Smrt

Ten den začal jako každý jiný. Byl jsem vážený pan bankéř. Vedl jsem malou pobočku jedné nejmenované banky. Bydlel jsem na okraji města v malém rodiném domku. Moje manželka čekala zrovna první dítě. Vše vypadalo jako úplná idila. Až do toho dne. Přišel jsem do práce a vše bylo zcela normální. Moje mladá a hezká sekretářka se na mě usmála jako vždy. Mám pocit, že se mě snaží ulovit, ale já jsem věrný své Blance. Začal jsem obvyklé papírování. V tom přijelo po ulici policejní auto s houkačkou a zastavilo u banky. Nejdříve jsem nevěděl, co se děje. Pak se z vedlejší kanceláře ozval jakýsi ruch a do kanceláře vtrhli dva policisté. ,,Jste zatčen pro daňové úniky a spronevěru." Zarazil jsem se. Nikdy jsem nedělal nic proti předpisům, nikdy jsem nic neukradl. ,,Ale to musí být omyl pánové." Vykoktal jsem ze sebe. ,,Ne, nejedná se o omyl." Zazmatkoval jsem. Co se to proboha děje. Napadla mě šílená myšlenka a já se rozhodl ji uskutečnit. Otočil jsem se a vyskočil jsem oknem. Ještě, že mám kancelář v přízemí. To musí být omyl. Vše se vysvětlí. Ale proč prchám? Vždyť to bude vypadat, jako že jsem opravdu něco provedl. Utíkal jsem Prahou někam, nevěděl jsem kam. Proběhl jsem několika úzkými uličkami, takže mě policisté nemohli pronásledovat autem a pěšky už to asi také vzdali. Nikde jsem je neslyšel. Zavolám nahoru, napadlo mě. A tam vše vysvětlím nebo se aspoň dovím, co se sakra děje.

Přišel jsem k první telefoní budce, kterou jsem zahlédl a vytočil jsem číslo na ředitelství. Přímo na mobil personálního ředitele. Ten přece musí vědět, co se děje. ,,Haló, kdo volá?" ozvalo se ze sluchátka. ,,No ahoj, tady František Novák, ředitel Pražské pobočky v řepích." Nejdříve bylo notnou chvíli ticho a už jsem měl strach, že to položí, pak se ale přece jen něco ozvalo: ,,Ty? Ty? Jak se vůbec opovažuješ volat? To tě ještě nesebrali? Máš hodinovou výpověď a půjdeš sedět na hodně dlouho. A taky pěkně splatíš, co jsi zpronevěřil. Podle našich záznamů se tam u tebe ztratila asi miliarda." Teď jsem se zarazil já. ,,To je nějaký aprílový žertík? Nebo co kruci? Já nic neukradl" skoro jsem do telefonu brečel. ,,Nedělej ze mě blbce, jako by nestačilo, že jsi nás vodil za nos doteď." Sluchátko mi vypadlo z rukou. To snad ne. Vyrazil jsem pěšky domů. Musím to říct manželce a snad mi poradí. Nebo se aspoň budu cítit lépe.

Když jsem dorazil domů, všechno bylo jak by mělo být. Tedy kdyby mi za patami nebyli policisté. Vpadl jsem dovnitř a zamknul jsem. Klidně na mě mohli doma čekat, ale to mi v tu chvíli nedošlo. Nicméně tam nebyli. Přišel jsem do obýváku a unaveně jsem si sedl na pohovku, rozhodnutý, že počkám na manželku. V tom jsem si na stole všiml položeného kusu papíru. Vzal jsem ho a začal jsem číst. S každým dalším řádkem mě polévalo větší a větší horko. Stálo tam zhruba toto:
Až budeš číst tenhle dopis, já už budu pryč a nikdy se nevrátím. To dítě, které čekám není tvoje. Je Davidovo. Spím s ním už přes dva roky. Možná sis myslel, že jsem měla jen moc služebních cest v poslední době, ale já jsem zatím ještě na žádné nebyla. Všechny ty dny jsem trávila s ním. Dokonce jsem si i dost často brávala v práci volno. Nechci tě dál obelhávat. Co nevidět ti dojde papír, který tě zpraví o věcech zkrz rozvod. Jsi dobrý chlap, ale David je ten pravý, cítím to. Všechny věci mám u něj. Aspoň všechno důležité. Odstěhovala jsem se tam po kouskách už dříve. Ani sis nevšiml, že například chybí ty záclony po babičce. Chci jen naše auto, dům ti nechám.
Dočetl jsem a zůstal jsem jen zničeně zírat na ten papír. To byl konec. Nejen, že mě opustila Blanka, můj anděl, ale zároveň se pelešila s Davidem, mým nejlepším kamarádem. Za ním bych možná šel, kdyby nevěděl kam dál. Ale teď už ne. Už jsem neměl nikoho. Zničeně jsem si lehnul na pohovku. Co teď? Chvíli jsem uvažoval a pak jsem vyrazil do prodejny domácích potřeb, která byla na rohu naší ulice. Vzal jsem poslední peníze co jsem doma našel a koupil jsem si jed na krysy. Tedy spíše na velké potkany. Způsobí masivní vnitřní krvácení. Chvíli, než to začne působit. Pak už konec bude rychlý.

Vrátil jsem se zničeně domů. Vchodové dveře jsem nechal rozvalené dokořán. Vzal jsem hrst granulí a zapil je vodou z vodovodu. Pak jsem si sednul spátky na pohovku a čekal jsem. Teď už bylo všechno jedno. Začal jsem přemýšlet o tom co jsem v životě dosáhl a najednou, jako mávnutím kouzelné hůlky ztratil. Najendou se vchodové dveře zavřeli a chodbou se začali rozléhat kroky. Takové pomalé, šoupavé, rozvážné kroky. Ztuhnul jsem. To nebyla policie, ani Blanka. Tak kdo to sakra? Najednou ve dveřích obýváku stála stará, seschlá stařenka s francouzskou berlí v ruce. ,,Děje se něco chlapče?" zaskřehotala stařeckým hlasem, který v sobě měl něco podivně uklidňujícího. Rozhodl jsem se, že nemá cenu se nikterak přetvařovat. Vypověděl jsem ve zkratce babičce, co se stalo za posledních několik hodin. Sedla si do křesla naproti mě a se zájmem poslouchala. Jestli to s ní něco udělalo, nedala vůbec najevo, jen občas pokývala hlavou.

I když jsem dokončil svůj příběh a vypověděl jsem jí, jak jsem se rozhodl odejít z tohohle světa, nehnula ani brvou. Prostě jen seděla a dívala se na mě. Pak začala mluvit opět tím uklidňujícím hlasem. ,,A ty už nemáš důvod dál žít?" Nejdříve mě ta otázka vyvedla z míry. Pak jsem ale klidně odpověděl. ,,Ne nemám. Nemám už nic a nikoho. Zavřou mě a dluhy budu splácet do smrti. Navíc do té doby mě budou tak deset let ve vězení používat místo děvky." ,,Ale vždyť ty jsi to neudělal, ne?" Začla babička. ,,No ne, ale všichni jsou přesvědčeni, že jsem to byl já." Konejšivě se na mě usmála. ,,No, ale přece stále máš dost peněz na dobrého právníka a ten by tě z toho vysekal ne?" Zamyslel jsem se. Možná jsem neměl být s tou sebevraždou tak ukvapený. Pak jsem ale mluvil dál. ,,No, ale co moje Blanka, můj anděl? Ta mi dodávala sílu, bez ní jsem ztracený. A ani kamaráda už nemám." Stařenka měla hned odpověď. ,,Ale to už se tak někdy stane, že žena odejde. A jestli se nevrátí, tak stále je přece spoustu hezkých dívek, které chodí po světě. A možná žádná nebude taková jako Blanka, ale přesto každá bude lepší, když tě tahle podvedla. A kamaráda jsi ztratil jen jednoho. Ale máš jich více, ne?" Zarazil jsem se. Možná má v něčemu pravdu i když překonat ztrátu mé milované bylo horší, než kdyby mě zavřeli nadoživotí. ,,No, ale někdy mám pocit, že někteří kamarádi jsou tu jen abych jim mohl půjčit peníze." Babička se nepozastavila ani nad tímhle. ,,No, ale co Pavel, ten má více peněz než ty a drží s tebou vždycky, ať se stane cokoliv." Vůbec jsem se nepozastavil nad tím, odkud ví, kdo je můj dobrý kamarád a jak se jmenuje. Už jsem neměl žádné argumenty. Ale ona pokračovala dál. ,,No vidíš. A navíc máš stále proč žít. Vždycky tě bavilo malovat ne?" Podívala se okolo na obrazy, které byli z velké části mým dílem. Stále mě nenapadlo, odkud ví, že rád maluju. ,,Mohl bys přece malovat a zlepšovat se v tom. A když už nic jiného, máš přece důvod. Máš povinost ke svým rodičům. Kdo se o ně postará, až budou staří?" To byla další pravda. Byl jsem jedináček a nebyl nikdo, kdo by se o ně ve stáří postaral.

A pak i mě samotného napadlo spousta důvodů proč žít dál. Chtěl jsem sáhnout rukou do kapsy pro mobil, ale ruka byla jako z olova. Nechtěla se hnout. ,,Co se to sakra děje?" Stařenka se usmála. ,,Á, vidím, že jed už začal působit." Klid, který čišel z jejího hlasu byl v tu ránu pryč. ,,Co?" Vykoktal jsem ze sebe. Ani pusa mě už moc neposlouchala. ,,Tak pojď, půjdeme." Teď už jsem nerozumněl ničemu. ,,Vždyť se nemůžu ani hnout." Začala se smát. ,,Ty to pořád nechápeš. Ty teď umíráš a já si tě vezmu. A ty se mnou půjdeš." Zdálo se, jako by vyrostla a pleť se jí zpevnila. ,,Cože?" Z úst mi začala kapat krev. Babička se postavila. Najednou už to však nebyla ona křehká stařenka. Stala se z ní vysoká, dlouhonohá blondýnka. Přes sebe měla přehozený černý plášť. ,,Tak pojď, už je čas." Co jsem to jen provedl? ,,Já jsem smrt a vše jsem na tebe nahrála. Policisté, telefon, všechno byli halucinace. Sekretářka tě viděla, jak sis říkal něco pro sebe, pak ses zvedl a vyskočil jsi z okna. Do telefonu už jsi mluvil dávno po tom, co ten chlap zavěsil." Krev se mi tekla z pusy čím dál více. Pomalu mě opuštělo vědomí. ,,Tenhle list jsem napsala sama." A zamávala mi před očima listem, kde mi Blanka sdělovala, že se se mnou rozvádí. ,,A počítej s tím, že si pak přijdu i pro ni a pro to dítě, které čeká." Poslendí myšlenka, která mi proběhla hlavou byla: Blaničko, odpusť mi.

Když se vrátila z práce, našla svého manžela otráveného jedem na krysy. souldní patolog prohlásil jako příčinu sebevraždu předávkováním se jedem na krysy. Nevěřila tomu. Neměl proč se zabít.