Záhadné údolí 1/2

Záhadné údolí


Slunce pražilo na nekonečnou plochu Death Valley. Jeho paprsky se propalovaly skrz téměř hořící vzduch, a snažily se vysát ze země poslední zbytky vlhka. Vyprahlá krajina byla popraskaná a téměř mrtvá.
Údolím se rozléhal dusot kopyt. Čtyři koně a čtyři jezdci tak připravili údolí po dlouhé době nějaké vzrušení.
Jezdci jeli pozvolným klusem. Kolem nich panovalo ticho a bezvětří.

„ Překvapuje mne, že to tak rychle vzdali.“ Řekl Jerry Fulkner. Obtloustlý nevysoký chlap s inteligencí dacana. Butche, kalhoty které nosil, na něm vypadaly směšně. To proto, že samotné kšandy měl delší než nohavice. Ještě více tak vyčníval jeho masivní pupek. Na hlavě měl kulatý klobouk, který vzal přímo z koně nějakému chlápkovi hned po té vloupačce.
„ Vojáci jsou sračky. Bojí se a mají rádi pohodlí.“ Konstatoval Andy McGregor. Byl o dvě hlavy vyšší než Jerry a taky měl vyšší sebevědomí. Hroznej parchant. Chytrosti však taky moc nepobral.
Třetím do party byl Billy Jane. Chlap s ostrými rysy, který by se klidně mohl živit slušnou prací. Z celé tlupy byl nejchytřejší. Bystré modré oči, blond krátké vlasy a štíhlá postava. Mohl dělat slušnou práci, ale ta moc nevynášela a Billy měl rád peníze. Hrozně moc. Ty dva blbce vedle něj spíš jen trpěl. Potřeboval je k vloupačkám. Vyžívali se v brutalitě a smrděli.
„ Abyste věděli, nejsou pohodlní ani se nebojí. Moc dobře vědí, že za námi do Údolí smrti nemusí. Samo se o nás postará.“
Jerry udělal přiblblej výraz. „ Takže říkáš, že tu chcípneme?“
„ Jasně že ne. Jinak bychom sem nejeli. Moc dobře jsem věděl, že za námi nepojedou. My to přežijeme. Pojedeme obezřetně a budeme šetřit vodou.“ Billy si nebyl jistý, jestli přechod přes poušť zvládnou i ostatní, ale věděl naprosto jasně, že on tedy rozhodně ano. Už byl nucen párkrát jet několik dní pouští. Inu když chce člověk zmizet zákonu z očí, musí riskovat.
„ Já to tedy do Ashtonu zvládnu. Už se těším, jak si ty prachy užiju. Z Ashtonu rovnou do Vegas. Muhaha.“ Andy si mnul ruce. Neříkal, co má přesně v plánu, ale jeho téměř dětsky radostná tvář naznačovala, že to bude mít něco společného s casinem a bordely.

Ti tři vypadali jako grázlové. Zarostlé tváře, a i když byl Billy hezoun, všichni vypadali nebezpečně. Jerry měl několikrát přeražený nos, Andyho pořezal na tváři chlap, kterému svedl manželku. Až na Jerryho nosili zaprášené chapsy kalhoty a na hrudě se jim lepily flanelové košile, jejichž barva se stále více podobala všudypřítomnému písku. Nejlépe byl oblečen Billy. Koupil si totiž nedávno novu černou blůzu. Vedle ostatních vypadal jako model.
Ti tři k sobě patřili. Měli rádi peníze, nebezpečí a byli schopní podvést i vlastní rodiče.
Vedle nich, ve dvoumetrovém odstupu jel čtvrtý jezdec. Skoro jakoby s nimi nechtěl mít nic společného. Jenomže měl. Tom Bane, s nimi tu banku vyloupil. Nyní seděl na černém hřebci a vezl svůj podíl z lupu. Pětadvacet tisíc dolarů. Zpočátku měl z peněz radost, ale začalo ho něco žrát. Ozývalo se svědomí. U zločinců vzácná vlastnost. Tom zločincem až do té loupeže nebyl. Okolnosti ho donutili. Rodiče zemřeli, on neměl peníze na školu a žádná budoucnost na něj nečekala. Co měl dělat? Přidal se k tomu slavnému trojlístku. Tlouštík, úchylák a egoista. Nabídli mu to. On přijal a nyní začal litovat. Přes poušť se mu vůbec nechtělo a začínal si vyčítat to střílení.
Mladý kluk, ještě bez vousů a s nevinným výrazem nehodícím se pro lupiče, byl zamyšlen.

„ Hej Tome, co je s tebou?“ ptal se Billy.
Tom se skoro lekl. „ Nic, nic. Jen jsem se zamyslel.“
„ Doufám, že jsi v pohodě. Chápu, že první akce na tebe musela zanechat plno dojmů, ale moc na to nemysli.“
Tom pokýval hlavou a odšrouboval uzávěr čutory.
„ Musím tě pochválit. Střílíš moc dobře.“ Řekl Jerry a usmál se. Hezký úsměv to nebyl. Ty zbylé čtyři zuby, co měl, byly téměř černé. Jerry vodu moc nepil, raději žvýkal tabák. Díky němu si zuby pěkně zkazil. No nevadí, žvýká dásněmi. Každou chvíli plival a tak za sebou tvořil stopu. Billy by mu normálně vynadal, ale tady je hledat nikdo nebude.
Pár dní v horku, potu a žízni. To musí vydržet. Pak přijde vytoužený odpočinek a utrácení peněz.

2.

První dva dny přečkali v pohodě. Noci jsou tu sice mnohdy velmi chladné, ale byli připraveni. Přes den teplota prudce stoupá přes čtyřicet stupňů, ale to čekali.
Ale ani když jste připraveni, neznamená to, že se nemůže nic pokazit.
Třetí den vystoupala nad padesátku. Jakoby se slunce sneslo těsně nad zem a pražila čtveřici na záda. Košile se jim přilepili na těla. Pot jim tekl snad z každé části těla. Nikde stín za kterým by se dalo schovat. Klobouky nedokázaly dokonale ochránit hlavu před paprsky. Andy by přísahal, že se mu škvaří mozek. Billy si v duchu říkal, „proboha jaký mozek?“.
Náplně čutor se zmenšila na čtvrtinu jejich objemu. Taktéž to bylo se sušeným masem. Potili se i koně. Jejich těla se leskla pod krutým sluncem a zvířata mocně funěla.
Došli na Badwater, solné jezero. Voda tu nebyla žádná. Jen ta sůl. Popraskané plástve solného kamene donutili jezdce sesednout z koní. Pochod byl namáhavý. Moc mezi sebou nemluvili, bylo by to ještě více vyčerpávající. Vzduch se roztékal, a tvořil v dáli pozoruhodné obrazce. Jerry v jednu chvíli začal křičet, „moře! Vidím moře!“, Billy ho však odsekl s tím, že už z toho vedra blbne.
Tom byl tichý, stále ho trápily výčitky. Ještě před pár dny byl počestný člověk, který se mohl komukoliv podívat do očí. Nyní by to už nezvládl.
„ Neměli jsme je zabíjet.“ Tom začal brečet. Byly to téměř suché slzy.
„ Co to meleš?!“ křikl Jerry.
„Ne, všechny jsme nemuseli.“
„ Ti bastardi museli chcípnout všichni.“ Cekl opět tlusťoch.
„ Klid Jerry,“ řekl svým hlubokým hlasem Billy, „Tome ty se taky uklidni. Střílet jsme museli. Neříkám, že to byla ušlechtilá akce, ale pokud chceš dělat v naší branži, nemůžeš být ušlechtilý.“
Tom vzdechl. Teprve si pořádně uvědomoval jakou, že si to vybral životní cestu. Nic už neříkal, naopak si v hlavě usmyslel, že až dorazí do Ashtonu, tlupu opustí a odjede pryč. Víc na východ a začne lepší život. Sice ještě nevěděl jaký, ale určitě ne protizákonný.

V noci teplota klesla k nule. Takové extrémy si s tělem pěkně pohrají. Spali na dece a přikryti byli pončem nebo dalším oblečením. Tom spal útržkovitě. Občas se probudil zimou, ale nyní něco zaslechl. Na obloze zářil měsíc a sůl v syrovém stavu zářila jako sníh. Něco kolem čtveřice běhalo. Tom se rozhlížel. Měsíc sice poměrně jasně zářil, ale spíše jen napovídal, než ukazoval. Šustění kolem nich neustávalo. Něčí drobné nožky kmitají v rychlém tempu pořád dokola. Pak Tom zahlédl dvě oči, ve kterých se odrážela měsíční záře. Jakoby snad sami svítily. Dva malé pohybující se body ve tmě. Tom sáhl po zbrani. Měl Remingtona 1863. Byl na něj hrdý. Dostal jej darem od otce. Jediný dar který mu zůstal. Nyní ho třímal v ruce a natáhl kohoutek. Zvíře ve tmě stále běhalo dokola.
Tomovi se zdálo, že se zvíře přibližuje. Zazněl ohlušující výstřel, který se nad údolím ještě dlouho vznášel. Tom sebou leknutím trhl. On nestřílel. Za ním se šklebila Andyho obličej. „ Dostal jsem ho.“
Vzhůru byli už všichni.
„ Co blbneš, ty blázne!?“ křikl na střelce Billy.
Jerry se skláněl nad mrtvolkou zvířete. „ Je to kojot. Ubohý hubený kojot.“
„ Kurva, teď už neusnu. To musíš střílet na všechno, co se pohne?“ káral stále Andyho šéf bandy.
„ Jé, tak jsem odpráskl prašivého kojota. Ty z toho naděláš, alespoň budeme mít trochu masa.“
„ No moc ne, je jako nic.“ Řekl vracející se Jerry.
„ Víš co? Jdeme.“
„ Bille, to si děláš prdel ne? Já chci spát.“ Bránil se Andy.
„ No já kvůli tobě už nemůžu, jdeme.“

3.

Tak šli. Tom celou dobu mlčel. Ostatní to ani nezaznamenali. Brali ho jako nováčka a podivína.
Šli po zbytek noci bez zastávky. Od rána už opět začala teplota prudce stoupat k padesátce.
Čtyři jezdci vypadali na pokraji zhroucení. Strhané výrazy v obličeji. Každý jakoby byl v jiném světě. Jejich pot byl jedinou vlhkostí široko daleko. Koně sotva šli. Billy si začínal myslet, že své síly přecenil a že tentokrát poušť nezdolá.

„ Hh, tam. Koukejte. Baráky.“ Řekl sotva srozumitelně Andy. Prstem ukazoval před sebe. A opravdu. Snad kilometr před nimi se rýsovaly siluety tří budov.
Na tvářích jezdců bylo možno rozeznat něco jako úsměv. Úsměv to byl strašlivý, pomyslíme-li na rozpraskané rty až do živého masa. Tváře připomínající jedince měnícího se v zombie.
Šli nejrychleji jak mohli. Připomínalo to závody plžů. Před nimi se rýsovali tři domy. Jeden evidentně obyvatelný. Dřevěný patrový barák s otevřenými okny a oplocením kolem sebe. Nalevo od něj byla budova, která sloužila patrně jako velká stáj a napravo menší srub, který mohl být kůlnou či skladištěm zásob. Co však zaujalo čtveřici nejvíce byla nedaleká studna. Místo bylo v mírném kopci, kde už sůl nebyla a rostlo tu pár keřů. Až nahoru nedostoupili, zhroutili se do písku.
Jediné co vnímali, bylo hučení v jejich dehydrovaných hlavách. Horko bylo jejich součástí a vnímání reality je opouštělo. Pak někdo Toma otočil na záda. Mladík otevřel oči a uviděl rozmazanou postavu. Nebyl schopen zaostřit. Postava se sehnula a dala mu napít. To Toma probudilo. Chtěl vodu, chtěl ji víc a víc. Žízeň byla téměř neuhasitelná a v tu chvíli, alespoň na pár okamžiků, byl Tom nejšťastnější člověk na světě. Vidění se zostřilo a spatřil tak před sebou ženu v lehkých tmavě modrých šatech. Byly dlouhé až na zem. Černé vlasy se jí opíraly o ramena a plazily se ještě níž. Hluboké černé oči se na Toma dívaly zle. To mladíka zmátlo. Právě mu zachránila život, přesto má z ní divný pocit. Vlastně dokonce strach.
Žena mlčela a dívala se velmi zle. Dala napít i Billovi a ostatním. Jeden po druhém se vzpamatovával.
„ Děkuju.“ Řekl Tom. Žena se na chvíli na něj zadívala, ale její výraz se neměnil.
„ Ahoj krasotinko.“ Andy dostal napít a začal mu fungovat jeho omezený mozek. Viděl ženskou a byl rázem čilý jak rybička. Žena odstoupila a vědro s vodou nechala ležet na zemi.
„ Pijte, naberte nové síly a pak zmizte.“ Ucedila černovlasá dáma. Řekla to hrubě, avšak bez zbytečného patosu. Pak odešla do domu.
„ Divná holka.“ Podělil se o názor Billy a opět šáhl po vědru s vodou.

Seděli na horké zemi a rozhlíželi se po okolí.
„ Teda postavit si barák uprostřed pouště by mne opravdu nenapadlo.“
„ Tebe by Andy spíš napadlo postavit tady bordel, co?“ křenil se Jerry.
„ Blbý kecy tlouštíku.“ Odpověděl Andy a podíval se na zamyšleného Billa. „Co je?“
„ Divná ženská.“ Vypadlo z vůdce celé party.
Tom se také díval po okolí, ale konverzaci kumpánů neposlouchal. Všímal si toho ticha a cizosti téhle části země. Písek, skály, pár skleslých suchých keřů a slabý vítr. Nevěděl proč, ale napadlo ho, že by to bylo dobré místo pro hřbitov.
„ Nebylo, je tu tvrdá půda.“ Řekl Billy a Tom si uvědomil, že myšlenku dal najevo nahlas. Billy se zvedl a oprášil si Butche.
„ Jdeme se podívat dovnitř, ne? Třeba nám dá krasotinka i nějaké jídlo.“
Dům to byl pěkný. Takový mají jen ti movitější na západě. Ušlechtilé dřevo, které vydrží desetiletí a jen tak ho něco nezničí. Stáli na zápraží, Andy a Jerry se opírali o zábradlí a Tom cítil nervozitu. Billy zaklepal a vstoupil, Tom hned za ním.
Místnost byla rozlehlá hlavně proto, že v ní toho moc nebylo. Stůl uprostřed, čtyři židle, skříň napravo a jednodušší kuchyňská linka skládající se z dlouhého stolu, primitivního dřezu, ve kterém byly dva špinavé talíře a na stěně připevněné skříňky. Prkenná podlaha vrzala a tvořila zvukovou kulisu nezvyklé tichosti. U stolu seděla ta divná žena. Dívala se bez výrazu před sebe. Naproti ní seděl starý muž. Otrhané oblečení, které kdysi mohlo být frakem, bylo doplněné cylindrem, který měl muž na hlavě a trochu nakřivo. Taky se díval před sebe. Člověk by řekl, že si hledí do očí, ale spíš to vypadalo na to, že hledí „do blba“. Muž otočil velmi pomalu hlavu k hostům. Zakalené oči vrhly nenávistný pohled na Billyho, který se zdvořile uklonil.
„ Sáro, co to je za cizince?“ zeptal se starý muž. Když řekl Sáro, znělo to jako když odsunujete těžké kamenné víko z hrobky. Z koutku úst mu vytékala dlouhá slina.
„ Přišli z pouště. Dnes odejdou.“ Zněla odpověď ženy, která byla krásná, ale přitažlivě rozhodně nepůsobila.
„ Rád bych vás poprosil o trochu jídla pro mne a mé tři přátelé. Pokud vám to nebude vadit, zdržíme se do zítra.“ Billy mluvil opravdu zdvořile.
Dvojice u stolu promluvila až po půl minutě.
„ Sáro, nabídni jim polévku. Chci aby dnes odešli.“
Sára se zvedla a poodešla ke kuchyni. Z jedné ze skříněk vyňala čtyři talíře a nalila do nich polévku z kotlíku na stole.
V místnosti už byli i Andy a Jerry. Bylo znát, že mají hlad. Oči jim svítili při pohledu na talíře. Čtveřice usedla u stolu, starý muž jim přepustil místo. On i Sára stály za nimi, jakoby čekali, co budou na jídlo říkat. Chlapy se pustili do jídla. Prvních pár lžic do sebe soukali jako o život, ale pak si uvědomili, že polévka je studená, vlastně dost nepříjemně studená.
„ Co se děje?“ ptala se Sára.
„ Ta polívka je studená.“ Odpověděl Jerry. Kolikrát mu bylo jedno, co jí, hlavně že jí, ale tohle se nedalo.
„ Co byste taky chtěli.“ Sára dořekla, co chtěla a zmizela ve vedlejší místnosti. Vteřinu za ní zmizel za dveřmi i starý muž.
Nastalo ticho.
„ Co to má kurva být?“ prolomil vakuum ticha Andy vzteklou otázkou.
„ Nevím, ale nelíbí se mi to. Jsou to nějací pošahanci a patrně už hodně dlouho s nikým nemluvili.“ Billy odložil polévku stranou.
„ Ale kde berou zásoby? Tady nic není.“ Ptal se Tom.
„ Mají tu domácí zvířata.“ Přidal se do diskuze Andy.
„ A čím je krmí ty chytráku?“ opáčil Jerry, přičemž se na něj Andy zašklebil stylem naštvaného býka.

Na zdi naproti vchodu do domu, visel obraz. Byl na něm dost krvavý výjev nějaké bitvy mezi indiány a nějakými osadníky. Spousta mrtvých a trápících se zraněných na obou stranách.
Ozval se křik. Krátký ženský výkřik z vedlejší místnosti. Všichni rázem vyskočili ze židlí a se zbraněmi v rokách rozrazili dveře do vedlejší místnosti. Zatrnulo jim. V malé komoře, kde nebylo nic, krom dva metry vysokého starobylého zrcadla, stáli naproti sobě Sára a starý muž. Stáli. Jenom tak. Čuměli někam do čtvrtého rozměru nebo kdo ví kam.
„ Co jste ksakru zač?!“ ptal se nechápavě Billy.
„ Odejděte.“ Zněla nevýrazná odpověď muže s cylindrem.
Sára se podivně blížila k zrcadlu, jakoby o něj měla strach.
„ Jste magoři.“ Křikl Jerry.
„ My? My tedy ne. My nejsme vrazi.“ Řekla jedovatě Sára. Prskala jak vzteklá kočka. Ne, vůbec nebyla přitažlivá.
„ Asi bych tě měl ohnout přes koleno a naplácat ti.“ Nabídl Andy. Olizoval si přitom rty.
„ Jak jsi to myslela?“ ptal se překvapený Billy.
„ Jste hnusní a vaše oběti vás nenávidí.“
Znělo to hrozně, hnusně, blbě a Billy rudnul vzteky. Jak mohou vědět? Jak mohou vědět, že jsou to, co jsou.
„ Tohle nemáme zapotřebí. Jedeme pryč. Tady by se člověk leda zbláznil.“

Vyšli ven. Velmi rozrušení a mířili ke koním. Nebyli tam. Zamířili ke studni. Tam také nebyli a tak pokračovali ke skupince keřů, které měli dokonce zelené listí. Uprostřed nich bylo malé jezírko či tůňka. A vedle něho čtyři mrtví koně. Voda v jezírku měla podivně železnatou barvu. Tom se do něj zadíval. Zadíval se víc. Zamotala se mu hlava a pak ho chytl Jerry za ruce a stáhl zpět.
„ Co blbneš?“ ptal se překvapený Jerry.
„ Nevím, nějak mne to táhlo k sobě.“
„ Musí to být otrávené.“ Billy se mračil. „ Takže máme po koních a v jediném domě široko daleko žijí dva vypatlanci.“
„ Co teď?“ ptal se Tom.
„ Rozhodně tu nechci přespat. Půjdeme dál. Ještě si vezmeme nějakou vodu a chleba. Těch dvou se ale ptát nebudeme. Každé slovo s nimi mne bolí.“
Tom šel k domu s obavami. Přišlo mu, jakoby by je někdo trestal. Trest za tu vloupačku. Zamrazilo ho, když si na to vzpomněl. Jerry a Andy čekali před zápražím, Billy vcházel do domu s coltem v ruce. Nikdo uvnitř nebyl. Jen v místnosti přibylo to velké zrcadlo. Bylo postaveno zády k nim a nepřirozeně je lákalo.
„ Dávej bacha Tome, ti dva to nemají v hlavě v pořádku, možná jsou někde schovaní.“
Panovalo ticho. Jak jinak taky. Billy obešel zrcadlo.
Tom si ten okamžik bude navždy pamatovat. Tu změnu v Billyho tváři. Ten děs, úžas a strach. Oči signalizovali, že Billy vidí v zrcadle něco strašného. Bandita křičel. Tom přiběhl k zrcadlu a pochopil.

Do místnosti vstoupila Sára. Ukazovala na ně ukazováčkem.
„ To je ta vaše krev na rukou. Všichni ji máte!“
Ano, oba ji měli. V zrcadle viděli sebe a ruce měli celé od krve. Tom si je prohlížel a chtěl se očistit, nešlo to. V zrcadle ta krev byla, ve skutečnosti ne. Dva zbylí bandité rozrazili dveře. Sára ustoupila a smála se.
„ Ty čarodějnice! Co se vysmíváš!“ Billy se k ní rozběhl, popadl jí za paže a třásl s ní. Dal jí facku, až upadla na zem. V očích neměla nic, jen tmu. Neměla z bandity strach, hnusil se jí.
Andy se ke svému šéfovi připojil a začal do Sáry kopat. Tom chtěl něco udělat, ale neučinil tak. Jerry se smál. Jen do chvíle, kdy ho zezadu kopl do holeně muž s cylindrem. Billy neváhal a z coltu poslal kulku. Ta neomylně zasáhla čelo starého muže. Andy ukopal Sáru k smrti. Jerry si masíroval holeň a Tom nehybně stál.

Z domu vyšli po chvíli. Měli vodu, chleba a myšlenky v ohni.
Od domu zamířili ke stájím.
„Snad tam budou koně.“ Prohlásil Andy, který přemýšlel, zda se nemá vrátit k tělu Sáry.
Billy nedoufal, že tam najde koně, ale za zkoušku nic nedají. Stáj byla na spadnutí, na rozdíl od domu, jí nikdo neudržoval. Tom, který zažíval největší trauma života, zažil další šok. Stáj nebyla úplně prázdná. Do vrstvy půl metru byla naplněna lidskými kostmi. Smrad rozkladu a něčeho dalšího, co nepoznával, ho donutilo vyjít ven. Chtěl zvracet a tak zamířil k blízké studni. Zvracel do ní a bohužel se do ní potom podíval. Do její poloviny sahala hradba těl. Hnijící, ne úplně rozložená.
Hrůza, hnus.
„ Pryč! Pryč odsud! Všivá díra!“ řval Billy.

4.

Neohlíželi se, šli dál. Mlčky. Čtyři banditi, vrazi a zloději. Všichni vystrašení, zhnusení a zamyšlení. Byllimu nešlo do hlavy, proč zápach rozkládajících se těl necítili dříve. Vždyť tam musí být stovky mrtvých. Ti dva, co byli zač? Jedno je jisté, byli horší než oni sami, to Byllimu srazilo sebevědomí. Do teď si myslel, že se ho všichni bojí.

„ To máme za ty mrtvé v bance.“ Špitl Tom.

„Drž hubu! Co to meleš! Hovno! Hovno! Blbost na entou, ti dva sráči tam si zasloužili trest a dostali ho. My teď jdeme do Ashtonu a já nechci nic slyšet o nějakém trestu nebo, že se budeš vracet k tomu, co se stalo v bance, jasné!?“ Billy šílel a poodešel od Toma.
„ Jasné.“

Slunce opět pálilo jak ohně z pekla. Ticho rušili jen kroky banditů. Zem byla sice stále písčitá, ale nyní převládal štěrk. Po levé straně se zvedaly skalnaté hory, které svými tvary připomínali divoká zvířata. Všichni mlčeli, ale jakoby se jejich myšlenky zhmotňovaly v prostoru. Jeden po druhém se dívali a věděli, na co kdo myslí. Události na ranči jim vzaly značnou dávku psychických sil. Dokonce zapomněli na peníze. Měli je u sebe, ale nemysleli na ně. V přehřátém vzduchu se vznášely obavy. Dojdou do Ashtonu?
Míle ubíhaly a voda v čutorách ubývala. Slunce nemělo slitování a natahovalo své paprsky až ke čtveřici banditů.
Jerry se stále ohlížel vzhůru směrem k vrcholkům skal po jeho levém boku.
„ Co se děje Jerry? Čumíš na ty kopce dobré dvě hodiny.“
„ Billy, myslím, že jsme sledováni.“
Andy se na tlouštíka podíval, jakoby se ptal, jestli si z něho nedělá srandu.
„ Jo jsme. Apači. Asi deset. Jdeme dál, zatím nás neohrožují.“
Andy se na Billa zašklebil, jako že by na indoše měli vlítnout.
„ Klid hochu. Zatím nás jen sledují. My musíme jít dál. Beztak jsme ve stavu, že bychom byli mrtví dřív, než bychom se vůbec na kopce vyšplhali.“

Noc byla ve znamení zimy, strachu z možného útoku Apačů a nespavosti. Nebyl jak si udělat oheň, nemohli si ničím posvítit. Seděli blízko u sebe a zády k sobě. Nad nimi působila krásně čistá noční obloha jako přelud. Mohli jste se na ní hodiny dívat a nepřestalo by vás to bavit. Taková to byla nádhera. Tu dokázal ocenit jen Tom. Fascinovala ho myšlenka, že by tam někde nahoře mohli být jiní lidé. Jiný život. Andy se klepal zimou a obloha ho nezajímala. Jerryho pro změnu fascinovalo bubnování, které se ozývalo z kopců. Někde tam byli ti indiáni. Billy pevně držel svou zbraň, jakoby čekal, že se každou chvíli ze tmy vynoří rudoch nebo ještě hůř, Sára.
„ Ať už s tím přestanou!“ zaklel Jerry. Na vteřinku se tak stalo, ale pak monotónní bubnování pokračovalo. Jerry se svalil k zemi a držel se za uši. Tomovi rytmus bubnů připomínal tlukot srdce. Přišlo mu to děsivé. Pak mu přišlo, že slyší výkřik dítěte. Přesně takový, jako vydal ten desetiletý kluk v bance, když mu zastřelil mámu. Pak udělal mnohem horší věc. Lekl se klukova křiku. Při té vzpomínce zalily Tomovi oči slzy.
Čas se divně ohýbal a provokoval svým nestálým průběhem, a tak se najednou čtveřice probudila. Nikdo si nevšiml, že by vůbec usnul. Byl den a Jerry zažil šok, někdo mu vzal všechny zbraně a pití.
Jerry se rozběhl ke kopcům. Zastavil se po padesáti metrech a nadával indiánům. Nadávky se linuly údolím. Odpovědí byl mrazivý smích z hor. Apači na ně shlíželi z výše a smáli se jejich neštěstí.
Jerry se vrátil ke skupině a ta vyrazila dále.

5.

Ze dne se stala zoufalost a pobývat v ní, znamenalo nechávat se upéci za živa. Po soli už nebyli ani stopy, zato písku přibylo. Apači zmizeli. Banditi nemluvili, nebylo o čem a každý už tak trochu žil ve vlastním světě.
Údolí se stočilo doleva a ukrývalo překvapení. Blížili se k vyvýšenině. Andy viděl nejlépe a konstatoval, že vidí nějaké domy. Do žil čtveřice nyní už „písečných“ mužů byla vlita nová energie a naděje. Zrychlili. Na jejich stav až neuvěřitelně.
Blízkost vody je lákala. Cítili jí. Možnost záchrany.
Čím blíž ke stavení byli, tím je zachvacoval ale nepříjemnější pocit.
Velká budova nejspíš stáj, studna a uprostřed velká dřevostavba. Tomovi připadalo, že ho někdo udeřil těžkým kladivem do hrudi.
„ Ne.“ Hlesl velmi potichu a nesměle Andy.
Ten dům znají a nemohli se od něj odvrátit. Na jeho zápraží stáli jako sochy dvě postavy. Sára a ten starý muž s cylindrem.

Všichni čtyři mysleli na to, že se vydají na útěk, ale neučinili tak. Možná už rezignovali. Neměli na to. Vyčerpání se stalo maximálním.
Stáli deset metrů před zápražím. Vítr začal lehce vát a přinášel trochu úlevy od nesnesitelného vedra. S obličejů jim stékal pot. Strach v očích mluvil za vše.
Sára se usmála. Na vteřinku to dokonce vypadalo na přívětivý úsměv.
„ Napijte se a pak se kajte.“
Dvojice zmizela v domě, jakoby bandity chtěla dusit ve složité pavučině lidské psychiky. Z čtveřice banditů byly definitivně trosky. Jejich staré charaktery byly rozebrány do posledního šroubku.
„ Oni žijí. Oni žijí.“ Drmolil bláznivě tlustý Jerry.
Andy se mračil. Velmi zlostně vypadaly jeho oči a ruce se začaly klepat.
Billy nevěřil. Nevěřil ničemu. Přeci tohle není možné. Zastřelil je!
„ Seru na to, jdu pryč.“ Řekl Jerry a zamířil do pouště. Nikdo mu nebránil.
Tlouštík se nerytmicky pohyboval po prašné zemi a strašně hýkal.
Andy nic neřekl, prostě zamířil směrem za studnu, tam kde je jezírko.

„Billy, co teď?“ Tom vyřkl otázku jednoduchou a prostou. Takovou, na kterou se ptalo mnoho lidí v mnoha životních situacích. Billy na tohle nechtěl odpovídat. Přesto něco říct musel.
„ Co chceš slyšet? Došli jsme k budově, kterou jsme předvčírem opustili. Vítají nás dva mrtví lidé. Co budeme dělat je nedůležité. Je to v hajzlu. Ale mohli bychom zkusit jedno. Přijít tomu všemu na kloub. Jdeme dovnitř za těmi kreaturami.“