Upír v ZOO

Jsem bestie a moc dobře to o sobě vím. Ale nesnáším, když mi to řekne někdo jiný. Ale já sama si toho jsem vědoma. Kdykoliv se naskytne nějaká příležitost, prostě cokoli, hned vymýšlím, jak z toho pro sebe vytěžit maximum. A jedna taková příležitost se právě vyskytla. Kdybych měla svědomí, asi bych se nenáviděla, ale nějak to nejde. Nejsem člověk. Jaké to bylo, když jsem bývala lidskou bytostí, jsem nějak zapomněla. Změnila jsem se a už je to nějaký čas. Inu, my upíři už jsme takoví…
Stojím před bránou a čekám až pro mne přijde Petr, můj poslední objev. Je to zlatíčko, modré z nebe by mi snesl. A nádherně se směje. Vždycky když jsem s ním, mám sto chutí se do něj zakousnout, ale nakonec se přemůžu. Vím, že když někomu začnu pít krev, tak ho zabiju. Jsem už taková, krvelačná bestie. Miluju krev, a když už ji piju, chci ji mít všechnu. Taková je to pro mne pochoutka, asi jako pro jiné sex nebo čokoláda.
Ale nedávno jsem ho chtěla zabít. Přistihla jsem ho s jednou holkou v parku. Strašně jsme se pohádali, ale protože mě měl přeci jenom rád, tak ji pustil k vodě a zůstal se mnou. Slíbila jsem si, že se mu pomstím, ale pak jsem si to rozmyslela. Aspoň pro zatím… Na usmířenou mne pozval, že mne vezme do ZOO. Ne, že bych byla kdovíjak unešená ze zvířat, ale proč ne. Třeba se mu podaří mne potěšit, a já nad ním hůl nezlomím…
Chodím sem a tam a tichounce si prozpěvuju. Těším se až mne vezme dovnitř a provede mne tím zvířecím rájem. Jediné, čeho se obávám je, aby to netrvalo moc dlouho. Naposledy jsem „večeřela“ předevčírem. Ale no co, s tím si teď lámat hlavu nebudu. Zaslechnu kroky. Jsou ještě docela vzdálené, ale můj sluch je natolik citlivý. A nejen sluch, všechny mé smysly jsou bystré. Zavětřila jsem a ucítila pánskou vůni, jeho vůni. Můj Petr už se blížil. Vykračoval si to zvesela. Nemohl se dočkat, až mne provede po ZOO a ukáže mi, jak pracuje. Stará se totiž o opice.
Pomalu přejdu k zavřenému okénku, které je prázdné. Pro návštěvníky je už zavřeno. Já však mám protekci. Rychle se upravím, a pak slyším cvaknutí zámku. Vrata se otevřela a Petr mě přivítal zářivým úsměvem.
„No, slečno. Touhle dobou už míváme zavřeno, ale když tady tak čekáte, vezmu vás dovnitř.“ řekl mi na uvítanou.
Zářivě jsem se na něj usmála a přistoupila k němu, abych jej políbila.
Procházeli jsme se spolu od výběhu k výběhu a Petr mi dělal příjemnou společnost. O každém zvířeti mi něco pověděl a sem tam přidal veselou historku. Docela jsme se spolu zasmáli. Asi po dvou hodinách procházení se mne zval do pavilonu opic. Bylo zde několik výběhů. Byli tu gorily, orangutani, šimpanzi, ale i poloopice jako třeba lemuři a další.
U výběhu s šimpanzi jsme se zastavili a ruku v ruce jsme pozorovali jaké vyváděli psí kusy. Byli opravdu legrační. Potom se však otevřeli dveře a dovnitř kdosi vešel.
„Petře…Ach, promiňte, nenechte se rušit.“ řekla jakási holka stojící ve dveřích. Ohlédla jsem se kdo to je. Krev ve mně začala vřít! To byla ta holka, kvůli níž jsme se pohádali. Co ta tady k čertu dělá?
„Nazdar Katko, kde se tu berete?“ optal se jí Petr, k mému potěšení, odměřeně.
Katka se pousmála, ale když se střetl její pohled s mým, úsměv jí z tváře rázem zmizel. Rychle ode mne odvrátila zrak zpět k Petrovi a jen mu řekla.
„Já jenom, že odcházím. Od zítra tady nepracuju, tak jsem se chtěla rozloučit.“ nejistě udělala krok dovnitř, ale já k ní telepaticky vyslala: „Na to zapomeň. Radši odsud padej!“. A zabralo to, její myšlenky k ní doputovaly a ona se rázem zastavila. Řekla jen „Ahoj“ a pak odešla. Znovu jsme osaměli.
„Co taky k sakru dělala?!“ obořila jsem se na Petra vztekle.
„Pracovala tady. Jenže dala výpověď.“ odpověděl mi Petr a počkal až se uklidním. Potom mne objal a políbil. Polibek jsem mu opětovala a potom se zahleděla zpět do výběhu se šimpanzi. Něco mne napadlo…
„Miláčku?“
„Ano lásko?“
„Myslíš, že bych se mohla… Mohla bych se podívat na ty opice víc zblízka?“
Petr místo odpovědi zacinkal klíči. Za chvíli už mne zavedl ke dveřím z boku a odemkl mi.
„Jsou neškodní. Nemusíš se jich vůbec bát.“
Vkročila jsem dovnitř a on za mnou. Dveře se zavřely a my stáli uvnitř. Zpočátku si od nás šimpanzi udržovali odstup, ale protože Petra znali, tak se k nám nakonec přiblížili, respektive k Petrovi. K němu se vrhli hned dva samci a jedno mládě. Ke mně přišla jen jedna samice. Zvědavě si mne očichávala a potom mne začala „šacovat“. Myslela si, že jí nesu něco dobrého.
„Drahoušku, tady ta samice čeká, že jí dám něco na zub.“
„Ano, Agáta naše. Ta je mlsná. Tak tu chvíli počkej, já pro něco dojdu.“
Ve výběhu jsem osaměla. Bezva, přesně takhle jsem to chtěla. Nuže, můžu přikročit k druhé části plánu…
Počkala jsem až Petr zmizí z dohledu a potom si vzala ty šimpanze do parády. Moje mentální schopnosti jsou zkrátka úžasné. Prostě jsem ty opice zhypnotizovala. Šlo to snadno. Všechny do jedné jsem je uspala.
Konečně se můžu najíst. Už jsem měla takový hlad…
Vybrala jsem si toho největšího samce a přistoupila k němu. Podle očí bylo vidět, že se mne bojí, ale byl natolik omámený, že se ani nepohnul z místa a ani hlásku nevydal. Stejně jako ostatní šimpanzi.
Poklekla jsem k němu a zakousla se do něj. S chutí jsem mu pila krev…Když jsem jí vypila asi litr, hryzla jsem se do vlastní ruky. Krvácející ránu jsem mu přiložila na tu jeho a moje krev začala proudit do jeho žíly. Říkala jsem, že jsem bestie…
Když jsem tak udělala, Petr už se vracel a v naručí nesl nějaké ovoce. Nechtěla jsem, aby si všiml, že opice jsou nějaké omámené a tak jsem od nich odlákala jeho pozornost. Předstírala, že se mi udělalo mdlo.
„Miláčku, co je ti?“ polekal se Petr. Vlezl do výběhu a ovoce upustil na zem. Potom ke mně rychle přiskočil a vzal mne do náruče. Vynes mne z výběhu.
Venku mne položil na zem a poplácal mne po tvářích. Probrala jsem se.
„Co je ti? Jsi v pořádku.“
„To nic, nic mi není. Jen se mi zamotala hlava. „
„Radši už půjdeme. Nechtěla bys zajít na večeři?“
* * *

Skvělé! Prostě skvělé! Jsem bestie všech bestií a můj plán klape! Víte, co se stalo? Něco úžasného. Z toho samce, co jsem si vzala do parády se vyklubal upír. Ale vezmu to pěkně po pořádku…

Od Petra jsem se dozvěděla, že asi tři dny po naší návštěvě se opice začaly chovat nějak divně. Hlavně ten největší samec. Prý začal být agresivní a několikrát napadl své druhy. Ošetřovatelé se marně snaží přijít na to, co způsobilo jeho agresivní chování…

O další tři dny samec napadl mladou samičku. A málem ji prý zabil. Agresivního samce tedy museli odchytit a dát stranou od ostatních druhů. Nyní tedy obýval prázdný výběh, který měl sám pro sebe. Šimpanz strašně řádil, odmítal jíst ovoce a lačně zíral na vše, co bylo z masa a kostí. Ani Petr ani nikdo jiný neví, co se se samcem stalo. To vím jen já…
„Vůbec nevíme, co to s ním je. Jakoby najednou toužil po mase nebo co. Jedou se mého kolegu pokusil kousnout a to několikrát. A přitom je to celé nesmysl. Odkdy jim chutná lidské maso?...“ sdělil mi zmatený Petr.

A konečně… Asi deset dní po naší návštěvě se to stalo. Petr vešel k šimpanzovi do výběhu, aby mu donesl něco jídlu. Jenže ouha, šimpanz za jídlo nepovažoval to ovoce, co Petr nesl, ale jeho samotného. Co myslíte, že se stalo? Šimpanz se na něj vrhl a jelikož měl neuvěřitelnou sílu, jaká u opic není normální (zato je normální u upírů), Petra napadl. Neměl chudák šanci. Šimpanz ho zabil a nakrmil se jeho krví… Takovou jsem z toho měla radost, když jsem se to dozvěděla. Pravda, brečela jsem jako želva, když mi to oznamovali, ale ve skutečnosti jsem z toho měla radost. Říkám, že jsem bestie…