Utah
Utah
Anotace: tohle téma je už klišé, ale mám ho ráda...
*
Bylo kolem deváté večer. Mlha halila celé pobřeží, hvězdy ale byly jasně vidět. Rybáři rozsvěcející či zahalující světla na svých bárkách vypadali jako zmrzačené světlušky, které už nesvítí, ale jen blikají z posledních sil. Občas bylo slyšet francouzský šepot – v mlze se nesl jasně a daleko. Burácení, které už pár hodin pozvolna rozechvívalo nebe, se pozvolna měnilo v tichý řev motorů bombardérů. Rybáři, jež by si obvykle nenechali uniknout ani jednu šanci na úlovek, se už krátce po jedenácté večer houpavě rozkomíhali k domovům.
Mladý muž s tmavými vlasy postříbřenými roky války nervózně na kolenou svíral mausera a pohledem co chvíli letmo zavadil o MG položené vedle sebe. Na lehce zamračené tváři nebylo poznat, co si myslí. Oheň se mu odrážel od epolet na ramenou, občas se zalesklo i označení na límci zeleno-šedého saka. Také jeho oči odráželi plameny hořícího naplaveného dřeva. Plameny a emoce, které se snažil potlačit. Tyhle oči se kdysi uměly smát, uměly plakat. Teď už jen otupěle pozorovaly a vyjádřit zvládly pouze vztek, strach a bolest. Tušil, že nadcházející svítání by mohlo být jeho poslední...
Rozhlédl se po kamarádech, po bratrech ve zbrani, jež v průběhu let prokázali mnohá hrdinství, která ale – jak nemohl tušit – v budoucnu dojdou u jejich i jiných národů jen zatracení. Natáhl ruku pro placatku a lokl si jemné pálenky. Nikdo nemluvil. Jen mlha se pomalu plížila výš, až jim omývala nohy podobna moři pod nimi. Nikdo tu noc nešel spát.
Když o pár hodin později zazněly po vodě strohé příkazy v angličtině, srovnal si lodičku a začal se – jako mnozí jiní – znovu modlit k Bohu. Prosím, ať ho nezatratí... tolik zmařených životů... ať ho nezatratí. Ať ho nechá přežít. Byl 6. červen, za pár minut 6:30 a na pláži se pomalu rozplývala mlha. V jejích zbytcích se objevovaly čluny, kolem kterých se chvěla stejná aura jako kolem pozic držených na pobřeží. Aura strachu. Už dokonce viděl jednotlivé tváře. Měly stejný výraz jako jeho – vyděšený a zároveň odhodlaný. Naposledy pohlédl na nebe, zhluboka se nadechl a začal střílet. Věděl, že dnes zemře. A věděl také, že nezemře jen on a jeho přátelé.
Den, Spojenci označován jako den-D, byl jen dalším krokem ke smrti mnoha dalších vojáků i civilistů, nejen z řad Němců.
*
Bylo kolem deváté večer. Mlha halila celé pobřeží, hvězdy ale byly jasně vidět. Rybáři rozsvěcející či zahalující světla na svých bárkách vypadali jako zmrzačené světlušky, které už nesvítí, ale jen blikají z posledních sil. Občas bylo slyšet francouzský šepot – v mlze se nesl jasně a daleko. Burácení, které už pár hodin pozvolna rozechvívalo nebe, se pozvolna měnilo v tichý řev motorů bombardérů. Rybáři, jež by si obvykle nenechali uniknout ani jednu šanci na úlovek, se už krátce po jedenácté večer houpavě rozkomíhali k domovům.
Mladý muž s tmavými vlasy postříbřenými roky války nervózně na kolenou svíral mausera a pohledem co chvíli letmo zavadil o MG položené vedle sebe. Na lehce zamračené tváři nebylo poznat, co si myslí. Oheň se mu odrážel od epolet na ramenou, občas se zalesklo i označení na límci zeleno-šedého saka. Také jeho oči odráželi plameny hořícího naplaveného dřeva. Plameny a emoce, které se snažil potlačit. Tyhle oči se kdysi uměly smát, uměly plakat. Teď už jen otupěle pozorovaly a vyjádřit zvládly pouze vztek, strach a bolest. Tušil, že nadcházející svítání by mohlo být jeho poslední...
Rozhlédl se po kamarádech, po bratrech ve zbrani, jež v průběhu let prokázali mnohá hrdinství, která ale – jak nemohl tušit – v budoucnu dojdou u jejich i jiných národů jen zatracení. Natáhl ruku pro placatku a lokl si jemné pálenky. Nikdo nemluvil. Jen mlha se pomalu plížila výš, až jim omývala nohy podobna moři pod nimi. Nikdo tu noc nešel spát.
Když o pár hodin později zazněly po vodě strohé příkazy v angličtině, srovnal si lodičku a začal se – jako mnozí jiní – znovu modlit k Bohu. Prosím, ať ho nezatratí... tolik zmařených životů... ať ho nezatratí. Ať ho nechá přežít. Byl 6. červen, za pár minut 6:30 a na pláži se pomalu rozplývala mlha. V jejích zbytcích se objevovaly čluny, kolem kterých se chvěla stejná aura jako kolem pozic držených na pobřeží. Aura strachu. Už dokonce viděl jednotlivé tváře. Měly stejný výraz jako jeho – vyděšený a zároveň odhodlaný. Naposledy pohlédl na nebe, zhluboka se nadechl a začal střílet. Věděl, že dnes zemře. A věděl také, že nezemře jen on a jeho přátelé.
Den, Spojenci označován jako den-D, byl jen dalším krokem ke smrti mnoha dalších vojáků i civilistů, nejen z řad Němců.
*
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk