Karina si stírala bláto s tváře. Na některých místech jejího těla s k ní její oblečení přilepovalo. To nebylo příjemné. Karina zamířila do města, opouštějíc koně u plotu, a poslouchala jeho žalostné hýkání. Kůň se pokoušel vyrvat plot ze země, trhal hlavou ze strany na stranu, vzpínal se na zadních, řehtal, z huby mu tekla pěna.
První mrakodrapy vyvěsily své neony a nářek koně zvolna utichal, až se Karininým uším ztratil docela. Opuštěná ulice střídala opuštěnou ulici, Karina hleděla do černých oken a sklopila oči i dolů k chodníku, kde kalná voda tekla do kanálků, berouc sebou ztěžklé lupení, nedopalky a obaly od cigaret. Na rohu se zastavila a upřela zrak na fosforově žlutý plakát, který zval na jakousi diskotéku na páté avenue.
Z postranní uličky se vynořil starý, bezprizorní muž. Tělo mu pokrývalo chatrné oblečení, jakási těžce zapáchající pytlovina, prozřaná moly a zašpiněná sazemi. Vztáhl ruku směrem ke Karině, chytl ji za vlasy a dovlekl si ji do svého podzemního bytu. Společně ještě s jedním bezdomovcem přebýval v opuštěném skladu bývalé čínské restaurace. První bezdomovec, Anton, spatřiv přicházejícího společníka, vedoucího návštěvnici, se posunul na matraci o metr doleva a zapálil si dýmku.
"Á, buďte vítána, mladá slečno, klidně s námi chvíli poseďte, když je venku taková psota, my jsme sice chudí, to ano, ale srdce máme na správém místě a nejsme žádní neurvalci, tedy podělíme se s vámi o svůj chleba a uvolníme vám malé místo na matraci," řekl jí, zatímco druhý muž ji stále držel za vlasy. Pak ji pobídl, aby si sedla. Karina se na oba muže usmála, počkala, až si sedne druhý muž a pak si vlezla do úzkého prostoru, který zbyl mezi nimi. Matrace byla vlhká a prolezlá červy, a nahoru po zdi od ní lezly černé štěnice a šířily se temné mapy, děravými okny proudil dovnitř vítr a všude dokola se válely zelené lahve, cigarety, kartonové krabice, palety i nerozeznatelé předměty. Muži se k ní přitiskli a ona ucítila jejich dech, jak z leva, tak z prava, dech teplý, zato páchnoucí a omračující. "Pánové," řekla Karina a zavrtěla se na svém místě, "nechala jsem u lesa uvázeného koně, jistě se nebudete zlobit, když si za něj teď trochu zapláču."
"Ale ne, samozřejmě, slečno, jen si zaplačte, vůbec se před námi nestyďte," usmál se dobrácky Anton. A Karina se rozevzlykala; slzy jí tekly po tvářích a vpíjely se do matrace. Oba dva muže to ukolébalo ke spánku, sesuli se na Karinu, hlasitě chrápajíce. Tlačili na ní z obou stran; ty tři podivné osoby teď tvořily optický trojúhelník. Když Karina usoudila, že oba spí dostatečně tvrdě, zatřásla s sebou a oba muže se sebe shodila. Vyskočila na nohy a proběhla se po hale, aby se jí obnovil krevní oběh, téměř přiskřípnutý dřívější nepohodlnou polohou. Srdce jí radostně zabušilo, vlasy povylétly a ona si zatančila skočnou, rytmicky si k tomu hvízdajíc skotskou melodii. Přistoupila k dvěma mužům se železnou tyčí s ostrým koncem, již našla vzadu na dvoře za skladem; nejprve propíchla toho muže, který ji sem přivedl, tyč mu zabodla přímo do srdce, načež on se začal na matraci škubat, potom krvavou tyč obrátila proti Antonovi, který se již začal probouzet a kterému Karina tyčí protrhla část krku, z které pak vystříkla bordó krev, a Anton se supěním padl. Zadýchaná Karina si utřela pot z čela a odhodila svou zbraň do dáli, kde zacinkala o stěnu. Svlékla oba somráky z jejich šatů a převlékla se do nich; od Antona si vzala spodek, tj. vojenské khaki kalhoty a od Děnisova hořejšek, tj. světácký kabát z hnědé kůže. Na hlavu si nasadila obyčejnou pletenou čepici; obula si černé pánské taneční boty. Takto oděná, vydala se Karina do modrých ulic, nastavujíc svou tvář prudkému větru, který omýval její zašpiněnou tvář, a došla k domovním dveřím, otevřela je, vyběhla poschodí a vstoupila do bytu.
"Co tu ještě hledáš?" ozval se vysoký, přeskakující hlas. V předsíni stál starý, sešlý muž a oblékal si kabát. Zřejmě si myslel, že je Karina jeho manželkou. Jdou do divadla, blýsklo Karině hlavou. Pokusila se napodobit hlas buržoazní manželky: "Ó, drahý, zapomněla jsem si tu pudr, vydrž, nu co by si o mně pomysleli, kdybych tam vkročila jen tak bez ničeho, použiji tu extra zveličovačí rtěnku, drahý."
"K čemu - proboha - tam budeš potřebovat pudr?" rozkřičel se stařec téměř nepříčetně. "Mazej, už ať na mě čekáš před domem!" a hnal ji ze dveří.
Vyšla tedy klidně před dům a čekala. Kolemjdoucí ženě vzala kabelu a sama si ji pověsila na rameno. Po minutě se ven dobelhal starý muž, nevrle vystrčil ruku směrem kamsi do prázdna a Karině došlo, že je slepý. Hbitě k němu přiskočila a nabídla mu rámě; on se jej okamžitě chopil a přitáhl si Karinu těšně k tělu. Karina by byla neuvěřila, že stařec bude mít takovou sílu. Za chvíli se za rohem vynořila bílá limuzína a spolkla oba manžely. Karina seděla na bíle polstrovaném sedadle a pila červený nápoj, zatímco stařec na druhé straně sedadla rozmlouval s řidičem, o svou ženu se nestaraje. Po několika okamžicích je limuzína vyhodila na páté avenue. Konala se zde veliká diskotéka. Starý, vráščitý stařec musel zavolat na Karinu, která, strnouc, prohlížela si velké světelné tabule nalepené na fasádě budovy. Chytil ji za rámě a vlekl ji nahoru, přičemž nohy jí volně tekly po schodech. Uvnitř si objednal zvláštní lóže a zamkl se tam, ale Karina si od obsluhy získala klíč a vetřela se k němu. Seděl u černého stolu a díval se na maličkou obrazovku televize, která byla vklíněna v opačném rohu místnosti, než on seděl. Karina potichu zavřela a doplazila se k jeho nohám. Pak ty nohy objala a zlíbala je, jakoby prosila o odpuštění. Stařec se nechal přemluvit a sehnul se k ní. Zvedla se k němu s očima zalitýma slzami a začala mluvit:
"U louky stojí uvázaný můj drahý kůň, zřejmě již zešílel a vztekl se; víte, nemohu jej tam nechat."
"Mně je jedno, kolik koňů chceš koupit, říkám, že v obýváku je mít nebudeš, dost už, že jsem musel ty tvé papoušky vyházet oknem ven."
"Ano, ale v tomto případě bych odběhla docela jen na chvíli, dala koni píci, jen aby nevyhladověl, pohladila bych ho po nozdrách a tak podobně."
"Ne, já už ti tu nevěru tolerovat nebudu! Naposledy ti to říkám, příště volám už policii!"
"Ale ne... ne! Já už s ním nebudu obcovat, musím mu jen dát nažrat, jinak pojde!"
"Ty jsi vážně nemožná, můj psychiatr to také říká, ale pravdu měla zejména moje matka, ta hned věděla, že si tě nemám brát."
"Takže to znamená ano, drahý? Já tě mám tak ráda... slibuji, že s ním nebudu obcovat, jen jej nakrmím."
"Ale, kupuj si co chceš, mě už to nezajímá, už jsem si na tebe objednal nájemné vrahy."
"Dobře, tak já jdu, lásko moje," ukončila hovor Karina a rozběhla se ven. Vytočila se mezi tančími lidmi, vyběhla na ulici, nezpomalujíc dorazila až k předměstí a konečně spatřila opět svého koně, plot, louku a les.
K jejímu překvapení stál kůň velmi poslušně na místě, kde ho Karina zanechala, dokonce byl v nezhoršeném zdravotním stavu. Samou radostí se k němu Karina vrhla a objala ho. V tu chvíli ale kůň zaječel a vyrval Karině kus masa z boku. Celý se napínal, supěl a funěl, z nozder mu stoupal hustý kouř. Karina ležela na zemi s vykousnutým bokem; krev se z její rány řinula hustým proudem, a ona s údivem plakala. Kůň se konečně vytrhl s okovů a vrhl se na Karinu, zadupal ji do země, kopytem jí promačkal hruď, vykálel se na ni a umíněně si houpl ohonem. Čekal věrně na svou paní, ale když vešla podivná osoba, oblečená v somráckých šatech, nepoznal ji.
Byl to schizofrenický, šílený kůň. Nemohl ho osedlat nikdo, než jeho vlastní paní. A teď se rozutekl s podivným hýkáním, po lesích a po polích.