Není úniku

Zase se mi zdál ten podivný sen. Muž, stojící na pohyblivém schodišti, které směřují dolů k nástupišti metra, skrývá svoji pravou tvář za falešnou maskou z umělé hmoty. Šklebící se šašek s ostře bílou pletí a červenými tvářičkami pod děsivě vytřeštěnýma očima sleduje své okolí, které se na něj neodvažuje ani pohlédnout, v až pobaveném smyslu slova. Kamenný výraz karnevalového obličeje neskýtá žádný náznak emocí, byť i životně důležitého dýchání. Nikdo neví, kdo je tento záhadný člověk zač, někteří se dokonce uvolili pochybovat o lidské existenci oné hororové postavy, jež se každou noc objevuje v podzemí metra a s oznámením půlnoci ve zvonkohře, rozeznívající se dlouhými bílými chodbami, opět zmizí jako temná pára nad hrncem. Ještě než vymaže svoji přítomnost noční můry, obrátí hrůzný vzhled přímo ke svému pozorovateli a zasměje se ďábelským smíchem, aniž by se mu pohnuly koutky rudě obkreslených úst na bezkrevných rtech. Oběti snu ztělesněné hrůzy prožívají nepříjemné pocity o cizích pohledech a neznámých děsech, jež je pronásledují na každém kroku v černém stínu smrti a příslibu něčeho zlého. Výsledek zábavy z postrašení hloupých kořistí mi zní v uších jako důkaz samotného pekelného lordstva a utvrzuje mne v přesvědčení o něčem, co bylo až doposud považováno za nemožné. Díky tomu si nemůžu být jistá, zda to, co prožívám v temných tunelech metra, je pouhá vidina ve spánku pozorovaná pohledem z různých úhlů, nebo se jedná o skutečné prožití toho, čeho se všichni tolik obávají.

***

Nacházela jsem se v nejvyšším patře výškové budovy, kde se před několika okamžiky odehrála nákladná loupež. Lupič spolu s ukradeným zbožím, které si nesl podle výpovědí očitých svědků ve starém otrhaném pytli, skočil z okraje střechy dolů. Padal desítky metrů ve volném pádu. Svědci si nevzpomínají, že by ho viděli odejít nebo ležet na zemi. Počasí značně ztěžovalo všem situaci, protože byl hustý déšť a z horkého vzduchu se ze stromů vypařovala pára, jenž se vyvalila přímo proti budově. Lupič tak byl skvěle maskovaný a během letu vzduchem mohl podniknout různé manévry, které zůstali ostatním zcela neznámé a nepochopitelné.
Stála jsem u proskleného okna, táhnoucího se přes celou délku stěny, z něhož byl nádherný výhled na celé město prostírající se pod námi. Vodnatá clona z mraků bránila v ostrém detailu, a tak způsobila pouhé barevné svítící šmouhy zdobící mrakodrapy a nákupní centra.
Občas je o něco jasněji ozářil bílý záblesk prostupující bouřky a klikatící se řeky blesku.
,,Pojďme,“ zašeptala sestřenice, která až doposud byla u mého boku v závazku přísného mlčení. Podívala jsem se do jejích kaštanových očí a zřetelně v nich poznala, že z toho všeho nemá příliš dobrý pocit. Věkově jsme od sebe byly oddělené pouhým jedním rokem a vzhledem jsme se taky nijak výrazně nelišily. Vlasy hnědé barvy, které se u mě mírně kudrnatily po ramena a u sestřenice rovnaly v dlouhých pramenech do půli zad. Oči jsme měly totožné barvy, v mých se dala zahlédnout i slabá zelená. Postavově jsme se jedna druhé téměř podobaly, štíhlá linie těla se značnou skoliózou, u sestřenky mírně zakulacená záda s patrným hrbem při narovnání.
Často se nám stane menší nedorozumění, když si lidé myslí, že jsme sestry, a přitom jsme jen pouhé příbuzné. Jak záhadná věc ty dnešní geny, někdy dokáží velmi skutečně zmást i lidské oko.
Bez sebemenších námitek jsem pokývala hlavou a společně jsme vyrazily od místa činu k výtahu na druhé straně místnosti. Byl zařízený ve zvláštním starodávném stylu. Místo na stání umožňovala jediná dřevěná deska, jenž se nepatrně viklala, a sjížděla pomalým tempem dolů po točité dráze. Na jejím boku byla připevněná páka k výběru rychlosti v podobě čísel ukazující daný stupeň klesání. Před vstupem na dřevo jsme si se sestřenkou vyměnily pochybovačný pohled s náznakem strachu, při kterém mě nepříjemně bodlo u srdce.
Jelikož byl výtah přizpůsobený pouze pro jednu osobu, což není moc chytře udělané, jsme si k větší bezpečnosti i pohodlnosti na desku raději sedly a pevně se chytily jejích okrajů.
,,Můžeme?“ zeptala se mě sestřenice pro případ, že bych ještě nebyla připravená, ale já v konečném rozhodnutí přikývla. Zdálo se mi, jako bychom nejely výtahem, nýbrž na horské dráze s nekonečnými kolejemi a děsivými propady do temných hloubek.
Opatrně zatáhla za páku na nejmenší stupeň a my se daly obezřetně do pohybu. ,,Je tu celkem tma, že?“ otázala se po chvíli nervózně. Zajisté chtěla uvolnit tíživé ticho přerušované strašidelným vrzáním kladky. K přispění jejího záměru jsem se uvolněně zasmála a od chladných stěn ke mne dolehla má vlastní ozvěna v písklavých tóninách.
Netrvalo dlouho a výtah se pomalu začínal přibližovat ke svému konci. V tom se zčistajasna ozvala dutá rána a hlasitý křik z místa, kde jsme před nástupem do výtahu stály. Děsivý jekot k nám dolehl z temné černoty nad námi. Ani jsme se nemusely té druhé ujišťovat a automaticky jsem se ujala táhnutí páky na vysoké stupně. Zrychlily jsme s takovým tlakem, až jsem měla křečovitě sevřené prsty celé rudé. ,,Co se tam nahoře mohlo stát?“ vykřikla přes hluk výtahu sestřenka a v hlase jí zazněla panika. ,,Vůbec netuším, ale neznačí to nic dobrého,“ odpověděla jsem jí ve stejném stylu a s očima otevřenýma dokořán strachem jsem nahlédla do tmy nade mnou. Ať už jsem v ní hledala cokoliv, nic se neukázalo.
Konečně deska s prudkým zpomalením zapadla do vyhloubené čtvercové díry značící konečnou stanici. Bez váhání jsme obě prudce vyskočily a rozeběhly se kachlíčkovanou chodbou k blízkým východovým dveřím. ,,Kam chceš jít?“ křikla mi do ucha sestřenice s hlavou natočenou do boku proti vzniklému silnému větru. ,,Nevím.Hlavně se odsud musíme dostat.“ Nebyla z mé odpovědi zrovna nadšená, ale nic lepšího jsem v tu chvíli nedokázala vymyslet. Na to jsem byla příliš vyděšená a zmatená.
Silou jsme vrazily do dvoukřídlových dveří a každá vyběhla jedním východem ven do dešťového podvečera. V jednom okamžiku jsem měla pocit, jako bych zahlédla v dálce světla nějakého vozu, ale tu možnost jsem téměř hned zamítla. Vždyť jsem ani nevěděla, proti komu čelím a jestli někdo takový vůbec je. ,,Podívej! Jede k nám autobus!“ oznámila mi nadšeně sestřenka a nedočkavě chvějícím se prstem mířila do míst nedaleko autobusové zastávky, která se nacházela kousek od nás. V záchvatu paniky jsem bezhlavě popadla zmatenou sestřenici za ruku a pospíchala s nataženou paží vyvrácenou dozadu k přijíždějícímu vozidlu. I přesto, že jsem neměla nejmenší tušení, co se mohlo skutečně stát lidem nahoře, jsem sebejistě věděla, že tu už není bezpečno a neuškodilo by se odsud dostat někam daleko do bezpečí.
Dělilo nás od autobusu pouhých pár metrů, když vtom se ze zpomaleného tempa brzdění opět rozjel na plný plyn přímo proti nám. V marném přesvědčení o konečné smrti jsem vydala z hrdla poslední ječivý výkřik. Měla jsem dojem, že sestřenice udělala to samé.
Nastalo hrobové ticho. Opatrně jsem začala otevírat pevně zavřené oči, jelikož jsem si myslela, že jsem se dostala do nebe. Nesedělo mi ovšem vyfukování páry z brzd a tiché otevření dveří. Překvapeně jsem zjistila, že stojím několik centimetrů od kapoty autobusu nad kabinou řidiče, kde ovšem nikdo neseděl ani neřídil za volantem. Toho menšího detailu jsem si skoro nevšimla a nevěnovala mu nijak velkou pozornost oproti tomu, co se před chvílí stalo.
Sestřenice byla celá bledá a vyděšená k smrti. Nemohly jsme však ztrácet ani minutu zbytečným čekáním a nicneděláním, když se v našem blízkém okolí mohl pohybovat nějaký zabiják nebo vyvržený psychopat. Bez upozornění jsem vzala sestřenici za paži a dovlekla ji za bok autobusu ke dveřím, které už byly otevřené a připravené k nástupu pasažérů. Zmatenost mne natolik připravila o rozum, že jsem okamžitě začala stoupat v rychlých krocích po schůdcích, aniž bych si byla jista, že mi nic nehrozí a nejsem součástí nějaké děsivé hry na kočku a myš. Za mnou svižně cupitala sestřenka, stále držena mou rukou. Nabyla jsem podezření, že tím rychlým sledem událostí ztratila hlas a s ním i normální smysly člověka. Spekulace se mohly kdykoliv vyvrátit, ale už jen to pomyšlení na následky posledních pár desítek minut bylo mrazivé.
Ačkoliv řidič chyběl, spěšně jsme si razily cestu uličkou kolem dalších lidí sedících bez jakéhokoli výrazu na sedačkách. Početně jich nebylo příliš mnoho, odhadovala jsem jen šest až sedm cestujících. Unaveně jsme si sedly na nejvzdálenější místa na konci autobusu a zrychleně dýchaly, jako bychom před chvílí doběhly maratón. Taky srdce na tom nebylo zrovna nejlépe, tlouklo jako splašené a dralo se vší silou na povrch. Zhluboka jsem si povzdechla na důkaz úlevy díky pohodlným měkkým sedadlům a pocitu útulnosti.
Zaregistrovala jsem nepatrný pohyb za proskleným okénkem řidiče a v rychlosti jsem spřádala plány na nejbližší únikovou cestu. Nemohla jsem už nikomu a ničemu věřit, protože za každým falešným úsměvem na milé tváři se mohlo skrývat to poslední, co se oku naskytne po celý zbytek života.
Naneštěstí se ukázalo, že oním děsivým přízrakem byl pouhý hnědovlasý chlapík s krátce střiženým účesem a strništěm, jenž groteskně vykoukl z miniaturního okénka na vydávání jízdenek. Nechápala jsem, jak se tam mohl dostat, ale neměla jsem sílu na zjištění skutečné pravdy a navíc jsem pochybovala, zda by mi ta námaha za to stála, když se tu dějí mnohem závažnější činy. Raději jsem se tím více nezaobírala a snažila svou pozornost přenést na pohybující se ústa řidiče, který nám něco naléhavě sděloval.
,,Prosím, žádám vás tedy především o klidné jednání a žádné bezhlavé ani unáhlené chování, za něž by jste později mohli krutě doplatit,“ během mluvení dbal na ledový klid, ale přeci jen se v jistých úsecích odhalila kapka strachu a bezmoci. ,,Nevíme přesně, o jaký druh člověka jde a jak moc je nemocný, jen jsme si jisti, že ohrožuje své okolí vlastními problémy, tudíž se stáváme automaticky jeho součástí.“ Po dokončení věty se mi zastavil dech a odmítal se znovu dát do práce. To, co mi vytanulo na mysl jako hororová povídačka se právě potvrdilo v pravdivou realitu, v níž se nacházíme jako snadno lapitelná kořist v obřím labyrintu plném spletitých cestiček, chodbiček a slepých zdí. Před úplným zešílením mne zachránil opětovný chladný hlas řidiče, který na své pasažéry upíral pohled plný možné naděje, že děsivé probuzení do světa nočních můr bude brzy ukončeno. ,,Dbejte tedy na svoji bezpečnost a pevně se připoutejte. Za chvíli vyrážíme.“ S posledním pohlédnutím do němých obličejů nevědíc, co by měly očekávat a čeho se bát, zalezl zpátky do kabiny a s mírným cvaknutím zavřel okénko. Očekávané vyděšené šeptání svému sousedovi a vzájemné sdělování osobních informací se změnilo v mnohem horší napjaté ticho jako půlnoční návštěva hřbitova. Déšť už začínal pomalu polevovat a z bouřky se ozývaly už jen pouhé bílé záblesky s matnými dutými ozvěnami hromů. Mlčky jsem si zapnula dlouhý pás připevněný k horní části sedadla a navlékla si ho přes hrudník do cvakacího spínače. Při té příležitosti jsem se povzbudivě usmála do bledého obličeje sestřenice, která se zdála, jako by byla v jiném světě s naprosto jinou dějovou zápletkou. Má snaha o zklidnění atmosféry se nevydařila tak, jak jsem původně zamýšlela. Připadalo mi, že se od sebe se sestřenkou vzdalujeme do čím dál větších končin odlišnými směry. Věděla jsem o zoufalství prohánějící se každou duší v tomto autobuse a veškeré další marné pokusy jsem tím definitivně vzdala. Zbylo pouze doufat v nadějeplné závěrečné rozuzlení.
Ucítila jsem nastartování motoru a vibrace ze silného vrčení se dostaly do všech částí mého těla. Ironicky jsem se ušklíbla nad myšlenkou o natolik silných vibracích do mozku, že by způsobily jeho následný výbuch a vysvobození z téhle prekérní situace. S mrazivým přeběhnutím po páteři jsem si pomyslela, že začínám být stejně bláznivá a šílená jako ten, jenž nás do tohoto problému dostal a má na svědomí víc, než si sám dokáže představit.
Projeli jsme kolem budovy, ze které jsme utíkaly a v níž se stalo něco krutého, a zamířili na temnou dálnici s patrnými lesklými kalužemi, které osvítily přední reflektory autobusu. Zmohla jsem se jen na vyděšené těkání očima z jedné strany na druhou a obezřetné sledování situace za špinavými okny, na nichž byly viditelné svislé stopy po nedávném dešti. Po nějaké době mne pozorování unavilo natolik, až jsem bez většího vědomí o mém stavu usnula v neklidný spánek, z něhož mě občas probudilo drncání kol na nerovné cestě a podřimování ostatních. Nevěděla jsem, kam jedeme a ani co mne tam čeká, ale byla jsem ráda alespoň za částečné pohodlí a slušný odvoz i s možností odpočinku. Tlak sestřenčina loktu mě tlačil ze strany do zad a ujišťoval mne tak v jejím pohodlí a tvrdém spánku. Vyčerpaně a se vší silou jsem pohnula koutky úst v potutelném úsměvu.

***

Probudil mě hlasitý křik a uspěchané prosby, které se ozývaly ze všech stran a útočily na mne jako nedozírní nepřátelé, jež nezastaví ani ta nejsilnější zeď. Odrážely se od ní zase nazpět a doléhaly na mne s o to intenzivnějším účinkem. Nejistě jsem pootevřela jedno oko, a když se přede mnou naskytl pohled na zmatené pobíhání všech cestujících v uličce mezi sedadly a jejich vyděšený jekot, v plném vědomí jsem otevřela i to druhé. Vysílená z nedostatku spánku a s ulepenýma očima jsem se zpomaleně zvedla do přímého sedu a nechápavě se podívala na sestřenici. Horlivě ukazovala někam ze zadního okna do temných stínů a nezastavitelně mumlala o okamžitém zrychlení a opatrnosti řidiče. Při bližším naklonění přes okraj sedadla jsem v černotě rozeznala žlutá rozmazaná světla vycházející z domů a z pouličních světel na okrajích chodníků. Jeli jsme s mírným nadskakováním po dlážděné cestě z kočičích hlav v nějakém malém zapadlém městečku. Nezaznamenala jsem nic, co by mohlo být zdrojem takového strachu, paniky a vyděšení.
Nestihla jsem se ani zeptat, protože přesně v tom okamžiku se obávaný přízrak vynořil zpod stínů do osvětlené části silnice pouhých několik metrů od nás. Domnívala jsem se, že ještě spím nebo mne přepadly z nespokojenosti fantaskní halucinace, ale postava vyobrazená v tak jasných detailech mi tuto myšlenku spolehlivě zahnala.
Vypadalo to jako komická hračka, která utekla z pokojíčku zlobivého dítěte, aby si užívala vytoužené svobody a volnosti namísto trýznění jejím pánem, na jakého jí zůstala doživotní vzpomínka v ne příliš hezkých podobách. Ve skutečnosti to mělo z poloviny lidské tělo, na němž byla vysoce posazená mužská hlava s krátkými rozčepýřenými vlasy hnědé barvy a po obvodu obou tváří až dolů k bradě se mu táhlo krátké černé strniště. Na popelavé pleti se zračily sešité jizvy a nafialovělé modráky s červenými boláky uprostřed. Špinavá, vybledlá košile s krátkými utrženými rukávy, na koncích zdobené zelenými knoflíky, zakrývala horní část těla. Zbytek těla umožňovala k pohybu stříbrná, lesknoucí se pružina, zatočená ve spirálovitých zákrutech místo nohou a částečně i pasu. Díky ní se muž bezproblémově hýbal ve vysokých skocích s ladným odrazem a jemným dopadem zpátky na zem. Zajisté nemohl nic cítit, když mu nohy nahrazovalo netečné železo. Celkové vzezření se velmi podobalo neustále hopsajícímu míčku, který se snad nedokáže nikdy zastavit a ovládnout tak závislost na neutuchajícím skákání. Možná, že kdyby se přeci jen nějak zarazil, dokázala by ho ta rapidní změna i zbavit života, který má už tak dost mizerný.
Připadalo mi, že uplynuly celé hodiny, jak jsem na něj zaraženě zírala s vytřeštěnýma očima plných nevěřícného objevu. Systematicky hopsal stále stejným stylem za rozpouštějícími se oblaky výfukových plynů a přitom se nacházel blízko u okraje temného lesa.
Až jsem si uvědomila onu krutou pravdu, proti jak závažnému nepříteli to vlastně čelíme, vystrašeným křikem jsem se připojila k ostatním a dala tím najevo úzkost a bezmoc, které tolik ovládali i všechny přítomné v autobuse. Slabost mnou bolestně zmítala ve všech vnitřnostech jako škodolibý had s neskonale mrštným ocasem a ostnatou koulí na konci.
Všechny mé útrapy jsem jednou chtě nechtě musela odložit jako opotřebovaný papír, počmáraný na každém bílém místě bez jediného nevynechaného centimetru, a začít uvažovat logickým myšlením. Netušila jsem přesně, jak takovou náročnou věc hodlám provést, ale musela jsem se do toho pustit co nejdříve, než dojde k tomu nejhoršímu, ač jsem nemohla najít přesný význam, který by tomu dokázal odpovídat.
Odhodlaně a s pevně sevřenými zuby jsem vstala a vydala se k řidiči, jenž se ještě od pozdního odjezdu z budovy neukázal. Neviděla jsem důvod, ale kdesi uvnitř jsem se bála toho, co uvidím sedět za volantem. Začínaly na mne přicházet mrákoty, a tak jsem pomalu, ale jistě opouštěla své místo a zanechávala za sebou stále křičící sestřenici i zbytek panikařících cestujících. Cestou skrz uličku jsem se pro jistotu přidržovala dlaněmi okrajů sedadel, abych se v monotónní drncavé jízdě nesklátila dolů, protože mi bolestivě tepalo ve spáncích a v celé hlavě se mi převařovala krev, která mi znesnadňovala normální chůzi a motala tak celým autobusem z boku na bok.
Naneštěstí jsem se ke kabině dopravila bez jakéhokoli zranění či jiné újmy na zdraví a mátožně jsem zlehka zaklepala vybledlými klouby na plastové okénko. K mému překvapení z něj nevystrčila hlavu slizká příšera ani zabijácký mutant, ale stále stejný muž, co k nám na začátku promlouval a nabádal nás k důstojnému chování. Dívala jsem se na něj vyčerpanýma rudýma očima a snažila se ze sebe vypravit co nejvíce slov, i když mi nebylo dobře rozumět. ,,Prosím vás…musíte zrychlit…jeďte, co nejvíc je tahle kára schopná ze sebe vypravit…nebo nás to vzadu spolehlivě zabije…tak prosím zrychlete!“ Zoufalé prosby se nedočkaly příliš velkého úspěchu. Řidič, s rukama položenýma na volantu a nohou na plynu, mi věnoval chápavý pohled a sám si dovolil zhluboka povzdechnout. ,,Podívejte, slečno…s tímhle dotazem ke mně chodí všichni, každou chvíli tu mám někoho, kdo na mě křičí a nadává, ale nic víc pro vás v tuto chvíli nemůžu udělat.“ Zaraženě se odmlčel a obrátil hlavu zpátky dopředu k ujíždějícím čárám dálnice a temným stínům kolem světel předních reflektorů. ,,Sám tomu stvoření nemůžu uvěřit. Je jako z jiného prapodivného světa. To nám snad poslal sám Satan za naše pekelné hříchy.“ Poznala jsem, že tímto náboženským přirovnáním ukončil rozhovor a zanechal mne tak svému vlastnímu osudu.
Začínaly mě pálit oči z příchodu slaných slz. S marným vzlyknutím jsem se bezmocně otočila nazpět v navrácení se k sestřenici a čekání na konečnou bolest, nebýt jisté maličkosti, která mne prudce zastavila a donutila se zamyslet nad jistými možnostmi.
Poskakující panák zmizel. Na můj zmatkující mozek to byl moc velký oříšek s tvrdým obalem, než abych jej dokázala rozlousknout. Přeci jen jsem se s novou nadějí rozhodla znovu zamířit k člověku, který byl naše jediná záchrana a až do poslední vteřiny držel své cestující v prozatímním bezpečí. Chystala jsem se s rozzářeným leskem v již suchých očích k radostnému oznámení, kdyby mne před pouhými několika kroky, dělící moji polohu od kabiny řidiče, nevyrušila nová vlna ječivého křiku s ještě silnějším rázem než minule.
Při zpomaleném otáčení k zadnímu oknu mne polilo nesnesitelné horko plné děsu ze spatření hrůzy, jaká se nám doposud skrývala v černotě našich nejhorších představ.
Předpokládala jsem, že se můj šestý smysl mýlí a halí ho pouhá mlhovina zakrývající skutečnou pravdu. Jediný pohled do bledé tváře se šklebící se pusou a vytřeštěnýma očima spolehlivě zastavil mé srdce a zabránil přívodu kyslíku do scvrklých plic.
Zpočátku mi rozostřený zrak tajil přesnou podobu přízraku, avšak po pár vteřinách se zaostřil natolik, až se mi tím odhalením zatočila hlava, jako bych seděla připoutaná na sedačce kolotoče a někdo mne prudce roztočil.
Kdysi jsem jako malá holčička žila v naivní víře z babiččina vyprávění, že pokud se nám sny zdají často a cítíme jejich sílu, je velká pravděpodobnost, že se ony vidiny z fantastických světů bohatých na víly, draky a krásné princezny jednou splní. Litovala jsem, že mi něco takového vůbec kdy přišlo na mysl. Karnevalová maska s nehybným obličejem, běžící s děsivou rychlostí za koncem autobusu, mne uvrhla do bezpochybného přesvědčení, že ve slovech zesnulé stařenky byla skutečná pravda. Noční můra trýznící každičkou noc mou nebohou mysl se potvrdila přímo před mým zrakem. Jméno, jenž podtrhuje veškeré typické znaky postavy ze světa děsů a nočních můr, které bylo až do tohoto okamžiku známé pouze z filmů. Jigsaw.
Tlak z neuvěřitelného děsu mi projížděl až do morku kostí, kdy se mi zdálo, že mne pomalu umučí ve svíjejících bolestech, o jakých se mi ani nezdálo.
Sebrala jsem všechnu zbývající energii, která ve mně ještě stále setrvala, a uspěchanými kroky jsem hlasitě zabouchala na okénko řidiče s takovou prudkostí, až se plastové sklo mírně otřáslo v rámech. Upřený pohled v očích hnědovlasého muže s nepatrným odleskem otrávenosti mne o to více povzbudil k činu, jenž byl naprosto neodkladný a příliš závažný. ,,Zabijte nás,“ zašeptala jsem tak tiše, jak mi to jen kouska dechu umožňoval. Nebyla jsem si jistá, zda jsem se dočista nezbláznila a ze všeho nezešílela na pokraji samého zoufalství. Věřila jsem však smrti způsobené vlastním údělem spíše, než-li padnout do vražedných rukou šaška, jenž bude s radostí pokračovat v mučení mé duše i v posmrtném životě a já tak nikdy nenaleznu klidu. Možná právě to Jigsaw chce, abych si myslela, a získá mne tak mnohem snáz, aniž by se přitom musel nějak namáhat. Takhle mu padnu rovnou do smrtící náruče zla.
Ale i přesto jsem trvala na své volbě a hodlala se jí držet zuby nehty. Nezbývalo mi nic jiného než věřit v boží zázrak a rychlé vysvobození. Řidič na mne po celou dobu mého zamyšlení udiveně hleděl a pořád dokola si v hlavě přemítal neskutečnou prosbu, o kterou ho tahle dívka stojící u jeho okénka požádala. Mezitím jsem se zvědavě ohlédla přes rameno a vyděšeně spatřila Jigsawa, již zavěšeného na zadní kabině pro motor s ostrou dýkou v ruce, připravenou k probodávání tvrdým materiálem ke svým kořistem.V mžiku jsem se nakláněla k řidiči a úporně mu ječela do stále udiveného obličeje.
,,Tak dělejte něco přece! Nevidíte snad? Chystá se nás zabít nějaký šílenec v masce od karnevalu a vy si klidně dovolíte jen tupě zírat! To si říkáte řidič? Jak vám vůbec mohli dát povolení k řízení autobusu?“ vyčítavá slova se ze mě jen hrnula. Mnohdy jsem ani nevěděla, co říkám, ale byla jsem s tím nadmíru spokojená. ,,Stojím tu před vámi a prosím vás o smrt. Znamená pro mne víc, než si myslíte. Je to vysvobození.“ Samým rozrušením jsem se třásla a cítila, jak mi po celém těle naskakuje husí kůže. Přerývaný dech mi rozběhl srdce do neskutečných rychlostí. Pohlédla jsem přes kabinu řidiče za přední sklo, které skýtalo scenérii vysokých stromů, vzdálených necelých deset metrů od autobusu. Délka se každou uběhlou vteřinou rychle zkracovala. Neměla jsem moc času. Musela jsem to udělat.
Jakoby mi Jigsaw četl myšlenky, bleskurychle začal bodat do odolného plastu a úspěšně se mu podařilo vytvořit malou, ale neustále se rozšiřující díru o velikosti tenisového míčku. Jeho šílenost potvrzoval šklebivý výraz na rudě namalované puse.
Odhodlaně jsem se otočila zpátky k řidiči a zadívala se na něj co nejprosebnějším pohledem.
,,Kdybych vám řekla, aby jste naboural do támhletěch topolů, udělal by jste to?“ položila jsem mu otázku, která vyzněla jako jakási zkouška při důležitých testech, a sama si nebyla jistá její odpovědí. Malý okamžik nespouštěl můj výraz z očí a nakonec zavrtěl nevěřícně hlavou.
,,To snad nemyslíte vážně! Děláte si ze mě blázny? Nejste vy taky šílená?“ Jeho náhlá pobouřenost mne vyvedla z míry a uvedla do menších rozpaků. Naivně jsem doufala v jednoduchou domluvu a rychle provedenou akci. Komplikace tu nebyly na místě, ale než jsem stačila cokoliv namítnout, ujal se dříve slova on. Výhružně se ke mně otočil a dočista zapomněl na řízení, které se nenápadně zatočilo na pravou stranu směrem ke stromům. Zbývalo pouhých pár metrů. Byla jsem na sebe v až sarkastickém kontextu hrdá, že jsem dokázala odvést jeho pozornost od důležitější věci k tak jemu bezvýznamným sporům. Rychlost autobusu se mírně zpomalila, protože plyn nebyl sešlápnutý plnou vahou, ale i tak se v dosavadním tempu dalo spolehlivě narazit a způsobit si jen těžko přežitelná zranění. Během řeči jsem se nezaujatě koukala z okna na blížící se konec.
,,Mám tady spoustu lidí, kteří jsou sice vystrašení, ale nehodlají si tak rychle přetrhnout vlákno života na rozdíl od vás. Někteří z nich mají zajisté rodinu, děti, milující manžely a spoustu přátel, kterým na nich záleží a čekají, až se vrátí v pořádku domů. Myslíte, že by bylo snadný je jen kvůli nějaké pitomé holce o tohle všechno připravit?“ řekl naštvaně a pro vybití kypějícího vzteku několikrát udeřil pěstí do palubní desky, až se visící podobizna dobře známého maskovaného šaška se širokým šklebem otřásla a rozhýbala mu celé gumové tělo. Zírala jsem na něj s doširoka otevřenýma očima, ale nezbyl čas na zabývání se takové maličkosti. Topoly se neúnavně přibližovaly ke kapotě autobusu a ke dobře viditelnému, zdárnému konci se ozývaly první vyděšené skřeky, mezi kterými jsem rozeznala i ten sestřenčin. Dalo by se říct, že mne to i zamrzelo, ale cožpak jsem měla na výběr? S posledním zkřiveným výrazem ve tváři z bolesti ke všem ostatním jsem pootevřela pusu s ukončením započatého. ,,Víte, pane řidiči, ráda jsem si s vámi popovídala.Netřeba si dále dělat starosti. Vše je již v pořádku.“ Jakmile jsem to dořekla, dostalo se mi vystrašeného pohledu, ale to už jsem s hlubokým nádechem zavřela oči. Konečným obrazem mi byly tlusté stromy s modrým listím jen pár centimetrů od předku autobusu. Pocítila jsem studené vlnobití a mé lehké tělo unášené proudem na řece spánku.

***

Ocitla jsem se na kraji vozovky v mokrém blátě a popadaném listoví. První, co mne udeřilo na mysl, byla absolutní ztráta některých životních smyslů. Nedokázala jsem pocítit žádný náznak větru, vdechnutí ani vydechnutí kyslíku, přec jsem nějakým způsobem dýchala. Zrak jsem měla matně zašedlý, v uších mi zněly daleké zvonky tichým cinkotem a sluchově ke všemu ostatnímu jsem přijímala jen nepřesné šumění a bzučení.
Dalším novým zjištěním jsem byla já sama. Podívala jsem se na sebe skloněným pohledem a z toho nenadálého šoku jsem překvapeně vykřikla, i když mi z úst nevyšla ani hláska.
Kůže mi podivně vybledla, zdála se být spíše namodralá, a oblečení mi zprůsvitnělo natolik, že šlo přes mé prázdné břicho i nohy vidět na opačnou stranu. Bylo zvláštní, že průsvitnost se vytvářela jen na vyznačených místech a ne přímo po celém těle. Panika mi zrychlila tok krve a způsobila mi nepříjemné motání hlavy, ale i přesto jsem si nebyla jistá, jestli to, co cítím, se děje i ve skutečnosti. Trvalo mi několik minut, než jsem se uklidnila a dokázala normálně přemýšlet. V utkvělých vzpomínkách mi došlo, že jsem zemřela při autonehodě a chtěla tím utéct před Jigsawem, jenž mne pronásledoval každou noc, až poté přešel i do našeho světa. Jen, co mi to jméno vytanulo před očima, jsem opětovně a bezhlasně zaječela v zápalu nedávného děsu a šílenství. Musela jsem se pořádně rozdýchat, než jsem byla schopná přejít k další myšlence. Pokud jsem tedy už umřela a nejsem mezi živými, znamená to pouze jediné. Právě prožívám posmrtný život a stal se ze mě průhledný duch. Nedokázala jsem tak náhle zpracovat tolik závažných skutečností, a ani jsem k tomu nedostala řádnou příležitost, neboť se přímo vedle mě zjevila sestřenice ve stejném stavu jako já. Měla jen na svém těle obsáhlejší průsvitnost, která pokrývala větší část postavy, a také vybledlejší barvu kůže. Nevěřícně jsem na ni zírala, zmatená z příliš mnoha změn za rychlý čas, ale její mrtvolný výraz nevyjadřoval žádné emoce. Váhala jsem nad skromným oslovením, i když mě zrovna v tu chvíli nic nenapadalo, ale sestřenice mne šokovala náhlým rozzářením a radostným vypísknutím. Vrhla se k mé ztuhlé podobizně a zřejmě měla v plánu pevné objetí na důkaz šťastného shledání, aniž by jí došlo, v jakém jsme obě stádiu rozkladu. Vyděšeně jsem přihlížela sestřenčinému volnému pádu skrze můj svítící hrudník, který nepředstavoval žádnou pevnou stavbu kostí ani masa. Přeci jen mají duchové na rozdíl od lidí jednu velkou výhodu, a to v nepociťování bolesti.
Sestřenka se s rozzuřeným klením postavila ze špinavé země na prázdné nohy, groteskně se oprášila a povzbudivě se na mě usmála. Za modrými rty se daly zahlédnout bílé zuby i s kořeny a o něco bledšími dásněmi. ,,Tak vidíš, jak jsme to dopadly,“ zasmála se bez výraznějšího tónu. Docela mě překvapilo, že ji dokáži slyšet jasněji než okolí a také viditelnost se mi rázem zlepšila. Snad je to proto, že jsme obě duchové a máme stejné vlastnosti. To slovo mi znělo tak ironicky, že jsem se musela posměšně zachechtat i přesto, že si to sestřenice vyložila špatným dojmem a připisovala si to svému sarkastickému vtípku.
Nějakou chvíli jsme se na sebe jen příjemně usmívaly, abychom si zvedly sebevědomí, protože se nám ničeho jiného ani nedovolovalo, jenže pak nám naše věrné úsměvy zmrzly na rtech.
Netušila jsem, jestli mají i duchové jakýsi šestý smysl nebo nadpřirozené cítění, ale rozpoznala jsem, že něco není v pořádku. Sestřenka na malý okamžik odběhla za jeden z topolů a po navrácení měla ještě o něco bledší obličej než ve skutečnosti.
,,Je tady! Blíží se!“ špitla jako vystrašená myška a podívala se na mě očima plnýma úzkosti.
Domnívala jsem se, že tím myslí Jigsawa, ale když jsem zaslechla sotva patrné povolování a zatahování něčeho pružného a železného, hned mi došlo, koho opravdu měla na mysli.
Za špičkami stromů se v krátkých časových intervalech objevovala popelavá hlava s četnými kožními zraněními a s občas zahlédnutelnou umělou náhradou na nohy. Přibližoval se k nám s takovou rychlostí, že než jsem si stačila vymyslet nějaký účinný plán se zneškodňujícím záměrem, dopadl v kovových vibracích přímo před naše duchovní maličkosti. Jeho pohybová aparatura se v pomalém chvění narovnávala zpátky do přímé polohy. S děsem v očích jsem se na něj zahleděla a všimla si, že v pravé načernalé dlani svírá nějakou prázdnou láhev, která vypadala jako právě ohořelá. Víčko měla celé roztavené a plastový povrch byl pokryt žhavými uhlíky, které stačily láhev znatelně popálit. Pomyslela jsem si, že ta neškodná věc má v jeho podání sloužit jako mučící zbraň se spalujícími účinky. Kromě toho se od posledního vidění zcela změnila kompletní struktura tohoto skákacího přízraku. Popálenou kůži už neměl úplně černou, nastávající barva byla bleděmodrá, téměř totožná s tou naší posmrtnou. Pokud byl však již po smrti, nechápala jsem, jakým způsobem by se mu něco takového mohlo stát.
Muž se rozhodl pokračovat ve svých zabijáckých úmyslech a chystal se napřáhnout ruku k žahavému útoku, ale rozhodla jsem se ho předběhnout. ,,Nač si pořád ubližovat, když už jsme stejně mrtví?“ pronesla jsem moudře a sama jsem se své hrané chytrosti málem zasmála. Vycítila jsem sestřenčin zadržovaný dech a své vlastní zaťaté pěsti. Chvíli se na mě jen nezaujatě díval, až jsem si nebyla jista, zda mým slovům porozuměl, ale k naší smůle svou napřaženou paží neklesl ani o milimetr. Bez jakéhokoli náznaku varování udeřil hranou flašky sestřenici do hlavy. Pár uhlíků se jí usadilo ve vlasech a spálilo několik dlouhých pramenů. Křičící dívka si hbitě prohrabávala oběma rukama hlavu a snažila se žhavé uhlíky uhasit. Vyděšeně jsem tomu přihlížela a pokoušela se o něco užitečného a nápomocného, ale došlo mi, že ani já neuniknu hrozící síle jedné obyčejné láhve. Postupně se rozšiřující panenky bezmocně sledovaly stoupající ruku, směřující tentokrát jiným směrem. Těsně před dopadem rozpáleného předmětu přímo na hlavu jsem se vzpamatovala a v posledních vteřinách provedla prudký manévr. Otočila jsem se kolem své vlastní osy a šikovně při tom zachytila sestřenčinu ruku, která se stále probírala pálivou hlavou. Přes to všechno jsem však nedokázala chránit zadní část těla, na kterou popadaly žhavé zbytky ohně. Propálily mi díru do oblečení a ještě stihly zasáhnout i kus odhalené kůže. Bolestivě jsem vykřikla a hned nato se mi do očí nahrnuly slzy, ale neodvažovala jsem se zastavit. Přestala jsem v běhu ve chvíli, kdy už mi v plicích nezůstal dostatek vzduchu. Vyčerpaně jsem se svalila na zem a chrčivě lapala po dechu. Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb sestřenice, když se unaveně předklonila, ruce si opřela o namožená kolena a s visící hlavou, která byla zraněna čerstvými popáleninami, ztěžka dýchala.
Po pár minutách se mi udělalo trochu lépe, a tak jsem se jala podrobnějšího prozkoumání okolí. Nezaznamenala jsem žádné známky panákovi přítomnosti, přec jsme nebyly od místa hlavního dění nijak zvlášť daleko. Vzdálily jsme se jen na pár desítek metrů, zřetelně se daly zahlédnout štíhlé topoly a blízký jehličnatý lesík, přes něhož jsme muže poprvé zahlédly.
Prašná cesta, na níž jsme se nacházely, vedla do temného podloubí hustého lesa, a byla vybudována blízko silničního pruhu, po kterém však nejelo jediné auto. Obklopovala nás nízká, ale houfně rozvrstvená řada rostoucích smrčků a jedlí, která pokračovala i na druhé straně přes silnici na strmém svahu. Ačkoliv bylo na průzračně modré obloze vysoko posazené slunce, necítila jsem na kůži žádný dotek hřejivých paprsků ani mírný poryv letního vánku.
Obezřetně jsem se otočila k sestřenici, ale uprostřed pohybu jsem ztuhla. Vrátila jsem se zpátky čelem k topolům a nevěřícně zaostřila. Naskytlo se mi přesné vyobrazení hrdiny děsivého hororu, jenž náhle obživne a s nově naplněnou silou je sebejistě rozhodnutý vykonat pomstu na obětech, které mu nějak ublížily nebo mu jednoduše unikly z temných spárů. V tomto případě to nemohl být nikdo jiný než karnevalový šašek Jigsaw, pohlcený vražednou nenávistí a neskutečným chtíčem po zabíjení. Prahl po tom tak silně, až připomínal někoho, kdo uvízl na rozžhavené poušti a touží byť i po jediné kapce vody. Měla jsem pocit, že jsem se proměnila v nehybný kámen, který není schopný se nijak bránit ani utéct, jen tvrdě zůstat stát na místě a bezmocně přihlížet svému vlastnímu utrpení. Částečně hořící autobus s ohořelou posádkou uvnitř a zlomyslným šaškem za volantem se hnal kupředu s větrem o závod. Unikající benzín hrozil explozí a cestující uvnitř pomalu rozkládal oheň. Nezbývalo mi proto nic jiného než vzít nohy na ramena a utíkat jako o život. Nesnesla jsem pomyšlení na trpící oběti v uhánějícím vozidle, ale ani na svá vlastní muka v těle ducha, která zapříčinil tenhle odporný karnevalový maskot. Ve spěchu jsem zběžně křikla na vyděšenou sestřenici, která si toho všimla chvíli po mně, ať běží až do skonání sil a v žádném případě se neotáčí ani nezastavuje, že by tím zbytečně ztrácela drahocenný čas, kterého se nám už tak příliš mnoho nedostává.
Utíkaly jsme u kraje silnice, po níž se řítil jen několik metrů za námi autobus v čele s hrozivým postrachem všech nočních můr, a během zběsilého prchání jsme míjely rozmazané zelené stromky. Lesní cesta se od nás s každým následujícím krokem vzdalovala a mně až teď napadlo, že by bylo mnohem výhodnější, kdybychom utíkaly po ní do černého lesa, který by skýtal výborný úkryt. V duchu jsem si právem nadávala do těch nejhorších slovních hříček a ukrutně se nenáviděla. Občas dokáži být opravdu tvrdohlavá a to i v případě, že je v sázce má i sestřenčina posmrtná budoucnost. Vyjevila se mi před obličejem vítězoslavná tvář Jigsawa a přepadl mne takový nával vzteku, že jsem ještě více přidala na rychlosti. Plíce jsem měla jako v ohni a nohy jsem za sebou už jen bezvládně tahala.
Zastavila jsem se úplně a s dokořán otevřenýma očima jsem se postupně otočila dozadu, kde nedávno jel šílenou rychlostí hořící autobus, ale k mému překvapení silnice zela prázdnotou a ohlušujícím tichem. Nebylo to poprvé, co si takhle Jigsaw škodolibě pohrával se svými oběťmi a já moc dobře věděla, že něco chystá a nebude mu to trvat dlouho. Beze slova jsem pokynula sestřenici k pokračování v běhu podél krajnice, i když jsem vlastně netušila, kam vede a jestli je to příhodné místo pro duchy jako jsme my. Nestačila jsem ani přejít do klusu, když jsem zpozorovala výrazné ztemnění oblohy a temná mračna. Pozorovaly jsme to jako u vytržení a úpěnlivě přemýšlely, co přijde tentokrát. Záhadný nebeský úkaz na sebe nenechal dlouho čekat. Mračna se s ohromujícím zábleskem srazila v ohromném zadunění, jenž otřáslo dosud nehybnými stromy i keři, a hned nato sjel k zemi oslnivý blesk v klikatých útvarech. Naše průsvitnost splynula s odrazy bílého světla do takové míry, až jsme nebyly téměř vidět a mohlo se zdát, jako bychom byly součástí oné nenadálé bouřky. S příchodem ostrého hromu se v jasném záblesku mihlo něco velkého a z mračen se začal spouštět déšť s nepřirozeně objemnými a v jistém smyslu i bolestivými kapkami, které na nás i přes posmrtnost dopadaly s hlasitými pleskanci. Zanedlouho jsme byly mokré až na kost a z pramínků vlasů nám odkapávaly potůčky dešťové vody. Oblečení nasáklo těžkým objemem vody, až nás tahalo dolů k zemi, jakoby nám něco závažného vyčítalo.
Zamžourala jsem skrz mokré řasy a závěs mlhy do dálky k místu, kde se mělo objevit něco mystického, ale příliš jsem tomu nevěřila. Avšak při matném zaslechnutí startování poškozeného motoru a odfukování sirnatých pár jsem se panicky přesvědčovala, že to není možné a něco ve mně se prostě hrubě mýlí. O přesném opaku mne ujistila mléčná mlha, z níž se po kousku vynořoval známý tvar již zčernalého autobusu, v němž si na zuhelnatělém sedátku řidiče hověl obávaný Jigsaw. Ještě více mne vyděsil jeho šílený pohled upřený přímo na mě, s chutí vystřelovat z očí smrtící dýky nebo propalující lejzrové střely. Vůz se pomalu rozjížděl vpřed, aby tak svým obětem nahnal ještě více strachu a tíživého napětí. Nemusela jsem se namáhat s varovným rozkazem a obě zároveň jsme se s tlumeným výkřikem daly do zpětného běhu. Jigsaw nás záměrně vytlačoval na druhou stranu, kterou jsme předtím utíkaly, abychom měly šanci se dostat ke slibně vypadající cestě vedoucí do lesa a mohly se tak dostat do oblasti většího bezpečí. Někdy mi připadalo, že mu dokáži číst zřetelně myšlenky, ale nemohu nijak zabránit tomu, aby se staly skutečnými.
Ve chvíli, kdy jsme odbočily na písčitou cestu, se mi uvnitř hlavy ozval zvonivý orchestrion a matný zlověstný smích, jež však zazněl tak tiše, že jsem si jím nemohla být zcela jistá. Zvonky po chvíli utichly a když jsem se obrátila dozadu k silnici, byla tam jen tma, která nenaznačovala přítomnost žádného vozidla. Aspoň jsem se mohla v klidu zastavit, ubezpečit sestřenici a pořádně se nadýchat vzduchu, který byl naplněný vůní mokré zeminy. Cesta nám ubíhala rychle a v příjemném počasí, jelikož nám objemné listy stromů nad námi poskytovaly suché pohodlí a žádný šelest v křoviskách nám nedokázal navodit obavy. Pro jednou mi bylo dopřáno klidného podvečera bez karnevalových netvorů a jejich děsivých choutek.

***

Malé městečko jsme objevily těsně nad ránem, když slunce svými paprsky ospale probleskovalo mezi listovím a vytvářelo na hliněné zemi mozaiky pestrých tvarů. Po celou noc jsme ani oka nezamhouřily, šly jsme jako v mátohách pořád stejným tempem nekončící rovinou, až mne to nutilo k zamyšlení, zda duchové vůbec někdy něco naspí. Zřejmě to tak nevypadalo, protože ve chvíli, kdy jsme spatřily nečekaně vysoké budovy a nákupní střediska, jsem přímo překypovala energií. Majestátní domy se bez ohlášení zhmotnily za posledními kmeny stromů, které byly na konci cesty. Ta se poté stáčela na opačnou stranu a mířila tam, odkud jsme původně přišly. Nádherná a nenahraditelná touha po spánku mi však bude přesto chybět.
Sešly jsme z mírného kopce dolů po snadno viditelné stezce, jež nás zavedla k začátku staveb. Nehodlala jsem ztrácet ani minutu, a proto jsme zamířily rovnou přes překvapivě rušnou silnici k úzké uličce. Byly v ní umístěny menší paneláky, před jejichž dveřmi byla vždy zasazená nějaká rostlinka nebo zakrslý stromeček. Připadalo mi to neskutečně útulné a roztomilé, a při pohledu na úlevně se usmívající sestřenici jsem se ani nemusela ptát na její názor.
Prošly jsme červenými dveřmi jednoho z domů do chladné chodby a s nadšením uvítaly výtah namísto zdlouhavých schodů. Ještě pořád jsme byly poměrně vysílené. S potutelnými úšklebky jsme vyjely až do nejvyššího patra a po otevření automatických dveří jsme radostně vystřelily kupředu. Nemířily jsme nikam jinam, než ke dveřím toho nejbližšího bytu.
Ten byl více než vkusně zařízený a i když v něm někdo zajisté bydlel, momentálně byl někde pryč a naštěstí nás nemohl ani spatřit. Přesunula jsem se k pohovce, která byla umístěná před proskleným oknem s úchvatným výhledem na okolní krajinu. Bylo mi umožněno spatřit doposud nepoznané moře, na němž plulo několik ohromných lodí, a také vzdálený ostrov, kde na samém vrcholu stál kostel. Celou tu krásu ještě navíc podtrhovaly oslnivé sluneční paprsky, které se třpytivě odrážely od vodní hladiny. Při tom pohledu mi najednou došlo, o kolik věcí jsem po smrti přišla a co už nikdy nebudu moct prožít. Nastala pravá chvíle k zamyšlení, neboť jsem na to neměla doposud čas z důvodu neustálých honiček a zmatených myšlenek. Oči mi zalily potoky slz, které jsem už nedokázala více ovládnout a hrdlo se uvolňovalo k hysterickému křiku.
,,Panebože!“ vykřikla jsem a složila si hlavu do dlaní. Nechápala jsem, jak jsem tak zásadní fakt mohla přehlížet a zvysoka ignorovat. V dvojnásobné síle na mne dolehlo veškeré zoufalství z neskutečných ztrát, jakoby mi to část mého já dávalo za vinu. ,,Ani si už nikdy neprožiju střední školu! Vždyť jsem do ní měla za pár týdnů nastoupit!“ Bez zábran jsem ze sebe nechala vyječet veškeré emoce potlačované již dlouhý čas a začínala se bát, aby mi samým žalem nepuklo srdce.
,,A co rodina? Už je nikdy více nespatřím!“ vzlykala jsem dál a po tvářích mi stékalo čím dál větší proud slz. Sestřenice mi zlehka položila ruku kolem ramen, přestože jsem ji nijak nemohla cítit, a snažila se mě uklidnit. Když ale poznala marné snažení, odvážně navrhla návštěvu místního města. Musela jsem uznat, že to neznělo vůbec špatně, a tak jsme se hned vydaly za mírným odpočinkem do neznámých míst, kde bychom mohly přijít na jiné myšlenky.
Ukázalo se, že místní město je velmi podobné tomu, ve kterém jsem žila. Dlážděné chodníky i úzké ulice, po stranách různá škála obchůdků a větších center, od jejichž střech se leskla třpytivá záře. Pochodovaly jsme se sestřenkou vedle sebe v naprosté průhlednosti a ze všech sil se snažily vyhýbat procházejícím lidem, ale bylo jich tolik, že i přes naši posmrtnost námi občas některý člověk bez problémů prošel. V takovém případě se z určité části našeho těla zvedl jemný modrý poprašek. Byla jsem z toho vyděšená, ale zároveň mne to dokázalo i záhadně fascinovat.
Sestřenka vybrala náhodný obchod s papírnictvím, do něhož jsme tiše vklouzly a ponechaly zmatené prodavačky v mylném přesvědčení, že dveře otevřel nečekaný závan větru. Prohlížely jsme si různé druhy obalů, tužek a sešitů, přičemž mne velmi zamrzelo, že nemám čichové buňky. Vzpomínala jsem na časy za mého mladého života, jak jsem pokaždé milovala tu vůni novoty a nekonečně dlouho prolistovávala stránky psacích bloků i knih, které jsem měla neustále přiložené k nosu a odmítala se vzdát toho okouzlujícího prožitku.
Odcházely jsme každá s vlastními pocity a myšlenkami, které zůstanou v našich srdcích napořád. Měla jsem dojem, že nás i přes posmrtnost někteří lidé mohou vidět a vcítit se do naší situace, i když to bylo samozřejmě nemožné.
Po návratu do půjčeného bytu, jak jsme mu se sestřenkou začaly s oblibou říkat, mě přepadla ukrutná bolest hlavy. Musela jsem se natáhnout na gauč a zhluboka dýchat. Najednou se odněkud z dáli ozval děsivý hlas, při kterém mi naskočila husí kůže. Provolával mé jméno a mumlal něco nesrozumitelného, čemu jsem nedovedla porozumět. Teprve po chvíli se slova dokázala upřesnit natolik, že jsem byla schopna je přesně určit a vyložit si jejich význam.
,,Váš vrah, váš pán,“ prohlásil hlas temným tónem a neznámá osoba se nehezky zachechtala. S hrůzou mi došlo, že se jedná o hlas Jigsawa, který jsem doposud neměla tu čest slyšet. ,,Budete mi obě sloužit jako členky mého neporazitelného týmu, které mi budou pomáhat s přípravami vražd a pronásledováním obětí. Nezklamte mě, tak jako já nezklamal vás.“ Dřív, než jsem stačila cokoliv udělat nebo se o něco pokusit, jsem pocítila podivný pocit vznášení. Spolu se mnou začínala mizet i stejně vyděšená sestřenice.

***

Když jsme opět rozpoznaly pevnou půdu pod nohama, zjistily jsme, že jsme se octly na pusté a vyprahlé mýtině, kterou zprudka oslňovalo jasné slunce. Opodál stál nějaký kníratý postarší muž s bílými deskami a obyčejnou tužkou v ruce. Došel až k nám a stále vyděšené hrůzou si nás přitáhl k sobě dopředu. Náhle mě vzal za ruku a zkontroloval mi již poměrně dlouhé narostlé nehty. Zamumlal něco ve smyslu přijatelných škrábajících schopností a přešel k sestřenici. Zhodnotil ji jako fyzicky zdatnou, napsal si na papír několik rychlých poznámek a ponechal ji jejímu zmatenému výrazu. Nestačila jsem to všechno pohotově pobrat a seskládat si to v něco smysluplného, když jsme opět začaly mizet. Tentokrát jsme skončily přímo na sedadle v autobuse, který nás odvážel kolem upravených záhonků květin do neznámých končin. V jedné chvíli, kdy jsem se dokázala nadechnout, jsem znatelně rozpoznala totožné vozidlo, ve kterém jsme jely před smrtí, a v němž zemřeli další lidé. Vyděšeně jsem pochopila děsivé odhalení, o jakém se mi ani nezdálo. Jigsaw nasbíral duše, u kterých zapříčinil smrt a připisoval si to svému moudrému údělu, a v tom samém vozu nás všechny odvážel někam daleko, kde nás bude mít pod dohledem a v konečné nadvládě. Znamenalo to jen jediné. Podle jeho vlastních slov, jenž mne nyní zaznívaly uvnitř mozku, se chystal vytvořit mrtvou armádu, která by pracovala v jeho prospěch a umožňovala by mu tak snadnější a pohotovější zabíjení. Pokud nebudeme poslouchat a plnit dané příkazy, zajisté nás postihnou bolestivé tresty, jenž nás budou až po zbytek našich posmrtných dní mrzet. Otřásla jsem se odporem, jakmile jsem bez problémů odhalila zvrácené myšlenky šklebícího se šaška, a roztřeseně se podívala na ostatní duchy.
Byli ve stejně zbídačeném stavu jako my. S nejistým bodnutím u srdce jsem se podívala z okna, na němž byly stopy olejových skvrn a černého popelu, na ubíhající krajinu v jinak nádherném slunečném počasí. Pevně jsem zavřela oči a modlila se v brzké probuzení.