Rajská ulice, páté patro...

"Konečně prázdniny", raduji se v duchu, když se šourám domů po krásně rozpáleném asfaltu, který slibuje, že letošní dva sladké měsíce volna budou teplé a slunečné. Než podivně páchnoucím výtahem vyjedu do pátého patra naší bytovky, několikrát mi zakručí v břiše. Nevím, zda je doma něco k jídlu, ráno jsem jen nahonem vypila otcem připravené kakao a běžela si pro výsledek mého ročního snažení na třetím stupni obchodní akademie. Musím říct, že v mém případě není slovo "snažení" pouhým přiblížením a nastíněním situace, poslední tři čtyři měsíce jsem trávila v knihách a učebnicích a podle toho také vysvědčení vypadá, od vyznamenání mě oddělila pouze jedna jediná trojka a to z matematiky, předmětu, na který potřebuji logiku a přirozenou inteligenci a který se dle mého názoru prostě nedá doučit.
Pověsím klíče od bytu na věšáček v podobě opice, přičemž její ocas slouží jako háček právě pro zavěšení klíčů, popřípadě ručníků. Pousměji se. Copak můj táta, ten si na takovéhle vylomeniny potrpí. Tenkrát, když mamka umřela, našel zalíbení v roztomilých kýčích a nemožných přívěscích. Táta je zvláštní.
Prozkoumám ledničku, hm, žádné poklady neskrývá, prozatím můj škrundající žaludek musí uspokojit suchý rohlík, o jehož čerstvosti by se dalo polemizovat. Navečer skočím do krámu a ukuchtím něco k večeři, taťka bude mít radost, a mezitím se natáhnu, začínám být nějaká unavená…
---------------------------------------------------------
Probudím se něco málo před devátou hodinou večerní a zhrozím se. To jsem spala tak dlouho?
"Tati?", zkusmo zakřičím do tmou pohlceného bytu. Žádná odpověď. Odevzdaně rozsvítím lampičku a s vědomím, že mám ještě asi deset minut, abych došla do protějšího Tesca než zavřou, si navleču džíny. Divím se, že mne můj žaludek nevzbudil dřív. Ne hlady, i když ten pocit je momentálně nesnesitelný, ale spíš svým naříkáním.
Obleču si bundu, nazuji boty a mrknu na sebe do zrcadla. No tedy, nedá se říct, že bych se vyspala do růžova, ačkoliv lehce ruměná jsem. Světlé vlasy mám rozcuchané, na tváři přeleženinu a rozmazaná řasenka mi ke kráse také moc nenahrává. Pokrčím na sebe rameny a chci si do kapsy hodit klíče, jenže… Na věšáčku nejsou. Vyděsím se. Nějak si nevybavuji, že bych s nimi po příchodu do bytu manipulovala nebo je někam odkládala, přesto prohledám skříňky v chodbě i v kuchyni, nahlédnu i do kapes jarní bundičky, pohledem přeluxuji svůj i tátův pokoj, ale klíče prostě nenajdu. Už už se málem rozbrečím, když mne napadne možnost, která se už několikrát naskytla. Třeba táta, dorazivší z práce, ve zmatku přehlédnul, že své klíče má a když odcházel na další směnu, přibral si k nim i moje. Ano, takhle to určitě je. Trochu se mi tímto vysvětlením zklidní tepová frekvence a já můžu zase popadnout dech.
Bez klíčů nemá cenu jít ven, náhradní nemáme a byt bych pootevřený rozhodně nenechala, budu muset se společníkem hladem vydržet. Rozhodnu se, že si půjdu číst, zhasnu v chodbě a chystám se rozsvítit v mém pokojíku, ale jakmile vypínač cvakne, v žárovce to lupne a já se ponořím do tmy.
"Do háje", zavrčím, a pokouším se rožnout alespoň světýlko v chodbě, ale aby toho nebylo málo, to také stávkuje. Nechápu to. Že by vypadly pojistky či nešel proud? Netuším, ale po příčině pátrat nebudu, beztak bych se v pojistkách na chodbě nevyznala a prosit sousedy? To tak! Ve skříni vylovím baterku, čapnu knížku a zalezu do postele. Sice riskuji zkažení očí, ale co taky v takové tmě dělat, že.
Jsem sotva u desáté stránky, když zaslechnu cosi jako klapání. Je pravidelné a tupé, skoro to zní, jako by někdo bouchal lžičkou do trubek od topení. No, už se mi stalo, že se pomlouvačné sousedky tímto znamením domlouvaly na svých sedáncích, ale tohle zní tak nějak… Odložím knížku a s baterkou, kterou si svítím pod nohy, zamířím do kuchyně, odkud tuším původ zvuku. Sáhnu na kliku a chystám se otevřít, když v tom zahlédnu koutkem oka stín, objevivší se za mnou. Vykřiknu a začnu kuželem světla pátrat v kávové tmě, avšak nic než rysy nábytku nespatřím. Něco se mi zdálo, tiším se. Zvuk z kuchyně ale slyším dál. Prudkým pohybem otevřu kuchyňské dveře a podruhé za dnešní večer vykřiknu. U topení je jakési zvíře či malý tvor, který se sklání nad trubkami a okusuje je. Netuším přesně, jak vypadá, baterka mi spadne na zem a já toho tvora vyruším. Zvuk ustane, stejně jako rytmické pohyby postavičky přede mnou. Instinktivně zavřu dveře a utíkám k těm hlavním, vezmu za kliku, ale… Je zamčeno. To snad není možný! Nejenom, že mi táta odnesl klíče, on mne tu snad i zamknul. Jako v mrákotách se ještě chvíli pokouším otevřít dveře, ale když zaslechnu vrzání, které doprovází otevírání kuchyňských dveří, začnu panikařit. Kam teď? Pod postel? Do skříně? Rozhodnu se pro variantu c), totiž pro obývací pokoj, kde se dá šikovně schovat za pohovku. Z chodby vyrazím doprava, míjím otcův pokoj a s tichostí, jaké jsem schopna se zasunu mezi gauč a topení. Panebože, ať je to jenom sen!
Po celém bytě, jak se zdá, vládne ticho a tma, ale já se přesto nehýbu a ani nedutám. Jediné, co se tu snaží upozornit na svou existenci, je můj žaludek, který v duchu tiším a slibuji mu královské hody, jen když přestane kručet. Marně. Ve chvíli, kdy vydá hlasitý zvuk, zaslechnu šouravé kroky z chodby. Panebože, někdo nebo něco tu skutečně je! Kroky se přibližují, přidá se k nim i lehké funění a o mě se pokoušejí mdloby. Ne, pokud zůstanu tady, určitě mě najde. Musím se přemístit, dokud je čas.
Zrak mi padne na dveře vedoucí na balkon. Mé rozhodování je otázkou vteřiny, vylezu ze svého úkrytu a páčkou si otevřu vstup na venkovní prostor, patřící k našemu bytu. Další události se seběhnou rychle. Zaslechnu ránu a před zraky se mi objeví vysoký stín, je takřka dva metry ode mne a vztahuje své černé ruce… Nevidím jinou možnou cestu, jak mu uniknout, a tak se nadechnu a skočím…

EPILOG:
Dne 1.7. byla nalezena mrtvá dívka, jež skočila z pátého patra bytového domu v Rajské ulici. Policie a výzkumní pracovníci zjistili, že za její smrt může pravděpodobně její psychicky labilní otec, který jí v kakau podal drogy způsobující halucinace.