Střípky obrazu

STŘÍPKY OBRAZU


Varování autora: Pokud vám některé scény, některé postavy, některé zápletky přijdou povědomé a známé, měli by jste se přestat dívat tolik na horory. :-)

by Sai

Tohle místo bylo skrz na skrz zkažené a prolezlé špínou. Naděje potažené rzí se máčely v krvi, nocí se rozléhal křik trpících nevinných. Ve vzduchu visela těžká vůně hnijícího masa s lehkou příměsí střelného prachu, tvořící tak spolu jedinečné charakteristické aroma. Ulice se topily v záplavě šedých stínů, ať už byla noc či den. Význam slova Slunce se zde stal zapomenutým.
Ve slepé uličce ležel zdechlej pes, a tak krysy mohly započít hostinu na oslavu dalšího dne, zavánějícího smilstvem. Lidé sem přicházeli a postupem času zase mizeli, protože ten, kdo tu chtěl přežít, se musel stát horším, než všechno okolo.
Ve věčném hrozivém soumraku se skrývaly existence, o jejichž bytí bylo lepší nevědět. Děvky se nabízely na každém rohu, děti namísto dospělých prodávaly v temných zákoutí drogy. Spárami mezi betonovými dlaždicemi si razil cestu pramínek karmínově rudé hutné tekutiny.
Na jednom z mnoha cihlovým průčelí zchátralých domů se skvěl nápis, neuměle načmáraný rudou barvou, avšak zůstávala otázka, na kterou nikdo nechtěl znát odpověď. Skutečně se použila rudá barva?...
Vítej v šerém světě, hlásal.

Jediné mihotavé světlo na konci tunelu, stejně zákeřné, jako laciná děvka, znázorňovaly odlesky křiklavě růžového neonového nápisu; Heaven´s Hell. Jediný klub široko daleko. Přechod z jedné paralelní roviny do druhé. Lákal k sobě všechny ty zatracené duše, jako světlo můry a jim podobnou pakáž, otravný hmyz.
Všechny ty naivní bytosti, co doufali. Věřili. Ty, jejichž snem a vírou se stala naděje na odchod. Na únik z Šerého světa.
Ovšem východ se uzavřel.
Vchodem sem přicházeli noví a noví, dobrovolní či nedobrovolní návštěvníci, a tak si obchodníci se Smrtí mohli spokojeně mnout ruce. Černý trh s dušemi vzkvétal.
A nikdo nemohl pryč.

* * *

S lehkostí a elegancí pro ni tak typickou si přehodila nohu přes nohu a plynulým pohybem posadila do koutku rtů bílou cigaretu, kterou vzápětí zapálila, aby z ní mohla požitkářsky potáhnout a naplnit tak plíce opojným nikotinovým kouřem.
„Slečno LeVenduerová! Vy kouříte? Tady?!“ Ozvalo se okamžitě z druhé části zpovědnice.
Protočila oči v sloup a líně mrkla na kněze, sedícího za dřevěnou přepážkou se zamřížovaným okýnkem. „Ne, otče. Vy snad ano?“ Zalhala, ačkoliv pravda byla více než jasná. Svůdně našpulila lehce odulé rtíky a odklepla nenápadně popel z retka na prkennou podlahu.
Nastala chvíle ticha, kterou následoval slyšitelný povzdech. „V tom případě vás, Catherine, žádám, aby jste okamžitě tu cigaretu típla nebo odešla,“ pronesl kněz a pohoršeně po ní loupl očima.
„Ale otče, já se vám chci jen vyzpovídat. A vy na mně hned takhle,“ odvětila naoko káravě a párkrát zamrkala dlouhými řasami. „Víte, otče, žádám o odpuštění, neboť jsem spáchala smrtelný hřích,“ ledabyle si shrnula pramen vlasů z očí, levou rukou zajela do kabelky.
„Jaký hřích, Catherine? A típni tu cigaretu, jsme v domě Božím a ne v klubu,“ jeho hlas již zněl smířlivě.
Nadechla se. Přicházel zlatý hřeb zpovědi.
„Zabila jsem.“
„Proboha! Catherine!“ Zalapal páter Dominik po dechu. „Koho?“
Ušklíbla se. „Vás, otče.“
Cvak.

* * *

Z povzdálí sledovala s ironicky přimhouřenýma očima líbající se pár v až přespříliš těsném objetí. Čím déle pozorovala jejich vášnivé polibky a dotyky, poslouchala ona něžná slůvka, jejich zamilované tokání, tím více se prohlubovala rovná vráska na jejím bledém čele. Po pár minutách již byla zralá na dávku sedativ navíc.
Však přesto ji něco nutilo vytrvat dále a dále a mučit se pohledem na ně.
Schovaná pod příkrovem tmy si zimomřivě přitáhla kabát blíže k tělu, nechápajíce, proč to vlastně dělá. Nutkání zakroutit jim krkem, úplně stejně jako hrdličkám, které svou pro ni odpornou zamilovaností připomínali, neustále sílilo. Odfrkla a pohodila hlavou.
„Tohle bych zakázala,“ zamručela, zatímco si vrazila ruce do hlubokých kapes vojenského odrbaného kabátu a neomylně nahmatala studenou rukojeť vystřelovacího nože.

* * *

„Tohle bych zakázala.“
Cvak.

Zachvěla se a podívala se tím směrem, odkud zaslechla ta tichá slova, podobna zaskučení větru v úzkém prostoru. Ten zvuk. Srdce se jí prudce rozbušilo, ačkoliv oči v temnotě panující v úzké uličce nic neviděly. Žádný podezřelý stín, žádný záblesk bělma očí.
Zdálo se jí to snad?
Michael si toho všiml a okamžitě odtáhl rty od jejího krku. „Děje se něco?“ Věnoval jí tázavý pohled a krátce stiskl její prsty v široké dlani.
Přikývla o polkla. „Něco jsem tam slyšela.“
„Mám se jít podívat?“ Starostlivě se jí zahleděl do bezbřehých očích, plných strachu.
Přejela zlehka prsty po jednodenním strništi na jeho neoholené tváři. „Ano, prosím,“ na kratičký okamžik sklopila oči a zatřepotala nevinně řasami.
Pousmál se a pomalu se odtáhl od jejího hřejícího těla. Vzápětí zamířil tam, odkud měl znít ten zvuk. Ještě se na ni cestou otočil a mávl na ni. „Hned jsem u tebe zpět, lásko.“
To bylo naposledy, co ho viděla.

* * *

Cháron tyhle malý smrady neměl nikdy rád a ani nevěřil, že se to v budoucnosti nějak změní. Moc dobře totiž věděl, že se za zdařilou maskou dětské neposkvrněnosti zlem skrývají bezcitní po krvi lační démoni se zvrácenou představou o světě.
Muselo to tak být.
Když se nemohli leckdy přežít dospělí, tak jak jinak by to zvládly děti?
Tenhle zatracený svět si je převychoval k obrazu svému.
Nemilosrdně prsty sevřel útlý bledý krček a narazil křehké tělo na cihlovou zeď. Za doprovodu praskání kostí a tichého zakňourání si odplivl na zem a přiložil ústí hlavně poloautomatické pistole na nízké čelo blonďaté holčičky, jež se zmítala v křečích vlivem toho hrtan drtícího stisku.
Když ho mírně povolil, její tělo ochablo a zoufale zalapala po dechu. Do širokých bledě modrých očí jí sklouzl pramen andílkovsky zlatavých, leč zknocených vlasů.
Přimhouřil oči, dech mu unikal v podobě bílých obláčků z úst v krátkých tryskavých výdeších. „Číms to řízla, ty malá couro?“ Zavrčel. Před očima se mu kmitl obraz mrtvého Normana se zaschlou krvavou pěnou u promodralých rtů a krví podlitýma očima.
Děvčátko ale jen stále lapalo po dechu, ovšem nic víc.
Ach bože, ještě před pár lety by mu jí bylo i líto a snad by ji i zabil rychle.

* * *
Před desíti měsíci...

„Tak mé drahé překrásné dámy, smím vás na něco pozvat?“ Ukázal Jack v širokém úsměvu dokonale rovné bílé zuby a nonšalantně mávl rukou, v níž nedržel černé sako, k nízké červeně omítnuté budově. Nad vchodem se skvěl nápis: Heaven´s Hell.
Rose se nervózně se zachichotala, stejně jako její dvě přítelkyně. Zářivé sluneční paprsky zlatého slunce házely od jejích lesklých bujných vlasů skoro až oslepující prasátka. Něco jí sice říkalo, že by měly dát ruce pryč od toho sympatického milého muže, ovšem rychle okřikla své paranoidní myšlenky, a tak nebylo divu, že během chvíle koketních úsměvů už jako poslušné ovečky cupitaly v jeho závěsu směrem ke klubu.
„Dámy mají přednost,“ galantně otevřel světlovlasý mládenec dveře a mile se zašklebil, zatímco zůstala stát bokem, aby mohly jeho půvabné společnice vejít do prostor klubu. Ovšem sotva se tak stalo, dveře zase s prásknutím zavřel.
Rose sebou prudce trhla, Maggie dokonce poskočila.
„Já věděla, že to bude jen pitomý žertík! Zmetek jeden blonďatej!“ Vykřikla rozhodně podrážděným hlasem Zoe. Ruce sbalila v pěst, vztek se z ní valil ve vlnách. Jindy by Rose jen přitakávala a vlastně by zastávala stejný názor. Ovšem nyní ne.
Zaboha nemohla odtrhnout oči ode dveří, zmocňovala se jí nevysvětlitelná úzkost, jež sevřela její hrudník jako příliš utažený korzet.
Pohled na křivě se usmívajícího holohlavého barmana jí na jistotě nepřidal.

* * *

Jack si jen spokojeně promnul ruce a s tichým hvízdáním vykročil pryč. Pryč od téhle budovy. Krátce si prohrábl vlasy, protáhl se v zádech. Sako si přehodil z jedné paže na druhou.
Povedl se mu totiž opravdu dobrý obchod.
Tři mladé duše, tři dokonalá těla, tři sličné dívky.
Na dalšího půl roku si rozhodně nemusí dělat starosti s penězi.

Ze snění ho najednou prudce vytrhlo zatroubení.
Prudce trhl hlavou a pohlédl do masky červeného kamionu.
‚A zrovna když jsem v balíku.‘ Pomyslel si krátce a ještě se stačil ušklíbnout.

* * *

„Ani se nerozhlídl! Vážně! Nemohl jsem to ubrzdit! Vopravdu...“ Řidičův hlas během pár pohledů na krvavou kaši a pár bílých kostí přešel do ječivé fistule.
Kolem něj se seběhl dav čumilů, v dáli se již ozývalo houkání sanitky a policejní sirény.

Jack zkrátka nikdy neměl štěstí.

* * *
Cvakání jehlových podpatků vytrhlo Chárona z toku myšlenek. Najednou i pocítil, jak se holčička pod jeho rukou zamlela a trhla hlavou prudce tak, že ústí hlavně se ocitlo více nalevo od středu čela. „Ani se nehni, kurva!“ Procedil rozzuřeně mezi zuby a záměrně zesílil stisk, aby ji opět mírně přidusil. Rychle tak zaplašil poslední vzpomínky na Normana.
„Že tě hanba nefackuje, Chare. Hrát si tady se štěnětem.“
V odpověď rychle přechytl krk děvčete tak, aby ji držel za zátylek a mohl se otočit směrem k přicházející ženě. Zbraň svěsil podél boku a výmluvně křečovitě semkl prsty kolem pažby, jak ho prsty svrběly. „Hleď si laskavě svýho, Cat,“ odsekl vzápětí.
Protože jestli neměl rád děti, tak tuhle ženu přímo nesnášel.

* * *

Děvčátko jen nevěřícně vytřeštilo oči a dokonce na chvíli pozapomnělo, že má nejspíše každou chvíli umřít. Srdce se jí zprudka rozbušilo, málem se ztratila ve svých vlastních myšlenkách.
Ovšem teď už maličké Lilith to dávalo smysl.
Cat a Char.
Catherine a Cháron.
Skousla si spodní ret tak silně, až jí z maličké ranky vytrysklo pár krůpějí krve.
Smrtonoška a Převozník.
Párkrát zamžikala a sykavě se nadechla. Hlavou jí vířily stovky a stovky vzpomínek, myšlenek, předtuch plných strachu a bolesti. O téhle dvojici se vědělo vše a přitom nic. Báchorky a zvěsti o nich kolovaly v ulicích a dodávaly Šerému světu úplně jiný rozměr. Postupem času se stávaly ovšem tak fantasmagorické, dokonce i na tuto paralelní rovinu, až se začalo pochybovat o jejich pravdivosti.
První dva, jež sem zavítali a dokázali přežít.
První dva, kterým se tu zalíbilo tak, že neodešli, i když v těch časech byl ještě průchod otevřený.
První dva, jež dokázali, že slovo Láska zde nemusí zůstat jen nepochopitelným pojmem.
A také první dva, co pochopili, že právě Láska se zde nakonec vždy změní v podivnou Nenávist.
Romeo a Julie brodící se krví.
Nebo takhle se to aspoň již léta vykládalo a vykládalo.
Lilith přejel mráz po zádech, když pohlédla na ženu, pyšnící se přízviskem Smrt-. A vlastně ani nechápala proč. Moc hezká ani děsivá nebyla. Drobná postava schovávající své přednosti a zápory pod mohutným starým kabátem, šedé vlasy v přesně té barvě, jaké mívají starci, ocelově šedé oči, mírně propadlé tváře.
Tak proč se Cháron, její věznitel a možná i kat, zachvěl, když se žena vydala ještě blíže?

* * *
Před devíti měsíci...

„Maggie! Zoey! Mag! Prosím, ozvěte se!“ Křičela Rose téměř nepříčetně. Třas zmítal jejím oslabeným tělem čím dál víc a víc. Před očima se jí dělaly mžitky, do mysli vkrádala temnota jménem Šílenství.
Zběsile utíkala ulicemi, prsty rozedranými do krve od toho, jak jimi za běhu přejížděla přes hrubé cihlové zdi domů.
Krev jí zběsile tepala ve spáncích, dech se krátil.
Ani nevěděla před čím utíká, ale cosi ji nutilo. Běžet stále vpřed.
„Zoey!“ Zaječela naposledy ochraptěle, než jí vypověděly službu hlasivky.
Děsilo ji to tu. Nedalo se to popsat slovy.
Vše pohlcovaly stíny! Ty děsivé šedé šmouhy, natahující se po kmitajících se kotnících! A Maggie a Zoe...
...jsou mrtvé, došlo Rose.
Věděla to celou dobu. Jen si to nedokázala přiznat. Ale teď si již vzpomněla na teplou krev vytékajících z těl, slepé oči zírající nevidomě před sebe. Poslední steny trpících umírajících.
Polilo ji horko a zároveň po zádech přejel mráz.
Zůstala sama.
Dokázala přežít.
Zastavila se a hlasitě vydechla. Ne, ona utíkat nebude. Kdyby Zoe a Maggie bojovaly místo bezhlavého utíkání spletitým labyrintem uliček, možná by ještě žily.
„Tys ale čiperná potvora, víš to?“ Ozvalo se náhle kousek od ní. Vyjekla. Krátce. Hlasitě. O chvíli později již byla přitisknutá JEHO tělem na zeď, div do ní nepromáčkla díru.
Ten hlas znala. Krátce poté, co se ocitla na tomto podivném místě, chvíli před tím, než její přítelkyně zemřely, slyšela ho. Patřil mladému muži s tmavými vlasy a ještě tmavšíma očima. Pamatovala si ho naprosto přesně.
Jak se zaujatě skláněl nad umírající Zoe. Jak na ni mluvil. Konejšivě. Až zvrhle.
A taky, jak se na něj poté zuřivě vrhla a navzdory jeho statné postavě a své muší váze skolila k zemi.
„Tys ale hnusnej hajzl.“
Ještě více se na ni namáčkl. Cítila jeho teplo, bušící srdce. „Hele, kotě, uklidni se, jop? Nic jsem ti neudělal. To ty ses na mě vrhla jak vzteklá psice,“ ucítila jeho horký dech u svého ucha.
Sykavě natáhla do plic dávku zatuchlého vzduchu prosyceného smogem a krví. „Panebože! Stupidnější výmluvu jsem ještě nikdy neslyšela!“ Zavrčela vztekle a zamlela se pod ním.
Tiše se zasmál. „Můžeš mi tykat. Cháron.“ Jeho smích byl až podivně elektrizující. Když cítila jemné otřesy jeho hrudi, jak se pochechtával vlastnímu vtípku, srdce jí div neskočilo do krku. „A co ty, rváčko? Jak říkají tvé zatracené existenci?“
Nejdříve chtěla odseknout, ovšem... byl jediný, koho nyní měla. I když možná zabil ty holky a nyní ji držel přimáčknutou na zeď. I když ji mohl každou chvíli zabít.
„Ro-,“ zarazila se.
Copak tady byla stále ta stará Rose? Stará Rose by byla vyděšená. Rozpačitá. Nerozhodná. Srab.
Tady nemohla být tím, co byla. Nevěděla, proč se to v ní zlomilo, ale to nyní bylo stejně jedno.
Ovšem stát se tím, čím být chtěla se zdálo až moc snadné.
Nadechla se. „Catherine.“ Zamumlala. „A teď mě pusť, nebo z tebe udělám eunucha.“

* * *

//Tak... abych pravdu řekla, zatím mám napsané jen tohle a nevím, jak s tím hnout dál... proto se obracím na vás, vážení čtenáři, jestli by něco k pokračování nenapadlo jednoho z vás, protože jak se říká více hlav více ví... :)