Smrt má bílé triko... (Část první)

Pokud bude tento příběh – tato slova, číst někdo z pozůstalých po oběti, či ten, koho se ty strašlivé události z léta roku 2005 nějakým způsobem osobně týkaly, prosím ho, aby byl shovívavý k mé představě o tom, co se tehdy vlastně odehrálo. Základ příběhu je skutečný, jakož i některá jména. Nebyl jsem přímým účastníkem oněch událostí, vycházím ze zdroje, který účastníkem byl a tak popis myšlenek jednotlivých protagonistů je částečně skutečný a částečně je mou fabulací. Budu se však snažit popisovat děj co nejvěrněji, jak se ke mně informace o něm dostaly. Konec jednoho z hlavních aktérů – vraha, je čistě plodem mé fantazie, ale já v zájmu smyslu pro spravedlnost doufám, že ,,TO“ tak s vrahem dopadlo. Tento případ nebyl, pokud vím nikdy policií objasněný a vrah, jestli nedopadl tak, jak jsem mu určil ve své verzi příběhu, chodí dál mezi námi – Vámi…

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ten den bylo vedro k zalknutí. Slunce, jako ohnivá koule rozpalovalo vzduch už od samého rána a dávalo jasně najevo, že 29. červenec roku 2005, bude patřit do série oněch několika tropických dní v roce.

Mezi dvěma mladými ženami došlo k dohodě a právě výsledek oné dohody znamenal, která z nich ten den zemře a která bude žít. Ilona šla ten den pracovat do videopůjčovny ve Šternberku a její kamarádka a kolegyně Lucie se rozhodla, že volný den, který měla původně ve videopůjčovně strávit ona, stráví na koupališti…

Voda byla jako kafe a slunce, to slunce jí doslova pohltilo ve své záři. Už jen ty vlny chyběly a iluze pobytu u moře by byla dokonalá. Líně protahovala své údy v příjemném stavu vodní beztíže a nechávala myšlenky jen tak zvolna plynout. Prožívala takový ten den, kdy jeden ( jedna) nic nemusí a říká si, že i kdyby se svět postavil na hlavu, jí se to netýká…

Slyšela ten vyzváněcí tón svého mobilu přesně ve chvíli, kdy se vracela od vody ke své dece a chystala se na ní, s grácií na slunci líné kočky ulehnout. Bylo už časné odpoledne, ale v ten letní čas to znamenalo, že sluneční lázeň bude trvat ještě spoustu hodin. Než stačila mobil ve své plážové tašce najít, jeho vyzvánění ztichlo. V seznamu nepřijatých hovorů zjistila, že jí volal přítel její kolegyně Ilony Petr. Chvíli váhala, jestli mu má zavolat zpátky, ale říkala si, že jestli je to důležité, tak Pavel zavolá znovu sám. Jsou však nevysvětlitelné okamžiky, kdy člověk má jakési tušení, že tentokrát ,,TO“ důležité je. Zmáčkla tlačítko se zeleným symbolem telefonu a za pár vteřin už slyšela vyčkávací – vyzváněcí tón Pavlova mobilu v podobě hitu od skupiny Queen.

,,No ahojky, copak se děje…?“

V telefonu však bylo ticho. I když Petr hovor ,,přijal“, neslyšela Lucie pár vteřin vůbec nic.

,,Halóó, Petře slyšíš mě?! Tady Lucka. Jsi tam?“

,,Luci, prosím tě přijeď! Přijeď hned jo?!“

Tón jeho hlasu způsobil, že i přes neustávající žár letního dne, pocítila Lucie proud ledové vody, co jako by dopadl na její zátylek a zježil každičký chloupek na jejím těle, aby se přesunul kamsi do jejího břicha, kde se usadil, jako ledový balvan.

,,Petře, prosím tě, co se stalo?! Slyšíš!? Petře!“

,,Stalo se něco hroznýho Lucko. Přijeď prosím tě do půjčovny jo. Hned!... Prosím…“

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V tom malém krámku – videopůjčovně na náměstí ve Šternberku ještě nebylo takové horko. Slunce zatím nedosáhlo svými paprsky do výlohy, ale to byla jen otázka času. Ilona měla před sebou den, jako každý jiný, jen to horko bude asi větší. Dopoledne ubíhalo a nebylo ničím vyjímečné. Pár dětí, znuděných uběhlou polovinou prázdnin, které si vypůjčily pár akčních blábolů. Několik, už na první pohled osamělých žen a nervózních mužů, kteří neomylně zamířili k závěsu z korálků a zmizeli za ním, aby po chvilce plaše vyšli ven a nesli si k pultíku ,,pohádky pro dospělé“. Přišel čas oběda a když se po něm Ilona vrátila do obchůdku, zbývalo jí jen pár desítek minut života.

Bylo něco před třináctou hodinou, když do videopůjčovny vstoupil vysoký, tmavý muž. Už na první pohled působil zanedbaně. Tmavé vlnité vlasy byly mastné a jeho tváře už nejméně dva dny marně volaly po oholení. Na sobě měl bílé tričko a krátké kalhoty – kapsáče/bermudy. Vypadal tak na třicet – čtyřicet let, ale u těchto ,,týpků“ se věk pozná těžko.

,,Fuj, ten má ale chlupatý nohy…“ blesklo Iloně hlavou. Muž potichu pozdravil a začal se rozhlížet po policích s vystavenými videokazetami.

S ním přišla za Ilonou smrt…

O tom ale v tu chvíli neměl nikdo ani tušení, dost možná, že ani vrah sám. Do obchůdku vešli dva mladí muži. Jeden si prohlížel vystavené obaly kazet a druhý vracel Iloně vypůjčenou videokazetu. Právě oni později podají policii jediný popis pachatele a jsou nejspíše (krom vraha) posledními lidmi, kteří viděli Ilonu živou. Když odešli, zůstaly zas v obchodě jen sami dva.

Ona a smrt…

Vybral si jeden titul, přinesl si obal kazety k pultu a položil ho na něj spolu s občanským průkazem. Ilona se otočila, aby k obalu přidala i správnou kazetu.

Když se jí okolo těla ovinula ta odporně chlupatá paže, nestačila překvapením ani vykřiknout. I kdyby na to ale měla dostatek času, stejně by se jí to nepodařilo. Dlaň druhé ruky vraha se jí totiž přitiskla na ústa. Na ta krásná, mladá ústa, která byla dokonalým doplňkem krásné, mladé tváře, orámované světlými vlasy. Od začátku neměla moc šancí a její tělo, jež se formovalo teprve 31 let, jako by se ztrácelo v drsném objetí velikého muže. Pud sebezáchovy a vrozená povaha bojovnice jí však vyburcovaly a ona se odmítla jen tak vzdát. Ten muž, snad vzrušený do krajnosti předchozím pohledem na obaly videokazet s krásnými dívkami a pohledem na Ilonu, chtěl snad ji, snad chtěl i to zanedbatelné množství peněz ze šuplíku, co sloužil jako pokladna. Kdo ví…?

Ilona zatnula nehty do jeho předloktí ( stopy jeho kůže se později najdou za jejími nehty a poslouží jako jeden ze vzorků DNA pachatele) a se silou šelmy trhla. Podařilo se jí uvolnit se ze sevření a vykřikla tak nahlas, že ten výkřik pronikl až ven ze dveří, které byly kvůli horku otevřené dokořán. Právě v tu chvíli procházel okolo mladý muž. Udiveně stočil oči na výlohu obchodu a když si uvědomil, že jde o videopůjčovnu, řekl si, že uvnitř nejspíš právě někdo pouští na videopřehrávači nějaký nejnovější horor, či kriminální film a výkřik patří k tomu filmu. Pokračoval dál ve své cestě.

Právě on mohl… Kdyby… Kdyby…?!

Osud je však svéhlavý a život se skládá ze samých – kdyby…!

Násilník se rozzuřil. Udeřil Ilonu pěstí do tváře a ta, odmrštěná jako hadrová panenka, odlétla několik metrů. Narazila do police s kazetami a ty se rozsypaly okolo ní na zem. Instinktivně hmátla po jedné z nich a hodila ji proti smrti, která se k ní blížila. Muž se snažil kazetě uhnout, ale nepovedlo se mu to a byl zasažen bolestivě do čela.

,,Ty svině!“ zařval a rozhlédl se okolo sebe. Na poličce pod pultíkem spatřil ležet nůž. Ten nůž tam nedávno přinesla kolegyně a kamarádka Ilony, Lucie. Používaly ho na rozřezávání kartonových krabic od nově došlých kazet a posloužil i několikrát jako pomocník při přípravě svačiny.

Ilona mezitím vstala a zoufale hledala, čím by se mohla bránit. Proč stála ta židle tak daleko?! I ten věšák, co na něm vysel tmavě modrý svetr, který si tam nedávno nechala zase kamarádka Lucka, stál mimo dosah Iloniných rukou. Měla právě jen ty holé ruce, ale neváhala a pustila se s nimi do marného boje s mužem, který v tu chvíli už držel nůž. Jako ve zpomaleném filmu viděla Ilona tu ruku s ostrou čepelí a snažila se zastavit její smrtící dráhu. Ostrá bolest projela jejím mozkem, zrovna tak rychle, jako ostří nože rozřízlo dlaň její ruky, kterou se snažila nůž zachytit.

Muž trhl rukou s nožem, uvolnil ho tak ze sevření Iloniných prstů a snad právě pohled na její krev ho vyburcoval k šílenství.

Bodl.

Bodal a nepřestal, dokud nezasadil do toho krásného mladého těla celkem 14 bodných a bodnořezných ran.

Řeklo by se – útok šílence, jenže vrah byl natolik chladnokrevný, že klidně došel k dokořán otevřeným dveřím a zavřel je. Ilona i přes vážná zranění stále žila, ležela však bezmocně na podlaze a s krví, která začala pod jejím tělem vytvářet ohromnou kaluž, z ní život pomalu vyprchával. Vrah začal prohledávat obchod. Našel Iloninu modrou kabelku a v ní svazek klíčů s přívěskem medvídka. Znovu přistoupil ke dveřím a po té, co vyzkoušel několik klíčů, našel ten pravý a dveře zamkl. Nevšímal si bublavého sípání, které se ozývalo z místa, kde ležela Ilona a klidně slídil a hledal cokoliv cenného, co by si mohl odnést. Našel 3 000, slovy – !!! tři tisíce !!! korun. To byla cena za život krásné, mladé ženy, matky devítiletého syna…

Z místa, kde Ilona ležela, se ozval nějaký zvuk, muž se tím směrem podíval a pocítil vlnu vzrušení, kterou cítil už ve chvíli, kdy ještě Ilona stála za svým pultem a byla zdravou, krásnou ženou. Přišel blíž a sklonil se k ní. Vůbec si nevšiml, nebo mu to snad bylo jedno, že jeho boty vstoupily do kaluže krve a tím pádem po sobě zanechá stopy. Vnímal jen oteklý obličej Ilony a její ústa, která vyslovila, sice skoro neslyšně, ale více než zřetelně jediné slůvko.

,,Prosím…“

To, co se s Ilonou dělo dál, ví jen vrah sám a lze se o tom dočíst z pitevního protokolu soudního patologa.

Ilona upadla do milosrdného bezvědomí…

Když bylo po všem, uvědomil si vrah, že jeho kdysi bílé tričko je celé od krve. Svlékl si ho, ale uvědomil si, že na místě ho nechat nemůže. Vzal proto do rukou Iloninu modrou kabelku a zmuchlané tričko do ní nacpal. Na věšáku našel pověšený modrý svetr Lucie a natáhl si ho na sebe. Svetr mu byl malý a tak mu z jeho rukávů groteskně vyčuhovaly chlupaté paže. Chtěl už odejít, ale uvědomil si, že na podlaze, vedle těla Ilony (stále živé-což nevěděl) leží nůž. Do kabelky k tričku se už nevešel. Uvědomil si, že když před útokem přinesl k pultíku obal videokazety a položil ho na něj, zapsala si Ilona z jeho občanského průkazu jeho nacionále. Průkaz strčil do kapsy šortek, ale údaj o jednorázovém vypůjčení jím vybrané kazety, byl Iloninou rukou zapsaný ve složce v modrých, vinylových deskách.

Zkusil vytrhnout poslední stránku se svým jménem a adresou, ale protože měl ruce od krve, zanechaly jeho prsty viditelné otisky na deskách i dalších listech papíru. To mu připomnělo, že jeho (sice pouhým okem neviditelné) další daktyloskopické ,,vizitky“ musí nutně být na přebalu videokazety. Vzal zakrvavený nůž, zasunul ho do obalu od kazety, sroloval modré desky se jmény zákazníků, kteří nebyli trvale registrovaní a vypůjčili si někdy kazety, jak se říká -,,na občanku“. Pod paži si vstrčil kabelku se zakrvaveným tričkem uvnitř a naposledy se rozhlédl po videopůjčovně. Z Ilony viděl jen její nohy, to bylo to jediné, co z ní bylo zpoza pultu vidět. Odemkl si dveře a vyšel ven na ulici. Zamkl za sebou, rozhlédl se po náměstí a vydal se směrem doleva. Po pár krocích zahnul znovu do leva a zmizel v postraní uličce. Nikdo ho nepotkal, nikdo si nevšiml muže s rukama a botama od krve. Nikdo nezaznamenal, že by ve více, než třicetistupňovém vedru potkal muže, navlečeného do svetru značky ,,Terranova“ , který mu byl už na první pohled malý. Stále držel v ruce klíče od obchodu a když došel na konec uličky, vhodil je pod plachtu, která kryla korbu nákladního auta, kterému byl za pár hodin konec bůh ví, kde.

Někdo ho ale z videopůjčovny odcházet přeci jen viděl. Dalo by se říci, že to bylo ,,oko“ ze všech nejpovolanější. Bylo to oko kamerového systému městské policie města Šternberka. Záběry však byly pořízené z veliké vzdálenosti a i přes intenzivní pozdější snahu odborníků, se z nich dalo vyčíst jen to, v kolik hodin vrah do půjčovny vcházel a že měl na sobě bílé triko a šortky tmavší barvy. Dalo se ze záběrů ověřit, že po něm tam vstoupili ještě ti dva mladíci, vracející kazetu, kteří se záhy objevili zase venku. Byl vidět i mladík, který procházel právě v osudné okamžiky Ilonina výkřiku, okolo otevřených dveří. Mladý muž se zastavil, ohlédl se, ale po několika málo vteřinkách se vydal dál…

Dalo se spočítat, že se vrah na místě činu zdržel více než tři čtvrtě hodiny. Na záběrech je vidět jeho odchod, kdy za sebou zamykal a byl oblečený do něčeho tmavého. Při vyšetřování se zjistí, že šlo právě o svetr Iloniny kolegyně Lucie. Tím stopa muže – vraha pro policii končí…

Ilona byla ve stavu, kdy už člověk necítí tělo a bylo to tak pro ní dobře. Jen její mysl ještě – sice zmateně, ale fungovala. Nikde, kam její oči mohly vidět, neležela její kabelka s mobilem. S mobilem, jímž si mohla přivolat pomoc. Snad si říkala, že se musí nějak dostat ke dveřím. Ke dveřím, za nimiž je slunce a hlavně lidé. Někdo jí určitě pomůže…?!

Začala se pomalu plazit směrem k zamčeným dveřím. Každý milimetr byl světelným rokem a vteřina hodinou. V posledním záchvěvu vědomí si vzpomněla, že večer přeci musí svému malému synkovi uvařit k večeři lečo. Má ho tak rád…

Bojovala do poslední vteřiny. Do poslední kapičky krve, se kterou z ní vyprchal její mladý život, se snažila doplazit ke dveřím. Pro sebe, pro svého syna Pavlíka, pro svou mámu, která měla už jen ji, pro svého přítele, za kterého se chtěla vdát a založit tak konečně rodinu, jak má být…
Pokračování v příštím díle…