Jedna

.

Bylo 15. června 2008. Nenamáhejte se hledáním kalendářů, byla to neděle. A bylo ráno.

V budově státní Policie ČR v jednom malém krajském městě však přesto panoval jistý ruch. Zčásti proto, že Oddělení násilné kriminality získává práci povětšinou ve špatně stravitelných časech a dnech. Zčásti také proto, že svůj další případ řešil vrchní komisař Gejza Škarpa, zvaný svými odpůrci pejorativně Míša Kulička.
To brzké ráno se sice ještě proháněl s houkačkou v ulicích spícího města, ale teď už jeho další případ ležel jak na zvláštními kresbičkami ozdobeném umolousaném papíře před ním, tak i v jeho široké velmi zněle vypadající lebce.
Dalo by se říct, že dokonce visel i ve vzduchu.

Za tlustými dvojitě polstrovanými dveřmi s nápisem "Vrchní komisař Gejza Škarpa, policejní útvar města Českých Budějovic, Oddělení násilné kriminality" se totiž odehrávala zvláštní seance. Kdyby kdokoliv - třeba my - zrovna vstoupil, dostal by se do bledým světlem ozářené modré kapsy ráje věčného nikotinu, do světa rostlinek umírajících v nejtemnějších koutech žlutými koberci ofáčované místnosti, obsazené čtyřmi bdělými a jednou poklidně spící osobou.
Mohli bychom v exkurzi zřejmě nerušeně pokračovat, neboť všechen život v úřadovně se v ten moment vyvíjel právě tolik, kolik stihl Samson na kašně Náměstí Přemysla Otakara II. ublížit za poslední století v zápase jednomu pískovcovému lvovi.
Veliký šedivý člověk, pro kterého by označení plnoštíhlý znamenalo totéž, co slovo náklaďák pro monster-truck, měl v masivním křesle u okna hlavu uloženou v lékařsky precizně stabilizované poloze na opěrce, jazyk povytažený proti zapadnutí a velmi stylově procítěně chrápal.
Cedulka na jeho části dlouhého leštěného stolu barvy obsidiánu je bohužel pro nás převržená a posypaná mletou kávou, tudíž zcela nečitelná, ovšem ostatní sošně napjaté lidské bytosti v místnosti, hřadující na straně stolu právě opačné, jsou naštěstí vždy opatřeny cedulkou stojatou, čitelnou a psanou jedním a týmž velmi pečlivým rukopisem. A dokonce – až na poslední obsazené místo v této řadě, tu má i rozmístění předmětů na stole evidentně svůj daný pořádek. Podšálky hrnečků s kávou leží na svých obtiscích, propisky ve stojáncích, listy s poznámkami a notebooky na vybledlejších částech stolu. Před čtvrtým mužem v řadě sice neleží na stole nic, ale zdá se, že barva stolu je ošoupanější v místech, kde zrovna náhodou opírá obě předloktí.

Budeme-li si všímat prvního muže, nastrkaného židlí co nejblíže ke dveřím, najdeme nad cedulkou "inspektor npor. Alois Peklo" až křiklavě napřímeného, no - podle ženského odhadu téměř šedesátníka, oblečeného do nažehlené vypasované černé uniformy, pyšnící se několika stužkami medailí a blýskavě vypucovaným odznakem.
Hladce oholená tvář s decentním symetricky zastřiženým rezatým knírem a počitatelnou číslovkou stejně nenápadných vlasů má velmi zarytý pohled v očích a ruka k levému kolenu ochranářsky tiskne kšiltovku se stejně přepychově lesklým znakem.

Jeho soused, opatřený cetličkou "inspektor Ignác Vemhossebou" s ním ani trochu neladí. Vzhledem tak okolo čtyřicítky, přesto v napjatém posedu tohoto muže zároveň stále přebývá cosi ležérního, pobaveného. V očích výraz zkoumavého zájmu. Oblečený je civilně, do žlutého sáčka, bledých kalhot a hnědých bot, z kapsy bílé košile mu koukají poutka propisek, pod zápěstím levačky pak poměrně drahé ručičkové hodinky. Když si pozorně prohlédnete jeho tvář, bradu a čelo i elegantní účes z blond vlasů, vsadili byste se se mnou, že mluví hlubokým hlasem a nemá problém ho užívat v jednu chvíli jako pinzetu, a v druhou jako beranidlo. Jediný účelně využívaný a přesto vždy plný popelník v místnosti, ho usvědčuje, že je tím, kdo při podobných vystoupeních mordparty zajišťuje kouřové efekty.

Třetí do mariáše má na svém dílu stolu poslepované cedulky dvě. To proto, aby dokázaly pojmout text "inspektor Bc. Mgr. JUDr. ppor. Bartoloměj Brůha, PhD.", který zaopatřuje profesní formulaci tohoto zvláštně vypadajícího košilatého obrýleného mladíka. Při pohledu na něj, se člověk trochu vzpírá uvěřit tomu, že je této osobě šestadvacet let a je čerstvým absolventem policejní akademie s vyznamenáním a doktorátem práv z Plzně, nabytým kupodivu zcela regulérně. Přepadají ho spíš takové ty tísnivé pocity o zbytečnosti existence života ve vesmíru. O únavě, přestože je osm hodin ráno. Přepadá ho strach o zdraví onoho mladíka. A také o vlastní bezpečnost v tomto městě, jestliže se elitním detektivem může stát něco takového. To všechno jsou samozřejmě jen subjektivní pocity a dojmy získané prvním povrchním pohledem.
Druhý pohled už mu většina z vás nejspíš raději ani nevěnuje. Leč – je-li někdo z vás kriminálníkem, přiznejte se mi tu rovnou, neboť jste stejně právě provedli osudovou chybu.

Čtvrtý muž, rovněž shodou osudových okolností nasazený do košile a brýlí, sic vypadající o dost zdravěji, se k trojici podle odsunuté židle a pátravého toulání očima po místnosti moc nemá. Cedulka nám o něm prozrazuje jen, že je to "Podezřelý 1". O kus dál se potom válí více nepoužitých cedulek, kde se to Podezřelými a Svědky jen hemží. Zpola tu vykukuje i "inspektor por. Nela", ale dál je text na hromadě zakrytý nějakým konfidentem 3.

Tím by naše bezstarostná prohlídka skončila, protože v místnosti se právě začalo něco dít.

Komisař Škarpa, o kterém povědět, že je tlustý, by bylo urážkou i tlustého masa v segedínském guláši otevřel konečně oči, schoval jazyk za vyceněnými zuby a přeskupil hmotu v křesle. Dalo by se říct, že se narovnal. Ansámbl místnosti na to reagoval extrémně různorodou škálou grimas, ale otevřel-li by teď někdo okno, vyplul by na ulici nejspíš obláček zformovaný do slova "konečně".

"Jak jsem vám říkal, tak utekl," vypravil ze sebe Škarpa, mlaskl a začal si něco rýpat jazykem mezi rtem a dásní spodního předkusu.

Nastalo ticho z kategorie táhlých & zoufale prázdných, ovšem v tomto složení zúčastněných osob mělo jen minimální šanci povalovat se po místnosti dlouho bez výslechu. Inspektor Vemhossebou se nejprve zle podíval po inspektoru Brůhovi, který ovšem sledoval jen své ruce a intenzivně měnil barvy. Pak se demonstrativně nepodíval po inspektoru Peklovi, to jen aby následně zvolil samostatný frontální výstup proti hoře spíš horizontální než vertikální.

"Pane komisaři, KDO utekl?"

Gejza se zaculil: "Vy jste asi spal, že? Musíte dávat pozor, když vám něco vyprávím. Chápu, že je na vás dnes brzo, ale musíte si udržovat kondičku a být pořád ve střehu. Žádná informace vám nesmí uniknout. Podívejte se na mne, šestašedesát, a jak se dokážu o všechno postarat. Důležité je mít trénink, píli a trochu toho talentu. Bárto, vám je zase zle?"

"Bolí mě břicho, pane komisaři, něco špatného jsem včera snědl."

"No vidíte. Životospráva. Kolikrát vám mám povídat, jak důležitá je. Musíte si dávat pozor na svůj jídelníček. Jíst zdravě a přesně tolik, kolik potřebujete. Rozvrhněte si nějaký plán, kolik energie denně spotřebujete a podle toho si připravte, co budete jíst. Nestravujte se narychlo, necpěte do sebe přemaštěná, připálená a zbytečně tučná nebo sladká jídla. Nepřejídejte se. Poslyšte, nekoukejte tak na mě, vy jste důležité úřední osoby. Zastáváte těžko nahraditelné funkce a navíc jste policisté. Vy musíte jít lidem příkladem, jak tělem, tak duchem. Fyzicky zdatný, duchem bystrý, klidný a odvážný – takový má být policista. A detektivové jsou také policisté, pamatujte si to. Ani tu zase nejste všichni. Podívejte, támhle na pana Jeřábka. TEN by mohl jít k policii. Mladý, bystrý a schopný člověk. Jako sazeče je ho škoda. Pojďte, mistře sazeči, postavte se tady a všechno jim to zopakujte."

Oslovený trochu nerozhodně vstal a představil se: „Arnošt Jeřábek, pánové, pracuji jako sazeč u tiskařských stojů. Tiskneme u nás hlavně noviny. Zejména Deník pro Jihočeský kraj.“
„To je deník. Tiskneme ho každý den,“ dodal, když sledoval pohledy zúčastněných.

Zatímco Škarpa se nad předvedeným proslovem usmíval, Peklo si ometal prach z rukávu a Brůna tiše trpěl, Vemhossebou si významně spojil třemi prsty obočí.
„Deník se většinou tiskne denně. Nela je na rentgenu s rukou. A nikdo nám pořád nesdělil, kdo vlastně odkud utekl,“ poznamenal.
Zdálo by se, že oba inspektoři reagovali z jeho slov pouze na jméno Nela, přičemž se oba zatvářili podobně soucitně a nepřítomně zasněně.
Pan komisař, jak bylo jeho zvykem, nereagoval nijak.
„A lidé ho také denně čtou, že...“, setkal se Gejza s očima podřízeného. „Viďte, Peklo,“ sklouzl pohledem na druhého.

„Já čtu jen přílohu na víkend, když tam nejsou nějaký babský kecy. Potom military měsíčník a časopis Policista. Teď maj na webu ministerstva nádhernou videoprezentačku, pane komisaři. Z toho JouTube, znáte to?“

„Takže včerejší číslo Deníku nemáte. A ostatní?“

Celá trojice teď jakoby zbystřila a začala být živější. Možná i ty květiny v růžcích zkusily trochu povyrůst.

„Je něco zajímavého ve včerejších novinách?“ zeptal se opatrně Vemhossebou.

„Právě, že není,“ roztáhl úsměv Gejza a vytáhl z kapsičky šedivého saka duhovou kuličku velkou asi jako třešeň. Tiskař ho trochu udiveně a pozorně sledoval, jak jí pokládá do prázdného popelníku a pomalu zaujatě s ní projíždí ve vroubcích kolem jeho vnitřního kraje. Detektivové tomu žádnou zvláštní pozornost nevěnovali. Dobrý pozorovatel by spíš řekl, že s tímhle Gejzovým gestem zrovna vypnuli zrak a zapnuli uši i mozek.

„Pane Jeřábku, řekněte nám znovu o tom, proč včera vyšel Deník v téměř polovičním nákladu. Nezapomeňte se přitom zase zmínit o tom nalezeném těle.“

„Ale já ještě nic nevypovídal.“

„Tak nám to prosím zopakujte,“ usmál se Gejza Škarpa.



A zatímco se hustým plynným vesmírem za dveřmi s dvojitým koženým polstrováním, za neotvíratelnými křídly oken, za zdmi s tlustou vrstvenou fasádou rozléhal monotónní projev páně Jeřábka, sedělo na drátech trolejového vedení naproti několik olejově zbarvených holubů. Den se začínal ohřívat a přijíždějící městská linka číslo sedmnáct je vyplašila do blankytného nebe zrovna tak příhodně, aby konečně přestali clonit ve výhledu menšímu snědému muži s dalekohledem, postávajícímu nervózně na druhé straně Mariánského náměstí.

Dusný městský červnový den se barvil do modra a zlata.

.