Náměsíčná (1/4)

Probudil mě prudký závan mrazivého větru, který mi do obličeje vmetl zetlelé listí. Pomalu a ztěžka jsem zvedla víčka, řasy se v poryvu lehce zachvěly. Oči si pomalu přivykaly na tmu kolem a já se zmateně rozhlédla. V dálce jsem rozpoznala nízkou polorozpadlou cihlovou zídku hřbitova, která se ztrácela v hustém zeleném porostu. Vysoké, statné topoly, tyčící se k obloze jako rozhledny a smuteční vrby, sklánějící své těžké zelené koruny k zaprášené zemi, mě doslova obklopovaly. Tmavá zem nepříjemně studila do kolen a holení. Uvědomila jsem si, že klečím na zemi v černé mazlavé hlíně. Kde to vlastně jsem, co tu dělám? Zaostřila jsem svůj zrak mezi stromy a ve stříbrném měsíčním svitu spatřila zvláštní šedobílé, rozpadající se kameny rozličných tvarů u nichž se sem tam tyčily oprýskané skulptury andělů porostlé břečťanem. Pomalu mi docházelo kde to jsem. Ale jak jsem se sem dostala? Zdvihla jsem oči k temné, bezhvězdné obloze, na které zlověstně zářil kulatý bledý měsíc. Jako by se mi vysmíval. Ucítila jsem na svých nohou zvláštní mrazivý dotek. Vylekaně jsem sklopila svůj zrak k tmavé zemi a spatřila, jak se mi kolem kotníků líně obtáčí cáry husté bílé mlhy, jako by je chtěla svázat a připoutat k chladné půdě. Mlha byla všude kolem mě, smetanově mléčná a nízká. Jako by byla tvořena někde pod náhrobky mezi tlejícími těly nebožtíků a černou hlínou. Má mysl pracovala na plné obrátky a vytvářela si své vlastní fantazie, ve kterých mé nárty svíraly bezmasé, vybledlé pařáty kostlivců, které trčely z bahnité půdy. Zatřásla jsem hlavou abych zahnala zlé myšlenky, ale nebylo mi to nic platné.
Přepadl mě pocit, že se děje něco zlého, že musím z tohoto místa co nejrychleji pryč. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to. Ta zvláštní mlha mě držela, doslova mě přikovala k zemi. V dálce jsem zaslechla divné zvuky, znělo to jak sípání nebo snad hluboké hrdelní chrčení a pak... volání. Někdo volal mé jméno. Zmateně jsem se rozhlížela po jinak klidném spícím hřbitově, ale nikoho jsem nezahlédla. Hroby i nadále vrhaly své šedé nepravidelné stíny na chladnou zem a mlčely. Pak se však zvuky ozvaly znovu a zdály se být mnohem blíž než před chvílí. Mé tělo zachvátil nepředstavitelný strach a roztřásl jej. Na nic jsem nečekala a usilovně se snažila vytrhnout svá chodidla ze spárů té podivné mléčné mlhy, která začínala být hustší a zakalenější.
Měla jsem pocit, že mi někdo dýchá na záda, jako bych cítila hnilobný zapáchající dech na holé kůži a v tom se mi povedlo nohy uvolnit. Vyskočila jsem ze země a rozeběhla se, aniž bych se ohlížela, kdo nebo co mě to vlastně pronásleduje. Zběsile jsem prchala z toho hrozného místa, cestou jsem klopýtala a padala do nízké trávy a rozdírala si dlaně a kolena o ztvrdlou hlínu a kamení. Hlasy se zdály být stále blíž, skoro jsem viděla ty neviditelné hnijící ruce, ze kterých odpadává tlející maso, jak se po mě sápou. Pak jsem zakopla o velký balvan a ztratila rovnováhu. Spadla jsem na zem a snad jsem si vyrazila dech, tolik mě pálilo na hrudi, ale už jsem se nesnažila vstát. Ležela jsem na zemi, lapala po dechu a tmělo se mi před očima. Poslední co jsem zahlédla, než jsem upadla do bezvědomí a mé oči se zavřely, byl temný stín, který se mihl před mým obličejem.

Probudila jsme se ve své posteli, zpocená a unavená více než obvykle. Co to bylo za hrozný sen? Napadlo mě. Celé tělo mě bolelo, dlaně a chodidla pálila. Těžkopádně jsem se posadila a zůstala chvíli sedět, hlava mi třeštila. Nemotorně jsem se postavila na nohy a doklopýtala do koupelny. Odraz v zrcadle, mi podle velkých tmavých kruhů pod očima napovídal, že jsem toho zřejmě příliš nenaspala. Vyčerpaně jsem se opřela o umyvadlo a sklonila hlavu. Kolena se mi nekontrolovatelně podlomila a já klesla na chladnou zem. Nepřítomně jsem pozorovala své nohy. Kůži na nártech a chodidlech jsem měla pokrytou zaschlou krví smíšenou s bahnem. Trvalo dlouho, než jsem nohy omyla a zjistila, že hrůzostrašně vypadající rány, jsou ve skutečnosti jen drobnými rankami, patrně způsobené při mém zoufalém úprku temnou nocí… Byla to skutečnost? Opravdu jsem v noci procitla na hřbitově? Jsem snad náměsíčná? Stav mých nohou mě přesvědčoval, že se nemýlím. Byla jsem ale tak vyčerpaná, že jsem nemohla přemýšlet. Zalezla jsem zpět do postele a mé tělo přemohl klidný bezesný spánek, který vydržel až do pozdního odpoledne.

Večer jsem si vzpomněla na podivný sen, který se mi zdál před několika dny. Procházela jsme se kolem tmavého klidného jezera, jehož břehy lemovaly holé smuteční vrby bez jediného projevu života. Měla jsem na sobě jen pyžamo a šlo se mi neuvěřitelně lehce, snad jako by mě nějaká neznámá síla nadnášela, jako by mě táhla na předem určené místo. Z jezera se valila ona zvláštní mlha a pohlcovala vše, co jí stálo v cestě. V místě kde jsem stála se rozestoupila a ukázala mi směr kudy pokračovat. Bez rozmyslu kam jdu nebo co mě tam čeká, jsem se tou cestou vydala. Došla jsem před starou masivní rezavou bránu místního hřbitova, která se, jen co jsem k ní vztáhla ruku, s nepříjemným vrzáním pomalu rozevřela. Nejistě jsem vkročila na hřbitovní půdu, bosé nohy se propadaly do čerstvé hlíny, nasycené dešťovou vodou z nedávné drobné přeháňky. Kráčela jsem dál a dál, proplétala se mezi hroby až se mé nohy zastavily před jedním zcela zchátralým a napůl rozbořeným náhrobkem, který byl porostlý hnijícím popínavým břečťanem. Nemohla jsem dál, věděla jsem naprosto přesně, že tohle je cíl mé cesty. Ztratila jsem rovnováhu a padla na kolena do hlíny, jako by mě někdo srazil. Prsty jsem zaryla do náhrobku a odstranila části rostliny, která skrývala pojmenování toho, kdo tu spočíval. Prostým, roztřeseným písmem na něm bylo napsáno jméno, které bylo stěží k přečtení. ‚Robert P. Larssen..,‘ snažila jsem se nahlas vyslovit části, které jsem dokázala rozluštit. Jako by ta slova někdo tesal ve spěchu. ‚Zemřel velmi mladý, …zaslouženě. 1778 – 1802. ‘ Při těch slovech jsem se otřásla. Otřásla jsem se i ve skutečnosti, když jsem si uvědomila, že to nebyl sen. Že to byla jen zapomenutá fáze noci předtím, než jsem se na hřbitově probudila do plného vědomí…

Pokračování příště…