Liath 1. část

„Liath..“ zaslechla.. jako by k ní vítr donesl její jméno, pohrával si sním, jemně ho převaloval v ústech a se slastí sykavě vyslovil.. Jako jedovaté zasyčení hada či slastné zapředení kočky.. Liath se zatajil dech a s úžasem vypískla, matka jenž právě cosi hledala ve vedlejším pokoji starostlivě strčila hlavu do dveří.
„Je vše v pořádku Lio ?“ zeptala se.. Její matka, tak starostlivá.. Evanna Timesis byla vždy velmi laskavá žena, kterou si nedovolil nikdo rozčílit..
„Jistě, matko..“ opáčila Liath a nervózně si zastrčila neposedný pramínek rudých vlasů za ucho a zkoumavě na svou matku pohlédla.
„Jdi prosím sesbírat prádlo, bude bouřka, zatahuje se..“ Nic nepoznala, oddechla si Liath a na matčinu prosbu slovy nereagovala, vstala však z křesla, odložila knihu a běžela na zahradu. A přesně jak čekala, stál tam jen tak ležérně opřený o široký kmen stromu.. Přestože byl ve stínu, jeho zvláštní černé oči se divoce leskly.
Liath přidala do kroku a Ellathan věděl, že je rozhněvaná. Napřáhla ruku v rychlém gestu, ale on ji pohotově chytil a ďábelsky se usmál.
„Pomalu maličká.“ věděl, že to v ní vře, nesnášela když jí takhle říkal.. a pro jistotu ji chytil obě ruce, zkroutil za zády a přitiskl ke kmenu stromu.
Byla tak strašně rozhněvaná, že sotva popadala dech a mu připadala přesto tak roztomilá, sladká..
„Ellathane ! Sakra, můžeš mi říct co to má znamenat ?!“ zeptala se pobouřeně a jeho dech, který cítila tak nebezpečně blízko na své šíji ji zneklidňoval.
„Uch, co přesně máš na mysli, maličká ?“ dal si záležet, aby vložil důraz do posledního slova. Pociťoval jemné záchvěvy vzrušení, přestože věděl, že to co cítí není vůbec dobré.

* * *

„Lio, propánaboha, proč ti to tak trvalo ? Jsi celá promočená..“ nespokojeně zamlaskala Evanna a měla pravdu, Liathiné vlasy se ve vlhkých pramenech lepily na její tvář a oblečení by se dalo ždímat.. Byla zmatená.. Ellathan, vždy tak chladný a přesto po slovech, že nemá žádné právo se jí dotýkat, se jeho oči tvářily tak strašně ublíženě a zklamaně. Jen nechápavě zavrtěla hlavou a uvědomila si, že na ni matka mluví. Zamumlala chabou výmluvu, že je unavená a běžela do svého pokoje. Unaveně ze sebe pomalu začala strhávat oblečení a pohled ji padl na okno.. Pořád tam stál, zmáčený deštěm.. Když si všiml, že na něj Liath hledí, splynul s temnotou a pod rouškou tmy po něm nebylo vidu ani slechu.

První paprsky slunce, které dívku zašimraly na tváři voněly deštěm a chutnali po rose.. Liath se rozespale zavrtěla v posteli a dál odplouvala hlouběji a hlouběji do říše snů.. Ale noční můra, která ji už nějaký čas pronásledovala na sebe nenechala dlouho čekat.

„Kde je ?! Je mi jedno, že musíme být opatrní, chci aby zemřela, hned !“ panovačný hlas, který nesnesl odpor..
„Ppane, potom co její otec pomohl její matce před sedmnácti let uprchnout a sám při tom zemřel o ní nemáme zprávy.. Snažíme se jak můžeme, ale uprchla a nezanechala po sobě žádnou stopu. Víme jen, že po sobě král zanechal čistokrevného potomka a následovníka trůnu.. Dívku, která o našem světě nic neví, ale až dovrší sedmnácti let, objeví se její vlastní kniha a ona se bude moci vrátit.“ Opáčil zjevně ustrašení hlas, který věděl, že svého pána nepotěšil.
„Není tolik času! Najděte ji.. Najít a zabít.. zabít…“

Potom co Liath nastoupila do školního autobusu, nemohla se zbavit děsu, který ji provázel od prvního noci kdy se ji noční můra začala zdát. Vlastně ode dne, kdy na jejich školu nastoupil Ellathan Fergus, člověk o kterém jste stěží věděli jen to jak se jmenuje. Ellathan nikomu nedovolil ptát se a nikomu neodpovídal. A přesto se stal nejlepším přítelem Liath.. Z myšlenek ji vytrhl tak důvěrně známý hlas.
„Zdravím tě, maličká.“ Pousmál se Ellathan, přestože věděl, že ji opět vytočí.
Neodpověděla. Ellathan se pouze ušklíbl a svůj pozdrav opět opakoval.
Zase nic.. Viděl její tvář, vzkypěl v něm vztek.. Chytil ji tvrdě za její drobnou bradu a nasměroval k sobě. A Liath se poprvé podařilo vyrazit mu dech..
„Pusť, to bolí.“ její nebesky hluboké oči byly plné slz když pak hořce pronesla.
„Prohrál si Ellathane, prohrál..“
Autobus ještě plně nezastavil, když z něj Liath vyběhla a řidič prohlásil pouze něco o hloupých husách.
Ellathan, který místo, aby zamířil na hodinu, se vydal ve směru školního parku.. Trpce si přehrával Liathin trpký hlas.. Prohrál si Ellathane, prohrál.. prohrál.. prohrál.. Kdyby tak věděla.
Když před sedmnácti lety král umíral, slíbili mu Allathanovi rodiče Mana a Mathu Fergusovi, že se o malou princeznu postarají.. Jak šly léta, toto břímě měl nést jejich syn Ellathan, pro kterého byla princezna Liath malou sestřičkou, kterou musel ochraňovat, ale jen do doby než Liath dospěla a stala se z ní krásná, jemná a přitom rázná dívka.
V jednom nestřeženém okamžiku ji slíbil, že ji nikdy nerozpláče.. Prohrál..

Když Ellathan hodinu nato vstoupil do učebny, opět svým příchodem jako vždy vyvolal pozdvižení.
„Promiňte, pane profesore, nebylo mi dobře..“ Pronesl jako omluvu za svou absenci na první hodině. Byl to podivín, ale učitelé ho měli rádi. Byl přitažlivý, vysoký, sportovně nadaný a velice chytrý, jen neměl zájem o školní aktivity. Bylo až podivuhodné jak dokázal hravě vybruslit ze všech problémů.
Přejel pohledem po třídě a zastavil se u Liath,.. jindy by mu pohled opětovala a on v něm spatřil zase ten úžas a zlost jak je možné, že mu vše projde, ale dnes ne. Dnes zůstala Liathina tvář skloněná nad sešitem, něco do něj psala a v Ellathanovi to vyvolávalo zdání, že je duchem nepřítomna. Ať už tu z ní zbylo cokoliv, její duše byla na míle daleko a věřte, že on by dal vše za to, aby mohl vědět kde.
Čas plynul a Liath pořád Ellathana ignorovala, člověk by řekl, že tam opravdu není, ale byl. Nejenže tam byl, ale vřelo to v něm, bublala a vařila v něm zlost.

Před koncem vyučování – učitel nikdy nerespektoval příkaz zůstat až do zvonění – Ellathan vstal a zlostně přistoupil k její lavici. Liath si právě házela do brašny váček s psacími potřebami a sešity, když ji chytl za ruku. Ona jen zvedla hlavu.
„Když člověk nenávidí a ptá se zda ještě může milovat.. Co by si měl odpovědět ?“ Pronese bez náznaku úsměvu zato s bolestí.
Ellathan se bezmocně sesune zpět na židli a v duchu se sám sebe vyděšeně ptá, opravdu mě nenávidí ?