Major Janowitzki

      „Desátníku Metzi, hlaste ztráty.“
      „Třicet osm mrtvých, dva těžce ranění, čtyři nezvěstní, stav muničního skladu je čtvrtinový, vojska vydrží maximálně deset dní.“
     Major vytáhl dalekohled a ze zákopu s desátníkem po boku pozoroval mrtvolami a hořícím šrotem posetou louku, která ještě před několika měsíci nebyla dotčena člověkem a vysoká tráva nebyla pod vahou ocelových monster a zdivočelé pěchoty spálena plamenomety, sešlapána se zemí nebo rozryta šrapnely.
     „Kde je četař Bokola?“ otázal se major.
     „Padl,“ odpověděl stroze Metz.
     Bokola byl majorův nejlepší stratég. Jeho nízká hodnost byla majorovi dodnes záhadou.  Už třikrát zachránil majora a jeho vojsko před nepřátelským obklíčením díky vybudování neproniknutelné obrany i přes velice nízký počet samohybných děl a pěchoty díky využití terénu.
     Záda totiž kryl majorovi nepříliš strmý kopec, na jehož vrcholku nechal major podle jeho rad umístit děla a pod ním na výčnělcích vytvořil improvizované terasy, kam je rovněž přesunul, nicméně kvůli větší zranitelnosti navezl kolem děl betonovou suť, která chránila jak obsluhu děla, tak dělo samotné. Ze suti vyčnívala pouze hlaveň. Když nepřítel zahájil útok, ze svého úhlu pohledu odhadoval ony kryty jako kulometné, nikoli dělostřelecké. V onen den pak ztratil nepřítel kolem padesáti tanků a tři sta dvaceti pěšáků. Teď však byl Bokola mrtvý, majorův stav pěchoty se snížil a munice rapidně ubývalo.
     „Co zamýšlíte, majore, jestli se smím zeptat?“
     „Klidně se ptejte, mně to nevadí, já nejsem plukovník Smorný. Zamýšlím ústup.
     „Rozumím. Mám vydat rozkaz?“
     „Zjistili zvědi, jestli už nepřítel disponuje leteckou podporou?
     „Disponují dvanácti útočnými letadly a jedním bombardérem.“
     „Povolil generálmajor Trokovský všem jednotkám ústup?“
     „Ano.“
     „Tak ten rozkaz vydejte.“

     Ač nerad, musel ustoupit před několikanásobnou převahou nepřítele. Jeho bratra, seržanta Janowitzkého. Když došlo k neshodám ohledně budoucnosti státu, postavily se proti sobě dvě největší politické hlavy a každá si vzala pod patronát jednoho z bratrů. Situace ale chtěla, aby se právě jejich obranné perimetry střetly proti sobě. Bratři se vzájemně měli rádi pro to, co spolu předtím zažili a zároveň se nenáviděli pro jejich politické názory. Jen kvůli tomu se od sebe odloučili, jen kvůli tomu musel jeden z nich zabít toho druhého.
      Tom Janowitzki smutně pozoroval, jak se Bokolův obranný kopec začal pomalu odstrojovat od děl, bedny s municí se začaly odnášet, odjížděly transportéry s pěchotou, dvě lajny zákopů ohraničené vysokým valem chránící muničák zely prázdnotou.
     Tom nesnášel prohry a celý život zasvětil válce. Teď se měl potupně vzdálit jako zpráskaný pes od svého páníčka, který začal rozdávat čím dál větší rány holí. Chtěl to ale udělat se ctí. Vylezl z hlavní budovy a zařval: „ZASTAVIT!!!“ Všichni a všechno se zastavilo. „Vojáci, splňte můj poslední rozkaz!“

     „Pánové, vyhráli jsme!“ zvolal seržant Karel Janowitzki, když se se svým mořem obrněné techniky a pěchoty přiblížil přes ono pole, kde umírali stovky jeho lidí, k zákopům Toma. Všechny vojáky pohltila vlna euforie a začali jásat a střílet salvy do vzduchu.  Karel nechal zastavit veškerou techniku před zablácenými zákopy a jal se, doprovázen pěchotou, obsazovat „těžce“ dobyté území.
     Desítky vojáků skákaly a přelézaly přes jednu a poté druhou lajnu zákopů, přitom čvachtali v černém bahně, které podivně zapáchalo. Divné, to bláto bylo až u zákopů, na poli ne.
     Vtom vzplanula na okraji první lajny vysoká ohnivá clona, která se začala rychle táhnout až na jeho druhý kraj, kde také byli vojáci. A pak druhá lajna. A prostor kolem muničáku. PETROLEJ. Bylo pozdě. Plameny olízly nohy vojáků a obklopily je ze všech stran. Vojáci řvali bolestí a celí vyděšení se bezcílně zmítali, poté postupně padali k zemi mrtví. Na prostranství mezi muničákem a valem se odehrávalo to samé divadlo. VÝBUCH. Jeden z tanků stál až nebezpečně blízko ohně. Plameny mu olízly celý zadek a tank chytnul. Tím spustil řetězovou reakci a všechny ostatní tanky začaly vylétávat do vzduchu jeden po druhém. Jejich věže se katapultovaly metry daleko a s ohromným rachotem dopadávaly na zakrvavené pole. Přeživší vojáci, kteří stáli v bezpečné vzdálenosti od zákopů se zoufale snažili dusit vším možným plameny na jejich umírajících kamarádech, kteří ještě úplně nevypadali jako hořící pochodně a kterým se zázrakem povedlo uniknout. 
     Jeden voják dostal hysterický záchvat, vytáhnul pistoli a začal střílet jednoho hořícího kamaráda za druhým. Už chtěl, aby představení skončilo.
     Celé divadlo pozoroval z okna se slzami v očích Tom, ruku měl stále položenou na rozbušce. Vytáhl svůj těžký kulomet a jal se dokonat zkázu. Vyšel ven a spatřil svého bratra, jak leží v agónii pod kopcem pár metrů od něj a drží si svou krvácející nohu, ze které mu slézalo maso. Okamžitě na něj Tom namířil a vypálil na něj milosrdně krátkou salvu, aby se netrápil. Potom se otočil i na zbývající pochodně a s prstem na spoušti likvidoval jednoho hořícího vojáka za druhým. Prostranství bylo poseto krví a ohněm.
     Vtom mu krkavicí prolétla kulka. Krev vytryskla a on se snesl k zemi. Mrtev, spokojen i smuten.