Z pamětí jedné Měňavky 1.

„Světlo. Moc světla,“ zamumlala a nasucho polkla, zatímco mžourala na zářivý kotouč slunce, klesající k obzoru. Na chvíli se dokonce zastavila tak prudce, až to cuklo s podsaditým mužem, co ji vedl za ruku, jako malé neposedné dítě.
Zasmál se. Tiše. „Moc světla? Vždyť je večer, Nano.“ Zakroutil hlavou a táhl ji ulicemi dál. Šla za ním krotce jako ovce za svým pastýřem.
„Kdybys žil ve tmě, myslel by sis to stejné,“ opáčila trucovitě.
Pohlédl na ni přes rameno. „Jak dlouho jsi tam vlastně trčela?“
Zrychlila, aby ho dohnala a nemusela natahovat ruku. Zamračila se, až se jí na čele udělala vráska. „Pětačtyřicet let, sedm měsíců, dvanáct dní a pět hodin.“
Obdivně hvízdl. „Tak dlouho?“
„To víš, když se nudíš, počítáš,“ přikývla naprosto vážně a ušklíbla se.
„Co tam s tebou vlastně takovou dobu vyváděli, drahá Nano?“ Zpomalil a zvědavě mžikl očima po náctileté slečně po svém boku.
Strčila do něj a vysmekla mu svou ruku. „Měňavko, tak mi říkej,“ její hlas nesnesl žádný odpor. „No co by? Celý generace vědmáků si mě předávají a zkoumají, samozřejmě ve jménu bezpečí lidské rasy, protože jsem prý nebezpečná...“
„Zkoumali?“
Tiše se zasmála, nad oči si přiložila dlaň, aby stínila sluneční svit. „Řezali, pozorovali, vyslýchali... ani bys nevěřil, jak to lechtá, když ti někdo rozpáře břicho,“ uchichtla se.
„A copak chtěli vědět?“ Jen ztěží zakrýval svou zvědavost.
„Ále... komu, kde a kdy jsem se narodila, co všechno umím, co jsem zač, proč vypadám, jak vypadám, proč dělám to, co dělám a tak...“ Odpověděla otráveně.
„A?“
„Proč bych ti to měla říkat?“
„Protože jsem tě z tý díry vytáhl, proto, Měňavko.“
Povzdechla si. „Narodila jsem se v jedný přímořský díře, je to už krapet delší doba... Máti nebyla jako já, o tátovi nic nevím, ale myslím, že po něm jsem pružnější a tak, víš? No... lidi mě nikdy neměli rádi, protože vypadám divně, to ty vlasy. Ale to zase tak nevadilo, nechávali mě bejt a to je to hlavní. Strašně jsem se nudila, tak jsem si našla zábavu... A kvůli té zábavě mě zavřeli...“ Udělala na něj smutné oči.
Zavrtěl hlavou, pousmál se. „A za co, že tě vlastně zavřeli?“
Pokrčila rameny. „Zabila jsem pár lidí... Taky pořád nadělají...“
„Pár?“ Povytáhl obočí.
„No dobře, víc než pár...“ Broukla poraženecky.
„Proč?“
„Chtěla jsem lépe vidět, jak vypadají...“ Zasněně.
„A tos je musela hned zabít?“
Zvrátila oči v sloup. „Zevnitř, stážisto, zevnitř!“
A společně s mužem zmizela ve spleti ulic...