Něco za něco

Margarett se protáhla a přivírala oči do jasného ranního slunce. Jako každý den i ten dnešní musí jít pracovat, aby si mohla koupit jídlo a na zimu nějaké ty šaty. Jako obvykle tancovala na náměstí při cikánské hudbě či hudbě zrovna přítomných muzikantů. Uměla se pohybovat a tím i zvyšovala výdělek muzikantům, kteří se s ní vždy podělili. Vždy se smála, i když bylo nejhůře, vždy měla pro každého milé slovo, ale svět pro ni ne. Lidé ji odsuzovali za to, že rozdávala úsměvy, za to, že dokázala vyléčit nemoci. Byla to pro ně nečistá duše.
„Podívej se na ni, nestoudnici!“ řekla schválně hlasitě procházející žena kyprých tvarů své vyzáblé společnici v drahých šatech.
„Ukazuje se přede všemi. Že se nestydíš, bosorko!“ křikla ta vychrtlá na Margarett. Ta si toho však nevšímala, když hrála hudba vnímala jen ji. Kolem kotníků a zápěstí jí zvonily kovová zrcátka po vzoru žen kočovníků.
„Margarett, rychle pojď!“zavolal někdo a sotva si stačila uvědomit, co ten hlas říká, už ji někdo táhl za ruku pryč od toho hudebníka s houslemi.
„Co se děje?“ptala se mladé dívky asi ve svém věku, která ji táhla k jednomu z panských domů. Margarett se zastavila a vytrhla volný rukáv haleny z dívčiných upracovaných dlaní. Dívka se při pohledu na ni trochu přikrčila. Margarett se svýma černýma očima pro ni byla větší autoritou, než její pán. Pramenilo to z toho, že Margarett byla léčitelka, která se jako jedna z mála nebála pomoci i magií tam, kde normálně postupy selhávají ani kdyby před ní ležel samotný král.
„Paní Electře někdo otrávil syna a ona nechala zavolat pro tebe. Ale doktor Murphy říkal, že to mladý pán nepřežije, prý ho má v sobě moc!“vykřikla dívka tenkým hlasem.
„Zkusím pomoci, ale zaveď měn tam, co nejrychleji!“řekla rozhodně a rozběhla se za dívkou až jí zrcátka na kotnících i zápěstích cinkaly jako malá předzvěst bouře.

***
„Konečně jsi tady, Margarett,“zaúpěla paní domu, když ji uviděla a okamžitě ji odtáhla do ložnice, kde ležel její syn. Margarett si prohlédla sinalý obličej mladého muže, po kterém tekl pot. Dříve možná byl hezký, ale po tom, co se mu stalo už mu příliš života nezbývá, to poznala jen tím, jak cítila unikající život skrz jeho výdechy, které byly pořád obtížnější a obtížnější.
„Odejděte, paní i ty děvče,“vyzvala všechny, kdož v pokoji po jejím příchodu zůstali. Uposlechli ji všichni, avšak paní domu ne tak zcela a nechala pootevřené dveře, aby mohla sledovat, co s es jejím synáčkem bude dít.
Margarett věděla, co ji hrozí, ale netrápila se tím, měla příliš dobré srdce, než aby dokázala někoho odmítnout. Odhodila si hnědé vlasy z ramen a obličeje a prohlížela mladíkovy oči. Už nevnímali světlo, byly prakticky nevidomé. Neznepokojovalo ji to, to dokáže mnoho jedů, s kterými se už setkala. Věděla, že už má jen pár chvil, než všechny životně důležité funkce ukončí svou činnost. Nerozhlížela se, a tak si ani nevšimla pootevřených dveří s čekající postavou šedovlasé ženy. Položila ruce na mladíkovu hruď v místě, kde by mělo být srdce, zavřela soustředěním oči a zamumlala slova v jazyce, kterému už dnes nikdo nerozumí. Ani ona sama. Slova, která potřebovala jí vždy vytanula na mysli, nikdy se nic neučila, její nadání je i prokletím přírody. Pod rukama jí to stříbřitě bíle zasvítilo a mladíkovo tělo se prohnulo jako luk. Margarettina tvář se stáhla v křečovité grimase, momentálně sdílela jeho bolest a nebylo to příliš příjemné.
„Odstup od něj, čarodějnice!“vtrhla dovnitř ona šedovlasá žena; matka otráveného mládence a řvala na Margarett, která byla poměrně dost vyčerpaná z provedeného kouzla. Mladík otevřel oči, které byly zdravě lesklé a hleděly na všechno kolem sebe zvědavě. Za okamžik se zavřely a jeho hruď se zvedala a klesala ve zdravém rytmu spánku, který léčí a uzdravuje. Margarett otevřela unavené oči a poslušně odstoupila.
„Je zdravý, a stejný jed ho již neotráví,“ prohlásila mdlým hlasem. Žena o krok odstoupila a začala se přežehnávat křížem. Margarett pochopila, že ji žena sledovala. A také věděla, že její osud je tímto zpečetěn. V této silně věřící společnosti nemá šanci, zvlášť, když ji obviní žena, která má postavení a majetek. Co je ona? Nic jen ubohé smítku prachu ve větru století, která tu byla a která teprve přijdou.

***
Ve vězení bylo vlhko a všechno páchlo hnilobou a lidskými exkrementy. Margarett tu čekala na svůj osud. Věděla, že byla chyba zůstat ve městě, po tom, co ji ta žena viděla, jak léčila jejího syna, ale nemohla si pomoci. Musela podat pomocnou ruku tomu mladému děvčeti, které nechtělo pod srdcem dítě, kdyby se pokoušela dál sama, nejspíše by vykrvácela a to nemohla dovolit, natolik bylo její srdce čisté. Raději obětovala sebe, než aby nechala zemřít tu dívku, jenž k ní přišla s prosíkem.
Víření bubnů se mísilo s hučením davu, který přihlížel popravě mladé ženy. Původně ji měli upálit, ale někdo zmírnil její trest na stětí. Otrhané šaty z vězení, pár šrámů na tváři a zcuchané dlouhé vlasy, tak nyní vyhlížela ona energická dívka z ulic Londýna. Zrcátka na rukou i kotnících cinkala svou poslední píseň pro svou nositelku. Dav křičel stále hlasitěji, čím blíže se dostávala k popravčímu špalku. Když před ním stanula, měla ramena hrdě narovnaná a bradu zdviženou. Svému katu hleděla pevně do očí, nevydržel to a sklonil pohled před těma černýma očima, jenž mu propalovaly duši.
„Má odsouzenec ještě poslední přání?“
„Ano, chci si naposledy zatančit při zvuku houslí a kytary,“prohlásila s pohledem něžné laně, která vzpomíná na svá první léta, kdy se proháněla tou neuvěřitelně zelenou trávou, která už taková nikdy nebude. Kat na to děvče udiveně hleděl, tohle ještě nezažil, všichni prosili o život, ale ona ne, ona je jiná, připomínal si stále. Za okamžik už tu stáli hudebníci, které znala a za zvuku jejichž hudby tak ráda tančívala na náměstí. Kytara i housle vykouzlily ty nejúžasnější melodie. Zrcátka najednou cinkala zvesela, pro svou majitelku, která se při tanci smála, jako by jí nic nehrozilo, jako by to byl jen obyčejný den, jako každý z těch stovek před tím. Když dozněli poslední tóny hudby kat ji odvedl ke špalku, kam ji připoutal, aby se necukla a poprava dopadla dobře nejlépe na první pokus. Hudba začala opět hrát, ale nyní smutnou melodií za mladou čarodějku – léčitelku, která měla příliš dobré srdce, pro tento krutý svět. Dav najednou ztichl, najednou už nikdo neměl co vykřiknout, nic čím tu dívku urazit. Katova ruka odhrnula s téměř něžností dlouhé vlasy z krku, připomínající labutí šíji. Napřáhl velkou sekyru, kterou dnes ráno brousil, a ťal do toho jemného krku s neomylnou přesností. Margarett ani nehlesla. Hlava mladé dívky se skutálela na zem, davem to zašumělo, v obličeji byl pořád úsměv. Hudba nepřestávala hrát, nyní to byla plačtivá melodie, pro zmařený život.
Hudba dozněla, dav se rozešel, jen jediná dívka zůstala, byla to ta, díky, které ji vojáci chytili a nechali popravit. Klečela před podiem, na němž se odehrála poprava a tiše plakala do dlaní. Nikdo ji neviděl, všichni odešli, divadlo skončilo. Byla tu jen ona a zohavené mrtvé tělo té, která jí pomohla.