Příběh vraha druhá část

Přerušila mé snění, když křičela a všemožně kopala nohama. Její šance na útěk mi pomalu umíraly v dlani, jako párek bělavých motýlů, kterým z křídel setřete jemný prášek potřebný k letu. Otupené ostří podlouhlých nožů se pomalu ohřívalo, když prostupovalo vrstvami lidského těla. Jako celek vytvářeli podivuhodný obrazec purpurové změti, nasávajicí se do oblečení a přebytek odkapávající na tající sníh. Dokonalý kontrast bílé a rudé, odrážející se v mých očích. Deset rukojetí čnících z jejích rukou a nohou tak, aby udržely proud tekutiny, na které lpěl její život. Divoce bijící srdce, mé i její. Doširoka jsem roztáhl koutky úst a tím spustil svůj oplzlý smích. Pomalu jsem odřezával kus čerstvého svalu z jejího levého stehna a pozoroval, jak se odtrhává jedna tkáň od druhé. Ničím se to nelišilo od kuchání králíka, kterému jedním pohybem ruky zpřerazíte vaz a pustíte se do stahování kůže, čímž odhalíte tu trochu masa, kterou pak dáte na talíř, ale nejdřív se ponoříte do jeho nitra a zbavujete ho zbytečností jako jsou plíce, srdce, ta dlouhá táhnoucí se střeva a spousty dalšího. Jediný viditelný rozdíl...tenhle králík je podstatně větší. Její rozklepaný a slábnoucí křik signalizoval, že dlouho nevydrží.Přepočítal jsem se, hádal jsem, že tak mladé maso má tužší kořínek. Viděl jsem jak zlehka bledne, vypadala jako anděl s potrhanými křídly od rozzuřených a hladovějících vlků. Dál jsem odděloval svalovinu, až mi kus utkvěl v ruce a já si ho zabalil do jedné z krabiček s nápisem. Další bod mého uměleckého díla spočíval v poklidném ukončovaní jejího dechu, žádné zběsilé tisknutí jejího krku, dokud neucpete poslední cestičku neviditelnému vzduchu, ani přeražení vazu jako nemyslícímu zvířeti., nýbrž změť skvostných obrazů hluboce vrytých do kůže a dál. Pak ticho. Ano..jsem umělec (,)a i ona pozná mé výtvory. Ruce s “malířským“ náčiním dopadly na pracovní plochu a započaly rytinu mé první myšlenky. Hrot ostré jehlice bořící se do hlubin a putující po vlastní říčce vedené mými prsty vytváří skvost, který je oceněn jejím pláčem a křikem s tichým podkladem mého smíchu a vyprávění o tom, co bude následovat. Dál se posouvám od jejího krku níže a rozprostírám malbu podlitou krví. Oblečení už dávno ztratilo barvu a tvar, proto je zbytečné přerušit jím kresbu. Před sebou nahé tělo a výtvor teprve na počátku svého vzniku. Pohyby do všech směrů a úhlů, rychle klouzajíc po povrchu přes obliny prsou a vypracované bříško, přechází k jejímu klínu, kde ukončují tahy a zůstávají stát. Poodstoupím o krok dál a kritickým okem shlédnu výsledek. Bezchybné, prozatím dýchající stvoření, teď už ležící schoulené na zemi v rozpouštejícím se sněhu, lehce natřeném na červeno. Uklidňující pohled. Zbývá jen jediné, nadobro ji umlčet a ukojit potřebu své nezkrotné touhy. Zalitoval jsem, že se nesvíjí, jako přišláplý had, ale při takové ztrátě krve by se nezvládla ani odprosit o přežití. Můj pohled sklouzl na mé zápěstí, kde nezkrotné ručičky hodinek bežely svou trasu stále dokola a tím naznačily konečný čas smrti lovené zvěře. Chvíle kdy se ještě mohla zvolna nadechnout se jí krátily stále rychlejším tempem a já si mnul ruce pro konečný tah. Stále víc mne bavilo pomyšlení na to, jak z ní pozvolna uniká krev a život se prodíra skrze hruď do volného prostoru, aby nebyl lapen do sklenice, ze které není úniku. Tichem se prodralo tupé rozevírání poklopce u mých kalhot a pásek dopadl s letmým zaduněním na zem.

__

I přes všechen odpor a strach její útroby vlhly a dopomáhaly tak hladkému klouzání uvnitř ní.Stále se snažila zastavit a zbavit se mých rukou pátrajících po její kůži, ale čím déle o to usilovala, tím více jsem prahnul po chuti jejího těla, vůni jejích vlasů a poznání toho,co nikomu nedopřála.Napínání jejích svalů drásalo rány do vetší hloubky a rozprostíralo tak nové směry nachové krvi,která stékala po drobných pažích tisknoucích mé zápěstí.Bolest ji pohlcovala a splétala do ostnatých drátů, které držely tále pevněji. Lhůta její smrti se rozprchla po okolí a já nechal prsty obmotat utlý krk,který stačilo jen stisknout a prudce otočit stranou.Slyšet křehké obratle křupající pod nátlakem mé dlaně , mne dovedlo k úplnému vyvrcholení.Pro ni byla hra ukončena, ale já byl na počátku další šachové partie.Zkrvavené ruce bezmocně ležící okolo mých ramen, už dávno opustily dřevené vězení a pohupovaly se v rytmu mého pohybu.Už nechtěla zastavit, už nemohla, už necítila bolest ani strach.Hlava bezvládně visící se zatrpklým výrazem hrůzy v očích, jako když prorazíte hrdlo stěněti a to se bezmocně zkácí na zem, s ústy lehce pootevřenými v náznaku výkřiku,nebo snad vzdechu ,který už nenašel cestu ven, zdvihnul jsem ještě teplé tělo.

__

Minutu po minutě chladla v mém náručí a já ji s úsměvem opíral o kmen prořídlého stromu. Malý lovecký nůž sklouzl k jejímu lůnu a prodral se skrz pro svůj cíl, který jsem chamtivě vytrhnul ven a svíral v rukou, jako by to byl ten nejcennější diamant. Díval jsem se na skvost, krerý dává ženám možnost darovat nové bytí a uložil ho do další krabičky se jmeném děvčete, tak, aby zůstal neporušený a čerstvý. Sníh okolo byl téměř rozpuštěný, ale pořád ho bylo dostatek na to, abych mohl umýt tělo od nečistot a zaschlé krve. Zlehka jsem klouzal dlaní po jemné bílé pokožce a stíral vše co ničilo klenoty na jejím povrchu. Dívala se před sebe, do prázdna a tmy, která jí neposkytla ochranu, nýbrž utlumení srdce a zastavení životadárného pohybu plic. Malé dlaně složené do klína, jakoby bránily vstupu do onoho místa, které jsem před okamžikem navštívil a vědomě poskvrnil. Nebylo nic krásnějšího, než pohled na dívku bez dechu s nicotou v očích, které před pár dny plály radostí a energií hodné nespoutaného ptáka. Už zbývalo jen oddělit chodidla od zbytku trupu a položit je na správné místo. Vzal jsem do ruky dlouhý samurajský meč a snadným pohybem protnul kost nad kotníkem.Ostří se hladově ponořilodo útlých nohou a provedlo přímý řez bez jediné nerovnosti.Další jezera červené tekutiny rozprostřené pod tělem. Obě části končetin umístěné půl metru od mrtvoly, vydlabané do duta a srovnané vedle sebe, jakoby čekaly na někoho, kdo je připevní zpět na pozici, kde přebývaly. Naplněn pocitem vyrovnanosti, vkládám do nich pár lilií, představujících bílé peří pokrývající nechráněné břicho hrdličky chycené v kleci.Má práce se chýlila ke konci a zůstal jen úkol zametení všeho, co připomínalo mou návštěvu. Stopy, které jsem zanechal, se rozpustily a odpluly nepovšimnuty se vším ostatním, jako součást přírody.Naposled jsem pohlédl na své veledílo a otočil se k odchodu.Kráčel jsem parkem a nechal ji tam ještě více osamocenou, než před smrtí, kdy zoufale volala o pomoc.Tentokráte ale mlčela a nechala odeznít zvuky mých bot bez povšimnutí.Jediný tvor, který si povšimnul její samoty, byl vyzáblý havran, který se snesl k mrtvé a ponořil zobák do měkkého masa.

__