Praxaranský koláč 3 - Zubař, kuchař a červí opera

Být seriózní znamená, připravit se o fůru srandy.
Idilot z Questu

Cela. Tedy, ne docela cela. Spíše nepoužívané, zapomenuté skladiště zaplněné haranpádím, které nemělo kde jinde složit svou nepotřebnost. Vlastně útulek pro opuštěné a porouchané věci. Starobinec, kde byl děsný binec, tuny prachu a nostalgie. A nebylo zde pomalu vidět na krok. Přese všechnu tu okolní chladnost a tíživý dojem rozkladu ale Geronimo neklesal na duchu a opřen o rozpadlou kostru robota uklízeče si pohvizdoval melodii staré hospodské odrhovačky. Byl si naprosto jist, že dříve či později se staně něco, co je posune zase o kus dál. Nebo alespoň do dalšího nudného zajetí. Dovolená na válečném křížníku! Tak si své intermezzo na Spícím kotěti Geronimo zapsal za uši do budoucna.
Tom nebyl od nálezu rozmontované stíhačky typu Trusk 45 k vidění. Jeho pozici v moři haraburdí udávaly jen rozčilené skřeky a nadávky, které se vydatně střídaly s okamžiky náhlé eufórie. Bylo to kol a kolem velmi pěkné (i když kapánek špinavé a temné) a klidné vězení. V pozadí celé scenérie tiše hučely lodní motory v jednotvárném taktu umíráčku a opravdu jen občas se celá loď záhadně otřásla, což způsobovalo neustálé testování turbokanónů. Pro dvojici bylo hlavní, že je zde nikdo nerušil a dostávali pravidelné příděli nechutné vojenské šlichty. Po šesti hodinách ale začalo věznění lézt oběma na nervy a začali se tak bavit poněkud svérázným způsobem. Tom, který vzdal předem prohraný boj s nefunkčním Truskem se celý rozzářený vrátil s nesmyslným plánem na útěk v lodi velká jako plechovka od broskví (kterou by postavil vlastníma rukama) a Geronimo se pouze utvrdil v názoru, že nikdo není normální. Drahnou dobu se pak bavili tím, že si sestrojili a navlékli na sebe improvizovaná brnění a představovali si, že jsou dávní řitíři, pro něž čest znamená víc než ranní hygiena*. Řitíři se spolu ale po čase dovádění pohádali. Tom stále nebyl spokojen s tím, že Geronimo může mít mnohem větší štít než on a roztršku ukončil tím, že hodil Geronimovi do oka svojí helmici.

A pak tu byl. Přišel prý mimochodem skrz tunel plný bezcharakterních slimáků a netuší proč se zrovna tohle stane vždycky jemu.

Jmenoval se Bahno. Nikdo nevěděl odkud pochází a co motivuje jeho pouť po kosmu a koneckonců i na Spící kotě. Že by snad prozřetelnost? Sám to odmítal prozradit. Přišel skrze několik desítek stěn, elektronických obvodů, dva majory a pár metrů silné oceli a s sebou přinesl užitečnou znalost, která se ukála být vodítkem na svobodu.
„Procházení zdmi není žádný sranda! Víte, jak to myslím, ne? Sranda to jako je, ale není to pro každého,“
Geronimo a Tom byli už zvyklí na ledascos. Vesmír je jak víme…vesmír. Ve vesmíru je možné takřka cokoliv. Bavili jste se někdy se svým kamarádem o planetě, kde rostou na stromech pálené tašky a na keřích stodolarové bankovky a poukázky do fastfoodu? Takové planety vzhledem k velikosti a nepředvídatelnosti osobnosti kosmu jsou více než pouhou domněnkou. Nikdo z naší dvojice se příliš nepodivoval nad tím, že skrze stěnu válečného křížníku k nim do žaláře zavítal Bahno; chlapík menšího vzrůstu s mnižskou pleškou, dobrou náladou a rudolícími tvářemi. Bahno vyvolával dojem, že nemá vůbec páru, proč dokáže tolik neuvěřitelných věcí. Bahno vlastně působil…jaksi…překvapivě a nijak zároveň. Ano, to je ono! Bahno tvrdil, že je na své rodné planetě zubař, ale to by mu věřil málokdo. „Nemáte ani tušáka, kolik toho takový dentijusta ví! Například jsem byl tajným rituálem zasvěcen do starobilého a velmi náročného řemesla trhnání stoliček!“
„Bezvadné! A dostanete nás z téhle lodi?“ ptali se Tom s Geronimem nedočkavě. Byli si patřičně vědomi štěstí jaké je potkalo a že každé zaváhání je dost možná odsoudí ztvrdnou v téhle márnici navždy (resp. do doby, než je umučí mnoha rozličnými způsoby).
„Vrtání a trhnání, to je moje!“ halekal bodře Bahno.
„Byl byste tak laskav a pomohl nám dostat se z tohoto,“ Geronimo rozmáchlým gestem obsáhl velikost temných prostor skladiště. „Však víte?“
„Nejsem si jist, jestli něco takového dokážu.“ hloubal Bahno a svýma uličnickýma očkama těkal po všech čertech. „Slibte mi jen, že mě nebudete nutit jíst slimáky a pak si prohlížet vlastní vykažené zuby v zrcadle!“
„Eh…slibujeme!“ slíbili svorně trpaslík s indiánem, ač přesně nechápali, co tím Bahno myslel.
„Tedy, s tím už by se dalo něco dělat! Kam přesně máte namířeno?“
„Nejdříve se musíme stavit u jednoho starého známého. Dokážete nás dostat na jinou vesmírnou loď?“ zeptal se Geronimo.
„Samozřejmě. Kam přesně?“
„Na fregatu Judy Dench kapitána Horatia Nelsona. Něco jsme si u něj kdysi uschovali,“
„Ach tak! Sice tu loď neznám, ale postačí mi vaše vzpomínky,“
„Bezva! Co máme udělat?“
„Vezměte mě každý z jedné strany za ruku a až vám řeknu udělejte deset kroků vpřed, myslete na tu vaši loď a nahlas si stále dokola opakujte: jamala, kamala, hamaka!“
„Co je to za blbost?!“
„A hezky krůček za krůčkem. A nezapomeňte: jamala, kamala, hamaka!“
„Je to kahamalaja důležité?“ vyzvídal s posměškem v hlase Tom.
„Nesporně ano!“ pravil Bahno rozhodně.
„Nuže vzhrůru do neznáma!“ zvolal nepříliš vesele Geronimo a nasucho polkl.

Vynořili se přímo v kajutě kapitána Nelsona. Tonula v černi. Okolní prostředí bylo nastaveno na hlubokou noc. „Perfektní!“ zašeptal Tom.
„Hele,“ hlesl Geronimo a ukázal na nezřetelnou postel. Tom se uchechtl. Kapitán Nelson tvrdě spal. Oddechoval pravidelně a hluboce. „Snad se mu zdá něco pěkného,“ prohodil Geronimo. Tom se rozhlédl a zatvářil se zděšeně . „Kde je náš zubař?“
„Parchant!“ ulevil si Geronimo. „Nechal nás v tom!“
„Ale já jsem tady!“
Ze stěny se vynořil Blátův rozjařený obličej. „Můžete na chvilku zpátky? Je mi líto, že ruším, ale možná by vás to mohlo zajímat,“ vřele se na dvojici zasmál. Geronimo a Tom neochotně opustili kajutu. Kapitán Nelson se na své palandě zavrtěl ze spaní a cosi si zamumlal pod vousi.
„Co je?“ vyhrkl podrážděně Tom, hned jak se znovu zhmotnili na Spícím kotěti. Bahno pyšně pozvedl hrozivě vyhlížející strakatou kravatu s blištivým flitrem.
„Myslíte, že tahle kravata mi bude slušet víc než ta oranžová?“

Druhou návštěvu u Nelsona provedl Geronimo bez Toma a vrátil se s triufálním „Hola hejsa!“. Na dlani mu odpočívala cenná datakarta. Musíme Tomovi a Geronimovi uznat, že byli poměrně prozíraví a datakartu s receptem rozmnožili. Jednu zanechali v kapse kabátu kapitána Nelsona (což Tom považoval za nejlepší možný vtip), další vložili do hlídacího robota ZR-4, kterého Tom na stanici aktivoval. Jinou zase do čistícího přípravku na boty, který uložili do ventilace na Desolation**. „Nuže, o tohle je tedy postaráno. Kam se vrhneme teď?“
„Začneme s hledáním ingrediencí, co ty na to?“ obrátil se sebejistě Tom na Geronima.
„Dobrý nápad, ale nemožný. Nemáme loď. Pokud by ale tady Bahno…“ spekuloval Geronimo titánsky.
„Se mnou nepočítejte. Já má svých starostí nad klobouk. Slibuji, že vás z téhle lodi ještě zanesu někam pryč, ale pak se spolu rozloučíme,“ vyjádřil se k věci Bahno. „Jsem zubař a mám spoustu pacientů. Bolavé zuby a dásně nepočkají.“
Geronimo si zamyšleně promnul bradu. Tom se spiklenecky usmál a šťouchl do Geronimova lýtka. „Myslíš na to samé, na co já?“ zapištěl.
Geronimo vycenil zářicý chrup. „Judy Dench!“ řekl sebejistě.

Kapitán Nelson se ze samého zoufalství rozbrečel. Sotva se rovzpomenul na to, co ho přivedlo na Desolation (a na všechno ostatní), už zase trpěl. Sotva Desolation na palubě Judy Dench opustil a vydal se do volného vesmírného prostoru pátrat po smyslu bytí, které ho stále něčím trestá, potrestalo ho dvojnásob. Sotva se mu vrátila celá jeho minulost i se jejími veškerými úkazy a přízraky, už ho zase potkala další tragédie. „Co jsem udělal? Za co mě to trestáte?“ fňukal prosebně a hlavou mlátil do hydraulických dveří. Dveře při každém dopadu hlavy nesouhlasně zapískali. Geronimo jej přátelsky objal kolem ramen. „Vždyť to koneckonců není tak zlé, ne? Mohlo to dopadnout hůř,“ snažil se pirátovi domlouvat.
„Předpokládám, že bych se měl s lodí rozloučit, že?“ zamumlal Nelson poraženecky.
„To je správný předpoklad,“ dal mu za pravdu Geronimo.
„A posádka?“
„Té se jen tak nezbavíte. Půjdete společně,“ Pak indián Nelsona vyzval, aby se naposledy rozhlédl po můstku a vydali se do hangáru. Před vstupem do malé nákladní lodi, kam zatím Tom odporoučel zbytek pirátského osazenstva, kapitán Nelson pravil: „Bylo nečestné nás napadnout v noci. Byli jsme bezbraní. Kdybych měl svého papouška, tak snadno byste mě nedostali. Bohužel mi uletěl,“ lamentoval kapitán Nelson z posledního.
„Život je krutý,“ odvětil bez soucitu Geronimo. „Přeji vám úspěšnou cestu a doufám, že co nejdříve někoho potkáte,“ a s tím za udiveným kapitánem Nelsonem zabouchl dveře.
„Tak to by bylo!“ vykvikl Tom. Geronimo přisvědčil. Musel uznat, že nečestné to skutečně bylo, ale co naplat. S Bahnovou pomocí se v roušce nekonečné vesmírné noci přikradli k spící posádce a jednoho po druhém je dokonale odzbrojili. Kapitána nachytali jak poskakuje po studené podlaze koupelny oblečený jen v jégrovkách a přitom si čistí zuby. Příliš se bránit nedokázal.* Měli Judy Dench. Elegantní a přepychovou fregatu se kterou se mohli směle pustit do jakéhokoliv dobrodružství. Geronimo si byl jist, že kapitán Nelson se ze svého nezáviděníhodného postavení nějak vyhrabe. Na můstku sledovali vzdalující se nákladní loď a přemítali nad tím, jestli jim to přeci jen jednou Nelson všechno nevrátí. Tom se vzpamatoval první. Vyťukal do palubního počítače souřadnice a loď s trhnutím a charakteristickým bublavým zvukem počala cestu hyperprostorem. Hvězdy se protáhly jako nafukovaná žvýkačka a Judy Dench polkl oslepující záblesk.

„Jakže?“
Poručík Jin se znovu nadechl a neochvějně ze sebe vysoukal: „Utekli,“
Admirál Černovous si promnul dlouhý plnovous a nadzvedl pravé obočí. „To je vskutku špatná novina,“ řekl pak jedovatě.
„Není to má vina!“ bránil se Jin. „Nedokážeme si to vysvětlit! Je naprosto vyloučeno, aby odtamtud někdo utekl, ale oni to dokázali. Nevíme jak!“
„Samozřejmě, že nevíte jak,“ utrousil klidně Černovous, „Nikdy jsem od vás a vám podobných nečekal, že abyste něco věděli. Znepokojuje mě jen to, že-„
„Pane, signál na privátní frekvenci!“ ozval se komandér Krait.
„Kdo?“
„Kartář, pane. Vypadá to, že…přišli o loď. Nebudete věřit tomu, kdo za tím stojí, pane, “
„Nechte mě hádat! Je to malé a snědé…totiž velké a snědé a malé… a je to NEBEZPEČNÉ!“ procedil admirál Černovous přes zaťaté zuby.
„Vyzvedneme je, pane?“
„Samozřejmě, že ano!“ Černovous pěstí udeřil do opěradla svého“trůnu“ a ten se rázem roztočil jako pomatená káča. „Himlher-„
Poručík Jin zmatečně pobíhal kolem rozbitého křesla a chytal se za čupřinu. „Pane! Pane!“ volal.
„Přineste mi čtyři…ne…pět kopečků iforské zmrzliny!!“ volal admirál a pěstí dál bušil na rozličná místa křesla. Ale to se jen smálo a radovalo, že se mu jednou konečně něco povedlo. Až se o tom dozví ostatní křesla ma lodi, puknou závistí!

„Kam že to přesně máme namířeno?“
„Za Šéfkuchařem na provázku,“ informoval společníka Tom. „Gery, ty toho nechápavýho jen hraješ?“
„Nehraju nic. Jen mi uniká, proč bychom měli hledat nějakého šíleného Šéfkuchaře, když bychom se spíš měli upřít za pátráním po jednolivých položkách v seznamu,“
„A zahrnul si vůbec do toho svého Plánu, kdo ti tu ambrózii uvaří?“ zaútočil překvapivě Tom.
„Samozřejmě. Já sám přece,“ řekl Geronimo okamžitě.
„Máš s tím snad nějaké zkušenosti, že si si tak jistej?“
„Ježiši nemám, Tome! Ukuchtit ambrózii snad ještě zvládnu ne?“ vybuchl Geronimo.
Tom v prosebnickém gestu vyzval k pomoci všechny svaté, co ve vesmíru jsou. „Je to vůbec možné?!“ ptal se sám sebe v duchu.
„Vážně?“ vyzvídal.
„Jasně, že jo,“
„Tak mi to popiš,“
Geronimo uhnul pohledem, aby zakryl své rozpaky.
„To by bylo na dlouho,“
„Letíme za šéfkuchařem,“ uzavřel Tom debatu.
„Odkud vlastně znáš toho šéfkuchaře?“ řekl po chvíli Geronimo.
„Kdysi mi o něm povídal nějaký…R…R… nemůžu si na to jméno vzpomenout. Bylo to jako kremrole, nebo tak něco,“
Trpaslík se poškrábal na hlavě.
„To je jedno!“ hlesl pak, „Natrefil jsem na tohodle chlapíka v jedné hospodě na Vademecu. Byl celý zažraný do kulinářství a pořád mi básnil o tomhle šéfkuchaři na provázku. Je to podle něj nejlepší kuchař ve vesmíru. Prý dokáže uvařit a upéct cokoliv si zamaneš. Tehdy mi to přišlo jako zbytečná informace, kterou nikdy neužiju. Leda bych měl chuť na parádní kachnu s Pišteronskýma knedlíkama! Ale když jsem nad tou tvou ambrózií měl na Spícím kotěti klid přemýšlet, cvaklo mi to!“
„A to si z toho chlápka vymámil i souřadnice k jeho planetě?“ ptal se Geronimo nedůvěřivě.
„To nebylo těžké. Žije na Firentu,“
„Ne!“ zhrozil se Geronimo. Už nikdy se nechtěl do té díry vrátit. Zažil na té planetě patnáct let svého bídného života. Svých nejhorších patnáct let života.
„Samozřejmě, že ne! Kecám!“ uchechtl se Tom rozjařeně, „Je to…jakási druhořadá planetka Ham.“
Geronimo pohybovačně nadzvedl obočí.
„To ti řekl ten Kremrole?“
„Ne. To mi řekl Vánek na Drustu,“ odsekl Tom.
„Cože?“
Tom se rozesmál.
„Samozřejmě, že mi to řekl ten chlápek z Vademeca. Příliš se s tím netajil. Z jeho popisu mi vyplynulo, že tu planetu musí znát snad každý. Nalézá se prý přesně na půli cesty mezi Mtredsgornem a Wakunem. Gery, ty seš dneska nějakej zpomalenej. Dělej s tím něco,“
Geronimo se ale nenechal tak snadno přesvědčit.
„Něco mi na tom nehraje,“
„Nevěřící Tomáš bych tu měl být já!“ zahudroval Tom, „Hoď nedůvěru za hlavu. Co by se na tomhle mohlo pokazit? Jen tam zaletíme a požádáme ho o laskavost. Třeba mu i zaplatíme,“
„A čím jako?“
„Detaily, brácho!“

Za necelé dvě hodiny dorazili na místo.

Na oběžné dráze Hamu ale záhadně usnuli. Judy Dench se jako sestřelený ohnivý pták řítila atmosférou. Nesmírnou rychlostí prolétla nad ostrými vrcholky vysokého pohoří, skrze bílá mračna až zapíchla svou velikost do jedné z mnoha písečných dun, které planetu pokrývaly. Písek se rozlétl do vše stran, následován plátováním, šrouby a dalšími součástkami. Motory zakašlaly a plopnutím ukončily svou činnost. Poté se Judy Dench nahla na bok a počala se propadat do písečného moře.

Formálně Ham neexistovala. Připustit si existenci Hamu bylo jako dovolit vlastní noze jít opačným směrem než jakým kráčí ta druhá. Pro jistý druh lidí to bylo velmi náročné pomyšlení***. Jakmile jste ale na Ham jednou věřili, byla pro vás samozřejmostí a objevila se přesně tam, kde jste jí nejvíce čekali. Když Tom, řekl: „Z jeho popisu mi vyplynulo, že tu planetu musí znát snad každý,“ měl víceméně pravdu. Momentálně se planetka nalézala na půli cesty mezi Mtredsgornem a Wakunem, ale stejně tak dobře mohla být na miliónu jiných míst po galaxii. Jediná osoba, která jí v oněch dnech obývala (kromě červů, ale k těm se dostaneme později) nebyla tak docela obyčejná. Sám o sobě byl Šéfkuchař na provázku mocnou perzónou, schopnou uvařit z vody ragú a z cihel namlít strouhanku. Avšak jeho výjimečnost podtrhoval fakt naprosto odlišného typu. Šéfkuchař na provázku byl kdysi bohem. Bohem na Zemi. Byl ubytován na Olympu a neměl na starost nic jiného, než že připravoval ostatním bohům k snídani, obědu, svačině, večeři a pozdní večeři ambrózii. Druhého lepšího „člověka“, který by vám jí připravil byste pohledali.

Horkým a nehybným vzduchem se nesla melodie. Zněla podivně tlumeně a vzdáleně a přespříliš přpomínala country. Geronimo se vyplazil z obludného vraku a praštil sebou do rozpáleného písku. Tom mu dopadl na záda. Slunce pekelně žhnulo. Geronimo zničeně oddechoval. Přes čelo se mu táhl dlouhý a krvavý šrám. Oba dva pak byli začouzení od řídící palubky, která jim kompletně vyhořela do tváří. „Lehce nabyl a lehce pozbyl,“ šeptl Geronimo. Tom cosi zakňoural. A melodie se stále linula po své křivolaké letecké lince dál a dál. Nad Geronimovou hlavou zapraskal statický výboj a snesla se na ně sprška jisker. Judy Dench se otřásla jako obr, který po tisíce let odpočíval zakletý v podobě skály a nyní se chystal zajít si na malou. O několik destítek centimetrů vklouzla pevněji do tekutého písku a bylo jen otázkou času, kdy bude pohlcena celá. Geronimo instinktivně popadl Toma a skutálel se s ním z vrcholku vysoké duny, ze které jako křivý zub čouhala záď fregaty. U jej paty vyplivl vlezlý písek a rozhlédl se kolem sebe. Všude to bylo stejné. Až do nedohledna se táhla vyprahlá, kopcovitá poušť. Vedle Geronimovi nohy z písku vystřelila malá ručka. „Tom!“ Geronimo se vzpamatoval a vytáhl kamaráda ven. Tom byl celý zarudlý; málem se udusil. Nepublikovatelně Geronimovi spílal a písek se z něj sypal na všechny strany. „Jenom klid! Klid, prcku!“ snažil se mu indián domluvit. „Slyšíš tu písničku?“
Tom se přestal v Geronimově sevření zmítat a přiložil si ručku k odstávajícímu uchu. „Jo. Co je to?“
„To bych taky rád věděl,“
„Vždyť je to country!“ vyplivl domněnku (s pískem) Tom.
Zhruba tři metry od ležího Geronima se zlehka nadzvedl písek. Téměř to vypadalo, jakoby se pod ním něco pohybovalo. „Co to bylo?“ zavřeštěl Tom.
„Mělo bychom se vrátit zpátky do lodi,“ navrhl Geronimo.
Tom nepříliš optimisticky pohlédl na potápějící se Judy Dench. „Jo?“
Písek se znovu přesunul. Tentokrát jen metr od nich. A nejen na jedno místě. Písek se začal pohybovat všude kolem. Jakoby obživl a chystal se plně využít své nové metafyzické vlastnosti. „Na co čekáš? Rychle do lodě!!“ vřískal Tom. Geronimo si Toma strčil za límec a překotně se začal škrabat do svahu. Ale jeho snaha byla marná. Ve svém spěchu pod sebe sesouval jemný písek a příliš vysoko se nedostal. Ve strachu pohlédl za sebe. Z písečné masy vykoukl nechutně velký šedavý a naštvaný červ. Vzápětí znovu zaplul tu písku. „To jsou červi!“
„Co co to?“ mumlal Tom.
Geronimo se uklidnil a klidně šplhal na vrchol duny. „Co? Co?“
„Ale nic, Tome.“ řekl. Snažil se na červi, kteří mu rejdí pod nohama nemyslet. Měl z červů všech odrůd fóbii. Představa, že celé planeta je prošpikována těmihle tvory jej uváděla do rozpaků… ne to není to správné slovo; k šílenství! Bylo jasné, že Šéfkuchař na provázku už žádný provázek dávno nemá (pokud kdy někdo takový žil). Geronimo přemítal, kolik nebožáků už se zde ztratilo nebo přišlo o život. Tajně doufal, že rozum ho opustí dříve, než jej červi začnou pomalu požírat.
Byli všude kolem. Geronimovi scházelo jen pár metrů; upíral vypoulené zraky na Judy Dench jako na zjevení. Zhluboka dýchal a pokoušel se myslet na nevinné věci.**** „Co? Co?“ drmolil Tom zpoza Geronimova límce. Dva metry. Jeden. Geronimo vykřikl a vrhl se po boku lodi. Vyšplhal se po všemožných výběžcích až na záď lodi, kde si konečně udělal čas vydechnout. „Prodloužili jsme si život, Tome,“ pravil pak celý uřícený a obalený protivným pískem. Judy Dench se znovu zabořila o něco hlouběji. „Co? Co? Kde to jsme?“
„A co teď?“ zeptal se Geronimo sám sebe v duchu. Viděl teď červi dokonale zřetelně. Vířili kolem lodi jako smečka šakalů. Museli jich být stovky. Každý z nich minimálně dva metry dlouhý a řádně oslizlý. A jako podklad celé té scény vyhrávala do dáli ona protivná country píseň.
„Jde to z vnitřku lodě,“ určil zdroj hudby Geronimo.
„Co? Co?“
„Ta hudba,“
Oba dva se pozorně zaposlouchali do ukřičeného refrénu. Bylo tomu tak. „Kdo na té lodi poslouchal Country?“
„Že by kapitán?*****“
Nuuceně se rozesmáli a přehlušili tím nepříjemnou country melodii. Loď šla nezadržitelně ke dnu. S jejím sestupem se přibližovala hrozba gigantických červů. To byl konec!

Kdyby…

Se nestalo, co se stalo.

Probrali se z dlouhého a halucinogenního delíria způsobeného dlouhým pobytem na slunci. Mžourali kolem sebe, ohmatávali okolí, sebe a zjistili, že jsou usazeni v nepohodlných kamenných sedačkách. Byli snad mrtví? Bylo tohle Peklo? Tom poplašeně vyjekl a ukázal třesoucím se ukazováčkem…
Před nimi se odehrávalo čtvrté dějství Figarovy svatby, ale v červím podání. Šéfkuchař na provázku seděl vedle nich a vesele si pobrukoval do rytmu. „Miluji Mozarta, a co vy?“ vyjádřil se. Dvojice upadla do dalších, ještě nepříjemnějších mdlob, kde je pronásledoval houslový klíč a trombón s Amadeem v sedle.

------------------------------------
poznámky autora

*Zřejmě se ptáte, co ty řitíři? V době, v jaké se naše vyprávění odehrává už nikdo žádného rytíře neviděl ticíce let, natož aby se o nich pokoušel číst. Pro všechny starověké bojovníky se tak samovolně ustanovilo zkomolené označení „řitíř“; slovo jímž dříve hanlivě uráželi druzí pasovaní německé rytíře. Podle nich si prý vždy dokázali najít cestu přes pás cudnosti.
**Pozorný čtenář si jistě povšiml zvráceného přemýšlení naší dvojice. Proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě a nepochopitelně.
***Například pro úředníky, policisty a válečné veterány.
****na gejzír, fontánu, sešívačku, hypodrom, balónky, eskalátor, žaludy.
*****Jedna z kapitánových slabostí. Kdysi dávno v jedné…kdysi ukořistil nákladní loď převážející všemožné audionahrávky ze všech koutů třicetišesti známých galaxií a když se tou haldou materiálů ve volném čase probíral, shodou okolností mu kromě vřeštění paviánů z Roooooooooooeeeeeeeaaaa nejvíce lahodilo uchu pozemské country, které jako jedna z mála věcí přežilo zánik Země.

Nu a příště absolvujeme poučný rozhovor s Šéfkuchařem na provázku a poté se konečně dostane na slibovanou Ženu, která žije dvěstě let zpátky. Mimo jiné se podíváme na planetu, které vládne superinteligentní zelenina. Do té doby; CARPE DIEM!