Dole v dole

Ginny se tu noc zdál krásný sen. Seděla ve svém baráku v Anglii a dívala se do kamenného, krásného krbu před ní. Klacíky tiše praskaly v nespoutaném žáru oslnivého ohně. Její starý, dobrý krb. Ohlédla se, ne, neviděla tu tmavou noc za oknem ani diamantové hvězdy rozházené po obloze. Dívala se na něco jiného. Pozornost poutala soška zpínajícího se koně. Měl vyklenutý krk s divokou hřívou a kopyty hrabal do vzduchu. Byl mohutný, svalnatý a hlavně... nespoutaný. Jeho černé tělo odráželo zmítající se pruhy světla pocházející právě od měnících se plamenů. Hra světel a stínů. Vše v pokoji je krásné, utěšené. Jen kdyby to křeslo nebylo tak nepohodlné, jen kdyby jí tak netlačilo na záda. Vší silou se začala zavrtávat do křesla. Musí to nějak odstranit, taková překrásná chvíle. Zavřela usilovně oči a pak zas automaticky otevřela... „ÁÁÁÁÁÁÁ“ vyhrklo z ní a zmrazilo ji v celé Ginny. Místo plápolajícího krbu spatřila snad samotnou smrku. Krvavě načervenalé oči se na ní zlomyslně smály. Kolem nich nebylo nic kromě kousku bílé kůže, žádné tělo. Její srdce tlouklo, div neprorazilo hrudník. Najednou se k ní začala s temnoty vztahovat mrtvolně bílá ruka. V záchvěvu hrůzy se stáhla. Marně, cítila již teplo cizí kůže. Zmatek, strach, chápala jen, že nemůže couvnout před tou hnusnou zrůdou. Ve svém úplném zděšení vnímala tichý, přiškrcený, hadí hlas: „Á, ty si tu nová. Tak koukej makat.“ Najednou viděla už jen tmavou chodbu, ve které se něco černého mihlo směrem k vzdáleným loučím. Nechápala, vyděšeně civěla, její mysl byla pořád v pokoji s krbem a dívala se na koně, ale již pociťovala na těle chlad, chlad Rémanské šachty. A tak tam stála dívajíce se do slabě osvětlené chodby, urovnávala si myšlenky. Zpamatovávala se, šok ustupoval. „Kdo to byl? Zdál se mi?“ proháněly se myšlenky hlavou. Byla zmatená, nejspíš i zoufalá. Ale čím víc se probírala, tím to bylo horší, neboť zima, vlhkost i samotné stěny úzonkých uliček z ní vycucávaly všechnu životní energii. Ještě že tu měla Shinzona. Každé ráno ji položil ruku na rameno a řekl konejšivým hlasem: „Je ti dobře?“. Jeho usměv v tomto světě, na hony vzdáleného od života tam venku, zářil jako slunce. „Je divný, že jsem si toho nevšimla dřív.“ pomyslela si teď už docela klidná. „Je ti dobře?“ zazněl za ní známý, měkký hlas, „Nemohl jsem přijít dřív. Hlídal.“ „To nevadí.“ špitla spokojeně Ginny. Byla za něj Bohu nesmírně vděčná. Položil jí ruku na rameno. Tu chvíli Ginny zahlédla na konci chodby projít tu „smrtku“, otřásla se, ale už se nebála. Byl tu Shinzon. Dokonce si všimla, že „přízrak“ má i tělo, jenže chodí v černé tunice a má na hlavě pokrývku, ve které jsou vidět jen oči, také černou. Neměla šanci si to v takové přepadovce uvědomit. Jeho nepřirozená barva však nezmizela. „Kdo to je?“ optala se svého druha ohlížeje za přízrakem. Vydobýt si u ní respekt neměl těžké. „Náš bachař.“ zněla odpověď, jeho hlas byl nějaký neurčitý. Ginny vycítila, že se přemáhá, tak si radši nechala další otázky nevyslovené a spolu se zvídavostí je strčila do koutku. Nechtěla nic pokazit. Nemusela ani se ptát. Pán jejich osudů se blížil k nim. „No tak, co tam tak civíš?“ syčel a při tom se na ní díval zarudlýma očima. Měl je světlounké, modré. Zamrazilo ji lehce v zádech. „Vyměň si s nim motyku, pohyb“. Nečekala na pohlazení bičem, vytrhla Shinzonovi nástroj z ruky, aby mohla upalovat do chodbičky za věčnou, nekonečnou prací. Tak osamocený přítel poznal, že je poledne, doba, kdy se v temném světě střídají hubení otroci u díla nekonečné námahy. Otočil se, na stropě vyryl další čárku, v pořadí 98.