Nephilium

„Jsi studená děvka,“ konstatoval tiše, aniž by mi nepřestával hledět s téměř dokonalou nehybností do očí. Věděla jsem, že JI spatřil. Ano, bezpochyby musel. Příšeru schovávající se obvykle v bezpečí za zrcadly. Nestvůru dost bezcitnou na to, aby se Ledová královna ve své chladné zemi začala vzteky svíjet na zemi v zuřivém amoku závisti.
Nemělo cenu zapírat, lhát a podvádět, popírat sama sebe, svou pravou podstatu, která byla neměnná. Pohled jsem mu oplácela se stejně nepříjemnou upřeností. „Lichotka?“ promluvila jsem tiše. Příšera v mých očí, v mém nitru se zasmála. Souhlasila se mnou. Naprosto.
Nepatrně zavrtěl hlavou, avšak stále na mě hleděl.
Nevěřil mi. Ani trochu.
Rozumný postoj.
„Konstatování. Pouze konstatování,“ dodal. Aureola ticha a toho zvláštního pnutí rázem vzala za své. „Tobě to snad lichotí?“ lehce se zamračil.
Nezvládla jsem to a ušklíbla se. Možná přišel čas sundat masku. Stejně už ví, že žádná Laura, hodná holka z farmy nejsem. Nikdy jsem jí nebyla, nejsem a nikdy jí ani nebudu. Již není cesty zpět, jak to tak bývá v amerických filmech, kde se ze zlého nakonec stane zachránce světa a lidské populace, kvůli lepšími happyendu.
Nikdy cesty zpět ani nebylo. Pořád jen zběsile vpřed...
Příšera jedinou dobře mířenou ranou rozbila poslední zrcadla a nyní na něj hleděla v celé své kráse a nádherné děsivosti. Cítila jsem, jak se v nitru škodolibě pochechtává, s napětím netrpělivě čeká na jeho reakci. A to čekání ji vzrušovalo. Nás obě.
Nečekaly jsme dlouho.
Rychle ukročil dozadu, přimhouřil oči. Bál se. Tep se mu zrychlil, tělesná teplota stoupla a zřítelnice se roztáhly. Jediný pohled do mých očí a do žil se mu vlila první dávka adrenalinu.
„Kdo jsi?“ zeptal se naléhavě.
„Není to jedno? K ničemu ti to nebude,“ mávla jsem rukou. Příšera otráveně zívla a začala se stahovat zpět do své prostorné vyhřáté nory, temného tunelu, kde bude zase číhat na další vhodnou oběť. Na někoho zajímavějšího. Na někoho, kdo se jí nezalekne.
„Protože za pár minut zemřeš,“ dopověděla jsem a mile se pousmála.
Trhl sebou. „Ty to myslíš vážně.“
Nemohla jsem nesouhlasit.
„Jsi blázen,“ odfrkl a bezděky zavrtěl hlavou.
Ten muž má talent říkat holou pravdu.
„Bude válka,“ dodal rozechvělým hlasem, v němž zaznívala mimo jiné i panika. Snažil se mě od mého úmyslu odradit a moc mu to nešlo. Jak roztomilé. Připomínal mi štěně. Hloupé, naivní. K sežrání.
Zase jsem ale jen přikývla. „Pravil jsi správně,“ podrbala jsem příšeru na uchu a políbila ji do hřívy na dobrou noc. Blížil se konec představení. „Bude válka. Bude se umírat, bude téct krev a bude to znamenat konec,“ nadechla jsem se. „Všeho, všech a zároveň ničeho a nikoho.“
A příšera propukla v šílený řehot.

* * *

Předtím jsem to takhle ovšem nechtěla.
Kdysi, opravdu kdysi dávno jsem si přísahala, že nebudu stejná jako Baltazar. Studená. Neosobní. Bez emocí a výčitek svědomí. Stroj.
A poměrně dlouho dobu se mi to i dařilo. Balancovala jsem na tenké hranici dělící zkušeného profesionála od sociopata a svou příšeru držela uvázanou na krátkém řetězu v hluboké temné díře své opevněné mysli.
Baltazar se mi vždy kvůli tomu smál a dobíral si mě. A sázel se. Sázel se s ostatními, za jak dlouho má příšera nade mnou převezme kontrolu a plyneme v jedno. Jedno tělo, jedna mysl.
Hrůzně dokonalá synchronizace.
Smutné.
O to smutnější, že když jsem tak stála nad zohavenou mrtvolou Světlonoše, toho milého mladíka s talentem říkat holou pravdu a necítila absolutně nic, snad jen lehké rozhořčení nad malou skvrnkou krve na límečku nové blůzy, musela jsem Baltazarovi přiznat plnou výhru.

* * *

Jen tak mimochodem. Nevíte, na kolik se pere prádlo, které potřebujete vyčistit od krve?
Vždy to totiž zapomenu.

* * *

Zálibně jsem si prohlížela svůj výtvor, produkt jedinečného umění. Jen oči příšery dokázaly v změti rudých čar vepsaných do snědé kůže muže vidět umělecké dílo nesoucí jasné poselství.
Až ho najdou, začnou se bát. Pochopí, že tohle již dávno překročilo meze obyčejné šarvátky a změnilo se v regulérní válku.
Buď my nebo oni. Tma nebo světlo.
Konec hrátek, přichází zlatý hřeb programu.
S veselým pohvizdováním melodie Adam´s family jsem do rytmu s nadšením řemeslníka amatéra přitloukala mrtvolu k masivnímu tmavě hnědému kříži za zápěstí a kotníky. K téhle vzácné příležitosti jsem si koupila nové kvalitní kladivo a krásné velké hřeby z kalené oceli, jejichž hlavičky se v té záplavě rudé skvěle vyjímaly a leskly.
Už jen chyběla trnová koruna.
Ta podobnost s Ježíšem, jejich spasitelem, patronem a ochráncem, se nedala přehlédnout. Dokonce mu byl ve tváři i trochu podobný, což se jen hodilo.
V duchu jsem si představovala ty výrazy, až ráno vyjdou před brány a spatří můj dáreček, takový suvenýr na památku na mou maličkost. Škoda, že u toho nebudu moci být. Věčná škoda.
Nakonec jsem vzala ještě jeden hřebík a k hrudi do místa, kde bývá srdce, připevnila vzkaz, tedy spíše podpis, aby si byli naprosto jisti, kdo to udělal. Na pochyby není čas a taky nemám ráda, když za mou práci sklízí ovoce a ovace někdo jiný.
Na zažloutlém ručně dělaném papíře se skvěly tři vlnky, znak pro jeden z nejmocnějších živlů, vodu. Můj živel.
Ten muž měl naprostou pravdu.
Bude válka.