Gothic

Choulila se u ohně. Na poslední dubnovou noc bylo přeci jen dosti chladno. Jako jediná z temných postav vnímala její mystickou moc. Beltain – oslava života, plodnosti, Bohyně. Její společníci viděli ve filipojakubské noci jen další možnost si pořádně užít. Kruhem kolovala už několikátá láhev a podle skelných pohledů usoudila, že určitě ne poslední. Tihle rádoby satanisti… Na Satana nevěřili a z jeho devatera se dostali jen k prvnímu bodu: „Satan znamená ukájení choutek, nikoli jejich odříkání.“ Netušila, zda je má litovat, opovrhovat jimi, nebo jim závidět tu bezstarostnost. Věci jako lásku, vztahy neřešili. Vlastně neřešili vůbec nic. Žili ze dne na den a jedinou jejich starostí bylo sehnat peníze na další chlast, popřípadě dávku. Zato ona, pod drsným zevnějškem skrývala křehkost a pod četnými stahováky pobitými lesklým kovem své prokletí, svou jedinou radost, poslední záchranu.
Každá světlá linka představovala trvalý pozůstatek zoufalství, které ji dovedlo k noži. Když byla psychická bolest tak nesnesitelná a neodbytná, řízla do hladké kůže. Fascinovaně sledovala, jak s krví odtéká její trápení a čekala, až se dostaví malátnost. Na rtech úsměv, fyzická bolest byla o tolik příjemnější. Tak rychle pomíjela a nechávala ji klidnou, prázdnou, uvolněnou. Alespoň na čas byla vždycky krize zažehnána.
„Hanko, pojď!“ naléhala přiopilá kamarádka a tahala ji za ruku. V prstech stále svírajíc poloprázdnou flašku.
Hanka vytržená ze svých úvah natáhla zdřevěnělé nohy a podepřela nejistou přítelkyni. „Kam jdeme?“ optala se, protože vůbec nebyla v obraze.
„Kam asi! Jsi neposlouchala, nebo co? Do lesa,“ připitoměle se zasmála v odpověď satanistka a táhla ji do víru noci za zbytkem party.
Pod baldachýn jarních listů mnoho měsíčního svitu neproniklo, což se projevovalo soustavným, více či méně, sprostým klením. To když někdo brkl přes kořen či kámen a bolestivě si narazil nohu. Naštěstí po několika málo strastiplných minutách přeci jen dorazili na místo. Mýtina nebyla moc rozlehlá, pokrytá vrstvou starého listí, kterým lesní podrost ne a ne prorazit. Volnému prostoru vévodil bludný balvan, na severní straně pokrytý sinalým lišejníkem. Hanku zamrazilo v zádech. Na tomhle místě bylo cosi silně znepokojivého. Nedokázala to pořádně popsat, prostě něco. Něco starobylého a mocného, co neslyšně pulzovalo ve studeném vzduchu.
Na žádného z jejích společníků zjevně stísněná atmosféra ani v nejmenším nezapůsobila. Viděli jen obyčejnou lesní paseku. Vždyť také nebyli jako ona. Byli limitováni svou přirozeností přízemních lidských bytostí vnímajících jen základní pudy a podněty a svou slepou vírou v materialismus, která se poslední dobou stávala nejuznávanějším světovým náboženstvím. Naproti tomu její víra (ne, to není to správné slovo, ona nevěřila, ona jednoduše věděla, cítila magii kolem sebe) v nadpřirozeno byla neochvějná.
„Hustý,“ to se projevil jeden z pozérů, kterého ani pořádně neznala.
„Drž hubu, magore,“ okřikl ho pisklavý dívčí hlas.
„Je to tu nádherný! Dokonalý!“ neskrývali nadšení naivní satanisté. Hanka je rychle přestávala vnímat. Nořila se stále hloub do podivné magie mýtiny. Už skoro viděla důvod svých pocitů a zježených chloupků vzadu na krku.
Najednou to přišlo, bylo to všude kolem a dotíralo to na její smysly. Všechno rázem dávalo smysl, střípky zapadly na místo. Bylo to staré obětiště dávno zapomenutým bohům. Příliš pozdě, uvědomila si mlhavě. Ovládlo ji to. Vykřikla, ale její hlas připomínal spíše hladovou šelmu nežli osmnáctiletou dívku.
Kamarádka, s teď již prázdnou flaškou, na ni upřela nechápavý, vystrašený pohled. Hanka jí bez ostychu zabořila prsty do hrdla. Temná krev ulpěla na rtech. Okusila ji. Byla teplá a lahodná a vzbuzovala v ní touhu lovit, hnát své oběti a nakonec je roztrhat na kusy, jen tak pro potěšení. Pro ten neodolatelný pocit uspokojení.
Zaostřila pohled na zbylou mládež. Vnímala jejich strach. Někteří se dali na chaotický útěk temnotou. Pak si je najde, ale nejdřív si pohraje s těmihle. S nelidskou rychlostí se vrhla mezi šokované satanisty. Tu roztrhla měkké hrdlo, támhle vyvrhla vnitřnosti a jinde zase vyrvala kus zkrvaveného masa. Nebylo nic snazšího, než je všechny povraždit. Byli tak ubozí, tak křehcí… Zanedlouho na mýtině kromě ní nikdo jiný nestál. Nastražila uši. Slyšela splašený tlukot těch několika málo srdcí roztroušených po hvozdu. Při pomyšlení na nadcházející lov se rozbušilo i to její. S divokým výkřikem a šíleným úsměvem na rudých rtech vyrazila za svou kořistí…

Otevřela oči. Prostředí kolem nepoznávala. Postel, bílé stěny a dveře. Strohé zařízení nevěstilo nic dobrého. Pokusila se posadit. Nemohla se však ani pohnout. Její zápěstí i kotníky poutaly utažené popruhy. Jeden pás měla i přes hrudník. Neovládla paniku a rozkřičela se. Takřka okamžitě se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl muž v letech v bílém plášti. Na tváři typický profesionální, nic neříkající výraz, kvůli němuž nemáme doktory zrovna dvakrát v lásce. „Co se děje? Kde to jsem?“ dožadovala se odpovědi Hanka. Tu si ale všimla injekce v mužových hubených rukách. „Ne! Prosím!“ bojovala s popruhy, „Ne!“ Obraz se jí zamlžil. Jakoby se ztrácela. „Nic mi není. Jsem normální. Nic mi není. Chci domů,“ mumlala si spíše sama pro sebe. „Nic mi není.“