Scénář

Aktéři : Instalatér I, Žena Ž

Předsíň

I: Takže voda říkáte?
Ž: Ano, už to zlobí dva týdny a nevím si s tím rady. Normálně si všechno opravuju sama, ale tohle (rozhodí rukama)… byla jsem bezradná.
I: Tak se na to podíváme. Mám se zout?
Ž: S tím se vůbec netrapte, až odejdete, budu vytírat.
Pomalu se přesouvají přes kuchyň ke koupelně, I si prohlíží nábytek a vybavení.


Koupelna, pološero, I otvírá dveře a hledá vypínač.

I: Tak kde ho máme?
Nahmátne ho a stiskne. Opět si prohlédne celou koupelnu, pokývne uznale hlavou a udělá krok dovnitř.
I: Máte to tu krásné. Musel vám to tu dělat nějaký machr.
Ž: (smutně) Bývalý manžel. Zvládal v bytě úplně všechno, od žárovek po rekonstrukci kuchyně.
I: Odešel od vás?
Ž: Zemřel.
I: (položí jí ruku na rameno, v očích chápavý výraz) To je mi líto. Nebudeme o tom mluvit, jsem tu kvůli něčemu jinému.
Oba se postaví čelem k umyvadlu, I pustí vodu a poté ji zastaví.
I: Takže říkáte, že teče ještě dlouho potom, co ji vypnete… už to vidím, ta potvora se ne a ne zastavit, bude to uvnitř, takže jestli dovolíte, budu potřebovat trošku prostoru, abych si odložil věci. Můžu poprosit o něco k pití?



Projel jsem zběžně zbývající stránky a odhadem jich zbývalo ještě asi padesát. Vrátil jsem se zpět tam, kde jsem skončil, prst jsem vložil mezil listy a položil jsem svazek na stůl vedle nedojedeného thajského jídla.
„Tohle je sedmé dějství, viďte?“ promluvil jsem na muže před sebou a on přikývl. „Sedmé a ještě tak dvě zbývají.“
„Zbývají tři.“
„Tak co s vámi, chlape tvořivá?“
No jo, co s ním?
Nechal jsem prst pokojně vyklouznout ze stránek a promnul jsem si spánky. Tohle se nikdy nedělá snadno. Nesnáším důležitá rozhodnutí, ať už je tím myšleno cokoli. Někdo by řekl, že se mnou po tolika letech nebude zamítání scénářů vůbec nic dělat a já bych nechtěl tvrdit, že opak je pravdou, ale rozhodně se mi to nikdy z očí do očí neříkalo snadno. Člověk se s tím doma pachtí, vypije hektolitry čaje, hádá se s manželkou, vaří mozkové buňky a doufá, že konečně vypotí něco, co ho vyšvihne mezi scénáristická esa a pak přijde jeden človíček za stolem, který se možná blbě vyspal nebo mu někdo přejel bok auta pětikorunou, a všechno je v háji.
Vždycky jsem tvrdil, že nejsem tak docela ten správný muž na svém místě, ale práce mě vážně bavila. Sice jsem občas nezvládal koukat lidem zpříma do očí, když jsem jim dával zamítavou odpověď, ale málokdy to kazilo radost ze čtení opravdu dobré věci. Nebo setkání s příjemným člověkem.
A tím pan Kunc určitě byl a já ho měl docela rád. Protože tohle bylo už naše třetí společné sezení. První věc mi donesl před rokem a půl, sto deset stran naklapaných na psacím stroji. Byl to příběh manželského páru, který na cestě do nemocnice, kde měla žena rodit, havaruje a musí rodit uvězněni v autě. Příběh fádní, zpracování jakbysmet, četl jsem to doma po koupeli a v půlce jsem usnul a poslintal pár stránek. Druhý den jsem to panu Kuncovi vrátil a vysvětlil mu, že s tímhle by neuspěl nikde. Že to potřebuje originálnější zápletku, propracovanější dialogy, prostě trochu šťávy. Drama musí být šťavnaté, agresivní, vysvětloval jsem mu. Chápavě pokyvoval hlavou a odešel.
Podruhé se ukázal letos v únoru, dorazil s malou taštičkou a deskami v podpaždí. Z tašky vyndal dvě horké kávy a jednu přede mne postavil.
„Vaše sekretářka mne pustila dovnitř,“ řekl a usmíval se při tom. „Prý si mě pamatuje. To je docela vtipné, protože já ji ne.“
„Ona je placena od toho, aby si pamatovala lidi, víte?“
Koukal jsem na něj a zdálo se mi, že notně zestárnul. Když jsem ho viděl poprvé, odhadoval jsem ho na pětapadesát, teď už vypadal na hodně přes šedesát. Svlékl si kabát a pověsil ho na věšák.
„Děkuju, že jste mě přijal.“
„Za to jsem zase placený já. Tak ukažte, co pro mě máte.“
Položil desky na stůl, rozevřel je a rukou pohladil štos listů vyjetých z počítače. „Už jsem si řekl, že bylo toho psacího stroje dost, tak jsem poprosil syna a on mi sehnal takový starší komputer. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem ovládl já jeho a ne on mne. A myslím, že to stojí za to. Klidně si to někde otevřete.“
Tentokrát to nebyl příběh o manželích. Ty vystřídal pár desetiletých dvojčat, kteří se musí nuceně rozdělit, dívka odjede do Španělska, kde se stává prostitutkou a chlapec zůstává v Čechách a připravuje se na osvobození své sestry. Mix dramatu, krimi, sourozenecké romance a možná i sci-fi. Ten chlap byl sice hrozně fajn, ale jedna stránka mi stačila na to, abych věděl, že tohle bych nemohl pustit dál, ani kdyby mi platil zlatem. Stejně jsem mu ale slíbil, že to doma řádně přečtu. To jsem sice neudělal, ale poprosil jsem svojí věrnou manželku a ta mi to vrátila s takovým komentářem, že by se nedal publikovat ani po desáté hodině.
Já mu to druhý den odevzdal s řádně okleštěnou verzí jejích slov, ale i tak pochopil, že ani druhý pokus nevyjde. Přál jsem mu to nadšení, i ten počítač, který si pořídil, aby vypadal profesionálněji, ale jeho prsty stále tvořily věci, které se zasekávaly v mozku a nedocházely až k srdci. A to bylo špatné, protože srdce je ten nejlepší recenzent
A teď tu přede mnou seděl, koukal na jídlo, které mi přinesl a z kterého jsem ochutnal sotva dvě sousta a v hlavě jsem už měl rozbor těch stránek, které mi doporučil přečíst. Které jsou podle něj ty nejlepší. Vypadal, že už má sedmdesátku za sebou, a já se bál, že nedělá celé dny kromě psaní vůbec nic jiného. V tom případě mi ho bylo líto, protože obětovat život něčemu, co vám příliš nejde, je tragické. Ale na to jsem nemohl koukat.
„Konverzační dramata o dvou postavách se dnes už moc nenosí,“ řekl jsem po chvíli a snažil jsem se proti svým zvyklostem hledět do jeho šedivých očí. Třetí návštěva už si to zasloužila. „Ale nemyslím si, že by to bylo špatné, pane Kunc, vůbec ne. Já si vlastně myslím, že to má potenciál, a když se to nechá upravit… když to někdo poupraví, zakční, nebo když přidá pár postav a charakterů tak se to dá použít.“
Povadle mne sjížděl očima. „Ale já bych to chtěl mít takhle.“
„Nejsem si jistý, jestli to je takhle použitelné. Možná bychom našli zájemce, možná bych to dokázal udat, ale já potřebuju, aby se věci otáčely. Nemůžu si dovolit, aby mi něco leželo půl roku na stole.“
„Tak si aspoň přečtěte tu pasáž, kterou jsem vám ukázal,“ hlesl.
„Tu v té koupelně? Tu nejlepší?“
„Přesně. Nedočetl jste ji, ale báječně to tam graduje, je to nejlepší část scénáře.“
Povzdechl jsem si a vzal jsem papíry opět do rukou. „Už ani nevím, kde jsem skončil.“
Pan Kunc ani nereagoval, postavil se a zeptal se, jestli si může odskočit na toaletu.
„Jistě, sekretářka vám to ukáže.“
Počkal jsem, až zavře dveře a pak jsem několik vteřin vážně odolával pokušení vyhodit scénář z okna a najít si dostatečnou omluvu. Jenže ten chlap se vážně snaží…
Znovu jsem si povzdechl, že to muselo být slyšet až na chodbu, nasadil brýle a chvilku jsem se hrabal v papírech, abych našel tu správnou stranu.



Ž: Odchází z koupelny, dveře nechává pootevřené.
I: Otvírá brašnu (očima kontroluje dveře) a vyjímá dlouhý nůž, který opatrně pokládá na vanu. Potom vyjímá pásku a pokládá ji vedle nože. Brašnu znovu zavírá a zasouvá pod vanu. Stoupá si těsně ke dveřím a poslouchá.
Ž: (tlumeně) Stačí voda?
I: Jsem instalatér, raději bych poprosil o trochu šťávy.
Ž: (tlumeně) Jistě.
Ž vchází do koupelny, I ji povalí na zem a ona křičí. I bere z vany nůž a přikládá jí ho na krk.
I: Nekřič.
Ž: Prosím.... (nechává přejít slovo do ztracena)
I: Jen říkám nekřič.
Ž: (více potichu) Prosím.
I: Teď ti vyříznu jen takový malý kolečko kůže tady u pupíku.
I vezme volnou rukou pásku a přelepí s ní Ž pusu. Pásku pokládá zpět.
I: Jen jedno malý kolečko u pupíku, abys věděla, že všechno, co hodlám v příštích dnech udělat, myslím vážně. Každý slovo a každej pohyb. Až to udělám, možná odejdu. Ale možná taky ne. A možná se taky vrátím. Ale možná taky ne. Všechno záleží na slovech a na činech tak jako všechno na tomhle světě.
Ž jsou vidět slzy. I je setře rukou, ve které má nůž a potom si ji otře o zelené polobotky.
I: Ty na tenhle večer nebudeš vzpomínat v nejlepším a já se tomu nebudu vůbec divit, ale (špičkou nože pomalu zajede do kůže na břichu a tělo se napne, Ž vytřeští oči) činy jsou pomíjivá věc. Za pár let, nebo možná měsíců, si na tohle vůbec nevzpomeneš. Já v to budu doufat. Oba v to budeme doufat.
Ž rukou zavadí o dveře, ty se otevřou a je vidět část kuchyně a oken s modrými závěsy do půli oken. Chytne se -



Zaraženě jsem se narovnal a sundal si brýle.
Modrý závěs do půli oken máme přece v kuchyni my. Nebo ne? Sice jsem se kvůli práci s manželkou dva dny neviděl, ale byl jsem si skoro jist, že když jsem předevčírem odcházel, že tam byl. Ještě na něm visela paví oka.
Odsunul jsem umělohmotnou mísu s jídlem stranou a rozprostřel papíry po stole. Začátek byl nudný stejně jako zbytek scénáře. Žena přijde při nehodě o muže, snaží se seznámit, ale dostane se do spárů muže, který toho ví o jejím životě až příliš. Provařená omáčka. Sestra se jí snaží pomoct, zkoumá mužovu minulost, ale vypadá to, že se do něj taky zamiluje. Bla bla bla.
Ale co kruci ty závěsy? Náhoda? Kunc přece chtěl, abych si speciálně tuhle pasáž přečetl. Byl to záměr?
Trošku se mi klepala ruka, ale raději jsem vzal do ruky telefon a vytočil číslo domů. Ozvala se mi jen hlasová schránka a ve chvíli, kdy jsem ho strkal do kapsy, se ve dveřích opět objevil Kunc a mokré ruce si utíral do kalhot. Udělal si malou procházku kolem skříní a palmy, došel k oknu, poodhrnul záclonu a zahleděl se na ulici. Za okamžik už ale zase hleděl na mne a já strnule na něj. Strnuleji, než bych si přál a věděl jsem, že teď nesmím promluvit. Jestli promluvím, bude na mě znát, co všechno vím, co všechno tuším a co jsem viděl.
Bože…
Zasedl za stůl a pomalu papíry scénáře shrnul a vrátil do desek.
„Tak co myslíte?“ Usmíval se na mě očima, které mu za rok a půl zestárly o patnáct let a já neměl ponětí, co řeknu. Vlastně jsem ani netušil, co si přeje on slyšet.
Trochu jsem si promnul rty a zabubnoval jsem prsty o stůl.
„Je to lepší, než bych čekal.“ Slova ze mě vycházela, jako kdybych je s pravidelností odsekával. Možná proto, že mozek už začínal tušit, co musí pusa říci, a nehodlal ji nechat ve štychu.
„Viďte?“ Zase ten úsměv. „Já věděl, že se chytnete.“
Jenom nemyslet na to vyříznuté kolečko…
„Myslím, že se domluvíme.“
„Skvěle.“ Úsměv se mu rozzářil ještě víc. Vstal, hodil si desky do ruky a podal mi ruku. Já mu podal tu svou, úplně zpocenou. „Zavoláte mi?“
„Udělá to sekretářka,“ odpověděl jsem bezduše, „už vás přece zná.“
„To je pravda.“
„Jen jí nechte číslo.“
„To udělám.“
Vydal se od stolu ke dveřím a já celou dobu sledoval jeho zelené polobotky, jak mi zanechávaly stopy na měkkém koberci, ty děsivě zelené polobotky, o nichž jsem před chvílí četl a já se už v duchu viděl doma před dveřmi koupelny.
Bože, dej mi sílu ty dveře otevřít…