Manonmore a Furtfortuna aneb Epopej postmoderní doby za výhodnou cenu!

Ve světě obalů. V ráji legendárních síťovek. Za devatero horami lusuxních ledniček, za mořem mincí do vozíků, za věží Temného Čaroděje z Účtárny, za pevností Mada ti Dall, za Akčním Hvozdem, za pomníkem Hérona a Bitvy zdarma, bylo nebylo...
A jestli nebylo, tak třeba ještě někdy bude. I když, doufejme, že nebude. Ačkoliv...mohlo by být. Někdy. Někde. No prostě, asi takhle...Ve městě A. stojí Manonmore v celé své kráse. Má to vyjimečné štěstí, že patří k životní formě, která se ve 21. století na planetě Terra Prýkognita těší největšímu rozmachu ze všech. Říká se jim Něco-market, přičemž platí jednoduché pravidlo, že čím-víc-market, tím-líp-market. A Manonmore rostlo a sílilo velice rychle. Jednoho dne mu zkrátka byla jeho skořápka příliš malá, takže se jí proklovalo ven a poručilo podřízené formě, Inženýrům, aby mu postavila nový modul. Také Inženýři v té době velmi intenzivně bujeli a modulace pro ně byla hračka. Tak mělo Manonmore brzy Novou Nákupní Galerii. Následovalo Podzemní Parkoviště, Ďábelský Dětský Domeček, Retro Restauračka, Země Zazobaných Zákazníků a další a další. Díky Modulům mohlo Manonmore pojmout do svých útrob více Zdrojů. Šlo o sortu dvounohých bytostí, které Manonmore dobrovolně krmily časoenergií, obvykle ve formě mincí, bankovek, nebo elektroimpulzů. Na oplátku si pak domů odnášely Hostie s Požehnáním. Hostie byly různé, Požehnání vždy stejné: Děkujeme za Váš nákup.
Manonmore se stávalo obrem, z obyčejného super stádia se přeneslo přes hyper, mega, ultra, fest, hustofest a hustočuprbombofest, až se dopracovalo na Čuprpeklodémoňáksekáčtyvoe market. A jednoho dne spatřilo před svýma lačnýma, nikdy se nezavírajícíma očima kořist. Obyčejný obchod. Takový ten, který vám nenabídne více než 60 druhů jogurtu. Otevřelo tlamu a poprvé v životě okusilo sladkou chuť kanibalismu. Teď teprv začal jeho vývoj naplno. V následujícím měsíci pozřelo 10 supermarketů, 5 panelových domů, 1 dálniční úsek a 1 kostelík, ten ovšem víceméně neúmyslně. Projevilo se to otevřením Světa košilek a Krutých kapesníků, Rajských Ubytoven (proč dojíždět do Vašeho nákupního centra, když v něm můžete bydlet!), Podzemní cesty od Parkoviště 1 k Parkovišti 2 a Rychlého Občerstvení Křupavý Katolík (Jidášův šleh za 30,- a jiné lahůdky). Ohromná kopule MANONMORE se tyčila nad městem a nezadržitelně se valila dál na všechny strany.
Abychom to nenatahovali, běhm několika let se pod lesklou kopulí ocitlo celé město. V MANONMORE se žilo, pracovalo, milovalo a umíralo. Práce pro všechny, nikdo už nemusí opouštět Ráj. Ani v neděli. Zavedlo se jednotné náboženství pro všechny, víra v tzv. Vykoupitele (v Toho, kdo Sestoupí na Zem a Koupí si Vše). Rytmus života se přizpůsobil rytmu marketu. Když jel starosta na zasedání zastupitelstva, musel si vzít košík a auto nechat na Informacích. Ale starosta už byl jen pouhou loutkou, faktickou mocí disponovali Hlavní Manažer a Neonová Rada. Ale i oni se skláněli pod majestátem MANONMORE. Na první pohled neexistovaly problémy, ale to bylo jen zdání, základní potřebou byl totiž růst. A všude kolem už se rozkládala jen běžná, pustá, ač idylická, postnukleární krajina. Ale za ní přeci jen něco bylo.
Město B. potkal podobný osud jako jeho souseda, i nad ním se dnes klenula lesklá kopule. Gargantua market FURTFORTUNA. Ten se potýkal se stejným problémem vlastních hranic. Problematika dalšího rozšiřování se hnala jeho zájem daleko za periferii. A jednoho dne spatřil FURTFORTUNA MANONMORE. MANONMORE spatřilo FURTFORTUNU. Výkřiky nenávisti se nesly mnoho mil pustinou a kola osudu bičovala své koláře. Boží mlýny mlely mlynáře, kteří se v neopatrnosti přimotali mezi kameny. Manažeři běželi do zbrojnice pro Těžká kvádra a usedali na svá obáváná kožená křesla kolem Stolu Těžko Definovatelného Tvaru. Nakonec vznikly dvě frakce. Řád rytířů Čárkového kódu a a Synové sv. Nonstopa Drahoslaveného. Válka začala,-



Marcel z Nápojů (známý též jako sir Marcellus von Truňk) je jedním z rytířů řádu Čárkového kódu. Stal se také členem elitní skupiny, jež má pod vedením knížete Slevase šířit slávu Vykoupitele po okolních pohanských obchodech, hledat kacířské skupiny uvnitř vlastních lidí a vůbec provádět osvětovou a misijní činnost. Záhy se totiž zjistilo, že boj s nepřítelem je mnohem těžší, než se předpokládalo a že válka bude tedy nejspíše dlouhá a vleklá. Neonová rada z tohoto důvodu usoudila, že by bylo dobré přehodnotit taktiku a zaměřit se na boj na více frontách. Boj ideologický, jako je šíření náboženství Vykoupitele na dosud pohanských územích je dobrým příkladem takového boje.
Jednoho dne byl Marcel z Nápojů vyslán svým velitelem na samostatný úkol. Jejich kolona totiž míjela jakýsi koloniál, který však byl natolik daleko od směru pochodu a příliš malý, než aby se jím zabývala celá skupina. Kníže Slevas si tedy předvolal Marcela a řekl mu: „Rytíři z Nápojů, pohleď tam vpravo, jistě hnízdo kacířů zříš tím směrem?“
„Zřím jej, ó můj pane“, odvětil on.
„Je tedy mým přáním, bys jej prozkoumal a narazíš-li na pohanské psy, zachovej se, jak zákon našeho Vykupitele Nejdražího káže. Dostane se ti patřičné podpory a doporovodu, ale nemeškej a vyraž hned“.
Tak tedy pan von Truňk vyrazil. Dostal s sebou doprovod patnácti zbrojnošů a jako duchovní stráž pány patres Koupiáše, Akciáše a Regaluse. Samozřejmě jej také doprovázel jeho věrný sluha, Jan Levný Kravina. Zatímco hlavní voj jel dál, tato malá skupinka se od něj odpoutala a zamířila k podezřelému koloniálu, narušujícímu monotónní rovinu krajiny okolo. Bylo příšerné vedro, vzduch se chvěl a nebyl slyšet jediný zvuk. Celé místo působilo velice tísnivě, ale hlavně nudně, což jako prvního znechutilo Jana Levného, který si nakonec začal potichu pobrukovat písničku. „Satáán dává slevýý, pán páter to nevíí! Pošle čerta do prdelé, my přece máme vykupitelééé, ou jéé!“
„Nerouhej se, hlupáku“, okřikne ho sir Marcel, vida znechucené pohledy kněžích. Normálně by se možná přidal s druhou slokou (Když má Satan výprodééj, kolem kněžích habaděééj. Rvou u něj o botýý, nedělaj s tím drahotýý, ou ty!) Sluha tedy zmlkl a jelo se dál jako v němém filmu. Konečně byl koloniál tak blízko, že mohli přečíst nápis na něm. Stálo tam doslova a do písmene RMZUJ ŇÚF. „Tuhle firmu neznám,“ brblal si pod vousy Marcel. Také kněží vypadali znepokojeně, Akciáš se dokonce žehnal znamením Čárkového Kódu a Koupiáš kolem rozléval svěcenou colu. Jen Regalus, mlčenlivý kolohnát, ověšený ostnatými cenovkami, které se mu zařezávaly do masa a udržovaly jej ve 100% askezi po celý den, rozvážně postoupil kupředu a těžkou pěstí zabušil na vrata. „Hej hola! Ve jménu Svatého Vykoupitele, otevřete dveře a vpusťte jeho syny dovnitř!“ Nic.
Ticho. Takové, že bylo slyšet i skřípání zemské osy. Někdo by ji konečně měl namazat.
Bratr Regalus vzal za kliku a vstoupil bez problémů dovnitř. Zavřeno tedy nebylo. Přes rameno mu nahlížel zbytek doprovodu. Dovnitř by se stejně všichni nevešli. Za pultem tam seděla dívka, asi dvacetiletá, žvýkala žvýkačku s otevřenou pusou a četla si v jakémsi časopise. Bylo na první pohled jasné, proč předtím neslyšela výzvu pátera. Na uších měla připevněny sluchátka o velikosti babiččiných frgálů. Když spatřila naše hrdiny, sundala líně sluchátka a prohlásila: „Brejdenpánové, soryjesanitárníden, neumítečíst?“ a zase se vnořila do četby.
„Jaké jsi víry, dcero? Přiznej barvu, jsi-li kacířka! Máš-li nějaké závadné knihy, vydej je hned, sic je s bratry najdeme a bude pro tebe hůře. A my je najdeme, to mi věř!“, hřímal páter Regalus.
„Cotomelešvoe?“, otázala se sličná sluchátková děva. Páter na to chtěl ještě cosi říci, ale nestihl, neboť rytíř Marcel, dostav se konečně dovnitř obchodu, spatřil děvu a vrhl se jí k nohám.
„Ó, má drahá, co jsem se tě jen nahledal,“ spustil svou nacvičenou litanii. „Celý svět jsem projezdil, bahnem univerza provláčel jsem oudy své, abych dnes mohl mohl stanout na mileném tvém prahu a říci ti s nelíčenou upřímností: Seš fakt kost.“
„Ale pane, co to děláte, vždyť je to zcela očividně pohanská čubka-“, začal Jan Levný, ale nedokončil, neboť dostal v půli sdělení od svého pána učebnicovou facku. Rytíř Marcel skočil nyní již bez skrupulí na dívku, ta zaječela, bráníc se časopisem a pokoušeje se rytíře uškrtit kabelem od sluchátek. V tu chvíli se všechny regály, skříně a mrazící boxy roztrhly, neboť byly jen namalované. Z jejich útrob vyskákali nenávidění Synové sv. Nonstopa Drahoslaveného se zbraněmi v rukou a v hrozné přesile!
„Ach ne,“ zvolal páter Koupiáš, netuše, že právě upadá do jednoho z nejhorších literárních klišé. „Je to past!“ I to se stává.