Ta TMA!

Ta TMA! Ta odporně hutná tma! Tma, v níž jsem si neviděla ani na špičku nosu. Tak temná, tak neprostupná a studená, až jsem měla pocit, jako bych stála v prázdnu. Uprostřed ničeho.
Ta tma, v níž všechny moje naděje pohasly tak rychle…
Ta tma, v níž měl uhasnout už tak skomírající plamínek mého života.
Ta tma, v které jsem už před dvě hodiny bloudila a nemohla z ní najít cestu ven. Prostě to nešlo. Byla na každém kroku. Na každé straně. Zlověstně se na mě šklebila na každém metru spletitých chodech, tohohle zatraceného proklatého labyrintu, tvořeného stovkami, ne-li rovnou tisíci chodeb.
Chodeb, ve kterých přebývaly tvorové. Tvorové po zvuku lační. Tvorové, jež se zjevovaly jen v těch nejhorších nočních můrách. Bytosti žijící ze strachu a krve svých obětí. Žijící z té TMY.
Zmocňovala se mě panická hrůza, protože...
... z ní nebylo úniku.

..Byla poslední myšlenka dívky, tak zoufalé a vyděšené, než ji pod krkem sevřely obří šedé pařáty a...
Však vy zajisté tušíte nebo víte, co bylo dál...
A nebo ne?
Tak v tom případě si dávejte pozor. Každý z nás jednou může skončit v té TMĚ a poznat to na vlastní kůži