Anděl Strážný

Kap.

Přitom odporném, uši drásajícím zvuku sebou několikrát zamlela a tiše zaskučela. Už dávno ji přestalo bavit nadávat, křičet, posílat všechny svaté do horoucích pekel, i když by si to jistě zasloužili. O tom žádná.

Kap. Kap.

Do očí jí vhrkly slzy. Několikrát škubla svázaným zápěstím, ale docílila jedině toho, že se jí tenké lanko ještě víc zařízlo do zápěstí. Štípalo to. A konečky prstů už nějakou tu dobu necítila. Vlastně ji několikrát napadlo, jestli ještě konečky prstů vůbec má. Po všech těch hrůzách, co si musela prožít, by se ani nedivila, kdyby jí je nějakým způsobem ušmikl.

Kap.

Bolesti totiž zažila tolik, že tu zůstávala šance, že si toho v tom utrpení nevšimla. Zkusmo zašátrala prsty do prostoru za ní. Když hrubá zkrvavená bříška na konečcích prstů, některých bez nehtů, narazila na studenou vlhkou zeď, sykla bolestí, jak se ostře připomenuly důsledky vytrhaných nehtů.

Ach. Tak konečky prstů stále měla. Nevěděla ani proč, ale nijak ji to nepovzbudilo. Byla jen otázka času, kdy ho napadne další sadistický kou-

Kap. Kap.

-sek. Zase sebou trhla. I když se na to psychicky připravovala, ten zvuk ji pokaždé připravil o zbytky příčetnosti a v mžiku rozehnal její snahu, udržet si chladnou hlavu a povznesený přístup k téhle nadmíru nepříjemné situaci. Přístup, který HO dokonale rozčiloval a pro změnu JEHO doháněl k šílenství.

Žádná MU nevzdorovala tak dlouho.

S ochraptělým výkřikem, v němž se začínalo odrážet počínající vnitřní šílenství duše, se opřela záda a hlavou o zeď za sebou, která byla až nepříjemně pokrytá něčím oslizlým. Tipovala to na plíseň. Ani by se nedivila. V téhle odporné díře nic jiného než plíseň ani nerostlo.

A najednou jí došlo, že se něco změnilo. Voda přestala kapat. Jako by dokonce zaslechla, jak něčí prsty s tichým zaskřípáním dotahují kohoutek u umyvadla, co stálo kdesi v rohu.

Vydechla a přivřela oči.

„Myslela jsem, že už nepřijdeš.“ dostala ze sebe hrubým hlasem. Pohodila nepatrně hlavou a pokusila se sfouknout pramen zknocených černých vlasů, které bývávaly její pýchou, z očí. Samozřejmě bez úspěchu.

„To víš. Nudil jsem se. A navíc mě pořád ty tvoje skřeky a ta tvá bolest otravovaly v hlavě. Dokonce i na randeti s tou rozkošnou plavovláskou, no tou, co bydlí v bytě vedle tebe, jsem musel-“

„Ty sebestřednej egoisto.“ přerušila ten hluboký tenorový hlas, ze které by se leckteré dívce podlomila kolena. „Proč mě jen nemrzí, že jsem ti kazila rande?“

Najednou měla dost sil a to, aby mluvila bez zbytečného zadrhávání a lapání po dechu.

Ze tmy před ní vystoupila mužská vysoká postava. Nijak podrobně ji nezkoumala. Ani se dokonce neobtěžovala otevřít oči. Nestál jí ani za pohled.

„Ach, Mambo... právě jsi ranila city svého věrného Anděla.“ ušklíbl se, z jeho hlasu doslova čišela ironie.

„Věrný? Už tři dny tady chcípám v týhle díře a ty to moc dobře víš, ty šmejde! Cos dělal? Užíval sis víkendový orgie z tou rozkošnou kurvičkou, Nathanielly?“ vyjela zostra. Bolest šla bokem. Teď cítila jen vztek. Zlobu.

Nathan se jen uchechtnul a vykročil k dívce. Kousek před ní si podřepl, aby měl hlavu na stejné úrovni jako ona. „Vidíš až na dno mé andělské duše, Mambo.“ prohodil směrem k ní pobaveně.

„A to si říkáš Anděl Strážnej? Chováš se jak zvrhlej perverzák!“

„Ale, Mambo.“ naklonil se k ní blíž, takže jeho obličej byl jen kousek od jejího. Dokonce cítila jeho až omamný dech na své pobledlé ztýrané tváři. „Cos čekala? Že takové jako ty, přidělí zodpovědného hodného Andílka, kterému dělá dobře ten pocit, když pomáhá ze všech sil svým ovečkám?“

„Takové, jako já?“

„Chladné vražedkyni s roztomilým kukučem a očima, kterýma uhranula spoustu chlapů, které pak nemilosrdně vysála a zlikvidovala. Ano, takové, jako ty.“

Úzké rty se jí zkroutily do nepěkného zahořklého úšklebku. „To mám za to, že jsem se s tebou nevyspala?“

Přejel jí jemně dvěma prsty po stále hladké tváři a sám poodsunul onen pramen vlasů z jejích očích a zastrčil jej jí za ucho. „Možná i to má vliv na mé chování.“

Neopověděla. Notnou chvíli mlčela. A Nathan také. Docela ho zajímalo, co krásného mu odpoví nyní. Mamba byla opravdu nádherná holka. Skoro tak nadpozemsky krásná, jako on. Dokonce i teď, co si s ní pohrál ten cvok. Právě proto ho nakrknulo to, jak s ním mluvila, jak se k němu chovala, jak ho ponížila a odmítla. Což vzhledem k tomu, že byl její Anděl Strážný, bylo od ní sakra hloupé.

Najednou otevřela své velké modrošedé oči mandlovitého tvaru a upřela svůj, za každé okolnosti, uhrančivý pohled na něho. V koutcích očí se jí leskly slzy. „Odnes mě odtud... Prosím...“ Promluvila tiše, rozechvěle. Poslední slovo bylo sotva slyšitelné.

Nathanovi nad tím pohledem v kombinaci s tím zlomeným hlasem málem krvácelo srdce. Ovšem jen málem.

„Na prosby a vstřícné chování je už hodně pozdě, drahá.“

„Ale, Nathane, prosím-„

„Ne.“ přerušil ji tím, že jí ukazováček přiložil na ta smyslně vykrojená dokonalá ústa. „Ale prozradím ti jedno sladké tajemství. Asi tak za dvě hodiny tě zabije. Začne tě zase mučit. Ty mu ovšem řekneš něco hodně ošklivého, jak je tvým zvykem. Tuším, že něco v tom smyslu, že je impotentní úchylák, který si dovolí jen svázanou ženskou, a který, aby se udělal, musí si ho honit. Ale to je vedlejší. A jeho popadne ten nepříčetný amok. Zabije tě jedinou ranou. A já si pro tebe přijdu. A odvedu tě.“ Zašeptal jí do ucha takovým způsobem, jako by jí vyznával lásku.

Tiše zanaříkala a zoufale zaštkala.

„Sbohem, Mambo. Příště radši mysli, než odmítneš nabídku svého Anděla. Teda, jestli nějaké příště bude.“

Zvednul se a narovnal. S úsměvem na rtech jí krátce pokynul hlavou, než zase splynul s tmou v místnosti, tedy spíš sklepení.

Dívka, které se přezdívalo Černá Mamba, několikrát zavzlykala, než zase upadla do oné otupělosti. Smířenosti s osudem.

„Ty hajzle!“ Zašeptala tiše do tmy, ve které už nikdo jiný nestál a zase zavřela oči.

P.S. Vemte si z tohoto příběhu ponaučení. Ne vždy je dobré pohrdat svým Andělem, ať už je to jakkoliv velký všivák. Protože pak se může stát to, že on začne pohrdat vámi.