Cesta do Afriky II

Nová dobrodružství si však nějak dávaly na čas. Únavná Francie, jejíž krásu jsem z jednotvárné asfaltové dálnice nějak nepostřehl. Španělsko už bylo přátelštější, s šoféry se dalo pokecat i anglicky, ochotněji zastavovali , zajímali se, byli komunikativní. Až mezi Barcelonou a Valencií se na mne usmálo štěstí. Vezl jsem se v prostorném Fordu, pomalu jsme se šinuli přes most, když tu jsem zahlédl mohutnou postavu kráčejícího tuláka – vypadal trochu jako Bud Spencer.
„To je můj kamarád, zastav prosímtě!“ Nevím, co to do mě vjelo, proč jsem tak spontánně zareagoval, ale podíval jsem se na řidiče tak naléhavě prosebně, že mi nemohl nevyhovět. Vyskočil jsem ven a mával na něj. „Pojď, já jsem taky na stopu!“
Naskočil dovnitř a domlouval se španělsky s šoférem na směru jeho cesty. Otočil jsem se dozadu: „Umíš anglicky?“ „Jo, já jsem z Anglie.“ Usmíval se a hleděl na mě nebesky modrýma očima.
Řidič na mne zkoumavě pohlédl: „Já myslel, že se znáte?“ „Spletl jsem si ho s někým jiným, ale to nevadí, ne?“ Chlapík jen potřásl hlavou a už nic neříkal. Zato s Henrym, jak se tulák jmenoval, jsem rozvinul živou debatu, zvlášť potom, když plynně přešel na perfektní němčinu, ve které jsem byl přece jen zběhlejší. To našeho šoféra zřejmě otrávilo, protože našemu rozhovoru nerozuměl. Po půl hodině zastavil a oznámil, že musí odbočit jinam, než jsme jeli my.
Posadili jsme se do stínu pod mohutný kaštan, vybalil jsem bagetu a salám a půlku jsem podal Henrymu. Zmizelo to v něm než bys řekl švec. Zapálil si cigaretu a začal o sobě povídat. Tvrdil, že má za sebou cestu stopem do Indie, dvě vysoké školy v Německu, 12 let podnikal v Británii a neplatil daně, teď je2 roky na útěku před daňovým úřadem.
Jeho informace jsem dělil deseti v přesvědčení, že se jedná o tuláckou latinu. Taky jsem si začal vymýšlet, přece mu nepřiznám, že pracuju ve fabrice a nemám na pořádnou dovolenou, taková nuda. Udělal jsem ze sebe studenta filozofie, psychologie a sociologie na poznávací cestě. Trochu jsem si naběhl, Henry měl obdivuhodné znalosti všech tří oborů, taktak jsem se chytal. Ale rozhovor s ním byl ohromně přínosný, úplně jsem se nadnášel nadšením z takového společníka. Po odpočinku jsme se vydali dál. Večer navrhnul pořádné jídlo v restauraci, nějak mu vyhládlo. „Sorry, na hospodu nemám,“ oznámil jsem trochu udiveně, že si mohl myslet opak. Usmál se svým klidným odzbrojujícím způsobem a pohlédl na mě: „To je dobrý, já tě zvu, mám ti co vracet.“ „Blbost, za ten kousek salámu? Sám určitě na rozdávání nemáš, když jsi tak dlouho na vandru.“ „Myslíš, že se o sebe nedokážu postarat?“ zamával mi neuvěřitelně odrbanou šrajtoflí před očima. Ještě jsem mu moc nevěřil, dokud ji neotevřel. Tlustý balík velkých bankovek mi vyrazil dech, jen jsem zapochyboval, jestli nekrade nebo nepodniká něco ještě horšího. To by mě pak mohli zabásnout i s ním. Ale hlad jsem měl, přestal jsem dělat fóry. Večeře byla vynikající, jen jsem se podivoval, jaké hory jídla mizely v mém spolucestujícím. Konečně měl dost, dali jsme si kafe a cigaretu a šli se natáhnout k večernímu moři pod palmy. Celou dobu poutavě vyprávěl své zážitky, kam se hrabe televize. Vytáhl dýmku, vložil do ní kousek něčeho, zapálil to, dvakrát si potáhl a nabídl mi. „Co to je?“ Co myslíš? Hašiš, mám docela kvalitní.“ Hm, zvědavost byla silná, lehce jsem si potáhl. Nic zvláštního, trochu štiplavá příchuť na jazyku. Vyfoukl jsem kouř. „Takhle ne, musíš to chvilku v sobě podržet, koukej.“ Předvedl mi to.
Tak ještě jednou, dvakrát, třikrát , pak už jsem to odmítl. Stále jsem se sledoval, kdy to začne účinkovat, ale nic se nedělo. Asi to zas tak kvalitní nebylo, jak říkal, pomyslel jsem si a šel spát.
Zavrtal jsem se do spacáku, chvíli jsem ještě koukal na obrovský narudlý kotouč Měsíce nízko nad mořem, pak jsem zavřel oči, že budu spát. Jako vždy se mi honily tisíce myšlenek hlavou, ale něco se změnilo – já jsem své myšlenky najednou viděl! Výrazně, barevně, 3D – prostě úžasné. To bylo jiné kafe, zaplašil jsem spánek, tomu se žádný, ani ten nejživější sen nevyrovná. Co jsem si představoval?
Zkuste hádat. Co byste dělali vy?