Vražedkyně Jackie

Všechno to začalo loni. Do té doby jsem měla poměrně klidný život s poměrně slušnými lidmi v poměrně bezpečné části Londýna. Věděla jsem, že při práci sociální pracovnice nemůžu počítat s tím, že můj život bude takhle snadný napořád. Přidělili mě do nějakého zaplivaného pajzlu. Tedy, pardon, do problémovějšího nočního klubu. Kdo nezažil, nemůže nikdy pochopit moje povity, když jsem tam poprvé vstoupila. Čtyři pracující dívky, z nichž žádné nebylo víc než jednadvacet. Nikdy mě nepřestane fascinovat, co všechno jsou lidé schopni udělat pro pár tisícovek. Ptala jsem se jich, za to ty peníze utrácejí. Jedna z nich vydělávala pro dceru, druhá na studia, další kvůli drogám a poslední to prostě bavilo. V tom klubu, ve kterém jsem měla těm dětem pomáhat, se neprodávaly jen sex a těla. Prodávalo se tu něco mnohem cennějšího. Dětské sny a dětský smích. Nezbývalo mi, než přihlížet, jak se veselé bezstarostné děti postupem času mění v zoufalé ženy bez ambicí a s nadějí a sny zadušenými cynismem dospělých.

Mladý muž Derek Spencer vstal z postele a natáhl na sebe košili a kalhoty.
„Dlužíš mi,“ oznámila dívka, když zvedl z opěradla židle svoje sako. S úšklebkem vytáhl z peněženky padesátilibrovku a pohodil ji na propocenou špinavou postel, ze které se před několika okamžiky zvedl. Tmavovlasá dívka po ní bleskurychle chňapla.
„Uvidíme se příští týden,“ muž na ni naposledy mrkl a zabouchl za sebou dveře. Spokojeně poposedla. Měla toho mladíka téměř ráda. Byl výborný milence a slušně platil. Vytáhla ze šuplíku mobil a vytočila číslo.
„Ahoj, drahoušku, jak se máš? Jak ses dnes měla ve školce? Vyzvedla tě Rose? To je báječné, zlatíčko,“ rozplývala se žena. Kdosi zaklepal na dveře.
„Miláčku, maminka tady jen něco dodělá a hned je u tebe, ano?“ rozloučila se spěšně.
„Dále!“ zavolala, „No tak dále!“ opakovala, když se nic nestalo. Dovnitř vplula žena. Kvůli tmavému oblečení a šátku, který jí zakrýval většinu obličeje, nebylo možné určit její věk. Klidně došla až k dívce a zastavila se.
„Přejete si?“ zeptala se prostitutka.
„Co myslíš?“ i přes šátek bylo poznat, že se žena ušklíbla. Dívka se otočila k posteli. Potom jí náhle zčernal celý svět.

Tmavovláska potřásla hlavou a otevřela oči. Ruce měla svázané za zády. Před ní seděla na posteli ona žena v černém.
„Co po mně chcete? Nechte mě být! Prosím, mám malou dcerku!“ vzlykla.
„Víš, drahoušku, moje matka tohle říkala taky. Nevěděla jsem, co dělá. Dokud si nezačala zákazníky brát domů. Spala s nimi v manželské posteli. Ve stejné, ve kterém jsem vídala tátu. Byla úplně jako ty. Pracující dívka. Tvrdila mi, že to dělá pro mě. Pche…myslela si, že jí to věřím…“ žena vstala a jako sup číhající na kořist kroužila kolem svázané dívky. Potom jí přiložila pistoli k hlavě a zmáčkla spoušť. Tělo mladé ženy sebou naposledy trhlo…

„Kdo to byl?“ zeptala se Belinda, černovlasá žena téměř bez zájmu.
„Titine,“ odpověděla Camille smutně, „chudák, taková hodná holka.“
„Řekla jsem o ní pár dost hnusnejch věcí.“
„Chápu, že teď máš výčitky.“
„Cože? Já? Ani náhodou. Zasloužila si to. Dobře, že je mrtvá,“ zasmála se Belinda.
„Jsem sjetá,“ ozvala se Selene, třetí ze skupinky.
„My víme,“ poznamenala jsem zoufale. Byla jsem v tomhle podniku jen pár dní a už mám problémy s feťačkou a vraždou. To jsem vážně potřebovala.
„Tak co tu máme? Páni, co to tu prodáváte?“ muž ve středních letech vplul do dveří a zastavil se u Selene, která si právě dělala čárku z kokainu.
„Naše těla, brouku,“ ozvala se Belinda, než ji mohl kdokoli zastavit.
„Ráj,“ zašeptal muž a okouzleně se rozhlížel.
„Promiňte, ale co tu chcete? Co jste zač?“ zeptala jsem se ho. Nevypadal jako muži, kteří sem obvykle chodili.
„Co tu chci nevím. Prostě mě sem poslali. Ale vím, kdo jsem! Jsem detektiv. Přímo superdetektiv! Nejlepší z nejlepších!“ vykřikoval. Američan, prolétlo mi hlavou. Jasný Američan.

Camille otevřela oči.
„Co chcete?“
„Co já chci? Já chtěla jen trochu lásky. Víš, je to skoro patnáct let. Šla jsem po ulici. Slunce svítilo, ptáci zpívali, nebe bylo modré, tráva zelená, lidé veselí. Připadala jsem si, jako bych byla jediná v celém vesmíru, kdo viděl skutečný svět. Smutný a osamělý. A potom se to všechno změnilo. Náhle jsem viděla svět stejně jako oni. Spatřila jsem totiž ji. Stála na rohu ulice. Byla jako ty. Pracující dívka. Okamžitě jsem se do ní zamilovala. Ona byla tak dokonalá. Začaly jsme spolu chodit. Vydrželo nám to skoro rok. Potom přišla. Víš, co mi řekla? ‚Víš, Jackie, mám tě ráda. Vážně, ale někoho jsem potkala. Chceme spolu mít děti!‘ Byla jsem z toho celá šílená. Chtěla jsem se jí pomstít. Zabít ji. Zabít je oba. Kdo mohl tušit, že zemře na aids?“ žena v černém potřásla smutně hlavou. Camille ji zoufale pozorovala. Chtěla říct, jak je jí to líto, ale nedostala příležitost. Pistole jí prohnala hlavou kulku.

„Slečno Selene, vy víte víc, než mi říkáte. Povězte mi. Co je vaše tajemství?“ zeptal se detektiv.
„Jsem sjetá,“ odpověděla popravdě. Derek se usmál. Připadal si jako doktor Watson. Cítil za Titine zodpovědnost. Koneckonců kromě vraha byl poslední, kdo ji viděl živou.
„Ano, to my všichni, slečno, co dál?“ zkusil to policista znovu.
„Vy nejste sjetý. Nebo aspoň ne tolik jako já,“ zamračila se.
„Co víš o té vraždě, Selene?“ vzdychl Derek.
„Teď už jsou dvě,“ poznamenala mladá žena a popotáhla z cigarety.
„Dvě?“ zamrkal detektiv. Náhle se dveře rozletěly a dovnitř vběhla Belinda.
„Pomoc! Pomoc! Pomoc!“ vřeštěla.
„Co se děje? Já jsem superdetektiv! Já vás zachráním!“ křičel detektiv.
„Je mrtvá. Mrtvá!“
„Mrtvá?“ vyšetřovatel se zarazil, „v tom případě jí už nemůžu pomoci! Příliš mnoho živých potřebuje superdetektiva!“ oznámil a zmizel dřív, než kdokoli stihl zareagovat.

Černovlasá prostitutka se vlnila kolem židle, zkoušela si nové pohyby a tance, když se vedle ní objevila další žena. Legračně se zavlnila.
„Co to děláš? Vypadá to příšerně.“ Belinda vypnula rádio a znechuceně na ženu pohlédla.
„Imituju tě, drahoušku,“ odvětila Jackie. O několik vteřin později už Belinda seděla přivázaná k židli.
„Pusť mě! Okamžitě mě odvaž!“ vřískala Belinda.
„Nesnáším holky, jako jsi ty. Taky jsem tohle chtěla dělat. Pracující dívku. Vždycky jsem uměla muže uspokojit, přivést až na hranici šílenství. Ale oni mě nechtěli. Chtěli typy, jako jsi ty. S velkými prsy a krátkou sukní. Já bych byla pracující dívka. Ty jsi jen coura,“ ženě šlehaly z očí blesky.
„Divíš se, že tě nikdo nechtěl? Koukni se na sebe. Jsi jen ubohá nu…“ nestačila dopovědět. Jackie zabila i ji.

„Selene, víš, kdo je ten vrah?“ zeptala jsem se. Derek Spencer i detektiv stáli za mnou a tiše na sebe pohlédli, jakoby se divili, proč je taky nenapadlo se rovnou zeptat.
„Jistě,“ pokývala hlavou a šlukla si z jointa.
„A pročs to neřekla dřív?“ vyjekl Derek.
„Neptali jste se,“ poznamenala.
„No a co?“ vykřikli jsme všichni tři najednou.
„Řekněte nám jeho jméno!“ nařídil detektiv.
„Proč si vy muži vždycky myslíte, že sériový vrah musí být muž? Její jméno je Jackie Knight.“

Jackie tančila kolem židle, na které ležela mrtvola Belindy.
„Ani hnout! Dejte mi vražednou zbraň! Zatýkám vás ve jménu spravedlnosti! Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, bude u soudu použito proti vám, protože tohle jsou Spojené státy americké!“ zakřičel ode dveří detektiv. Jackie se otočila.
„Tohle je Londýn, tupče!“
„To je fuk. My Američané jsme všude… co bude s tou zbraní?“
„Je na stole!“
„Tohle, že je vražedná zbraň? Je to jen hračka. Není skutečná! Já chci vražednou zbraň!“
„Nemiřte tím na mě!“
„Je to jen hračka, dívejte se!“ detektiv stiskl spoušť Jackiiny zbraně. Práskl výstřel a žena padla k zemi.
„O ou,“ poznamenal detektiv a strčil ležící ženě pistoli do ruky.
„Co se stalo?“ vběhli jsme do dveří s Derekem.
„Byla to sebevražda,“ oznámil detektiv. Oba jsme přikývli. Rozuměli jsme mu…vražda vraha vlastně není vražda, ne?