Osudová volba

OSUDOVÁ VOLBA


Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.
Přivřela oči a snažila se zhluboka dýchat, aby nepropadala hysterii. Ne, že by to nějak extra pomáhalo. To tedy ano. Místo, aby jí bylo lépe, cítila se čím dál víc K.O. Popravdě řečeno, v tuto chvíli jí snad i smrt připadal jako lepší varianta, než tohle. Než snášet tohle.. utrpení.
Najednou jí celým tělem projela vlna bolesti. Další série téměř nesnesitelných křečí, které byly tak hrozné, až jí připadalo, že se jí svaly trhají na malinkaté kousíčky.
Zavřískla a zhroutila se na zem, kde se schoulila do klubíčka. Ruce zaťala křečovitě v pěst, až si vlastními ostrými nehty rozdírala kůži. Se zoufalým naříkáním a skučením se kroutila na chladné podlaze stlučené z dubových prken. Chvílemi dokonce i samou bolestí málem nemohla dýchat.
Náhle ji čísi silné paže obejmuli kolem ramen a vzápětí s lehkostí, jako by nevážila víc než jen lehounké pírko, zvednuli ze špinavé země. Bolest na kratičký okamžik polevila, avšak o setinu vteřiny později se vrátila s ještě větší razancí. V agónii bolesti se prudce propnula, až málem neznámému dobrodinci málem vypadla z náruče zpět na zem.
A o chvíli později její vědomí obestřela neprostupná tma.


Přes mlžný opar kolem mého vědomí ke mně dolétly útržky rozhovoru několika cizích hlasů. Chtěla jsem se pohnout, ale jako bych byla odříznutá od svého těla. Ovšem i od bolesti...
„... jsi vůbec normální?!“ majitel tohohle hlasu křičel. Ty slova se jí zarývaly do mysli jako žhavé cejchy do masa.
„Jo! Nemohl jsem ji tam takhle nechat! V tomhle stavu! Bez pomoci!“ namítl ten další, o něco hlubší, drsnější. A především hrozivější.
„Hlavně jsi neměl do toho stahu přivést!“
Chvíle ticha.
„Ptal jsem se jí... ona řekla ano...“
„A zbývala jí i jiná volba než tohle nebo zemřít?“...
Stačila jsem ke svému překvapení zachytit pouze tohle, než jsem opět odplula vstříc děsivé tmě, plné střídavého chladu, tepla a téměř nesnesitelné bolesti...


Před pár hodinami...

Nemohla tomu uvěřit! Její parťák, vždy veselý provokatér Tom... byl mrtvý! Vážně... i když si přála pravý opak.
Stalo se to, když dostali policejní hlášení o tom, že mají v ohrožené oblasti najít jakéhosi kněze a zatknout ho. Na první pohled se to zdálo jako naprosto jednoduchý triviální úkol. Proto stanice vyslala jen ji a Toma.
Ale cestou je napadli lidé! Lidé, kteří měli být mrtví. Odpadávalo z nich tlející maso, oči jim vytékaly z důlků. Bylo to tak odporné! A kulky ze zbraní na ně neplatily. Jen spadli a hned se zase zvedli. Proto dostali Toma. Mrchy jedny.
A chtěli dostat i ji!
Ovšem ve chvíli, kdy už se zdálo, že ti podivní (ne)lidi dostanou i ji, zachránil ji muž v černém plášti. Prostě tam nakráčel, na jeho rukou se leskly obrovské černé drápy jako nabroušené nože a ty parchanty pomocí těch drápů sejmul.
Pak se otočil na ni. Usmál se v děsivém chladném úsměvu. Působil poněkud divokým dojmem. Havraní vlasy mu vlály kolem obličeje jako temná aura a sytě žluté oči se nepříčetně leskly. Odplivl si.
„Radši zmiz, policistko,“ uskřípl a opět se ztratil ve tmě.
Jen chvíli nechápavě zírala do tmy, než vzdorovitě pohodila hlavou a rozeběhla se co nejrychleji cestou k maličkému, leč ponurému kostelíku. Při pohledu na vybydlenou vesnici, zchátralé domky, navíc pod příkrovem šera a tmy, i když na obloze se mihotal bledý měsíc v úplňku, z poloviny schovaný za těžkými šedými mračny, se jí to tu zdálo děsivé.
Snad proto utíkala ze všech sil, skoro jako šílená.
Zprudka rozrazila dubové dveře, střežící vchod do tohohle svatostánku a zase je za sebou s hlasitým prásknutím zabouchla. Svezla se podél zdi na zem, křečovitě lapala po dechu. Plíce ji z toho běhu ostře pálili.
„Kostel skýtá ochranu všem poutníkům, kteří se ukryjí za jeho zdmi...“ dolehl k ní najednou ledovým hlasem od oltáře.
Okamžitě trhla hlavou tím směrem. Zahlédla obrys vysokého muže, dle roucha vypadal jako kněz. Opatrně se vytáhla na nohy a pokusila se narovnat. „Pane... vy jste... kněz?“ zeptala se mdlým hlasem a prsty pevně ovinula kolem studené pažby pistole.
Muž na ni upřel pohled svého téměř bezbarvého obličeje, který působil bezkrvým dojmem. „Ano, to jsem.“
Nejistě polkla. „Víte... my jsme měli zadržet kněze...“ vymáčkla ze sebe.
V tu chvíli se zatvářil moc podivně. Světlo svíček, mihotající se u jeho obličeje, mu dodávalo ještě více děsivější a strašidelnější vzhled. Pousmál se. Přísahala by, že zahlédla pár ostrých protáhlých špičáků. Nasucho polkla.
„Opravdu?“
Ani nepočkal na její odpověď. Změnil se v rozmazanou šmouhu a... během setiny vteřiny stál hned u ní.
Vyjekla a pokusila se od něho odskočit. On ji ovšem chytl za krk a kolem pasu, takže zůstala pevně přimknutá k jeho nepřirozeně studenému tělu. Sklonil hlavu k jejímu krku. „Hm... z tebe neudělám jen bezduchého otroka... tebe by byla škoda...“ zašeptal a krk jí olízl.
Začala sebou trhat, snažila se vymanit z jeho objetí. „Ne! Nechte toho! Pusťte mě!“ křičela. Panikařila. Ovšem v poslední chvíli si vzpomněla na pistoli ve své ruce. Bez váhání ji pozdvihla a vrazila mu ji k obličeji. „Pane! Nechte mě být nebo střelím!“ pronesla třesoucím se hlasem.
Rozesmál se. „Jo. Byla by tě škoda.“
A najednou jí to došlo. To on zabil všechny ty lidi! Jeho sevření ji málem dusilo. A ne a ne povolit.
Chystala se stisknout spoušť.
Ticho, které na minutku nastalo přerušilo cvaknutí, jak namáčkla spoušť a vzápětí rána, jak dveře kdosi rozrazil.
V rámci možností pootočila hlavu tím směrem. Stál tam on. Její zachránce z lesa. V ruce držel zvláštní pistoli s hodně dlouhou hlavní. A usmíval se. „Měla jsi poslechnout, policistko.“ poznamenal. Vzápětí stočil svůj pohled na muže, co ji držel, nyní jako štít před sebou. „Přišel jsem tě zabít, upíre.“
Policistka zalapala po dechu. Upíre? Vážně to řekl? Křičela v duchu.
„Mě? Ty? Táhni pse!“ zavřeštěl upír šíleně.
Mladík se ovšem je pobaveně uchechtnul a namířil na hlavu upíra pistoli. „Ne. To ty potáhneš.“
Upír na víc nečekal a škubl s ní tak, aby ho celého kryla. Aby ho nemohl ten druhý zasáhnout... Srdce se jí prudce rozbušilo. Málem nemohla dýchat napětím. Upřela modré bezbřehé oči, rozšířené strachem na mladíka s prazvláštníma žlutýma očima a pootevřela rty.
Namáčkl spoušť. „Prostřelím ti plíci, policistko, abych ho střelil do srdce,“ nevzrušeně konstatoval směrem k ní. Měla pocit, jako by se v ní na chvíli život zastavil. Nechtěla zemřít! Prostě ne! Ale on to myslel vážně.
Upír nevěřícně vyvalil oč a zalapal po dechu. „To bys neudělal!“
Mladík si ho ovšem nevšímal. Stále sledoval jen ji. Upřeně. „Chceš žít? Ovšem jako já. Nebo zemřeš.“
Nevěděla co odpovědět. Jen na něho mlčky upírala velké oči a trhavě se nadechovala.
Naklonil hlavu mírně na bok. „Ano nebo ne? Rozhodni se. Hned!“
Polkla. „Ano...“ vymáčkla ze sebe.
Střelil.
Ucítila bodavou bolest v hrudi. Upír ji pustil a zapotácel se. Místo srdce měl v těle jen velikou díru. Naposledy zařval, než se rozpadl v hromádku prachu.
Policistka s hlasitým zanaříkáním padla na zem, kde se pod ní začala tvořit slušná kaluž krve. Krev jí dokonce plnila i její vlastní plíce a dusila ji... konec se rychle blížil...


Návaly horka střídala zimnice. Sotva ale odezněla další vlna kruté bolesti, namáhavě pootevřela nepatrně oči. Svět kolem ní byl nezvykle rozmazaný. Vlastně jí připomínal jednu velkou šílenou šmouhu.
Ovšem jedno byla schopna rozeznat. Ležela na dece. Asi. A kousek od ní kdosi byl.
„Transformace bude brzy u konce,“ zaslechla, když jí neznámí sáhl na čelo.
„Stejně to trvá moc dlouho. Byla to chyba.“
„Říkáš ty,“ ruka z jejího vlhkého čela zmizela. Ucítila, jak přes ni přehazuje houni, či něco tomu podobného. Chtěla říci ‚děkuji‘, ale sotva už ta slova měla na jazyku, zachvátila její tělo další mučivá křeč. Zlověstné zakřupání prozradilo, že jí praskla další kost. Z popraskaných rtů se jí vydral bolestný výkřik.
Proč?! Proč jen řekla ano?! Teď litovala své zbrklé volby. Při prasknutí další kosti si již přála rozhodnout se jinak.
Zemřít!


Teprve po chvíli umírání si všimla, že stojí nad ní. Sehnul se k ní. „Vydrž policistko,“ vytáhl ji do provizorního sedu.
Z úst jí vytekl tenoučký pramínek rudé krve. Z posledních sil se pousmála. Ani nevěděla proč. „Kdo... jsi....“
Naklonil se k ní ještě blíže. „Vlkodlak. Sam.“ odpověděl pouze.
A nyní pochopila, jak ji chce zachránit. Pokousat. Udělat tím, čím byl on sám. Ani nevěděla, na co říká ano. Tedy až do teď...
Teprve teď si i všimla jeho ostrých vlčích zubů, které se nebezpečně blížili k jemné bledé kůži na jejím krku. Naposledy se jí podíval do očí. „Když víš, co se stane... asi by ses neměla dívat.“
„Chci,“ zachraptěla.
Pousmál se. Přátelsky. A vzápětí se zahryzl do jejího krku.


Teprve nyní si začala uvědomovat jednu věc. Ta bolest, způsobující její nezměrné utrpení, pomalu ustávala. Ubírala na intenzitě.
Samou úlevou jí do očí vhrkly slzy. Dokonce mohla již volněji dýchat. Jak krásný to byl pocit. Přinutila se napůl otevřít oči. Už viděla zase ostře... a snad ještě ostřeji, než kdy předtím. Zdálo se jí, že i pachy jsou mnohem... výraznější.
Spatřila svého zachránce. Byl to Sam. Ten, který jí dal tuhle volbu.
„Vítej zpět, policistko...“ začal jí cuchat vlasy na hlavě .
Chabě se pousmála.
Hlavně, že žila.
A toho nelitovala. Prozatím. A byl tu Sam. I když ho neznala. Ale líbil se jí. A kdo ví. Třeba se jí to bude líbit. Být vlkodlakem. I když nevěděla, co to obnáší. Jedním si ale byla jistá. Že udělala dobře. Přeci jenom...
..byla to její osudová volba, no ne?