Kletba

Na dně jezera leží žena. Zdá se být mladá, tak něco kolem dvaceti let. Na sobě má šedé, dlouhé, polorozpadlé šaty, které zřejmě kdysi bývaly nádherně bílé. Při troše fantazie by se na nich daly najít různé obrazce vyšívané stříbrnou nití. Dlouhé blonďaté vlasy jí splývají kolem ramen. Oči má zavřené. Její tělo pokrývá písek, kterého bychom na jezerním dně mohli najít opravdu mnoho. Zdálo by se, že tam žena leží už dlouho, nebýt jejího mladého věku. Ovšem opak je pravdou.

Spočívá na dně už několik věků. Ačkoliv by se mohlo zdát, že spí, není tomu tak. Vnímá každý okamžik, každý záblesk nějakého pohybu. Je však chladná, chladnější než kámen, chladnější než led. Netýká se to pouze jejího fyzického stavu. Nejstudenější je její duše. Nic necítí, na ničem jí nezáleží. Jejím prokletím je ta nejhorší věc, co se kdy komu může stát. Nemá srdce.

Nebylo tomu tak vždycky. I v tom stavu, v jakém se nachází, se jí vybavují různé obrazy, vzpomínky na její život předtím. Dříve byly silné a hodně barevné. Postupem času začaly slábnout, vytrácet se z hlavy a blednout. Nyní může vidět pouze záblesky jakýchsi událostí. Vybavuje si je, když má opravdu dlouhou chvíli.

V jednom záblesku vidí sebe samu v karmínově červených šatech. Jde někam po schodech nahoru a ve tváři má ďábelský úsměv. Kroky jsou čím dál, tím rychlejší, až skoro běží. Najednou vchází do místnosti plné světla. Na chvíli ji omámí a ona zavře oči.. Bohužel, zbytek už zmizel kdysi dávno, zapomněla ho, stejně jako mnoho dalších událostí.

Voda v jezeře je nehybná. Jezero je totiž velmi hluboké, takže tma se stala jedinou ženinou společnicí. Už hodně dlouho neviděla světlo, sluneční paprsky už si ani nedokáže vybavit. Za celou dobu zaznamenala jen velmi málo pohybu. Chce se pohnout. Nejde to. Už po tisící si vzpomene na kletbu, která ji drží na dně jezera. Nemá nad svým tělem žádnou kontrolu. Jako by ho ani neměla. Necítí jej. Kdyby si jen vzpomněla na to, co udělala. Kdyby si dokázala vybavit, jak ta kletba zněla celá. Ale vše je ztraceno. Ti, kdo ji kdysi vyřkli, už jsou dávno mrtví a pochovaní. Kdoví, kolik stovek let už od té doby uplynulo. Nikdo určitě ani netuší, že tu na dně jezera někdo leží. Je zapomenuta, stejně jako všechny její činy, stejně jako celý její život.

Náhle jí hlavou probleskla další vzpomínka. Nějaká žena v zelených šatech seděla u slavnostního stolu. Zdála se být v klidu, vyrovnaná, veselá. Kdo se však podíval do jejích očí, toho zamrazilo. Její oči obsahovaly všechno zlo, které kdy napáchala nebo které naplánovala, obsahovaly tu nejhorší část její existence. Mnohokrát ji prozradily, mnohokrát ji pomohly. Znamenaly její sílu. A měly na svědomí i její zkázu.

Její oči.. vybavila si své oči, zářivě zelené. Poprvé si uvědomila, jak moc jimi ubližovala lidem. Poprvé ji napadlo, kolik neštěstí vlastně způsobila. Bezděky ji vyklouzla z oka slza. Sjela po tváři, stále níž a níž, až spadla do písku.

Najednou se ozvala rána. Voda se začala vlnit a sesypala z ní všechen písek. Žena byla v šoku. Co se to jen děje? Její tělo se vlivem pohybu vody zvedlo a začalo stoupat nahoru. Kousek po kousku se začala blížit sluníčku. Kousek po kousku roztávala. Trvalo nějakou dobu, než se k ní skrz vodu dostal první sluneční paprsek. V jejím těle, jako by najednou došlo k explozi. Slunce probudilo její duši. Najednou dokázala cítit. Celá se rozehřála a na její tváři se po dlouhé době objevil veselý a šťastný úsměv.

Předtím, než vyplula na povrch, vybavila se jí poslední vzpomínka jejího života na zemi. Tenkrát stála vedle starého, ale velmi moudrého muže. Řekl jí: „Zlo, které jsi způsobila, tě odsoudilo k trestu nejvyššímu. Ale v každém člověku je i dobro. Až se to dobro ukáže i ve tvé duši, budeš osvobozena. Potom se stane zázrak a vrátí se ti srdce. Ale ne dřív, dokud si všechno neuvědomíš. Pamatuj, láska lidí je to nejcennější na světě. Až ji poznáš, opatruj ji jako oko v hlavě. A pak žij.“