Tau-Mur (část 1.)

Uprostřed velkého sálu, plného desítek skleněných kojí, stála i ta má, naplněná ledově studenou kapalinou. Z jejího dna stoupaly nepřetržitě stovky bublinek vzduchu a zasahovali mé tělo, stojící jim v cestě. Každý jejich náraz mi způsobil malá trýznivá muka. Pokus rozhlédnout se způsobil jen palčivou bolest v krku, jakmile jsem se pokusil pohnout hlavou. Stejně však přes sklo kóje bylo vidět všechno rozmazaně. Jakékoliv příkazy zbytku těla neměli žádný výsledek, a tak jsem se jen vznášel v kapalině a díval se vpřed.
Najednou se před mou kójí objevili dvě postavy. Alespoň jsem si myslel, že byli dvě. Ve změti rozmazaných siluet nešlo odhadnout kolik mají končetin, natož zda jich není víc. Chvíli si mě prohlíželi a přitom se bavili. Jejich hlasy byli změťí tónů, nedávající mi žádný smysl. Nakonec jeden z nich přistoupil k mé kóji a na panelu, který vyjel z podlahy, začal něco vyťukávat.
Bublinky vzduchu mi přestali mučit tělo a já si vydechl úlevou, dokud se z vrchu kóje nesneslo rameno a nezastavilo se pár centimetrů před mou tváří. Její konec byl opatřen obrovskou jehlou, z níž vycházel proud červeného světla na můj obličej. Díky teplu, co světlo vydávalo jsem dokázal určit jeho polohu. Nejprve přejelo po mé levé tváři, pak pokračovalo přes nos až se dostalo na čelo. Chvíli hledalo správné místo a zastavilo se přímo uprostřed čela.
Postava před mou kójí stiskla tlačítko na panelu a obrovská jehla se mi zabořila do hlavy. Silná bolest zaplavila celé tělo a já se zmítal v agónii. Když z jehly vyletěl malý předmět a zavrtal se hluboko do mého mozku, musel jsem křičet bolestí ...

Děsivý výkřik ukončil další Pavlovu noční můru. Lůžko skrz naskrz promočené a on sám zalitý potem. Těžce oddechujíc si promnul oči.
Byla to už třetí noční můra v tomto týdnu. Pokaždé horší, delší a více skutečná. Rodičům o tom zatím neřekl, ale bylo mu jasné, že jestli se to ještě zhorší, nebude mít navybranou. Po zbytek noci už neusnul. Pouze ležel na posteli a díval se do stropu. Přemýšlel o snech, co se mu začali zdát před pár měsíci, stejně jako o sobě samém, a snažil se přijít na jejich význam.
Bylo mu devatenáct let. Normální postava, ani atlet ani tlouštík, spíše takový průměr. Krátké rovné hnědé vlasy, vyjímečně dobrý zrak, sluch a bystré reflexy. Velký fanoušek filmů, u kterých strávil minimálně hodinu deně. To byl on. Kluk, kterého skolila nemoc maximálně jednou do roka, ale nikdy se mu nic vážnějšího za život nestalo. Tedy jedinou vážnější věcí byla operace hlavy, před pár měsíci po autonehodě.
"Pavle pospěš si. Víš, že máš dnes změněný rozvrh? Tak dělej nebo příjdeš pozdě!" volala matka z kuchyně na syna.
Pavel vstal. Opláchl se v koupelně a zamířil do kuchyně. Jeho matka byla už připravená odejít. Jen se k němu otočila a řekla: "Svačinu máš na stole stejně jako kapesné. Po škole jdi hned domů! Ne aby si zase šel do videopůjčovny. Nezapomeň, že jedeme za babičkou."
"Dobře," odvětil Pavel trochu znechuceně.
Matka se na něho podívala: "Není ti něco? Vypadáš nějak divně," pak mu sáhla na čelo.
"Ne, nic mi není."
"Dobrá, ale jestli se ti udělá špatně, zajdi si k lékaři ano?" Pavel kývl na souhlas. "No já už musím letět, tak se měj hezky," a vyrazila z domu.
Pavel se nasnídal, sebral přichystanou svačinu a šel se připravit do školy. Do tašky si ještě vložil několik dvd s filmy, které si půjčil a vyrazil.