Disco

Měla na sobě černobílé tričko a žlutou sukni s jemným červeným abstraktním vzorem. Na nohou černé síťované punčochy a červené piškoty. Nepřirozeně zrzavé vlasy stažené do dvou krátkých copánků po stranách. Do velkých sluchátek, pověšených kolem krku, si pustila Velvet Underground...
...a snila. Houpala se v měkoučkém křesle, nohy položené na stole, její červené boty ostře kontrastovaly s limetkovou barvou nápoje ve sklenici.
Měla zavřené oči, čerstvě ozdobené ne příliš výraznými oranžovými stíny. A pod víčky se jí míhaly představy - ideální svět s báječnými lidmi, skvělá atmosféra a příjemné zážitky.
A zlost, že takový svět neexistuje.
Houpala se v měkkém křesle a čekala na tmu. Čekala, až se slunce schová za střechy domů a zdi rozvalin a na město padne stín. Čekala na svou chvíli.

Ve světle pouličních lamp, ve žluté horké koupeli, byla ještě krásnější. Jak si stíny hrály na jejím obličeji, vypadala jako dítě, a přitom tak dospěle, tak hrozně přitažlivě.
Zlehka našlapovala po kočičích hlavách, od lampy k lampě a její červené piškoty jemně ťápaly, jak kočičí tlapky na střeše. Potkávala lidi a lidi se za ní otáčeli, dívali se, prohlíželi si ji... zkoumali ji. A ona se koupala v jejich pohledech a bylo jí krásně. Nechala se unést jejich pozorností, houpala se na vlně zájmu a tam někde vevnitř ji to hladilo jako plyšová tlapka.
Pak ale došla, kam měla namířeno, a zatřásla hlavou. Musela se začít soustředit. Najít toho pravého pro dnešní večer. Musela najít muže svých snů, trochu chlapce, trochu filosofa, musela najít někoho, kdo ji pro dnešní den uspokojí, zasytí, kdo jí bude přítelem, mužem, lodí.
Světla blikala a byla pastelově fialová a kouzelná, přesně taková, jaká milovala. Prošla tou branou a ocitla se v jiném světě, srdce se jí rozbušilo a podlaha pod nohama rozvibrovala. To ta hudba. Pomalá hudba, v rytmu blízkém tempu lidského srdce, vždycky ji uklidňovala. Její myšlenky se ustálily a už jen tekly jako líná řeka, v hlavě kolem dokolečka, šuměly a příjemně šplouchaly o břehy. Užívala si to.
Rozhlédla se kolem. Muži, ženy, všichni. Barevní, tady byla i bílá barvou. I černá. Bylo to slavnostní a trochu jako na soutěži, jako by ti lidé mezi sebou podvědomě bojovali. A možná to tak bylo.
Dnes ovšem nemohli vyhrát, protože tu byla ona. Ale to nebylo tím, že se za ní otáčelo víc zraků, než za kýmkoliv jiným, že na ní ulpívaly pohledy mužů i žen a ve všech očích bylo vidět údiv nad tím, jak je krásná a šíleně přitažlivá, nebylo to tím, že ji chtěl každý mít.
Bylo to tím, že ona tady prostě byla.
A ona, královna, si vybírala, kdo bude jejím králem. A jejím otrokem.
Parket se rozvlnil, když mezi ně vstoupila. Nejdřív sebou jemně cukli, to když si jí všimli, když zaregistrovali její krásu a její vibrace, splývající s vibracemi hudby, pak se otevřeli a nasáli ji do sebe jako motýl nasává nektar. A ona jim vládla, i když o tom nevěděli, svíjela se pod studenou sprchou hudby a oni se kroutili podle ní.
Střídala partnery, vždyť od toho tu byla. A vlastně to vypadalo, jako by se oni střídali sami, ona si tancovala na svém malém kousku světa a oni přicházeli a odcházeli, každý přišel toužící a odešel s neurčitým pocitem začínající deprese. Deprese z odmítnutí.
Malí i velcí, tmaví i bledí, modroocí i hlubocí jak noc. I ženy přicházely a nebylo to zvláštní, každý měl nutkání být jí co nejblíž. Ale ona každého odmítala, odhazovala je a její červené piškoty dál drtily parket v dunivém rytmu.
A pak se objevil, její král. Vycítila ho, jakmile se přiblížil; přiblížil se náhodou, jako by na něj její síla nepůsobila, a možná to byla pravda. Jen tak tančil s pohledem obráceným ke stropu, k hluboké černi protínané oslňujícími blesky. Byl pěkný, nebyl krásný, byl neuvěřitelně přitažlivý. Byl pro ni.
Pohnula se a parket se zavlnil vzrušením. Citlivějším lidem přeběhl po zádech mráz, dva nebo tři se přitulili ke svým partnerům a v rohu se někomu udělalo špatně. Všichni se najednou hýbali jako v medové lázni, pomalu a líně, i hudba se zklidnila a ještě více zvýraznila dunivý podklad.
Červené piškoty vyryly do vzduchu stopu a ona dotančila až k němu. Nevěděla, co dál, on se ani neotočil, jako by o ní nevěděl, jako by ji necítil. Bylo to zvláštní, nahánělo jí to strach, ale zároveň ji to vzrušovalo. Byl tak zvláštní...
Lehce se ho dotkla.
Ohlédl se a usmál se na ni. V očích měl med a na rtech sníh, tak jí to přišlo. Oplatila mu úsměv a dotkla se ho zase, lehce se mu rukou otřela o záda. Jemně se prohnul. Líbilo se mu to; jeho pohled se změnil. Cítila z něj povzbuzení.
Otočil se k ní. Přitiskla se k němu a on se nebránil. Chvíli si vychutnávali pomalé dunění kolem a vibrace svých těl, pak ji objal a jeho dotek byl božský. Dotknul se jejího boku a lehce ji pohladil a jí proběhla vlna vzrušení.
Ani na okamžik nezapochybovala, že tohle je její král. Ale pochybovala o sobě.

A hudba tekla a oni tančili a okolí si jich už přestalo všímat. Ona se ztlumila a přestala na ně působit, oni se zklidnili a pak už vnímali jen hudbu. On pro ni byl teď celý svět.
A ona pro něho.
Tančili a bylo to jako milování, jako by se jejich těla prolínala, jako by patřili k sobě a do sebe. A jí bylo neskutečně, jako ještě s nikým, vždyť on nebyl jako nikdo, koho zatím poznala, a že poznala spoustu zvláštních mužů a žen.
Jenže jemu neviděla do hlavy, na něho nemohla, ať chtěla sebevíc, a to bylo kouzelné. Přitažlivé. Nebezpečné, ale šíleně svůdné.
A tak si ho odvedla.

Líbala ho v tichu, opřená o strom, jeho ruce bloudily po jejích zádech a když se jeho palec občas na její břicho, projela jí neuvěřitelná vlna vzrušení. Prohnula se a přitiskla se k němu ještě víc. Chtěla ho.
Ale jeho nechtěla, jako ty ostatní, všechny ty před ním. Jeho chtěla milovat.
Odtáhla se od něj, přemohla se a přestala ho líbat. Chtěla se mu podívat do očí. Pořád v nich byl ten med, míchal se se vzrušením a s něčím, co možná bylo zamilovaností. Usmál se na ní a zvedl obočí.
Teď by to měla udělat.
Teď by měla zrušit všechnu tu krásu, zúročit energii, nastřádanou za celý večer, a znásobit ji, posílit se na spoustu dalších dní dopředu. Měla by ho políbit na krku, tam, kde to měl nejraději, a pak si kousnout, sát a vysát z něj život. Život, který by zachránil ten její, sílu, která by ji posílila. Měla by se vykašlat na lásku a na všechno a dělat to, k čemu byla zrozena, měla by udělat to, co udělala v podobných chvílích už tisíckrát.
Místo toho ho znovu políbila.
Vášnivě a dlouze, jeho jazyk bloudil jejími ústy a ona byla jako v extázi. A šťastná.
Políbil ji na tvář, pohladil ji po vlasech a začal jí cumlat ucho. Mazlivě a dětsky a přitom tak hrozně svůdně. Byl úžasný.
Jazykem jí pohladil lalůček a pak ji políbil pod ucho, tam, kde to měla nejraději zase ona. Přitiskl své rty na její krk, těsně pod čelistí, a zakmital jazykem. Chloupky na rukou se jí zježily, jak byla vzrušená. Vzdychla...
...a on se zakousl a sál.