Mateřská láska

Nad bílým náhrobkem se vznášel přízrak zemřelé a sledoval pozůstalé shromážděné u otevřeného hrobu s rakví. Pozorovala, jak se smuteční dav těší, až to skončí a půjdou na hostinu. He, prý ctít její památku, KECY! Viděla svoji vlastní matku, jak jí tečou falešné slzy smutku, ve skutečnosti to byly slzy štěstí, že už od ní má pokoj. Tak jako tenkrát, když schodila jejího otce z toho okna. Tak jako tehdy, když ji mlátila a nadávala za to, že jí pokazila rozvíjející se kariéru. Dá se tomuhle vůbec říkat matka?!
Vždyť vlastní dceru dohnala k sebevraždě! Byla doma, když si podřezávala žíly. Bylo jí jedno, že se z koupelny ozývaly tlumené vzlyky a pláč. Její dcera tohle dělala často a ji nikdy nenapadlo jít za ní a pohladit ji po vlasech, promluvit si s ní. Těšilo ji, když ji mohla trýznit a týrat. Tohle NENÍ MATKA! To je noční můra.
Její vlastní dcera se jí nemohla svěřit se svou první láskou, s tím, že ji něco trápí. Snad taky proto si psla deník, tak trochu jí nahrazoval matku, i když to nejde, nahradit MATKU! Začala plakat a s jejím pláčem se k zemi snášel i lehký déšť. Nebe halily rudé červánky. Ten den byl zvláštní, nejen tím pohřbem, ale i něčím jiným, něčím ve vzduchu. Kněz zrovna domluvil, hosté jdou popřát matce upřímnou soustrast a rozcházejí se, ta však už odchází a ani nepočká, až dceru zakopou. Když ,,konečně´´ dorazí domů, utírá si falešné slzy a věnuje se, jak jinak, práci.
Už se blíží půlnoc, když se chystá spát. Najednou se venku zvedne vítr, i když ještě před chvílí byla horká noc. Vítr začne lomcovat balkonovými dveřmi, až se rozletí dokořán. Žena sebou trhne, zvedne se ze židle a jde zjistit, co způsobilo ten hluk. Najednou se jí přibouchnou před očima a lampa na stole začne spašeně poblikávat. Už se začíná bát. Něco se jí mihne za zády. Rychle se otočí, ale už je to pryč. Znejistí, ale potom si řekne, že jen nějaká zatoulaná kočka. Na terase se rozsvítí světlo, to už na ni začíná být trochu moc.
Dech má zrychlený a je zmatená. Najednou všechno utichne stejně rychle, jako to začalo. Srdce jí ještě splašeně buší, ale už je klidnější, jde spát. Uléhá do postele a okamžitě usíná. Nespí však klidně, má noční můry, vidí svou dceru, jak jí vyčítá svou smrt a také smrt svého otce.
Je ráno, pomalu se probouzí a říká si, že to byla jen noční můra. Jde do práce. Na cestě se však stane něco divného, její nové auto, které bylo ještě včera v perfektním stavu, má něco s brzdami. Dostává smyk a málem spadne z mostu. Tentokrát je už opravdu na dně, někdo jí usiluje o život! Vysedá z auta a rozpláče se. Všimne si jí policista, hlídkující na mostě. Ptá se, co se jí stalo a odváží ji domů, chvíli si s ní povídá, když odejde, začne to nanovo. Tak to pokračuje několik týdnů, až se matka zhroutí.
Už to nevydrží a rozhodne se jít k psychologovi. Ten si s ní o všem promluví a doporučuje jí, aby k němu chodila pravidelně. Ženin stav se začíná lepšit, už ji neohrožuje nic. Začíná nový život, ale stane se věc, kterou si představovala jen v nočních můrách, je to tu znovu. Znovu se zhroutí. Už ani psycholog jí nepomáhá. Žena nad tím začíná uvažovat, proč se to děje znovu. Kdo, nebo co to může být.
Jako každou nco ulehá do postele a pokouší se usnout, ale opět začne problikávat lampa. Už se ani neleká, jenže dnes je to ještě něco jiného. Papír na jejím nočním stolku se začíná zaplňovat písmem. Jindy by začala hystericky ječet, ale dnes se jen vyděšeně dívá. První slova na papíře zní: AHOJ MAMI! Matka začne plakat a vytřeští oči na papír. TO JSEM JÁ, TVÁ DCERA, KTEROU JSI DOHNALA K SEBEVRAŽDĚ! Tohle už matka nevydrží a začně plakat, ale sedí a čte. Dcera jí vyčte všechno, co jí kdy matka provedla, obviní ji z vraždy svého otce i z bezcitnosti, kterou k ní chovala. Matka si postupně začně uvědomovat, co provedla a zpytuje své svědomí. Když dcera vidí, jak se tváří a jak jí tečou slzy, teď už pravé, odchází.
Další noc přijde znovu, ale tentokrát už matku nestraší, povídá si s ní prostřednictvím papíru o všem, co nestihly probrat, když ještě byla naživu. Tak to pokračovalo několik měsíců, když dcera pozná, že matka zpytuje svědomí, odchází tam, odkud přišla, do záhrobí.
Matka najde v dceřině pokoji deník, přečte ho celý. Postupně si uvědomuje, jak moc byla zlá. Jaká krkavčí matka to byla. Slané slzy jí dopadají na stránky a rozmáčí písmo. Teď teprve poznala, co udělala.
Poučená matka se od té doby snaží žít co nejlepší život, každý den nosí na hrob květiny své, teď už doopravdy milované dcery.