Povídky z Temných nocí a večerů

Utíkala jsem. Utíkala jsem, jak jsem jen mohla. Černé podrážky mých věrných okopaných Adidasek se sotva dotýkaly země, plné hrbolků. Sem tam jsem klopýtla. Blbý odpadky! Nebo možná... tamto u tý zdi nevypadalo, jako odpadek... spíš... kost... Sakra! Blbý kosti!

To zlověstné ticho přerušovalo jen pleskání mých podrážek a přerývaný dech. Utíkala jsem výhradně po paměti. Protože v tý stupidní tmě s velkým T jsem nic neviděla. Blbá tma! Prudce jsem zahnula za roh, o kterém jsem prostě věděla, že tam bude a...

... rozplácla se obličejem o kamennou hrubou zeď. „Kurva! Kurva! Kurva!“ Zařvala jsem nahlas a tvrdě dosedla na tu hnusnou špinavou zem, kde se mísil prach s kostmi a jiným neméně vábivým svinstvem. A teď i s mou rudou krví, co mi pomalu skapávala z rozbitého nosu, rozraženého horního rtu a natrženého obočí nad pravým okem.

Do očí mi vhrkly slané slzy, ale téměř okamžitě jsem je setřela špinavým hřbetem ruky. Takovou radost tomu parchantovi neudělám! To ne! V žádném případě! Ale přeci jenom... ta podělaná zeď tu být neměla. Blbá zeď! A tuplem blbý místo!

O tomhle proklatém místě se mi zdálo noc co noc. Každou noc jsem utíkala jako zběsilá. Před ním. Před mužem Bezejména. Beztváře. Bezevšeho, do čeho bych ho mohla nakopat!

Krev stékající z obočí mě protivně štípala do očí, i když jsem si ji každou chvilku stírala. Zvedla jsem se a vztekle zavrčela. „Tak se ukaž! Ty šmejde! Ať si z tebe můžu udělat večeři!“ Vycenila jsem ostré vlčí zuby. Rozhlédla jsem se kolem sebe, leč stejně jsem nic neviděla. Ta tma byla doslova... neproniknutelně děsivá! A tak... nepřirozená! Ani můj vlčí zrak jí zaboha nedokázal proniknout.

Vydrápala jsem se znovu na nohy a rozeběhla se. Běžela jsem dál a dál, rukama tápajíc po vlhkých zdech, místy pokrytých jakýmsi hnusným slizem, což byla s největší pravděpodobností nějaká plíseň. Tohle byl totiž závod. Závod o život. O můj život. Ten... ten loveckej sadistickej hajzl, co mě sem přivlekl,l mi vstříkl do žil jakousi sloučeninu stříbra! Cítila jsem, jak mi pomalu, ale jistě ničila můj krevní oběh. A bohužel nejen ten.

A zároveň mi řekl, že má protijed. Protilátku. A že mi ji dá, jestli k těm dveřím, jediným dveřím tohohle labyrintu hrůzy, doběhnu první. Prostě dřív než on. Tušila jsem boudu. Že mě jen tak vyhrát nenechá... ale nevzdávala jsem se. Pořád ve mě doutnala ona pramalá jiskřička bláhové naděje, že se mi to povede.

Svaly mi začínaly ochabovat, tělo přestávalo poslouchat můj mozek. Tep jsem měla zrychlený. Srdce mi bilo tak rychle a prudce, až mi hrozil srdeční kolaps. Stříbro, kolující v mé krvi, mi začínalo dělat z vnitřku mého těla odpornou šlichtu a z krve tekutinu s podobnou konzistencí jako bláto či rozbředlý sníh. A to zaživa. Cítila jsem to. Každý nastávající krok byl pro mě těžší a těžší.

Ale přesto jsem utíkala vytrvale dá... vpřed.

Já tomu krvezrádci, který si už nezaslouží nazývat lugaru či lykan nebo i vlkodlak, ukážu, čeho všeho je můj Rod schopen. Čeho všeho je schopen Rod, který on tak podle zavrhnul! Rod, jehož příslušníky s veškerou svou nenávistí zarputile chytal a pomalu, bolestivě likvidoval. A to jen kvůli nějaké pitomé pomstě, kterou páchal z dávné křivdy!

Až ho dostanu do drápů, ugriluju si ho v krbu, upeču v troubě a zbytky zhltnu jen tak nalačno! A vnitřnostmi, co zbudou nakrmím mrchožrouty, aby z toho taky něco měli!

„Byl jsem tu první. Smůla, pejsku.“ Ozvalo se ze tmy přede mnou chraplavým hlasem. Tím odporným hlasem, co jsem ze srdce nenáviděla!

Prudce jsem sebou smýkla, jak jsem se rychle zapřela patami, abych co nejrychleji zastavila. Co nejrychleji a co nejdál od něho!

„Ty hnusnej odpornej krvezrádče! Sadistickej úchyle!“ Vykřikla jsem se vší tou zlobou, která se ve mě nebezpečně hromadila. Zlobou, mísící se s hysterií.

Zmocňovala se mě navíc panická hrůza. On... tu byl první... prohrála jsem...

„Copak, pejsánku? Už ti stříbro propaluje žíly a tepny?“ Zlomyslně se uchechtnul, až se mi z toho udělalo ještě více zle.

Nadechovala jsem se pro nějakou tu milou odpověď pěkně od plic, když se mi najednou zatočila hlava a zmocnila se mě závrať. Navalilo se mi a do břicha mě chytla odporná křeč. Zlomila jsem se v pase a zalapala po dechu.

Tak jsem aspoň temně hrdelně zavrčela v jazyce nás vlčích lidí, lugaru : Rozdrápu ti ksicht a urvu koule!

A najednou jsem v tmě spatřila záblesk dvou šílených žlutých očích. Nepříčetných žlutých očí, patřících někomu známému z mého Rodu. „Jak chceš. Zkusíme, kolik stříbra v tvé krvi z ní udělá bahno.“

Spatřila jsem obrys temné robustní postavy, kolem jejíž hlavy povlávaly jako zlověstná aura dlouhé hrubé vlasy. Jeho obrovská ruka po mně chňapla a hrubě se mnou smýkla kupředu. Do nadloktí se mi zaryly jeho ostré černé drápy.

Vykřikla jsem a -

- prudce, lapajíc po dechu, otevřela oči. Byla jsem celá zpocená. Zpocená strachem, děsem a právě prožitou hrůzou. Dýchala jsem přerývaně, plíce mě pálily, hlavu jsem měla v jednom ohni.

„Hnusnej blbej sen... pitomá noční můra... ještě, že to už skončilo...“

Ovšem sotva jsem to dořekla, sepnulo mi to. Můj vlčí instinkt. Něco... něco bylo sakra špatně. Tohle přece nebyl můj pokoj! Neležela jsem na své měkké posteli pod prachovou peřinou! I vzduch tu byl jiný, než u mě v pokoji... zatuchlý... plný hniloby, tolik známého zápachu kostí a... trhla jsem sebou.

Ta tma! Všude byla tma! Děsivá, neproniknutelná, až se mi srdce svíralo úzkostí!

Otočila jsem hlavu.

„Konečně jsi vzhůru, pse,“ ozvalo se pobavené uchechtnutí kousek ode mě a ve tmě se zaleskly ony nepříčetné žluté oči šílence, co mě už tak dlouho děsily v každém snu. V každé chvíli, kdy jsem bláhově zavřela oči. „A že to skončilo? Chyba... teprve to začíná.“

P.S. . Neberte na lehkou váhu své sny. Mohly by se splnit. A nebo ještě hůře. Mohly by v Realitě předčít i vaše nejhorší noční můry.