Dvě strany jedné mince

Kap... kap... kap...
Chladné kapky deště jí hladily po tvářích, snažily se jí přesvědčit, že je všechno v pořádku, že to není její vina. Že se nemusí bát. ,,Chudák děvče, je tak mladá..." ,,Chudák?! Prý to byla ona!" ,,Vždyť je to malá holka, vzpamatujte se prosím vás..." Všudy přítomné šeptání známých i méně povědomých osob jí pomalu, ale jistě dohánělo k šílenství. Je to jen pohřeb, proč se ti lidé tolik snaží předvést lítost? Byla si skoro jistá, že i kdyby jim udělala to samé, co svým rodičům, nic by se nezměnilo. Byla by vinna. Byla by vrah.
Zvedla svůj relativně klidný pohled k černému, mraky posetému nebi.
Kap... kap... kap...

,,Slečno Victorique! Soustřeďte se!" zakrákorala instruktorka a znova jí pleskla vrbovým proutkem přes ruce. Nikdy neměla hru na klavír ráda. Vždy se je snažila sabotovat, hrát špatně, nebo vůbec, ale matka si nenechala říct. ,,Victorique jsi mladá dáma. S noblesou a elegancí musíš zvládat vše, co k tomu patří." říkávala vždy.
,,Au!" vypískla, v očích se jí už objevovaly první slzy. Obvykle tak citlivá nebyla, jenže dnešní hodina už se táhla přes 180. minutu a klouby na dlaních měla již oprýskané do krve, díky neustálému napomínání lektorky. ,,Nebuďte jak malá. Tak ještě jednou, jedna... dva..." zase ten její falšený úsměv. Ráda ji tyranyzovala, dokonce za to dostávala zaplaceno, tak proč by se jí snažila nějak povzbudit. Victorique se zamračila a začala znovu, už po nesčetněkráte hrát Moonlight Sonatu. Plesk, plesk! To už na ní bylo moc. ,,Končím!" vstala a rázným krokem opustila místnost. Práskla za sebou dveřmi, což donutilo učitelku k ucuknutí. ,,Stalo se něco, Mignon?" to už vešla Diane, matka Victorique. ,,Ah, myslím, že je mladá slečna trochu... rozhořčená." zahrála lektorka starostlivost. ,,Vskutku? Moc se za ní omlouvám. Je ještě mladá a trochu vzpurné povahy. Děkuji za vaši trpělivost." usmála se Diane a vtiskla jí do dlaně plat. Mignon se jí lehce uklonila, zbalila si věci a opustila sídlo Aurorů. Ty jeden malý spratku...! Diane se přísně zadívala směrem ke dveřím, odkud nejspíš před chvílí vyběhla její dcera. Po chvíli se zhluboka nadechla a zamířila stejným směrem.

Victorique seděla u svého toaletního stolku a hleděla na sebe do zrcadla. Rány na rukou už si ovázala, tak, jako pokaždé, když se stala nějaká "nehoda". Slzy už jí pomalu zasychaly na tvářích, rty k sobě měla pevně semknuté. Snažila se psychicky připravit na svou matku, jistě o tom ví. Ona totiž věděla o všem, co provedla. A za vše jí patřičně potrestala, i když to provedla nechtěně. Natáhla se pro hřeben a pomalu začala pročesávat své dlouhé, blonďaté vlasy. Ač třináctiletá, působila mnohem starší. Ale to jen díky jejím očím, které si už tolik prožily a díky chování, které měla už od mala nalinkované, jako scénář. Dědička jednoho z největších impérií, mladá dáma, která se musela chovat vždy podle té nejpřísnější etikety. Unavovalo jí to. Odložila hřeben a složila si obličej do dlaní. Se smutným povzdechem se skrz prsty podívala na svůj odraz v zrcadle. Zelené oči kontrastovaly s jejími vlasy. Dětské rysy v obličejí a extrémně dobná postava jí dodávala na vzhledu panenky. Panenky, se kterou si vždy chtěla hrát, se kterou chtěla sdílet všechny radosti klidného dětství s rodiči, kteří by ji milovali. Ale ne... Victorique de Aurore trpěla už několik let na úkor mrtvého bratra, který zemřel ve dvacetli letech při autonehodě. Tehdy byla ještě malá. Otec s matkou se od té doby radikálně změnili, přestali se jí věnovat, začali jí rozkazovat a mlátit. Vylívali si na ní všechnu zlost. Ruce, trup i nohy měla poseté modřinami, tržnými rankami i popáleninami od doutníků. Nebýt sluhů, kteří při ní vždy stáli, byla by už pravděpodobně mrtvá.

,,Victorique, drahá? Otevři." ozvalo se rázné zaklepání, doprovázené sladkým, ale hraným hlasem její matky. Trhla s sebou, přesto vstala. Věděla, že kdyby neotevřela, bude to jen horší. Naposledy se zhluboka nadechla a otevřela dveře svého temného, malého pokoje. Plesk!

Ležela a snažila se skrýt obličej do vláken původně bílé kožešiny, kterou měla před postelí. Tiše vzlykala. Pramínek krve u rtů a nepěkná rána na týlu hlavy se postaraly o nový, rudý odstín na kobercích, to jí však tolik neděsilo. ,,Ty jedno budižkničemu! Vždy jsem věděla, že jsi jen přítěž! To ty můžeš za smrt Verrella!" Matčina slova se jí znovu a znovu přehrávala v hlavě. I její slzy, které opakovaně prolívala za syna. Všechny rány, které za bratra utrpěla, si jistě zasloužila. To si alespoň myslela. ,,Vici vstaň..." něžný hlas jí donutil otevřít oči. Každičký sval v těle jí bolel, přesto se přemluvila k opatrnému sedu. ,,Colette?" zamžourala do tmy. ,,Vstávej zlato..." známý hlas, skoro stejný, jako ten její, se ozýval skoro z dálky. Bylo jí jasné, že má pravdu. Nemůže takhle ležet na věky. Vstala. Při každém krůčku zatla bolestí zuby, nakonec se však přece jen sesunula do židle u toaletního stolku a zahleděla do zrcadla. Osoba za sklem jí byla podobná, přesto to ona nebyla. Hleděl na ní pár průzračně, až skoro průhledně modrý, znepokojivý pár očí. Dívka v zrcadle nebyla ona, ne, byla to její nejlepší a jediná přítelkyně. Jediná osoba, které mohla věřit. Natáhla ruku, viděla, jak dívka její akci opakuje. Jejich dlaně se setkaly na chladném povrchu zrcadla. ,,Colette..." vydechla a musela se letmo pousmát. Věčně usmátá dívka za zrcadlem, ta, kterou si vysnila. Ta, která jí postavila na nohy pokaždé, když už měla všeho dost. Ta, se kterou si mohla povídat hodiny, dny i měsíce o čemkoli a nikdy nestratila nit. ,,Zase vypadáš hrozně..." šeptla trochu zamračeně Colette, která na sobě neměla ani modřinku. Byla její opak, vypadala pořád šťastně, v bílých šatech tam stála ve svém světlem ozářeném pokoji. Naproti tomu Victorique, věčně v černé, si na tmu ve svém pokoji už přivykla. ,,Děkuji..." ,,Ah Vici... Proč to udělala zase?" ,,Víš..." zubožená dívka převykládala celou scénu svému odrazu, který pečlivě naslouchal.
,,Vici ty za Verrellovu smrt nemůžeš." ,,Ale ano, kdybych... Mu tehdy neposílala ten dopis, zůstal by v Anglii!" rozvzlykala se opět dívka, tentokrát však jinou bolestí, než před tím. ,,Vici... Vím, že za to nemůžeš. Verr mi to sám řekl!" snažil se jí odraz přesvědčit. ,,Ne, já..." ,,Dost!" zakřičela Colette, což donutilo druhou dívku věnovat jí řádnou pozornost. ,,Přestaň se pořád obviňovat. Verrell řídil opilý, ty za to nemůžeš. Kdyby nebyl hloupý, nejezdil by hned ten večer. Miloval te Victorique, udělal by pro tebe cokoli. Tak přestaň. Tohle by se mu nezamlouvalo." ozval se odraz temně. Victorique zaregistrovala změnu, Colletiny oči už nebyly tak krásně modré, ne. Byly rudé, jako krev, která zasychala na koberci. Rudá jako západ slunce, který se sklil na obzoru. Byly plné nenávisti, ale né k ní, ke všem ostatním. Zračil strach, vztek, smutek i všechny ostatní emoce, které si hluboko v sobě ukryla. ,,Victorique... ty nejsi vrah." usmála se na ni Colette konejšivě. ,,Ty jsi oběť."

Snažila se na Colettina slova zapomenout, vážně snažila. Ale nešlo to. ,,Ty jsi oběť..." Nedařilo se jí vytlačit onen rozhovor z mysli, noc se blížila ke konci a ona se ještě pořád převalovala v posteli ze strany na stranu. Nakonec svůj boj s nespavostí vzdala a nechala ji vyhrát. Posadila se a zakoukala přes pokoj na zrcadlo. ,,Proč mlčíš, Colette?" šeptla s nadějí, že se její přítelkyně objeví. Odpovědí jí však bylo jen vzdálené zaskučení větru, který doprovázel majestátní bouři za okny domu. Vstala jen, aby rozhrnula závěsy, opřela se o parapet a zakoukala do noci občas ozářené bleskem. Já přece nejsem vrah... Verrell si za to mohl sám... Ano, sám! Nejsem vrah, jsem oběť... Jsem... Oběť...! Chytla se za spánky a zamítavě zavrtěla hlavou, doufajíc, že se negativní myšlenky konečně ztratí. ,,Victorique ty nejsi vrah! Ty jsi oběť..." Colette byla přece jediná, kdo jí nikdy nelhal. Jsem oběť... Jsem... Nejsem... Najednou se v ní cosi zlomilo. Uvědomila si, že duch v jejím odrazu má pravdu. A že se musí pomstít.

,,Neee!" Diane se krčila v rohu ložnice u bezvládného těla svého muže. Zírala na někoho, koho neznala. Ten ďábelský úšklebek, ten postoj, ruka pevně držící velký kuchyňský nůž, ten výraz vraha... To přece nebyla ta, kterou vychovala. ,,Victorique co se to s tebou proboha stalo?! Zbláznila ses! Myslíš si, že nám takhle dokážeš, že nejsi jen otravná nicka? Že nejsi jen příživník, kterého jsem musela snášet celých dvanáct let od smrti mého Verrella!" křikla žena a přivinula k sobě bezvládné tělo manžela o něco víc. ,,Nesnažím se vám nic dokázat, matko..." šeptla dívka a mírně sklopila pohled. Tón jejího hlasu napovídal o jejím maximálním rozhořčení - byl temný a podbarvený nenávistí, šel z něj strach. Diane se chtěla tvářit vyrovnaně a nadřazeně, tak jako vždy, jenže podivně obludný výraz její dcery jí nutil zkřivit obličej v hrůze. ,,Jsi... jsi jen odpad... Ostuda rodiny! Jsi vrah!" zasnažila se naposled, to však neměla dělat. ,,Omyl, matko..." Victorique se tiše zasmála. ,,Já-jsem-oběť!" napřáhla ruku a ukončila život osoby, kterou tolik nenáviděla. Né rychle, jako otcův. Ne. Pomalu, bolestivě, mučivě. Dala si záležet, aby každé pohnutí nože cítila. Než ukojila svou žízeň po pomstě, uběhlo spousty času. Ale celou tu dobu jí spokojeně sledoval pár rudých očí ze zrcadla visejícího na zdi.

Kap... kap... kap...
Tiše si přála, ať už ta hloupá fraška zkončí. Chtěla být co nejrychleji doma u své sestry. U té, která jí pomohla vyřešit všechny problémy za jedinou noc. Její nejlepší přítelkyně, jejího komplice... Colette. Déšť jí svou intenzitou připomínal bouři z onoho večera. S každým vydechnutím se jí od úst vznesl obláček páry, který pozorovala, než se rozplynul. ,,Jako jejich duše, jen... ty přišly do Pekla. Protože já... jsem oběť."