Sbohem

S nevyřčeným „Sbohem“ na rtech jsem stiskla spoušť.
Následoval výstřel.
Dutá rána.
Ten odporný zvuk, jak si kulka razila cestu jeho mozkem.
Rychlý úkrok stranou, aby mi jeho hlava nedopadla na bílé tenisky. Bílé tenisky, jejichž podrážky se zbarvily krví.
Čvachtavý zvuk, jež doprovázel mé přešlápnutí.
Kruté ušklíbnutí. „Ty už mi asi na nový boty nekoupíš, co?“
Krátký výdech a nádech, vítr, prohánějící se uličkou, hlaveň zarývající se do mého trapézového svalu, kaluž krve pod mýma nohama, jako moře příslibů v další a další.
Počkat.
Stop. Přetočit. Replay.
Něčí zbraň... Studená hlaveň... kulka ukrytá v komoře... bum... game over... V mé hlavě automaticky začaly naskakovat náhodné asociace. Mozek jsem měla jak při volném pádu. Absolutně vynulovaný. Tak tohle je ono?
Ta emoce...
... co zažívá má klientela? Když cítí přicházející smrt? Tak tohle je doopravdy ono?
Jak... neuchopitelné a přitom zcela přízemní. Protože co má být obyčejnějšího, než smrt? Je všude kolem nás. Přirozená součást života. Tak proč mi buší srdce? Dlaně vlhnou? Krev tepe ve spáncích a přitom se cítím otupělá...

„Každá svině má svého řezníka.“
Zůstala jsem nevzrušeně stát, i když hlas drasticky utnul můj tok myšlenek. Střídavě jsem zatínala dlaně v pěst, abych ze sebe dostala to nesnesitelné napětí, jak mi adrenalin stoupal do závratné výše.
Hrubé šťouchnutí ústím hlavně mě donutilo syknout. Probrat se.
Uvědomit si, v jakým průseru jsem
„Pasoval ses tedy na kata?“ Promluvila jsem, mírně ochraptěle. Jako by mi někdo drhl zevnitř hrdlo smirkovým papírem. Poprvé za celou dobu jsem toužila křičet. Křičet až do ztráty hlasu. Všechny ty křivdy světa mě způsobené a mnou vykonané.
Ale nešlo to.
Mé prsty pevně ovinuly studenou pažbu mé vlastní poloautomatické pistole. „Ty ale nejsi žádný kat, Matte.“ Dodala jsem po chvíli tíživého ticha a nasucho polkla. Tmavé vlasy mi sklouzly před levé oko.
Další ostré rýpnutí hlavně.
„Mlč!“
Proti své vůli mi cukly koutky v náznaku neupřímného úsměvu. „Sra-be,“ procedila jsem mezi zuby, zdůraznila každou slabiku zvláště.
K mým uším se doneslo jeho zalapání po dechu. Stačilo jen přivřít oči a nechat pracovat svou fantasii. Bylo tak snadné představit si, jak se teď asi tváří. Tu maličkou vrásku, co se mu zajisté udělala na čele, když zatnul mimické svaly v obličeji a přimhouřil ty kouzelné zelené oči, fungující lépe, než elektrický paralyzér značky Power Max. Zlostné odfrknutí jen potvrdilo mou domněnku o jeho výrazu a mohla jsem se v mylšnkách přesunout níže k jeho jistě se zdvihající vypracované hrudi.
Vybavit si to vše bylo tak přesnadné, až mě to děsilo.
„Tak já jsem srab?!“ Zase mě vyrušilo jeho štěknutí.
Na chvíli jsem zadržela dech. „Ano.“
Nastala chvíle ticha. Nepříjemného. Tíživého. „A to mi říká ta, která se plíží tmou? Ta, která přichází zezadu?!“
„Ano.“ .
„Umíš říct něco jinýho, než to podělaný ano?“
Pokrčila jsem rameny. „Ano?“
„Kurva, Rose.“
Pocit otupělosti narůstal, a tak mi byl dovolen lehkomyslný luxus. Zasmát se. „Nejsem kurva. Nebo jsi mi snad někdy platil?“ Sklonila jsem hlavu.
Ucítila jsem na kůži něco vlhkého. To po hlavni stekla kapka potu. Byl nervózní. „Nějaké poslední přání, Rose?“
Neváhala jsem. „Políbíš mě?“
Krátce sykl. Tohle pro něj byla rána pod pás. Já ale nikdy nehrála čistě. „Ubohý laciný trik.“ Poznamenal odměřeně, leč jeho hlas... se zachvěl?
Zavrtěla jsem hlavou. I já to již chtěla ukončit. „Ne. Tohle je ubohý laciný trik“ Broukla jsem tiše a prudce vymrštila ruku se zbraní směrem k němu. Ozval se kovový zvuk. To se spolu střetly dvě hlavně pistolí, které mohli být dvojčaty.
Automaticky zmáčknul spoušť. Kulka hvízdla těsně kolem mé tváře a vzala sebou kousek vlasů. Štíplo to. Patřila má krátká myšlenka zrovna jemu. Z podřepu jsem se k němu otočila na patách a jednoduchým chvatem vyrazila zbraň z ruky. Než se stačil vzpamatovat, stála jsem. V kloubech mi zakřupalo, když se v levém háku střetly z jeho tváří. Tváří hodnou poloboha. ?
Hekl, když pod vlivem další rány zapotácel. Podkopla jsem mu nohy. Nemilosrdně. A když spadl, nabrala jsem ho botou do boku. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Dokud tam neležel jak spráskanej pes.
Nakonec jsem se k němu sklonila. Bylo by tak snadné ho odpravit na onen svět. Jediným pohybem. Chvatem.
Věnovala jsem mu letmý polibek na rozbité rty. Chutnaly po krvi. Namáčkla jsem spoušť a přiložila ústí hlavně k jeho čelu. Ale onen pocit, když máte nadvládu nad něčím mrzkým životem, se nedostavěl. .



Znechuceně jsem odfrkla nad svou slabotou a sundala prst ze spouště. Vstala jsem.
„Měls pravdu. Jsem srab.“


* * *

Cvak.
Zeširoka jsem otevřela oči a nasucho polkla.
Bodlo mě u srdce a zatrnulo ve mně. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

„Sbohem, Lásko. Rose.“

Poslední myšlenka zanikla ve výstřelu. Bílé povlečení lačně sálo krev. Mou krev. A všude bylo černo.
Temnota konečně dostala, co chtěla.
Mě.