Mrtvý únos

Pomalými, těžkými kroky jsem se bořila do čerstvě napadaného sněhu a zanechávala za sebou sotva viditelné stopy, které stejně rychle, jako se objevily, zmizely pod nánosem neustále padajících vloček. S přimhouřenýma očima jsem mžourala skrz sněhovou clonu před sebe v marné snaze zahlédnout něco, podle čeho bych se mohla zorientovat a zjistit, kde se právě nacházím.
Obrovská úleva ze mne spadla ve chvíli, kdy se zvedl silný poryv ledového větru, obrátil směr padání sněhu do strany a umožnil mi tak spatřit nejasný, ale přesto dobře rozeznatelný obrys vily, ve které jsem strávila celý svůj život a do níž jsem měla namířeno. S vítězným úsměvem na promrzlých rtech jsem se znovu dala do kroku a mířila si to přímo k mohutné budově.
Kromě mě v ní bydlela i část mé rozrostlé rodiny. O zbytku jsem nikdy nic neslyšela, možná, že bydlí každý člen ve svém vlastním příbytku a nechce se s námi stýkat, to nikdo přesně netuší.
Své rodiče jsem neměla možnost včas poznat, oba dva zemřeli při autonehodě, když jsem byla ještě malé dítě. Nevybavuji si ani žádné vzpomínky, ale z vyprávění babičky to byli velmi dobří a laskaví lidé, kteří mne vroucně milovali a poskytovali mi jen to nejlepší. Říkávala, že jsem byla jejich malý andílek strážný. Od té doby o mne všichni mile pečují a dělají všechno pro to, abych se cítila příjemně a spokojeně. I když jsem jim za to, co pro mne dělají, neskutečně vděčná, neznámé rodiče mi to však už nevrátí. V srdci nepociťuji žádnou lítost ani větší smutek - vždyť to byli v podstatě cizí lidé, o kterých jsem nic nevěděla. Stejně to byli mí rodiče a občas jsem zalitovala, že jsem neměla to štěstí a neužívala si jejich lásky tak, jak to bývá v jiných šťastných rodinách.
I přes tento fatální nedostatek si všichni ve společné domácnosti rozumíme a zatím se nám nestali žádné větší problémy, jenž by mohly ohrozit naše společné soužití.
Ani jsem nedošla k hlavní bráně a už jsem zaslechla křik a nadávky, které vycházely z otevřeného okna patřící malé kuchyňce. Nebylo pochyb, že to jsou mé sestřenky, jež si pokaždé našly důvod se na tu druhou kvůli něčemu zlobit a vyvolat tak hádky, ve kterých si snad přímo libovaly.
Úsměv mi z tváře nezmizel ani tehdy, když jsem prošla těžkopádnými dveřmi, celými pokrytými zlatohnědou mosazí, a opatrně si to nakračovala po kamenné cestičce vedoucí k hlavnímu vchodu vily. Zatáhla jsem za kliku, ale díky kluzkým rukavicím se mi to povedlo až na několikátý pokus. Pořád dokola se opakujícího, klapavého zvuku si zřejmě nikdo nevšimnul.
Vklouzla jsem dovnitř právě tak rychle, aby teplo, vycházející ze zářivě ohnivého krbu, nevyprchalo do studené zimy. Pověsila jsem si na věšák, který se nacházel v rohu u dveří, zasněženou bundu, šálu a čepici. Rukavice jsem položila na botník hned vedle věšáku a podle obsazených poliček jsem usoudila, že jsou asi všichni doma. V chodbě jsem potkala dědu, který měl na sobě jen trenýrky, a něco horlivě vysvětloval babičce. Místo pozdravu jsem se jen přátelsky usmála ze strachu, abych ho nevytrhla z jeho řeči. Moc dobře jsem věděla, že by to nedopadlo zrovna nejlépe.
Při průchodu kuchyní jsem narazila na babičku v lehkém béžovém tílku s černým nápisem a černých přiléhavých kalhotách. Učinila jsem to stejné jako u dědy, abych jim nijak nezasahovala do vášnivé debaty, a vydala se vzhůru po schodech, na kterých byl položený velkolepý koberec - celý červený a ze sametu. Takový, jaký se vídá ve filmech s princeznami a krály.
Ještě než jsem stoupla na podlahu v druhém patře se ze dveří pokojů vyřítily sestřenice a jedna po druhé se kolem mě rozčileně prohnaly jako stádo slonů. Nedivila bych se, kdyby se pod tou váhou a silou dupání ze schodů nezačaly snášet oblaka prachu. S povzdechem jsem zavrtěla hlavou a zamířila ke dveřím mého pokoje, které se nacházely kousek od schodiště.
Před zaklapnutím dveří jsem ještě stačila zahlédnout tetu, jak se v čepici a bundě žene dolů a naléhá na sestřenky, aby přestaly blbnout a nachystaly se. Hádala jsem, že se jdou někam projít, ovšem nedokázala jsem pochopit, proč si k tomu vybraly zrovna takovéto počasí.
S mohutným zívnutím jsem padla zády na postel a propadla se do nadýchaných peřin, které mne celou obklopily ze všech stran. Rozpřáhla jsem ruce a okouzleně pozorovala rudá nebesa nad sebou. Připadala jsem si jako v nebi na pohupujícím se mráčku.
Polekaně jsem sebou trhla, když se do ticha ozvalo ohromující dunění, které jakoby vzdáleně připomínalo přistávání nějakého letounu. Vyskočila jsem z nadýchaného lóže a pomalými pohyby se přesunula k oknu, tyčícímu se od země až po strop. Zvědavě jsem vykoukla zpod těžké záclony a na okraji balkónu, který patřil k pokoji jedné ze sestřenek, jsem i přes intenzivně padající sníh spatřila něco, co nemohlo patřit do tohoto světa. Připomínalo to malou kosmickou loď ve tvaru koule, která měla v přední části okno, jenž bylo tak lesklé, že se v něm vše jasně odráželo.
Vyděšeně jsem sledovala, jak se začínalo zasunovat a došlo mi, že tento skrytý trik slouží jako tajný vchod. Téměř jsem přestala dýchat, když z otevřeného otvoru vystoupily dva temné stíny a seskočily z lodě na dlážděnou podlahu balkónu. Šokovaně jsem si přiložila ruku k ústům, abych přidušeně utlumila křik, který se mi automaticky vydral z hrdla.
Z prvního stínu menší velikosti se po vyjití na bílé světlo vyklubala holčička asi osmiletého věku, která vypadala, jako by vystoupila z hororu. Její oči neměly nic víc než děsivé bělmo podmalované temnou černí a rty měla barvy jako uhel. Vlasy jí spadaly v bohatých hnědých loknách volně po ramenou a zbytek těla jí zahalovaly černé gotické šaty, jejichž vzhled ještě více podmalovávaly černě nalakované nehty. Ovšem nejpodivnější věcí na ní byla svěšená, ale z mého úhlu dobře viditelná křidýlka, ochmýřená jemnými černými peříčky.
Druhý stín byl nažloutlý kostlivec s fialovým šátkem přes kostnatou čelist. Oba vypadali jako nejlepší masky z hororového karnevalu. Tedy alespoň tak jsem si to v tu chvíli myslela.
Najednou mi připadalo, že jsem u nich příliš blízko, a tak jsem se ještě víc zasunula za záclonu, až mi koukaly jen oči. Zdálo se, jakoby ten nepatrný pohyb upoutal jejich pozornost. Otočili hlavu mým směrem a já se rychle přitiskla ke studené zdi. Srdce mi bušilo jako splašené a jediné, co jsem mohla v ten moment dělat, bylo se modlit, aby si mě nevšimli a neudělali něco, za co bych krutě zaplatila.
Po nějaké době jsem se s kapkou potu na čele odvážila co nejtišeji naklonit za závěs a kousíčkem oka se podívat ven do sněhové vichřice. Nikde nebyla žádná kosmická loď ani hororové postavy. Stále vyděšená jsem se strnule vrátila k posteli a stočila se na ní do malého klubíčka. Vděčně jsem uvítala náruč měkkých peřin, ve kterých jsem se přímo topila. Vyčerpaně jsem zavřela oči a zdlouhavě si vydechla. Později jsem si pomyslela, že jsem měla jen nějaké sněhové halucinace. Byla jsem si však jistá, že to byla ta nejhorší živá noční můra, která mě kdy potkala.

***

Uběhlo pár dalších dní a na vzpomínky o nelidských bytostech a vesmírném plavidlu jsem pomalu zapomínala. Připisovala jsem to mé únavě a vyčerpanosti. Bylo to pouhé blouznění z nedostatku spánku a paranoidní představy, které mi zřejmě stačily zahalit již celý mozek.
Seděla jsem u stolu a vypracovávala domácí úkoly, když vtom se ozval onen děsivý zvuk, při kterém mi ztuhla krev v žilách a odkrvila mi obličej do bledé barvy. Nasucho jsem polkla, odložila pero a neslyšně se přesunula za závěs k oknu.
Zmateně jsem se rozhlížela kolem, ale loď ani její posádka nikde nebyla. Aspoň ne tam, kde jsem ji očekávala.
V tu chvíli jakoby se má slova potvrdila. Uslyšela jsem za sebou podezřelý šelest a když jsem se otočila, ani jsem nestačila vykřiknout. Kostlivci s šátkem přes čelist z ruky vystřelilo lano a omotalo se mi kolem kotníku. Prudce zatáhl, smyčka se utáhla a já se vyděšeně sklátila k zemi.
Gotická holčička vedle něj se pobaveně ušklíbla a zahleděla se na mě bezvýrazným pohledem.
Samým strachem se mi málem zastavilo srdce. Napřáhla ke mně ruku s vystrčeným ukazováčkem.
,,To je živoucí kniha," pronesla mrtvým hlasem bez jakékoli barvy a intonace. Nikdy v životě jsem nikoho neviděla takhle mluvit. Vůbec jsem netušila, o čem to právě hovoří a co tím má na mysli, ale pevně jsem doufala, že jsem usnula na stole u úkolů a tohle všechno je jen pouhý sen.
Do reality mne zpátky vrátilo lano, které mě v kostlivcových rukou tahalo po zemi. Bolestně jsem sykla při nárazu lopatek o práh dveří a do očí se mi nahrnuly slzy. Nic z toho, co se dělo, jsem vůbec nechápala. Poznala jsem, že kostlivec s holčičkou po boku mě za sebou táhne k balkónu.
Z otevřených dveří na mne vanul ledový vzduch a na kratičký okamžik mi pomohl uvědomit si, v jaké situaci jsem se ocitla. Ale co mi nejvíc nešlo do hlavy byl fakt, že jsem nikde neviděla ani neslyšela nikoho z rodiny. Co se s nimi jenom stalo?
Dotáhl mě na poměrně rozsáhlé prostranství balkónu, z jehož dlaždic mi mrazem ztuhla celá páteř, a oči mi zasypalo velké množství vloček. Bolestně jsem je zavřela a ucítila, jak se ledové ozdoby rozpouštějí a mění se v umělé slzy, které mi volně stékaly po tvářích a mísily se s těmi pravými slanými. Vítr mi skučel do uší a já se po nějaké chvíli odhodlala z plných sil rozevřít slzami zamlžené oči.
Bolest byla ohromující, ale stála za zjištění toho, že se nacházím přímo před lodí. Sebrala jsem všechny své zbývající síly a co nejhlasitěji zaječela. Vzpomínám si, že se po mně holčička i s kostlivcem překvapeně podívali a potom už byla jenom tma.

***

S výkřikem jsem se probrala k vědomí. Zalapala jsem po dechu, když jsem si uvědomila prostředí svého pokoje, svoji hlavu skloněnou nad sešity a tlumené světlo z lampičky. Zalil mě blažený pocit radosti a úlevy zároveň. Telefon, který začal hrát monotónní melodii, mě natolik vyděsil, až jsem se sama sobě musela zasmát. Podívala jsem se na displej a veselá nálada mě rázem přešla.
Byla to Andrea - jedna z mých sestřenic.
Na tom by nebylo nic zvláštního, ovšem kdyby nebyla jen pár metrů ode mě. Co se mohlo tak důležitého stát, že mi to nemohla přijít říct osobně a musí mi volat?
Nervózně jsem hovor přijala a přiložila si mobil k uchu.
,,Už jsou tady," vyhrkla okamžitě a vyvolala tak u mě prudké bodnutí v srdci.
,,Cože? Kdo?" zeptala jsem se a ucítila vlnu děsu, která projela jako vlna celým mým tělem.
Andrea ztišila hlas a já musela ze všech sil napínat uši, abych ji vůbec slyšela.
,,Oni. Přijď hned ke mně do pokoje. Hledají tě." V jejím hlase zazněla naléhavá prosba. Neměla jsem na výběr. Věděla jsem, že to, co mě postihlo, je neustále se opakující noční můra, která snad nikdy neskončí. Zaklapla jsem telefon, tiše ho položila na stůl a vydala se do sestřenčiného pokoje.
Dveře byly hned naproti těm mým, ale i tak to byla dost velká vzdálenost na to, aby mě mí nepřátelé chytili. Proto jsem po špičkách rychle přecupitala přes chodbu a vklouzla dovnitř.
Všechny jsme měly téměř stejný typ ložnic a u Andreji to bylo podobné. Vládlo tu ponuré přítmí a když jsem mžouravě pátrala po sestřence, chytla mě něčí studená ruka za zápěstí a vtáhla za sebou pod psací stůl. Dřív, než jsem stačila cokoliv udělat, si dotyčná osoba přiložila prst k ústům a já po chvíli matně rozpoznala obrys sestříhaných vlasů Andreji. Úlevně jsem se na ni usmála a přikrčila se pod stolem ještě těsněji než předtím. V ten moment dovnitř vrazili holčička s kostlivcem a mně se zastavil dech. Očima pátrali po místnosti, probodávali každičký temný kout, až se holčiččiny bílé oči zastavily na desce stolu. Pevně jsem sevřela oči a marně doufala, aby už jednou provždy zmizeli z mého života. K mé smůle jsem zaslechla chrastění kostí a bolestivý stisk kostlivce za loket.
Jediným trhnutím mě vytáhl zpod stolu a ignoroval můj zoufalý křik a pláč. S vyděšeně otevřenýma očima dokořán, ve kterých se zračil neskutečný strach a děs, jsem pohlédla na Andrejku v prosebné naději o jakoukoli pomoc. Ale ta se jen vyděšeně krčila ve tmě a se slzami v očích kroutila hlavou. Holčička se zasmála krutým smíchem. ,,Před námi se už nikdy neschováš," zachrčela a přimhouřila své bledé oči. Nepřestávala jsem vzlykat a zoufale křičet po celou dobu, kdy mě za sebou kostlivec bez smilování táhl a překonával se mnou všechny překážky jako práhy a ostré hrbolky v podlaze. Po chvíli se zastavil a já ucítila mírný poryv studeného větru. Už zase jsme byli na balkóně. Tentokrát jsem si však velmi dobře všimla kosmické lodě, která stála na kraji zábradlí tak, jak jsem ji uviděla poprvé. Vyděšeně jsem se na ně podívala, protože jsem čekala to, čeho jsem se obávala ze všeho nejvíc, a oni se mému výrazu z plných plic zasmáli. Kostlivec se, stále s úsměvem, přesunul za má záda a hrubě mě strčil přímo do dveří lodě, které se mezitím otevřely ze zasunutého okna. Uvnitř to bylo překvapivě prostorné, ale to mě nijak neuklidnilo. Naposledy jsem vykřikla v ohromujícím strachu, jenže to už se dovnitř drali s vítězným úšklebkem obě dvě monstra a dvířka se za nimi opět zavřela do podoby okna.
Tušila jsem, že z téhle děsivé situace se již nikdy nedostanu. Noční můra, ze které se nemůžete probudit. Nelze jí uniknout. Prudce jsem se tiskla k zamlženému okýnku, a když jsem se naposledy dívala na můj rodný domov, do kterého se zřejmě nikdy nevrátím, po tvářích mi tekly nekončící přívaly nešťastných slz.
To už jsme se však odpoutali od země a s tváří stále přitisknutou na sklo jsem letěla někam daleko, do neznáma.