Boží odkaz část 12.

Uprostřed úvah, klapnou otevírané dveře a kdosi vstoupí. Přes regály tam nevidím a tak s připravenou katanou, čekám na příchozího. Kroky se blíží. Pomalu. Pak se vynoří zpoza regálů. No jasně! Vincent! Ten chlap se vždycky objeví, když ho nikdo nečeká.
Neví o mě, listuje si v nějaké knize a tak se docela lekne, když si mě všimne: ,,Nazdar, Heather!“
,,Ty se dostaneš všude, že?“ řeknu otráveně.
,,Asi ano, když to říkáš. Nevypadáš moc šťastně, když mě vidíš,“ zatváří se naoko zklamaně.
,,To potvrzuji.“
Zašermuje rukama: ,,Děláš, jako bych byl nějaký otravný hmyz! Proč mě tak nenávidíš?“
,,Protože jsi na Claudiině straně!“
Rozzlobí se: ,,Už několikrát jsem tě varoval, abys mě nespojovala s tou bláznivou ženskou! Jsem opravdu tvůj spojenec. Já nechci, aby se Bůh narodil.“
,,Ale věříš v něho také, nebo ne?“
,,Věřím, ale to neznamená, že chci aby se narodil,“ vysvětluje. ,,S Claudií máme stejnou víru, ale tohle nás rozděluje. Mě se nehodí, aby se Bůh zrodil.“
Začínám to chápat: ,,Tak jsi mě využil k zastavení Claudie. Na špinavou práci! Jsi pěkný podrazák, Vincente!“
Omluvně pozvedne ruce: ,,Musel jsem ti proti ní pomoci. Já nedisponuji takovými silami jako vy dvě. Jen ty ji můžeš zastavit. A mimochodem,“ jeho výraz se změní na cynicky úskočný, ,,v této místnosti, jsi ty, ta zlá. Ty si libuješ v jejich křiku, který vydávají při tvém dupání po nich, když z nich uniká život!“
Zděsím se: ,,Ty…ty mluvíš o těch příšerách?“
Zatváří se morbidně: ,,Tobě připadají jako příšery?“
Když vidí můj zděšený výraz, zasměje se: ,,Neber to tak, dělal jsem si legraci.“
Pak se ptá: ,,Mimochodem, máš tu Metatronovu pečeť? Zapomněl jsem se zeptat.“
,,Metatronovu Pečeť?“ napřed nechápu co myslí.
,,Ty ji nemáš?! Měl ji u sebe Leonard!“
,,Myslíš tohle?“ zašátrám v kapse.
,,Jo, to je ono!“ zajásá. ,,Dokud ji máme, jsme v pohodě! Opatruj ji a vezmi si toto.“
Podává mi knihu, ve které si listoval. Pak se povzbudivě zatváří a odchází. Otevřu knihu na náhodné stránce. Je zrovna o té Metatronově pečeti. Stojí tam:
Pečeť Metatrona
Tento magický symbol, mající silné ochranné protimagické schopnosti, se nazývá ,,Virun VII. CREST“, neboli Metatronova pečeť. Je účinný bez ohledu nato, zda je cíl dobrý, či zlý. Jeho síla představuje pro sesilatele obrovské břímě. Ovládnout jej, je komplikované, tak se používá jen zřídka. Proto nese jméno Metatrona, po andělu Metatronovi, jenž je také znám jako ,,zástupce Boha“.
A sakra, tak v tomhle mi Vincent přeci jen asi pomohl. Protimagický nástroj a ještě takhle mocný…A to co o něm říkal Leonard… asi je nebezpečný pro toho jejich Boha!
S mírným optimismem zamířím ke dveřím a vstupuji ven na ochoz. Z hlubin pode mnou, slyším různé zvuky monster. Žádné z nich se nevynoří na dohled. Nechtěla bych tam spadnout! I kdybych jakýmsi zázrakem ten pád přežila, tak by mě rozsápaly.
Po ochozu dobíhám ke dveřím zpátky do chodby a stane se cosi více než podivného. Na špinavé podlaze se objevují šlápoty. Dětské šlápoty a je slyšet pláč. Je tu snad nějaký přízrak? Stopy směřují k obrazu s andělem. Znamená to něco? Snad jakási nápověda?
Prohlížím obraz ze všech možných úhlů, zblízka, ale ničeho zvláštního se nedopátrám. Moment, možná s ním jde pohnout. Chytnu za levou stranu a zatlačím. Otočí se a je teď vzhůru nohama. Anděl nyní vypadá, jako by spíše klesal do Pekla. Za malbou byla schovaná dvířka. Vida! Copak je za nimi?
Vedou do další, stejně hnusně vypadající chodby. I zde je ve spodní části zdi otvor, za kterým po čtyřech cosi chodí sem a tam. Kromě ťapání toho tvora, tu není nic jiného slyšet, tak snad na mě nic nečíhá. Jsem tak unavená, tím vším…
Co? Třída? Namouduši, tohle vypadá jako dveře školní třídy! A opravdu! Nevím, kde se to tu vzalo, ale opravdu se jedná o třídu. Jednomístné lavice, katedra, tabule, skříňky… Okna asi zazděná, není za nimi kromě tmy nic vidět.
Na katedře je dopis:
V mé třídě je dívka, jménem Alessa. Nejspíš si na ni asi vzpomínáš. Je to ta, o které říkají, že je čarodějnice. Její matka, ji podle všeho bije. Ještě nikdy jsem ji neviděl, aby přišla bez nějakého šrámu, nebo modřiny. Na šestiletou dívku, vypadá neustále až příliš zasmušile. Něco takového asi není až tak neobvyklé. Nechci udělat žádnou hloupost, takže radši počkám, co se z toho vyvrbí. Přesto by mě zajímalo, jestli můžu nějak pomoci. Napadlo mě jít za právníkem, ale moc se mi do toho nechce. Proto mě napadlo, že se nejdřív zeptám na tvůj názor, příteli.
K. Gordon
Aha, třídní učitel to věděl, ale měl strach něco podniknout. Ani se mu moc nedivím…
Jedna lavice je poškrábaná. Asi byla Alessy…Jsou do ní vyryty nápisy jako ,,čarodějnice“, ,,vypadni odsud“, ,,démon“…
,,Strašné…“ posmutním. Děti dokáží být kruté. Hlavně když k tomu mají podněty. A v té bláznivé církvi, určitě měly. Mám v hlavě zasuté některé Alessiny vzpomínky na tuto třídu, tak ji druhými dveřmi raději opouštím a vracím se na chodbu. O kus dál nacházím další pokojík. Je skoro stejný jako ten, ve kterém byl zápis o kruhovém symbolu. Postel, stolek, knihovna. I zde na stolku něco leží, vzkaz:
Lidé začínají dávat nahlas svou nespokojenost s tím, jak otec Vincent využívá peníze Organizace ve svůj vlastní prospěch. Také se ke mně doneslo, že otec Vincent z některých věřících vymáhá milodary. Opravdu je tou nejvhodnější osobou na tuto pozici? Rozhodně nemohu a nechci popřít jeho zásluhy na růstu Organizace, ovšem podstatné je, že věříme v Bohyni. Jistá forma Organizovanosti je sice ku prospěchu, ale neměli bychom si cenit spíš hlubokosti Víry, místo pochybné výřečnosti?
K.J.
,,Ale ale,“ zasměju se, ,,tak náš Vincek opravdu má jinačí záměry, než zrození Boha. Proto se s ním Claudia nemůže usmířit, vidí v něm zloděje. A Vincent si nepřeje zrození Boha, nemohl by si pak nejspíš takto přivydělávat…“
A na posteli leží květované blahopřání. Dětským písmem, je na něm napsáno: Malé Claudii, šťastné a veselé 6. narozeniny! Miluji tě, jako bys byla má pravá sestra. Tohle je pro Tebe!
Alessa
,,Tak přeci jste byly kamarádky…“ říkám si. Je to smutné. Claudia se očividně vydala špatnou cestou, jinak by asi taková nebyla. Nechala se zfanatizovat, věří něčemu, co by asi nepomohlo ničemu a nikomu a kráčí přes mrtvoly, aby toho dosáhla. Klidně obětuje i sebe, pro splnění té věci.
Objevím ještě jednu věc: Vypadá jako deník. A dokonce Claudiin!
10. listopadu
Tenkrát nezemřela, narodila se. Byla jsem si tím naprosto jistá. Ale proč jsem ji tedy ještě nenašla? Potřebovali její moc k vybudování Ráje, aby mohli být všichni lidé šťastní. Z tohoto důvodu se měla znovu narodit. Opravdu velice ráda, bych ji viděla.
11. listopadu
Čtu ,,Knihu velebení“. Ráda bych otci poděkovala za to, že mi tuto vzácnou knihu půjčil. Našla jsem tam, co jsem hledala-jak probudit Bohyni. Je to však velice kruté, dokážu to provést, až ji uvidím?
16.listopadu
Celý den jsem měla volno, takže jsem si četla ,,Moderní historii uprchlíků“ a ,,Mladí otroci: zneužívání dětí“. Nechci jen tak nečinně přihlížet tomu, co se na světě děje. Teď s tím ale nic nenadělám a to mě ničí.
Claudie, jsi opravdu tak naivní? Chceš spasit svět? Probudit Boha nebo Bohyni, každý tomu říká jinak a doufat, že stvoří Ráj? Čirý nesmysl. Nevíš, co činíš…
Na chodbě jdu dál, až skončí dveřmi na další ochoz. Je skoro shodný jako ten u knihovny, s tím rozdílem, že zde je zavěšen výtah. Prostá klec na kladce s motorem. Nic víc, nic míň. Zkusím, kam mě odveze.
Mechanickou pákou si klec otevřu, zavřu a hledám ovládací panel, když se výtah sám rozjede. Vyveze mě nahoru o jedno patro. Ochoz je lemován spoustou dalších dveří, ale kudy se ksakru vydat? Fajn, tentokrát to vezmu od posledních. Jedna věc mi přijde zvláštní, vůbec už se nebojím. V nákupním centru se jsem mohla zbláznit při sebemenším klepnutí a tady nic. Je mi jedno jestli se objeví nějaká nestvůra. Tak ji zabiju, no. Cosi ve mně se probudilo s touhou, pomstít se. A myslím, že to není jen kvůli mému otci. Alessina část se chce pomstít. Za tu bolest kterou musela snášet, jak ji vlastní matka obětovala Bohu a snažila se ji upálit… Jak díky zárodku Boha v sobě, nemohla zemřít a přežívala s hroznými popáleninami…
Dveře vedou na místo, co je opravdu ,,přívětivé a povzbuzující“. Krematorium… Sice ne tak otřesné jako v nemocnici, ale ani zde není útulno. Na hromadě leží těla zabalená v igelitu a připravena ke spálení. A na vrcholu té ponuré hromady, leží karta. Zase Tarot… tentokrát karta ,,Mág“. Kolik jich ještě musím najít?
Vyjdu na ochoz a tam čeká překvapení. V první chvíli mě napadlo, že snad vstal z mrtvých zabiják s noži, který zabil mého tátu. Ne, není to naštěstí on. Vzezření mají podobné. Tělo také téměř lidské, jenže tenhle je menší a drží něco, co vypadá jako srpy. Hlavu má neforemnou a bez rysů. Tak bitva s tímhle na tomto úzkém ochozu, bude lahůdka…
Sotva to domyslím, už odrážím katanou první ránu. Je v nevýhodě, má moc krátké zbraně. Můj meč je o polovinu delší. On to zase vyrovnává rychlostí. Mává oběma srpy tak rychle, že připomíná mixér. Vytváří tak kolem sebe neproniknutelnou bariéru svištící oceli. Nenápadně se přesunuji k nejbližším dveřím a snažím se o nějaký výpad. Spíše jen odrážím jeho útoky. Srpy musí být ohromně ostré, od čepelí odletují jiskry.
Jak na něj? Asi ho budu muset svrhnout do hlubiny, jako jeho většího bratra. Musím holt zariskovat! Zahájím sérii zuřivých rychlých výpadů a donutím ho ustoupit. Snaží se kroužit kolem mě, ale tomu se se značným rizikem snažím zabránit. Nakonec rozhodne možná osud či náhoda. Monstrum sice stojí kus od okraje ochozu, ale vzápětí s řevem padá dolů. Co to? Jdu se podívat na příčinu. Aha, okraj se s ním utrhl. Je to tu celé popraskané… Z toho vyplývá nebezpečí i pro mě. Jeden neopatrný krok a letím dolů.
Jak se ten prokletý Vincent dostává přes ty příšery? Copak na něho neútočí? Chtějí zabít jen mě? Mám takových otázek. A on zná odpovědi, ale nechce je říct. Svým zvráceným způsobem mi pomáhá, ale jen proto, že mu zapadám do jeho plánů. Je to bohapustý neřád. A co chce dělat, až Claudia zemře?
Během těchto myšlenek dorazím k jinačím dveřím a za nimi je další chodba, s něčím divným. V jedné její části nejsou zdi, ale jakýsi plot a skrze něho je vidět moře plamenů. Nahoře nad těmi plameny, visí ten tvor bez obličeje, jak mi pomohl v lunaparku. V jedné ruce drží znetvořenou zdravotní sestru a strká ji do sálajícího tepla. Už je asi mrtvá, protože se nehýbe. Další připomínka Alessina života…pokus o upálení její matkou…
Odvrátím zrak od pekelné podívané a všimnu si dveří, které ve zdi ani nejsou téměř vidět. Otevírám je a odhaluji další vydlážděnou chodbu bílými dlaždicemi. Je slepá a z jejího vzdáleného konce, je slyšet skřípání. S nastavenou katanou, rychle postupuji vpřed. Konec chodby se blíží, těsně před ním, je na sobě naházeno několik nemocničních postelí s prázdnými kapačkami. A za nimi další divadlo.
Z černého otvoru vykukuje zase ten humanoid bez tváře, otáčí ventilem a hledí někam nahoru. Vrčivě a chrčivě cosi pro sebe blábolí. Zvednu zrak a uvidím dvě dlouhé sukně visící shora a z nich vykukující nohy. Připomínají školní úbory…Aha, část Alessiny školní uniformy…
Ten tvor asi po nich nekouká proto, aby se úchylně pokochal, nevím, jaké jsou jeho záměry. Vůbec si mě nevšímá. Jen stále otáčí tím ventilem… Počkat! Už jsem ho viděla i dříve! V nákupním centru, když jsem jela tím hrozným výtahem, který mě zavezl do těch hrůz! Vykukoval tam na několika místech. Buď je jich víc, nebo se nějakým zázračným způsobem přesunuje kam chce.
,,Co jsi zač? Jaký je tvůj úkol? Nebo se mi snažíš něco říct? Proč jsi mě zachránil?“ ptám se spíš sama pro sebe. Tvor stále pokračuje ve své činnosti a mých řečí si nevšímá.
Otočím se k návratu a zaslechnu dětské vzlykání. Hned nato, se na zemi zase objeví ty malé šlápoty. Budu je znovu sledovat, třeba mě někam dovedou…
Jdu pomalu za nimi, až se v jednom místě stočí ke zdi a zmizí. Zkoumám to místo a zjistím, že ta část zdi je trochu vysunutá. Když to člověk nehledá, tak si toho nevšimne. Asi další tajný vchod…
Začnu na to tlačit ze všech možných stran, až po chvíli snahy cosi cvakne a zeď se posune do strany. Odhalí vchod do malé chodbičky, zakončené nemocničními dveřmi. Co je asi za nimi?
Zprudka je otevřu a prohlížím si pokoj. Nemocniční. S jednou postelí. Na stolku televize, spousta všelijakých léků a fotografie mladé dívky. Má dvojnice. Jediný rozdíl jsou ty černé vlasy. To je Alessa.
U postele dvě kapačky. Ve vzduchu cítím slabý pach spáleniny… Vedle fotografie na stolku leží Tarotová karta. Už jich mám pět. Je na ní vyobrazen člověk, pověšený hlavou dolů. Takzvaný ,,Viselec“.
Nic víc tu není, je mi z toho úzko. Odcházím. Vrátím se na chodbu, do jednotvárného skřípání otáčeného ventilu a brzy vycházím zpátky na hlavní cestu. Ta končí dvěmi dveřmi. Zkusím ty napravo. Je podivné, že se v tomto kostele vyskytuje tak málo monster. Do teď bylo všechno jimi přeplněné a tady… Kolik jsem jich potkala? Jedno nebo jen dvě? V té záplavě zabíjení si už ani nevzpomenu…
,,No ty vole!“ uklouzne mi, když otevřu první z dveří. Jako bych se rázem ocitla doma. Za nimi se nachází přesná replika tátova pokoje. Navlas stejná. Dokonce i krev tu je… A na posteli leží zápisník. Tátův, poznávám jeho písmo. Stojí v něm:
I teď si uvědomuji, že ta dívka je reinkarnací Alessy. Ale už si s tím nelámu hlavu, to všechno je odpuštěno. Chyběla ti láska, Cheryl, nebo to byla Alessa? Teď je Cheryl opět Alessou. Bez ohledu na to, čí reinkarnací byla, byla mým nejmilovanějším pokladem. Ale s tím jménem to byla chyba. Tenkrát jsem o ní přemýšlel jen jako o náhradě za svou ztracenou Cheryl. Zasáhne ji to, až se dozví pravdu? To je to, co mě trápí…
,,Netrap se tati, nic mě nezasáhlo. Chápu to. Napřed jsi ztratil Cheryl, pak dostal mě a nakonec ztratil svůj život. Děkuji ti za všechno…“
Smutně vyjdu ven a otevírám poslední dveře. Pokoj za nimi je nejspíš dětský. Leží tu hračky, dětské knihy, mezi nimi oblíbená pohádková knížka Čaroděj ze země Oz, na poličce zasklená sbírka motýlů a na malé posteli skicák. Je na něm dětská kresba jakési postavy. Pamatuji si to, to je táta. Malovala jsem to, když mi bylo asi…asi…pět?
Z druhé strany je nakresleno pět obrázků ve stejném postavení, jako číslice pět na hrací kostce. Po chvilce studia dětské mazaniny v nich poznám, že se jedná o kresby mých Tarotových karet. Něco to znamená…
Na druhé straně pokoje jsou dveře, na nichž je deska s devíti obdélníkovými otvory. Podívám se do kresby.
Dobře, zkusím to umístit tak, jak je to nakresleno. Ignoruji známý kruhový symbol na jednom papíru přilepeném na knihovničce a prohlížím desku na dveřích. Karty přesně sedí do otvorů.
Podle kresby, zkusím dát do levého horního otvoru kartu ,,Blázen“. Zapadne tam téměř sama a nevypadne. Na levou stranu dolů přijde ,,Viselec“. Ano, drží tam. Střed je jasný, dáme tam ,,Oko noci“. Na pravou spodní stranu ,,Kněžka“ a úplně nahoru ,,Mág“. Dveře cvaknou a otevřou se úplně samy.
Že za nimi bude další chodba od krve, rzi a plísně, mě vůbec nepřekvapuje. Vím však, že mě vede k cíli. Cíli mé cesty. V hlavě si přehrávám všechny události. Začalo to noční můrou v lunaparku. Probuzení v Happy Burgeru, setkání s Douglasem Cartlandem, vylidnění nákupního centra Central Square, první setkání s Claudií, výtah do pekelné reality, boj s obřím červem, události v metru, jízda záhadným vlakem, podzemí, beznaděj ve stokách, návštěva Hilltop centra, jeho následná proměna, první setkání s Vincentem, pohádková nestvůra, smutný a tragický příchod domů, boj se Zabíječem, příjezd do Silent Hillu, nemocnice, proměněná nemocnice, šílený Leonard Wolf, Lake Side Amusement park a mé vzkříšení, souboj na kolotoči s Alessinou pamětí a tento kostel. Závěr.
Chodba vyústí do větší prostory, která končí mohutnými dvoukřídlými vraty. V pravé zdi se točí obrovský ventilátor. Nechápu jeho význam tady. Vrata vypadají jako kostelní. Jsou z bytelného dřeva, přesto zpoza nich slyším hlasitý hovor. Znám jejich hlasy, Claudia a Vincent. A zdá se, že nevedou zrovna přátelskou debatu. Přitisknu ucho na vrata a naslouchám.
Pokračování příště