Strašlivý sen

Jsem smutná, když hledím do plamene svíce a temnota jímá bílé mladé tělo mé. Slzy jako perly z očí modrých padají a o zem se roztříští. Ten rudý plamen náhle rozpíná se v mohutnou záři a z temnoty kolem slyším hlasy lidí chechtajících se zlomyslně. Pomalu otevírám oči. A tu zřím sebe, jak na hranici z klestí stojím, oděna jen do dlouhé plátěné košile, kdys asi barvy bílé, nyní však krví mou zbarvené, co z ran po biči vytéká. Ty lidské hlasy mají i tváře úšklebné, křičí po mně, nadávají… „Ty čarodějnice jedna na hranici nyní vzplaň!“ Tu kat v rudé kápi přichází, v ruce své držíc pochodeň, v jejímž plameni zrcadlí se má zkáza. Přikráčeje ke mně blíže hodí pochodeň mi k nohám. Ach vy hladové plameny teď tělo mé strávíte, kůži mnou spálíte, hlasu mi béřéte. Bolestí vykřiknu, a lidé ti, jenž mne k smrti této kruté, odsoudili, utíkají strachy pryč. Já křičím do temné noci kletbu… „Zhyňte vy zrádné duše, zhyňte smrtí krutější, nežli jsem zhynula zde já, vám nenajde se v hrobě místa, vy odpuštění ni milosti boží nedočkáte se nikdy, pamatujte slova má, tu v bolesti vyřknutá!“ Stojím tam na hranici již s osudem svým smířena a plameny již téměř spálena… Kdo život mladý vrátí mi? Kdo zastaví teď kletbu zlou, jenž nese se temnou krajinou? Vždyť nikdo nezaslouží si, zhynout takto strašným osudem, jenž ve chvíli bolesti jsem vyřkla nad tím davem…