Z Podvědomí

Vidím moře a pláž, ne ten obraz se nepodobá fotkám z Hawaiských ostrovů.
Moře je kalné , až černé, v dálce se kouří a zvolna přeskakuje fialový oheň po ohromných troskách minulé civilizace. Po mělkém dně snového moře se kymácí železná konstrukce ve velikosti newyorských mrakodrapů. Je zrezavělá a vratká. Podobá se robotu. S železnou pravidelností se převaluje z jednoho kraje moře na druhý.

Na břehu leží skupinka lidí.
Dokonale splývají s hromadami trosek. Ti lidé se nepodobají svým vlastním fotkám z nedávné doby, jsou zohaveni...jen čekají na smrt. Jejich pokožka se podobá černému popelu , je rozdělena na nespočet kousků a většími prasklinami zvolna prosakuje krev. Černé tváře upírají zraky k obloze, k nafialovělému slunci.Jejich svaly jsou povolené. Oni se jen ztěžka někam doplazí a pak zmírají vysílením.To je konec dokonalého, vyspělého lidstva... ale ještě ne úplně... chybí za tím vším krvavá a nepatrná tečka.

Jen pár metrů od černého moře leží chlapecké tělo, jakási žena se mu snaží ulevit od bolesti a potírá mu obrovské vředy na břiše kyselinou. Chlapec však umírá za strašných bolestí v jejím náručí. Žena vidí jeho zkalené oči a snaží se mu smrt alespoň urychlit. Převrhne kotlík s kyselinou na jeho tělo .To však umírajícího z nějakých neskutečných důvodů ještě ponechá v tomto světě, od něhož může čekat jen a jen bolest.

Chlapec se probere z bezvědomí a začne řvát. Nikdo z přítomných nikdy neslyšel nic strašnějšího.
Jak tohle mohli způsobit lidé? Kdo mohl chtít něco takového?
Čerň, bolest, bezmoc a před odchodem pryč zžírající mučení. Ženě vytryskly z očí slzy, rozechvěla se a omdlela. Její tělo dopadlo na chlapcovy rozežrané rány. Přes oba se přelily vody černého oceánu.

Po pár minutách se to, co zbylo s obou těl, opět vynoří nad hladinou.
Lidé na pobřeží, kteří žijí a zůstali při vědomí, ustrnuli. To ,čeho byli svědkem, se nedá slovy popsat, něco takového se příčí všem přírodním zákonům a tvrzením. Obě těla rozleptaná a spojená dohromady žila. Ano, oni přežili a nyní zde stojí, nepláčí, nekřičí, dýchají, nebo spíše dýchá. Nejsou dva, jsou jeden.

Tento tvor se pohyboval narozdíl od ostatních lidí bez nejmenších problémů, on nebyl zmrzačený, byl pevný a silný , nečekal jen na smrt, byl schopný něco udělat se situací, která právě nastala. Byl schopen ulevit trpícím lidem, zde na pobřeží.
Vzal do ruky železnou trubku a počal lidi zabíjet. Jednou ranou je omráčil a druhou bezvládná těla zabil. Povraždil tak za pár hodin všechny, kteří přežili obrovskou katastrofu, dokončil tak pohromu a definitivně vyhladil z tohoto světa lidi. Nešťastně se posadil na útes a zpíval. Jeho píseň se nesla vzduchem, nad mrtvým černým mořem, nad zříceninami budov, nad mrtvými těly až k fialovému slunci.

Na bílém peří Pegasů poletíš,
můj milý,
Ty mi však nyní nevěříš,
počkej přece chvíli.
Pak v rybím těle po hlubinách,
ani tam nemusíš mít strach.

Voda tě přijme k sobě
mezi ryby a vlažné proudy.
nepohřbí tě v hrobě
pod hliněné hroudy.
Však budeš-li se vzpouzet vůli mé,
na počátek se vrátíme
a já tě zabiji.

A vše mě to v mozku kouše,
vězení mysli, vězení duše.
Požitky jen obloukem mě míjí,
bolest je věčná a strach nepomíjí.
Nač mít co sis vždycky přál?
Bez klidu, spánku bych se nenadál.