Mell - příběh vlkodlaka

Je večer, procházím se nocí. Spíš běhám. Jsem v lesíku a baví mě si hrát se srnkami na kdo z koho. Samozřejmě že já vyhrávám. Zastavuji se a oddechuji. Moje srst se už nezachytává za větve. Jdu po čtyřech, je to tak uvolňující. Jsem na půl člověk, na půl vlk... Prostě typický vlkodlak... Ale na rozdíl od filmu, tohle je skutečnost. Zavětřila jsem cizí pach. Člověčí. Otáčím se a už už chci jít pryč, ale touha po krvi je silnější. Schovám se do křoví a číhám až přijde blíž. Najednou cítím oblíbenou voňavku, kterou používá můj nejlepší kamarád. Je to on? Rozhlížím se. Jeho pes se rozštěkal. Mám sto chutí se mu zakousnout do krku. Pes si lehne a kňučí. Zadívám se pozorněji a zjišťuji, že je to můj kamarád William. Nechci mu ublížit. Měním se zpět v člověka, ale nějak jsem to nedomyslela, stojím nahá v křoví. Je večer, tak doufám, že si toho nevšimne. Všiml si toho. Vidí mě. Snažím se zakrýt co nejvíc to jde. Rozepíná si košili a podává mi ji se slovy: ,,Neboj nebudu se dívat." Obléknu si ji a vidím, že mi sahá až ke kolenům. Stydím se před ním. Jen se smířlivě směje. Jeho pes vedle mě nechce ani za Boha jít. Drží si ode mne odstup. Will se mě jen zeptá: ,,Copak si tu dělala?" I když na svou otázku dávno zná odpověď. Ví to o mě. Jako jediný člověk to ví. Nebojí se mě. Říkal mi to.
,,A co tu děláš tak pozdě v noci ty?" otáži se ho.
,,To víš, myslel jsem si, že tu budeš, tak jsem se chtěl podívat, jak takový vlkodlak vůbec vypadá. Nikdy si se mi neukázala jako vlkodlak, tak se nediv, že jsem to chtěl vidět. Proto mám s sebou psa, aby tě vyčenichal." začal se smát. Smála jsem se taky. Je to takový můj ochránce. Dělal mi alibi. Vždycky, když jsem rodičům řekla, že u něj budu spát jsem jen běhávala po lesích a lovila nějaké to malé zvíře. Procházeli jsme mlčky kolem domů, až na hřbitov. Milovala jsem hřbitovy. Ten klid, to hrobové ticho, až by jednomu z toho hrabalo. Vždy jsem si lehla mezi hroby a rozjímala. Nyní to nešlo, když se mnou byl člověk.Asi bych mu ublížila. Začíná se rozednívat. Je kolem čtvrté hodiny ráno. Will už je ospalý, tak ho doprovodím domů. Jakmile se za ním zavřou dveře, proměním se. Je šero, takže je to celkem výhoda a navíc bydlí na konci ulice, kde není žádný dům. Běžím pryč. Směrem k lesíku. Udělala jsem si tam malý domeček ze starého srubu.

Už je slunce uprostřed oblohy. Vzala jsem si náhradní oblečení, které jsem měla v malém batůžku. Jdu směrem z lesa. Domů. Mamka se na mě jen tázavě podívá.
,,To tak u nich nemají sprchu? A kde si vůbec byla, že máš vše od bláta?" zeptá se mě mamka, i když ví že jí něco tajím. Spokojí se s odpovědí: ,,V lese."
Pokyne mi rukou, abych se šla umýt. Nemám ráda vodu. Jako člověk ano, ale jako vlkodlak. Nikoliv. A kdo říká, že vlkodlaci mají rádi vodu, ten pěkně kecá.
Sedla jsem si k počítači, otevřela jsem si e-maily a tak jsem našla vzkaz od Willa.
Stálo v něm: Konečně jsem tě viděl:-) Trochu jsem se lekl, ale nebojím se:-)...
Udiveně jsem nad tím zůstala sedět. On mě viděl, když jsem od něj utíkala. Byl to trochu šok, ale je lepší, když mě viděl přes zavřené okno svého pokoje než kdybych u něj stála rozzzřená a toužící po krvi. To jsem nikdy nemohla dopustit