Špatná nálada

Nad městem se pomalu vyjasňuje a přestává pršet. Mezi mračny vykukuje slunce a na zem dopadají poslední kapky. Nikita kráčí městem a zabočuje do oné neblaze proslulé ulice, zvané „Ulice děsu“.
Ulice Děsu je tou nejobávanější a nejstrašidelnější ulicí z celého města. Na první pohled je to stejná ulice jako každá jiná, jezdí tudy auta, stojí tu domy, chodí tudy lidé a vůbec, ale kolují kolem ní strašidelné historky všeho druhu, a většinou pravdivé. Místní lidé, kteří na vlastní kůži zažili hrůzy této ulice, se jí raději vyhýbají velkým obloukem. Mají z ní takový strach, že vkročit do ní - zvláště k večeru - by bylo tou poslední věcí, co by v životě udělali.
Posledních pár týdnů zde docházelo k záhadným vraždám. Oběti útoků byli pokousáni od „netvora“, a byla jim z těla vysáta všechna krev. O těchto útocích něco málo ví i Nikita, má je totiž na svědomí…

Procházím Ulicí Děsu, mám mizernou náladu, v poslední době se mi nějak nedaří. Když vám řeknu, že mi můj kluk dal košem, podváděl mě s jinou, tak si asi dovedete představit, jak mi je. Teď už v těle nemá jedinou kapku krve a ta jeho štětka jakbysmet. Pomsta byla sladká, zemřeli krutou a bolestivou smrtí. Patřilo jim to. Neměli mi vrážet dýku do zad...
To byla první věc, která mě naštvala, ale to jsem ještě nevěděla, že to horší má teprve přijít.
Jde o Shada, nedávno jsem ho viděla v televizi, ještě k tomu v přímém přenosu! Honila ho zásahová jednotka SWAT a samozřejmě u takovýhle věcí nikdy nesmí chybět televize. Když jsem ho viděla, myslela jsem, že mě šálí zrak. Shade měl být už dávno mrtvý. Neviděla jsem ho celá staletí. Utekla jsem od něj už dávno, ale vždycky jsem se o něm někde doslechla. Hledal mě po celém světě a já před ním stále prchala. Přísahala jsem však, že se Shadovi jednoho dne pomstím za Máriuse. Přísahala jsem, že ho zabiju, ale nebyla jsem ještě připravená, neměla jsem na to, abych ho zabila. Když jsem po něm začala pátrat, doneslo se mi, že je mrtvý. Prý ho zalaji a popravili inkvizitoři. Ale nebylo tomu tak. Teď už vím, že žije dál a určitě po mě pátrá. Vím, že mě dříve či později najde, a až tak učiní, zabiju ho!
Jak tak na Shada myslím, úplně jsem přestala vnímat okolní svět. Z ničeho nic se vedle mě objevuje chlápek v ruce svírajíc vystřelovací nůž. Míří jím na mě a vyhrožuje mi:
„Nazdar kotě! Nechtěla by sis to se mnou rozdat za nějakým křovím?“
Otáčím se směrem k němu abych ho seřvala.
„Vodprejskni!“ Otáčím se a pokračuju v chůzi.
„Tak to ani náhodou, budeš dělat, co ti řeknu!“ Vrhá se na mě s nožem, ale já jsem rychlejší, mnohem rychlejší. Nohou mu vykopávám nůž z ruky, ten vylítává do vzduchu, ale já ho včas chytám do ruky. Druhou rukou chytám chlápka za bundu a odhazuji ho od sebe. Přistává na zem tři metry ode mě a sráží popelnice. Sotva dopadá na zem, vrhám po něm nožem. Ten prosvištěl vzduchem a zabodl se mu do hlavy. Nůž jsem po něm vrhla takovou silou, že mu prorazil lebku. Byl na místě mrtvej. Nynní na mně hleděly ty jeho mrtvé oči, v nichž se zračilo zděšení a překvapení. Chladně jsem se pousmála.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, ulice byla prázdná. Využila jsem té příležitosti a hodila si mrtvé tělo přes ramena. Několika skoky jsem se ocitla u hřbitovní zdi. Tělo jsem oběmi pažemi vyzdvihla nad sebe a mrštila jím přes zeď. Zaslechla jsem tupý dopad těla na tvrdou zem.
Naposled jsem se kolem sebe rozhlédla a potom jsem s kočičí elegancí vyskočila na zeď a vzápětí dopadla vedle mrtvého těla na druhé straně zdi. Poklekla jsem k mrtvému muži.
„Mám vůbec žízeň?“, zeptala jsem se sama sebe. „Ale no co, když už ho tu mám…“, odpověděla jsem si sama a zahryzla se do ochablé paže.
„No fuj!“, vykřikla jsem znechuceně hned po prvním doušku krve. Díky svým citlivým chuťovým buňkách jsem na jazyku pocítila pachuť drog a alkoholu. Ten chlap musel bejt pořádně sjetej!
Hned mě přešla chuť. Hodila jsem si mrtvolu přes rameno a odnesla ho k nejbližšímu stromu. Vlastníma rukama jsem vyhrabala díru a tělo do ní hodila. Pak jsem ji zase zahrabala.
Tady ho nikdo nenajde. Kdo by taky hledal pohřešovaného na hřbitově…