Balthazar, část čtrnáctá - KONEC

Nežil jsem sice jako ostatní, ale pár vztahů jsem za svůj život měl. Žádnej netrval víc než týden. Jinak to nešlo. Nedokázal bych nikomu, kdo by mi byl opravdu blízko, tajit, kdo doopravdy jsem. Ale ještě nikdy jsem necítil to, co tentokrát. Přeběhl mi mráz po zádech pokaždé, když se mně Joan dotkla. Ozvalo se zaklepání na dveře. Okamžitě pustila mou ruku a opřela se zpátky o zvednutou postel. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Turton.
"Ahoj tati." řekla, když zůstal zaraženě stát a díval se střídavě na ni a na mě.
"Detektive..." kývl jsem hlavou na pozdrav.
Turton pišel k posteli a podal Joan tašku s oblečením.
"Tak jsem slyšel, že jste dosáhl svého, pane Davisi." řekl Turton.
"Díky vaší dceři." odvětil jsem.
"To už jsem taky slyšel." řekl trochu odtažitě a káravě se podíval směrem k Joan. Přesto jsem v jeho hlase slyšel hrdost.
"Snad abychom šli pryč. Joan se musí převléct." přerušil chvíli ticha. Mlčky jsem se zvedl a následoval jsem ho ven.
"Balthazare!" zastavil mě Joanin hlas. Oba jsme se otočili.
"Tati... Můžeš na chvilku... Nechat nás?" kývla k Turtonovi. Neochotně odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře.
Joan vstala a šla ke mně. "Odvezeš mě domů?" zeptala se. Lehce jsem se usmál a souhlasně kývnul hlavou.
"Počkám venku." řekl jsem a vyšel jsem ze dveří.

Turton seděl na lavičce před pokojem.
"Co si myslíte, že bude dál, pane Davisi?" zeptal se mě a já se jen usmál. Nebyl to úsměv štěstí. Ani ironie. Spíš bych řekl zoufalství.
"Co si myslíte vy, detektive?"
"To netuším. Byl jsem moc dlouho pryč odsud, abych věděl, jestli se teď něco změní..." přikývl jsem. Náš rozhovor přerušila Joan, když otevřela dveře pokoje.
"Tak hotovo. Jdu jenom podepsat papíry a můžeme jet." řekla mým směrem. Turton se na nás na oba tázavě podíval.
"Díky za věci, tati. Ale máš tu svý auto, můžeš jet, kam potřebuješ. Balthazar mě odveze domů." Turton vstal a políbil svou dceru na tvář. Když procházel kolem mě, významně se na mě podíval.

Joan mě pozvala k sobě domů. Objednali jsme si oběd. Povídali jsme si. Dlouho. Netušil jsem, jak může být příjemný si s někým doopravdy povídat. S někým, kdo člověku naslouchá. Netušil jsem, jak může být příjemná společnost ženy, před kterou nemusím nic tajit. Strávili jsme spolu celý odpoledne a nezůstalo jen u povídání...
Když jsem k večeru odcházel z jejího bytu, chytil jsem jí za ruku. "Sbohem Joan..."
"Sbohem?" usmála se nechápavě.
"Sbohem... Už se neuvidíme." když jsem řekl tuhle větu, v očích se jí odrážely obavy.
"Jak myslíš neuvidíme? Já... Myslela jsem... Že je nám spolu hezky..." vydechla potichu.
"Je... A za to ti děkuju. Dneska jsem byl šťastnej... A vím že bych s tebou byl vždycky šťastnej... Ale nejde to. Nemůžu být šťastnej. Joan, nedokázal bych ti oplatit to, co by jsi dávala ty mě... Je mi to líto... Sbohem." naposledy jsem ji políbil. Když jsem se otáčel, všiml jsem si ještě slzy tekoucí z jejích zelených očí. Mě čekal jinej osud. Nebyl jsem stvořenej pro šťastnej život. Nedokázal bych být šťastej, i když to znělo moc hezky. Ale já už jsem ve svým životě napáchal dost škod a zažil jsem toho příliš na to, abych dokázal předstírat, že je všechno v pořádku a rozdávat kolem sebe štěstí. A vím, že Joan si zasloužila šťastnej život, po boku někoho, kdo její štěstí bude sdílet...

Došel jsem pěšky k Ryanovu bytu. Věděl jsem, že tam najdu i Thomase.
"Balthazare, páni, tomu bys nevěřil, co se děje. Zpráva o Liamově smrti se roznesla hrozně rychle. Všichni to řešej, je toho všude plno!" vychrlil Ryan, když mi otevřel dveře. Neznatelně jsem se usmál. Snažil jsem se sdílet jeho nadšení, ale měl jsem v hlavě jiný věci.
"Za nedlouho se setmí. Uděláme to jako včera." řekl jsem místo pozdravu. Ryan se na mě zaraženě podíval.
"No... Okay, asi to bude nejlepší." řekl a podíval se na hodiny. "Kde budeš ty?"
"To je jedno. Já se o sebe už postarám." zbývaly nám ještě asi dvě hodiny. Pili jsme kafe a povídali si. Ryan pořád řešil tu senzaci o tom, že povedu Licantro a že všechny naučím, jak se o sebe postarat, že konečně budou mít věci ten správnej řád... Thomas většinu času mlčel a starostlivě si mě prohlížel.
"Co se děje?" zeptal se mě, když si Ryan odskočil.
"Nic Tommi." usmál jsem se upřímně. "Všechno je okay. A bude." řekl jsem. Tommi jen zamyšleně nakrčil obočí, ale nic už neříkal.

"No nic, měli by jsme jít dolů. Není už moc času." oznámil jsem, když jsem za oknem viděl, jak nebe pomalu tmavne. Blížila se třetí noc. Třetí a poslední noc v tomhle měsíci, kdy se ze spousty lidí stanou zvířata. Thomas i Ryan se zvedli a následovali mě do sklepení. První jsem poslal do místnosti Ryana. "Tak čau ráno." mrkl na mě.
"Sbohem, Ryane..." řekl jsem potichu, zavřel jsem za ním dveře a zabezpečil je jako předešlou noc. Thomas pomalu vešel do druhé prázdné místnosti.
"Tak jo, tak mě zavři. Uvidíme se ráno." řekl a posadil se na podlahu.
Mlčky jsem si sednul naproti něj.
"Co děláš? Máš už jenom pár minut, radši si pohni." řekl Tommi a pevně sevřel pěsti, když ucítil první známky svý přeměny. Já jsem opět cítil, že to přijde později. Usmál jsem se. Znamenalo to totiž, že už se nikdy nepřeměním...

"Balthazare, doháje neblbni, běž mě zavřít!" obořil se na mě Thomas.
"Ne Tommi. Dnes už ne." řekl jsem s úsměvem.
"Neblázni, vždyť tě zabiju! Už to pomalu začíná!" zvyšoval hlas a poslední slovo se ztrácelo v bolestným vzdechu.
"Udělal jsem, co jsem musel. Teď už zbývá jenom jedno, Tommi... Vrátíš se k rodičům. Vrátíš se domů..."
"Balthazare, nech toho, musíš to tady uklidnit, zvládneš to, dokážeš, aby už vlkodlaci nebloudili po nocích a netrhali lidi! Budou ti věřit! Udělaj, co jim řekneš!" křičel, zatímco se jeho tvář křivila bolestí.
"Ne, Tommi... Ty i Ryan jim můžete říct to, co já. Můžete je naučit, jak se o sebe postarat. Já už jsem udělal, co jsem musel. Mám tě rád. A omlouvám se, že jsem ti způsobil tuhle bolest... Dneska je to naposledy." objal jsem ho. Thomas jen nesouhlasně kroutil hlavou a po tvářích mu tekly slzy.
"Na to je ještě čas, Balthy... Ty už nejsi zvíře, a nikdy nebudeš! Dokážeš se ovládnout! Můžeš být šťast..."
"Já už jsem šťastnej, Tommi." přerušil jsem ho. "A k úplnýmu štěstí mi už chybí jenom to, abys mohl být i ty šťastnej." nic víc už jsme si říct nestačili...
"Sbohem Tommi..." zašeptal jsem, když jsem přihlížel tomu, jak se Thomas trápí v bolestech při přeměně.

O pár vteřin později jsem zíral do očí vrčícímu vlku. Chvíli stál proti mně, jako by váhal... Nakonec ale skočil. Skočil a jeho zuby se zaryly přímo do mýho krku. Nejdřív jsem ucítil bolest. Pálení. Ale všechno pomalu ustupovalo. Ležel jsem na chladné zemi tmavýho sklepa. Teplo, který mě obklopilo, když se pode mnou rozlila vlastní krev, pomalu ustupovalo. Na chvíli ho vystřídal chlad. Ale i ten ustoupil. Naposledy jsem se podíval na Thomase jako na vlkodlaka. S hlasitým zařváním se svalil na zem vedle mě. Jeho tělo se chvíli svíjelo, ale nakonec se uklidnilo. Uklidnilo a zůstalo ležet na zemi, v lidské podobě. Klidně oddychoval ze spánku. "Sbohem Tommi." zaznělo ještě jednou mou hlavou. Všechno se zamlžilo. Zamlžilo a nakonec úplně zbělalo. Bílá se vytrácela... Vytrácela... Vytrácela... Cítil jsem, jako by všechno kolem mě ustupovalo. Zem jako by se vzdalovala od mýho těla, všechny zvuky v okolí, jako by pomalu utichaly... Vzduch, kterej mě obklopoval, jako by mizel. Nebylo nic. Poslední co jsem pocítil, bylo štěstí. Napravil jsem, co jsem způsobil. Nic. Dál už nic.

Vypráví Thomas

"Sešli jsme se tu, abychom se rozloučili s Balthazarem Williamem Davisem. Byl skvělým synem a skvělým přítelem. Tím nejlepším přítelem. Balthazar mi něco vzal, ale ještě mnohem víc mi dal. A mnohem víc dal nám všem. Byl to člověk, který se do poslední chvíle nevzdal. Balthazar mi ukázal, jaká je cena života. Ukázal mi, jak si vážit všeho dobrého. Balthazar mě naučil žít. Otevřel mi oči a já mu zůstanu navždy vděčný...
Loučíme se s někým, kdo změnil svět. Změnil svět, aniž by to většina z nás vůbec tušila... Odpočívej v pokoji, Balthy, jednou se zase sejdeme... Všichni. A budeme šťastní. Navěky šťasní..."
Dopověděl jsem a nepodařilo se mi zatlačit slzy, který se draly ven... Rakev s jeho tělem začala pomalu klesat... "Sbohem Balthy... A děkuju.... Za všechno..." zašeptal jsem a objal jsem vzlykající Joan.

Mý rodiče byli na pohřbu jediní, kteří nevěděli o existenci vlkodaků. A tak to i zůstalo. Mnohokrát se mě ptali na mou řeč na rozloučenou. Jak jsem to myslel, že mi něco vzal a mnohem víc dal, jak jsem to myslel, že změnil svět... Nikdy jsem jim nepvěděl pravdu... Nezasloužili si vědět o tolika špatných věcech, o kterých by se vědět nemělo.

Když jsem se vrátil domů, máma ani táta nemohli uvěřit svým očím. Byl jsem pohřešovanej a prohlášenej za mrtvýho. Díky pečlivosti pana Davise, Balthazarova otce, se nikdo nedozvěděl, co se dělo. Někdo říkal, že mě unesli, někdo, že mě zabili a zakopali a někdo zase, že jsem prostě utekl... Na policejní stanici můj spis skončil v polici s nevyřešenými případy. Po mým návratu máma začala věřit na zázraky. Ale jen já a pár dalších jsme doopravdy věděli, co se stalo...

Po tom, co Balthazar zabil Liama, se ve světě vlkodlaků rozpoutal chaos. Všichni zjistili, že porušit legendu není tak těžký. Vlkodlaci začali útočit sami proti sobě. Někteří proto, aby se vrátili do normálního života, jiní prostě proto, že chtěli krev. Nejobávanější spolek - Licantro – zanikl, společně s jeho vůdcem. Společně s prvním vlkodlakem. To způsobilo větší odvahu lovců.
Věděli jsme, že bylo jen otázkou času, kdy vlkodlaci přestanou existovat. Potom je už jen otázkou pár generací, než zemře poslední člověk, kterej se s vlkodlakem setkal. Z krvavé pravdy se stane znovu jen krvavá legenda. A z legendy pohádka...



Děkuju, Balthy... Děkuju, za všechno...